Zeiten ändern dich 15.

Posadím si ji se smíchem na klín.

„Chtěla bys, aby měl taťka nějakou paní? Viděla jsi, jak byl veselej, když odcházel?“
„A on už nemá rád maminku?“
„Kdepak, zlatíčko, ty máš přece taky stále maminku ráda, jako já, jako Gordon. Taťka. Ale potřebuje společnost. Víš? Pohlazení, a tak. Není to o tom, že by přestal mít maminku rád.“
„Mně taky chybí pohlazení od maminky, ale vždycky když mi je smutno, tak si představuju, že mě maminka hladí, a pak přijdeš ty nebo taťka, a taky mě pohladíte a mně je pak dobře.“
„Tak vidíš. Proč jsi tohle všechno neřekla taťkovi?“
„Protože… jsem se bála, že mě nebude mít rád, když mu řeknu, že nemá rád už maminku. Ale já asi vím, že to tak není.“
„Jsi přece už velká a chytrá. Nemusíš se tohle bát taťkovi říct, on by ti to vysvětlil stejně jako já.“
Nelly na chvilku utichne a pak ke mně s úsměvem zvedne pohled.

„Ty si mi vždycky říkal, že se maminka ráda smála, tak tatínek potřebuje někoho, s kým by se mohl smát jako s maminkou?“
„Nelly, jsi ta nejúžasnější osůbka na tomhle světě, kterou máme. Lépe bych to neřekl ani já.“
„Budu ráda, když bude tatínek spokojenej.“
„A až budeš zas o něco málo starší, uvidíš, že ti to přijde víc pochopitelnější.“
„Já vím. A proč ty nemáš už nějakou paní?“ Usměju se a pokrčím rameny. „Řekni mi to,“ naléhá.
„Já nevím, Nelly. To je těžký.“

Těžké k vysvětlení. Nějaký čas k nám docházel Samuel, můj první přítel, ale to Nelly byla ještě hodně malá. Mamka zcela tolerovala mou orientaci, a zcela mě chápala. Byla skvělá. Gordonovi jsem se to nesnažil nějak vysvětlovat, ale ještě teď si pamatuju večer, kdy jsme se jeden druhému přiznávali se vším formou hry. Bez všech, jen my dva. Ten večer se mezi námi utvořil ten skvělý vztah a já věděl, že tohle je přesně muž, kterého měla potkat maminka už dávno.
Poslední na řadě je Nelly, ale abych byl upřímný, vůbec nevím, jestli bych měl, a když, tak jak jí to říct. Veřejně se nijak k mé orientaci nehlásím, možná taky proto, že to po mně není žádané.

„Nemůžeš si jen tak říct – teď někoho chci. Musíš pro to něco dělat a já nedělám a ani nechci. Tím to asi bude.“
„Proč nechceš?“
„Nelly, musí to přijít samo.“
„A přijde?“
„Jednou… možná,“ pokrčím rameny.
„Já už se těším.“
Usměju se a pohladím ji. „Víš co? Vyrobíme něco pěknýho, než taťka přijde, ano?“
„Tak třebaaa… vystřiháme obrázek a nalepíme jo?“
„Tak jo. A obrázek o čem?“
„Jak jsme v ZOO. Sebe kdyžtak domalujeme.“ S úsměvem přikývnu a oba se odebereme pro věci.

Následující den mám pocit, jako bych do školy vcházel o pár set kilo lehčí. A to je jen minimální pocit, který ještě ke všemu nemůžu soudit, jaký je, když jsem nikdy žádných pár set kilo na sobě neměl. Gordon mi nechtěl včera, když přišel, nic říct, ale jeho úsměv prozradil, že rande bylo úspěšné. Víceméně jsem se nedozvěděl nic ani dnes ráno v autě. Ale aspoň vím, proč pospíchat dneska domů.

Před školu dorazím o deset minut dříve, takže mám ještě pár minut do otevření. Rozhlédnu se jako včera, ale tentokrát mě nečeká setkání s šedobílou Audi. Za to se tu začíná shromažďovat gang a nějací další kluci, kteří se nejspíš dobře baví díky vtípkům Listinga. Což já osobně nechápu, ale raději dělám, že je nevidím vůbec. Minutu po otevření školy zavřu rozečtený sešit na politologii, vezmu tašku a vydám se směrem ke vchodovým dveřím. Je mi v tom ale zabráněno, a to očekávaně od těch samých lidí. Listing mě chytne za tašku a přitáhne si mě k sobě. Zalapu po dechu a lehce přivřu oči.

„Kdepak ses včera schoval?“ cítím v zádech jeho úšklebek, než mě donutí se k němu obrátit čelem.
„No tak dělej.“
„Co chceš?“ podívám se na něj, a Andreas vedle něj se začne smát. Postřehnu, že je na parkovišti již zaparkovaná šedobílá Audi, samozřejmě ale také fakt, že je telefonující Tom ke škole zády. Jak to, že jsem nepostřehl, kdy přijel, když ten zvuk auta se mi nějak vryl do hlavy. A vůbec, proč najednou doufám, že on bude mým zachráncem?
„Trümper neser!“ vyrazí mi sešit z ruky, přičemž mi z ramene sjede i taška. Koukám na něj s prázdnotou v očích. Už je mi vlastně jedno, co se stane. Dnes je ten den, kdy jsem nějak odhodlaný jim čelit a snášet bolest.
„Spokojenej?“ řeknu jen a nespouštím z něj pohled. Jenomže nevydrží mi to dlouho. Jsem sražen silnou fackou ke zdi, o kterou se jakž takž zastavím. V tu chvíli postřehnu jen fakt, že se Tom otočí jako na povel směrem k nám. V hlavě mi najednou začne hučet a já mám pocit, jako bych se příliš dlouho houpal na houpačce. Zavřu raději oči a lehce se o zeď opřu. Když gang zmizí, moje hučení v hlavě přehluší až jeho hlas.

