Who am I? 65.

TOM

Vejdu do pokoje, zavřu za sebou a začnu přecházet po místnosti. On to pozná. Pozná to. Cítí, že se něco děje. Čím hůř se chovám, tím jsem nápadnější. Musím se chovat normálně. Nesmí nic poznat. Nesmí. Zajdu do koupelny, zavřu se a sjedu po dveřích. Chytím se za kotníky, přitáhnu si nohy k tělu a položím si hlavu na kolena tak, že si mezi nohy schovám obličej. Jak se mu mám dívat do očí? Copak mu můžu tak hnusně lhát? Podvedl jsem ho. Už jenom to je dost hnusné. Opravdu mu musím ještě takhle hnusně lhát a předstírat, že je vše v pořádku? Vteřinu co vteřinu víc tuší, že se něco stalo. On to ví. Jen neví co. Mám takový strach, že se to dozví. Bude mě nenávidět. Otřu si slzy z tváří do kalhot a dál tam tak sedím.

Neměl jsem ponětí o čase, dokud se neotevřely vedle v pokoji dveře.

„Tomi,“ zaslechnu Billův hlas. „Tvůj bratr už je tady.“ Jak dlouho už tu sedím, bože?

„Jo, už jdu,“ řeknu hned co nejklidnějším hlasem, který zvládnu, a otřu se od slz. Uslyším, jak se dveře zase zavřou. Vydechnu, popotáhnu nosem a zvednu se z podlahy. Dojdu se vysmrkat, poté se opláchnu a otřu. Chvíli na sebe koukám do zrcadla. Vypadám strašně. Oči mám nateklé a nos červený. Zavřu oči a opřu se o umyvadlo.

*“Uleví se ti. Udělám ti dobře,“ pošeptá mi Christian do rtů a vzápětí mě znovu začne líbat. Pohladí mě po hrudi. Vzdám se a začnu mu polibky oplácet.*

Otevřu oči a zdusím v sobě zavzlykání. Tohle musí skončit.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se náhle za dveřmi koupelny. Sakra, myslel jsem, že odešel. Ještě jednou se na sebe podívám do zrcadla, zhluboka se nadechnu, vydechnu a rozejdu se ke dveřím. Otevřu a vyjdu.

Bill ke mně hned starostlivě upne oči. „Co je s tebou, broučku?“

„Jen… Jsem jenom nervózní,“ brouknu tiše a podívám se jinam, aby neviděl ty mé ubrečené oči.

„Z čeho jsi nervózní? Z bratra?“ šeptne nejistě a chytne mě za bradu, trošku mi přizvedne hlavu. Smutně si mě prohlédne. Bože můj, Adam. To je to poslední, na co teď dokážu myslet. Beze slov přikývnu. Krátce se mu podívám do očí a uhnu pohledem jinam, protože se mu nedokážu dívat do očí.

„Můžu?“ nabídne mi své objetí. Už se mě bojí i objímat… Každou minutu mi dokazuje, jak moc mě miluje a záleží mu na mně. Jak jsem mu mohl něco takového udělat? Přistoupím a přitisknu se k němu. Tak strašně bych si přál vrátit čas. Všechno by bylo jinak. Hned mě sevře v náručí a začne mě hladit po zádech.

„Nevím, co se stalo, ale bude to dobré. Jsem tu pro tebe,“ pošeptá mi do ucha. Mám chuť se rozbrečet jako malé dítě a povědět mu celou pravdu, jenomže vím, jak by to skončilo. Nechci, aby to skončilo. Nemůže to skončit. Nesmí. Miluju ho. Proč jsem to jenom udělal?

„Nic se nestalo,“ šeptnu a zavřu oči, abych potlačil slzy. Nesnáším, když mu lžu, ale čím víc budu vypadat v pořádku, tím míň to bude řešit.

„Dobře,“ povzdechne. „Ať je jakýkoli důvod, proč jsi tak smutný a uplakaný, chci, abys věděl, že ti pomůžu, jak to jen půjde. Ty víš, že při tobě budu stát, ať se stane cokoli,“ hladí mě neustále po hlavě, snaží se mě co nejvlídněji utišit. Jak jsem mohl podrazit stvoření jako je on?! To já mám teď stát při něm, když mu umřel táta a ne dělat takové voloviny. Potlačím v sobě brek a zatnu čelist, abych se přinutil mlčet. Mám nutkání mu povědět pravdu.

