Zeiten ändern dich 17.

Dojdu do pokoje a dosednu tedy skutečně s papírem a tužkou ke stolu. Jenomže už podruhé za dnešní večer jsem vyrušen dveřmi: „Bille, fakt mě nepoškrábeš?“
Otočím se k Nelly, která už v pyžámku stojí ve dveřích a kouká psím pohledem. Kouknu na papír a pak zpátky na ni. „Víš co? Něco vymyslím ve škole,“ odložím propisku, dojdu ke dveřím, které zavřu, a Nelly vyzvu do postele.
„Mohla bych tu s tebou spát?“
„No měl jsem v plánu koukat ještě na film, nebudu tě rušit?“
Nelly zavrtí hlavou. „Víš, že spím tvrdě,“ odpoví a automaticky se zahrabe pod mou deku.
„Ne, ty mi ji zas v noci budeš brát. Přineseš si svojí.“ Jenže Nelly vykoukne psím pohledem zpod peřiny a mně stačí jen vteřina, abych pochopil, že pro peřinu jdu já.

Nelly ví jak na mě, takže od rána ve škole dumám nad tím slohem, že ani nemám čas se zaobírat věcmi, co se dějí kolem mne. Samozřejmě, stihnu si povšimnout, že nejsem středem zájmu gangu. Vůbec je to dnes prazvláštní. Celý den se tu neobjevil ani Gustav ani Georg, a běžné upozorňování Andrease a Toma na sebe se dnes taky nekoná. Dobře, už delší dobu se tu něco děje, ale dnešek je přeci jen něčím zvláštní oproti těm ostatním. Alespoň mám ale čas zaobírat se tím slohem. Díky bohu ale nemusím dumat dlouho, protože po první větě na čistém papíře mám jasnou inspiraci, o čem psát.

A aniž bych si uvědomoval, kam se ten čas poděl, stojím najednou po celém dni před školou, kde jen tak pohledem bloudím kolem při čekání na Gordona. Tím pádem mému pohledu neujde fakt, že ze školy vylezl Tom, a za ním se vyšourá Andreas. Je tu kolem spousta jiných lidí ze školy, ale moje tělo už nějak podvědomě reaguje na přítomnost gangu, a můj pohled si je tudíž automaticky vyhledává. Nelze to vysvětlit.
„Jedeš se mnou?“
Sedím dál od nich, ale ne zas tak daleko, abych dostatečně neviděl a neslyšel, že Tomův tón hlasu, jakým mluví s Andreasem, není zrovna přátelský. Jestli se tedy někdy jeho tón za přátelský pokládat dal.
„Nevím, chtěl jsem se ještě stavět v tom studiu.“
„To můžeš i tak.“
„Jo jasně, ale…“
Nedostane šanci to dopovědět, když Tom otevře dveře od auta a zavrtí hlavou: „Chováš se jak idiot.“

Pak by následovalo pozorování odjíždějícího auta, kdyby mi do výhledu nevlezl Mark. Ještěže tak. Když už neumím ovládat sám sebe, jsem rád, že mne ovlivňují a vracejí na zem alespoň ti druzí.
„Ahoj Bille, jsem tak rád, že jsem tě odchytil. Měl bych obrovskou prosbu.“
S úsměvem k němu vzhlédnu. „Povídej,“ vybídnu ho.
„Taťka dostal šanci odjet na čtrnáct dní do Rakouska kvůli práci, a mamka chce, abychom jeli s ním. Takže bych potřeboval někoho, kdo by za mě byl těch čtrnáct dní v útulku, nemůžu tam tetu nechat samotnou. A první, kdo mne napadl, jsi byl ty.“
„No… jo, nějak by to snad šlo.“
„Samozřejmě, že bych se postaral o to, abys tady třeba mohl přespávat a tak. A nějaký eura se ti hoděj, ne?“
„Marku, udělám to pro tebe rád, vážně. Nepotřebuju za to platit.“
„Stejně se s tebou vyrovnám, až přijedu. Vážně to nebude velký problém? Našel bych když tak rychle ještě někoho.“
„A odkdy?“
„Vidíš, na to bych málem zapomněl – už od zítra.“
„Ok.“
„Vážně?“
„Jasně že jo, můžu přespávat u babičky. Je to jen dva týdny,“ s úsměvem přikývnu.
„Ach, jsi můj zachránce.“
„No vlastně, potřeboval jsem od tebe taky něco, ale na tom už nesejde, určitě pospícháš balit a tak,“ mávnu nakonec rukou s úsměvem, ale Mark se toho chytí.
„Ne, povídej, co bys potřeboval, aspoň částečně dostanu šanci se ti odvděčit. A odjíždím až zítra v poledne, takže na balení mám ještě čas. Myslel jsem ještě, že ti dneska večer ukážu, co a jak, kdybys mohl?“
„Aha, dobře, domluvím to s Gordonem a zůstanu tu už dneska večer. Potřeboval bych totiž vysvětlit matematiku. Mohl jsem dostat čtyřku, ale ona se rozhodla, že dá nám tupcům ještě jednu šanci, takže bych jí potřeboval alespoň něco předvést,“ zkusím a nevinně na Marka zamrkám.
Ten se jen usměje a přikývne. „Mám teď ještě hodinu, ale kdybys vydržel, hned pak bych se ti mohl věnovat, hm?“
„Jo. Zavolám alespoň mezitím Gordonovi a za hodinu budu čekat tady.“
„Ok, tak zatím moc díky.“
„Nápodobně.“