„Hej! Seš ok?“ pozvedne mi za bradu hlavu. Otevřu oči a jen zhluboka dýchám. Zírám na něj a nemůžu ze sebe dostat jediné slovo. Možná ani nevím, které to slovo by to mělo být. Za Tomem prochází ještě pár lidí do školy. Jenže najednou jako by mi ta celá situace došla a já v sobě najdu to dnešní odhodlání. Jen se mi z neznámých příčin točí hlava.
„Nech mě,“ lehce odstrčím jeho ruku, nandám si tašku zpět na rameno a odejdu do školy. Mám pocit, jako by moje hlava minimálně rok potlačovala bolest a projevila se všechna naráz až teď. Nestíhám nijak vnímat okolí a ani nestíhám vnímat fakt, co jsem Tomovi řekl. Nevím, jaký to má v tuhle chvíli význam. Snad to ve mneěvyvolala ta naivita, že by on mohl zasáhnout, což se nestalo. A asi se mu to tímto chováním snažím dát za vinu.

Zasednu do své lavice a pár minut na to mi na ní přistane sešit, který mi Listing venku vyrazil z ruky. Vzhlédnu, abych se ujistil, kdo mi ho doručil. Musel bych lhát sám sobě, abych nevěděl, kdo ho přinesl. Sleduji jeho kroky s jakousi další naivitou, že by mohl jeho pohled o ten můj alespoň zavadit. To se ale nestane téměř po celý zbytek dne ve škole.
Téměř, protože na poslední hodinu máme třídního profesora, který se zajímá o mou včerejší nepřítomnost ve škole. Na chvilku zaváhám, protože mé myšlenky se momentálně zaobírají něčím jiným, ale nakonec se vymluvím na nevolnost a na zapomenutou omluvenku. Když chci vrátit svůj pohled zpět na lavici, kterou jsem se doposud zaobíral, něco mě donutí obrátit ho na Toma. Ten okamžitě svůj pohled pozvedne a stejně tak rychle, aniž by dal najevo nějakou mimiku, pohled zas sklopí. To samé udělám i já, a maličko se zamračím. Po něm nechce omluvenku? Možná, že ji už dodal, ale co měl tak naléhavého, že nebyl ve škole? Vydechnu a mírně zatřepu hlavou. Nejraději bych si nafackoval za vlastní myšlenky. Raději vezmu pero a začnu zapisovat věci k dnešní probírané látce.

„Tak vyprávěj,“ s úsměvem vyhrknu ihned na Gordona, když odpoledne konečně dosednu do auta. Je něco málo po půl druhé a já jsem neskutečně šťastný, že pro dnešek škola skončila. Kromě neskutečně hnusné přípravy na ještě hnusnější opravu testu z matematiky, mě znepokojila ranní scénka. Všechno mi leží nějak v hlavě. Gordon se ale jen usměje a vyjede od školy.
„Kde je Nelly?“ všimnu si, že odbočil okamžitě směrem Loitsche.
„Měli dnes plavání a skončili dříve, tak jsem ji už vyzvedl.“
„Je doma sama?“ pozvednu obočí.
„Je tam s ní babička.“
„Babička je u nás? Skvělé,“ usměju se. Už dlouho nepřijela úplně sama od sebe. Asi se jí v té nemocnici udělalo skutečně lépe.
„Nelly tam má nějaké kamarádky, takže je tam s nimi.“

„Dobře. Ale nesnaž se zamluvit to mé prvotní pobídnutí,“ zasměju se a on se mnou.
„A co chceš slyšet?“
„Jak vypadá, kdo to je, jak jste se seznámili, co včera a tak přece,“ samozřejmě vyslovím.
Gordon se pousměje a nadechne. „Je stejně stará, má… no jednoduše hezký vlasy,“ zasměje se a na chvilku odmlčí. „Prostě se objevila. Potřebovala pomoct, tak jsem jí pomohl, a tak nějak to přišlo.“
„Gordone!“ napomenu ho s úsměvem, aby vynechal slovo nějak.
„Ale já fakt nevím víc. Domluvili jsme se na tý schůzce, ale už asi před týdnem. Dřív než včera neměla čas.“
„No a jak to včera dopadlo.“
„Já vážně nevím, co říct. Dopadlo… nemělo co dopadat, když je to takovej začátek.“
„To chci slyšet,“ s úsměvem přikývnu.
„Stylem, jakým se vyjadřuje, mi strašně připomíná Simone,“ řekne po chvilce.
S pousmáním si ho prohlédnu. „Seznámíš mě s ní? Kdy máte další schůzku?“
„Až k tomu bude příležitost. Vlastně na oboje až bude příležitost.“
„Nelly nevyzvídala od tebe, ale ode mne, když jsi odjel.“
„Copak vyzvídala?“
„Bála se, že jí pozveš domů a tam nebude uklizeno,“ začneme se oba smát.

autor: Mintam