„Pojďme,“ povím nakonec a odtáhnu se od něj. Jen kývne hlavou a rozejde se se mnou dolů. Vypadej co nejnormálněji, vypadej co nejnormálněji. Nastavím mu ruku, aby se mě chytil. Pousměje se a chytne mě. Fajn, to byl dobrý nápad.

„Adam není můj vlastní brácha. Jak jsem ti už říkal, rodiče nemohli mít děti. Adamovi zemřeli rodiče, když mu bylo 17 a oni si ho vzali, aby mohl dokončit školu a tak. Ale znáš Simone, i tak ho bere jako svého. Je o 5 let starší než já. Nikdy jsme spolu netrávili moc času. Byli jsme spolu prakticky rok a on potom odletěl do Ameriky. Občas lítal domů, ale nebyla to žádná sláva. Když teď rodiče bydlí tady, vídají se mnohem častěji. Všichni jsou tu, jen já zůstal v Německu,“ vyprávím mu po cestě do obýváku. „Zřejmě proto jsem se o něm ani nikdy nezmínil.“ Buď přesvědčivý.

„Aha,“ broukne Bill. „Každopádně ho rád poznám.“

„Brácha je debil,“ zasměju se. Není to až tak těžké, když jde o snadné téma. Podívá se na mě. Jen se pousměje a zakroutí hlavou. Pomalu dojdeme do obýváku. Tam už sedí Adam s rodiči. Hned nás zpozoruje. Zaujatě si mě shlédne a poté se s pozvednutým obočím podívá na Billa. Nad tím se usměju. Už slyším ty jeho kecy o tom, že jsem bukvice.

„Zdár, brácha,“ vyskočí Adam hned na nohy.

„Čau,“ oplatím mu pozdrav.

„Ahoj,“ broukne Bill trošku stydlivě. Adam ke mně přijde a obejme mě. Dá mi herdu do zad, div mi nevyrazí dech a zase se odtáhne.

„Tohle je Bill,“ řeknu mu.

„Čau, rád tě poznávám,“ pozdraví ho Adam zvlášť. Chce ho obejmout tak jako mě, ale ihned Billa strhnu stranou.

„Jeho prosím tě ne. Ublížil bys mu. Já jsem na tvoje pěsti zvyklý, ale on opravdu ne,“ zasměju se.

„Ale no tak. Přece není žádná baba. Chráníš ho jako svoji holku,“ řekne se smíchem.

„Bill je můj přítel, takže si dávej pozor,“ řeknu vážně, ačkoli se pobaveně šklebím. Adamovi a jeho demenci se prostě nikdy nedalo nesmát. Bill jen pobaveně přikývne.

„No to se mi snad zdá. Ty seš, brácha, gay? Jak TY můžeš být gay, prosím tě?“ začne se smát.

„No úplně normálně,“ pousměju se a zavrtím hlavou.

„Nemožný. Jak si jako teď děláš zářezy?“ zeptá se nechápavě. Bill nervózně přešlápne. Kdybych mu řekl o včerejším zářezu, směl bych si připsat dva body. Jeden za šukání, druhý za nevěru.

„Já si zářezy už dávno nedělám, prosím tě,“ začnu se smát. „Neříkej mi, že ty jo.“

„To si piš, že jo. Chceš vidět moji sbírku?“ zazubí se.

„Ne, prosím tě,“ odmítnu se smíchem.

„Co kdybyste došli pro nějaké pití?“ navrhne nám máma.

„Jasně, už jdeme,“ kývnu. Pustím Billa, aby si přisednul k rodičům, a přesuneme se s Adamem do kuchyně.

„Takže můj brácha je homouš, nechává se souložit do prdele. To je konec,“ řekne Adam po cestě se smíchem.

„Hele, dej mi pokoj. Bill je úžasnej kluk. A divil by ses… Sex ve vztahu je mnohem lepší, než každý den nahánět jinou kurvu. Anál je něco dokonalýho,“ povím mu pobaveně. Dojdeme do kuchyně, tak vyndám skleničky ze skříně.