V půl šesté večer už můj mozek trochu unaveně pracuje, nicméně základ látky ještě včas stihl pobrat, takže mám šanci na lepší známku.
„Jasně, a tohle odečtu od toho.“
„No, když nezapomeneš vždycky, že tohle nejprve dosadíš sem.“
Usměju se a rychle si to napíšu. „Tadááá! Bill Trümper pochopil matematiku!“
Mark se taky usměje a zavře sešit. „Víc pro tebe udělat nemůžu.“
„Díky, strašně mi to pomohlo.“
„Tak jak to vypadá s tebou a přespáváním?“
„Dneska pojedu ještě domů, Gordon pro mne přijede, abych si vzal věci a tak, a domluvil jsem se s babičkou, že tam můžu přespat, kdykoliv budu potřebovat.“
„Dobře. K té práci už nepotřebuješ nic vysvětlit, že? 5 hodin denně přes týden se školou, a o víkendu se vždycky domluvíš s tetou. Vždycky se s ní dá dohodnout. A kdyby cokoliv, dá se přespat i přímo tam, jak jsem ti ukazoval. Teta tam občas zůstává přes noc, když je tam nějakej nemocnej pes, nebo tak.“
„Snad to zvládnu. Zamiluju se tam a už nikdy odtamtud neodejdu.“
„I to se ti může přihodit. A jakpak vypadá kauza ty, Kaulitz & spol.?“ Jakmile vysloví jméno Kaulitz, pocítím náhle zrychlený tep. Nevím, z jakých přesných příčin, ale možná jen z nejistoty, co všechno Markovi říci.

„No, dali mi nejspíš nadobro pokoj. Nějak přestal i gang být gangem. Například dneska si jeden druhýho vůbec nevšímali. Natož mě.“
„Bezva. Vše jde tak, jak má, že? A zrovna, když ses už rozhodl odejít.“
„Jo. A taky jsem s ním mluvil o samotě.“
„S Kaulitzem?“
Přikývnu a začnu si do tašky ukládat věci. „On… svěřil se mi, že mu umřela malá sestra,“ řeknu až po chvilce ticha, kterou Mark pochopil jako potřebnou.
„Aha. To je nepříjemné. Myslel jsem, že je jedináček.“
„Stalo se to před pěti lety.“
„To by to vysvětlovalo. A to se ti tak prostě svěřil?“
„No vlastně…“ zamyslím se a na chvilku umlknu.
„Co?“
„Pár dnů předtím mne políbil.“
Mark se trochu zarazí a odkašle si. „Prosím?“
„Vlastně to nemá s tím nic společnýho, jen že kvůli tomu ta debata přišla. Který fakt na tom celém tě překvapil?“
„Celkově ta situace, kde nastala ta změna a proč. A možná taky to, že ho vidím vždy jen ve společnosti samých holek, takže nevím, jak si to mám teď vysvětlit.“
„No… já ti taky nikdy neřekl, že jsem gay,“ zvednu k němu pohled.
Mark se pousměje. „Bille, znám tě nějakou tu chvíli, a když po mém upozornění nezvedneš pohled ani kvůli někomu, jako je Anna, po které se prostě automaticky podívá každý, pak mi možná došlo, že tu nebude vše tak jako… u mě třeba.“
„A nevadí ti to?“
„Seš blázen? Mohl bych se tě taky zeptat, jestli ti nevadí, že jsem na holky.“
S úsměvem kývnu na souhlas.

„Spíš se chci zeptat, jestli ti nevadí a nepřijde ti divný, že zrovna on,“ nadhodí pak.
„Já momentálně vůbec nevím. On se chová divně. Nevím, co tím chtěl říct, dle mého mne chtěl jen umlčet v danou chvíli, ale pak si mne přestal všímat úplně. A dokonce i celej gang, až na výjimečný situace. A já si to nedokážu nijak vysvětlit. Podařilo se mi ho pak odchytit, vyklopil to o té jeho malé sestře, a když jsem se ho zeptal, proč mě nenávidí, ignoruje, a zároveň mě pak odtáhne za školu, tak řekl, že musí jít.“
„Za tím něco být musí, to je pravda.“
„Promiň, zdržuju tě tady kvůli blbostem. Určitě nechceš poslouchat tyhle moje řečičky. A vážně je to blbina, místo abych byl rád, že mám od nich pokoj, tak se v tom ještě šťourám, až si přiženu zas nějakej průser.“
„Něco v tom smyslu s průserem jsem chtěl říct, ale dělej, jak uznáš za vhodné. Kaulitz je vlastně srab, když ti ani není schopnej vysvětlit svý činy. Ale vůbec mě tím nezdržuješ, o to se neboj. Jen doufám, že tento klidný stav mezi nimi a tebou vydrží po celou dobu, co budu pryč.“
„Děkuju. Užij si to v Rakousku. Já fakt povalím, nebo už mě vaši vyhodí oknem.“
Mark se rozesměje a já si ho s úsměvem prohlídnu. Díky bohu za někoho, jako je on.

autor: Mintam