„Anál můžeš dělat i s holkou,“ povytáhne obočí.

„Jenomže kluk má v prdeli prostatu. Nevěřil bys, jak se prohejbá a křičí. Sáhni si někdy do prdele a uvidíš,“ zašklebím se.

„Někdy to zkusím,“ ušklíbne se pobaveně a vytáhne flašku vína.

„Jsi pořád stejnej čůrák,“ drcnu do něj loktem.

„To ty taky, bráško. I když jsi bukvice, furt seš můj mladší brácha,“ zakření se. Se smíchem do něj kopnu. Vezmu sklenice a vrátíme se do obýváku.

„Tak, tady to je,“ ohlásí Adam a položí na stolek lahev vína. Nechápu, že furt musí tak šaškovat. Postavím skleničky na přípitek, a když je všechny naplním, dám každému jednu.

„Já se chopím slova,“ postaví se táta. Všichni se zvedneme. „Takže chtěl bych pronést přípitek. Jsem moc rád, že jsme se tu letos všichni ve zdraví sešli. A také jsem rád za náš nový přírůstek do rodiny.“ Přitom se podívá s úsměvem na Billa. „Doufám, že se tu ve stejném stavu sejdeme i příští rok.“ Tím si nejsem tak jistý…

„To jsi řekl moc hezky,“ dá mu mamka s úsměvem pusu na tvář.

„Tak na zdraví,“ pousměju se.

„Na zdraví,“ kývne Adam a pozvedne skleničku.

„Na nás,“ broukne Bill a usměje se na mě. Vynutím ze sebe úsměv. Poté si všichni přiťukneme.

„Tak a teď pro dárky,“ zatleská táta se smíchem.

„Dojdu pro ně, pokud nemáš nikde zvlášť nějaké schované,“ nabídnu Billovi.

„Myslím, že něco ano. Půjdu s tebou,“ usměje se mile. Potom se se mnou rozejde nahoru do pokoje. Vezme si několik dárků, které poschovával. Vůbec nevím, že by kupoval nějaké jiné dárky. Kolik jsem toho prošvihl? Nic ovšem neřeknu. Vezmu tu velkou tašku se všemi dárky a rozejdeme se zpátky dolů.

„Nemrzí tě, že neslavíme svátky sami spolu doma?“ zeptám se pro jistotu. Jsem moc rád, že mohu být s rodiči i s ním. Ale kolik mi vůbec zbývá času… Jsou to naše poslední Vánoce. Možná poslední společně strávené dny. Co jsem to sakra udělal!

„Ne, ne. Jsem rád, že jsi s rodinou. Mrzelo by mě, kdybych tě já ošidil o to být s rodiči a bratrem.“ Ucítím, jak se mi sevře hrudník. Zastavím se na posledním schodě a vydechnu. Nezasloužil si to. On ne. Jsem zrůda. Hned ke mně zvedne oči. Mám co dělat, abych udržel slzy v očích. Rychle sejdu ten schod a odejdu do obýváku, aby neměl šanci si něčeho všimnout. Musím se hlídat. Bill se přiřítí o chvilku později. Dá dárky pod stromek.

„Oh, Tome, jen škoda, že nemáš santovský oblek a pořádné břicho. Máš těch dárků zbytečně moc,“ řekne mi se smíchem mamka.

„Jsem rád, že nemám pupek,“ pokusím se na ni usmát. Jen nevím, zda mi to vyjde. Dám všechny dárky pod stromek a sednu si blízko k němu, abych mohl všem podávat dárky. Adam se přihnal ještě s pár dárky. Balíčky od rodičů už tam všechny byly.

„Takže, můžeme začít?“ zeptám se. Všichni přikývnou na souhlas. „Dobře. Začneme třeba mamkou, když je tu jediná mezi chlapama.“

„Jediná, jo?“ šťouchne do mě Adam pobaveně nohou. Se smíchem ho přes ni plesknu a začnu vyndávat všechny dárky, na kterých je napsaná ‚maminka‘. Jako poslední jí opatrně podám vázu ode mě a Billa. S úsměvem si ji ohmatá a začne ji rozbalovat jako první. Je opatrná a pomalá. Usmívá se a pořád si nás všechny měří pohledem, aby zjistila, kdo z nás jí tohle dal. Když vázu konečně rozbalí, pootevře rty.

„Ta je nádherná!“ vydechne a hned si ji začne prohlížet, prsty po ní opatrně přejíždí a zkoumá její strukturu. Spokojeně se usměju. Jsem rád, že se jí líbí a má radost. Bill se na mě usměje. Mamka začne rozbalovat další dárky. Já zatím začnu vyndávat dárky pro tátu. Počkáme, než mamka rozbalí všechny dárky. Nadšeně nám za ně poděkuje a začne rozbalovat táta. Rozbalí pár dárků, až se konečně dostane k doutníkům. Jako první rozbalí krabici s kubánskými doutníky.

„No, tak to už je nějaká kvalita,“ pochválí doutníky, a hned je rozbalí, jeden si vyndá a přičichne si k němu. „Mhh, ta vůně,“ šeptne. Pousměju se. Jako další dárek vezme pečlivě zabalený doutník.

„Co to asi je,“ zasměje se při balení.

„Nech se překvapit,“ usměju se.

„To je od tebe? Tak to bude něco, co se strká do zadku, ne?“ začne se smát a my se k němu přidáme. Konečně se mu podaří rozbalit. Prohlédne si doutník a povytáhne obočí.

„Gurkha premier cigar – Majesty’s Reserve,“ přečte nápis.

„Je máčený v Louis XIII koňaku,“ ujasním mu.

„Páni. Raději se nebudu ptát, kolik stál,“ zasměje se.

„To uděláš dobře,“ přitakám pobaveně.

„Tak děkuju,“ usměje se, přičemž se podívá i na Billa. Bill se na něj jen mile usměje.

„Moc se na mě neculte,“ zasměje se. „Už se těším, až si ho dám. Ale tohle si zapálit je snad i škoda,“ povzdechne pobaveně.

„Vykuř ho. Jen do toho,“ usměju se. Až když se ke mně stočí všechny pohledy, uvědomím si, jak debilně to vyznělo. Začnou se smát. I Bill se zasměje, ale spíš mu jen cukají koutky.

„Vykouřím ho, Tome, vykouřím,“ pokývá se smíchem táta hlavou. Vydechnu a skloním pohled.

*Christian byl skloněný v mém klíně a zíral na můj nateklý penis. Jen lehce ho přidržoval mezi prsty.

„Jsi tak velký,“ pošeptá a olízne mi špičkou jazyka žalud.

„Hmmmh. Tak už dělej,“ vzdychnu a chytím se prostěradla. Christian mě nasaje do pusy a začne silně sát.

„Bože, oh, kurva… Au, to už bolí,“ vzlyknu. Tiše se zasměje, olíže mi penis ze všech stran a vyleze ke mně výš.*

Stisknu k sobě oční víčka a zatnu zuby. Zhluboka se nadechnu a vzhlédnu. Snad si toho nikdo nevšiml.

„Tak teď já,“ sápe se Adam už po dárcích. Všechny mu je dám a čekáme, až si vybalí. Z jednoho dárku vytáhne svetr, na kterém jsou sobi. Bill se na něj zděšeně podívá, a potom se raději koukne stranou.

„No to si děláte prdel. To jste mi koupili vy dva, že jo?“ podívá se hned na mě s Billem.

„Cože? My? Blázníš?“ uchechtnu se.

„Ne,“ vydechne Bill. Nakonec se střetne Billův a mámin pohled. Začnou se pak tiše smát. Ehe?

„Věř mi, že kdybych ti tohle chtěl koupit, tak mě Bill v tom krámu zkope do šišky,“ ujistím ho. Začnu vybírat Billovy dárky a všechny mu je dám.

„No dovol,“ ohradí se Bill s lehkým úsměvem. Pak ale ztuhne, když vidí, kolik dárků mu podávám. „To je pro mě? Tolik?“

„Nevytahuj se. Mám jich víc,“ pokusím se alespoň trochu vesele ušklíbnout. Vypadej normálně, vypadej normálně. Shrábnu si všechny dárky a posadím se vedle něj.

„Tak jdeme na to společně?“ usměje se na mě a vezme si první dárek.

„Jasně,“ kývnu a začnu rozbalovat první dárek. Dostal jsem plno dárků. Jasně jsem poznal, jaký je od koho. Už jenom podle balení jsem rozeznal Billovy dárky. Proto jsem si je nechal nakonec. Věděl jsem, že budou ty nejkrásnější. Bill rozbaluje taky. Pere se s papírem jako hravé štěně. Nakonec vyndá krabici. Podzvedne obočí a nevěřícně se na mě podívá. Pak se ale opět začne věnovat dárku. Krabici otevře. Boty od Louise Vuittona.

„Bože,“ šeptne a usměje se. „To jsou tamty, jak jsme… Tome,“ koukne se na mě.

„Ty jsou nádherný,“ uslyším vydechnout mamku někde v pozadí.

„Byl jsem je vyzvednout další den,“ pousměju se.

„Ale…“ nadechne se, „děkuju,“ řekne nakonec a upne ke mně pohled.

„Rozbaluj dál. Ještě je tam něco k nim,“ pobídnu ho. Přestanu rozbalovat vlastní dárky a s úsměvem ho sleduji. Nic mě nedělá tolik šťastného jako to, když vidím jeho šťastného. Už jenom z toho důvod se nesmí dozvědět, co se stalo. Nikdy si to neodpustím, ale kdyby se to dozvěděl, ublížil bych mu ještě mnohem víc. Vidět všechnu tu bolest a zklamání… Ne, nevydržel bych to. Nesmí to nikdy zjistit. Olízne si rty a skousne si piercing mezi zuby. Napjatě začne rozbalovat další dárek.

„Ta taška,“ usměje se a prohlédne si ji znovu a znovu, jako by ji v obchodě neviděl. „Tome, tohle je tak… Je to nádherné, děkuju, vážně děkuju,“ šeptá. Zahrabu ve zbytku dárků a vyndám mu tu peněženku, aby si ji rozbalil.

„Co je to?“ zasměje se a vezme si to ode mě.

„Doufal jsem, že se ti k tomu bude hodit. Rozbal to,“ povím na vysvětlenou. Zhluboka se nadechne a dá se do rozbalování.

„Oh, ta je nádherná,“ řekne nadšeně. Hned si ji začne prohlížet a zkoumat její prostory. „Hodí se k tomu perfektně. Děkuju, Tomi,“ nahne se ke mně. To bude náš první polibek od té doby, co jsem… Bože můj. To zvládnu. Není to nic těžkého. Dokážu to. Nejistě se k němu skloním. Podívám se mu do očí, a co nejjemněji ho políbím. Mám pocit, jako by mě někdo kopnul do břicha. Odtrhnu se, a co nejrychleji mu podstrčím nějaký dárek, aby se zaměstnal rozbalováním. Zvládl jsem to.

Když Bill rozbalil všechny dárky, podal jsem mu poslední dárek, který jsem doteď držel u sebe. Přál jsem si, aby ho rozbalil jako poslední. Vložím mu krabičku do dlaně.

„Už bych byl rád, kdybys rozbaloval také,“ pousměje se, ale nakonec si dárek vezme. Nejistě se na mě podívá a pak se znovu koukne na tu krabičku.

„Rozbal to,“ pošeptám. Semkne rty k sobě a pomalu to rozbalí. Vezmu mu papír a čekám, až krabičku otevře. Otevírá ji pomalu, celou dobu se dívá na mě. Skloním pohled ke krabičce, aby se na ni také podíval. A on tak udělá. Hlavu má stále sklopenou a prohlíží si to. Rty má pootevřené. Vidím, jak je potom k sobě pevně semkne.

„To je… dokonalé,“ pošeptá skoro neslyšitelně a přejede po tom prstíkem. Vyndám řetízek i s přívěskem a krabičku zavřu. Přívěsek jsem nechal speciálně vyrobit pro něj. Byl to obyčejný řetízek z bílého zlata, avšak na přívěsku bylo B&T.

„B jsi ty. To T jsem já,“ pošeptám na vysvětlenou. Rozepnu řetízek a dám mu ho kolem krku. „Ten diamant tam je proto, že je pevný stejně jako náš vztah. Tady zezadu je vyryto ‚Navždycky‘.“ Zapnu mu ho a podívám se mu do očí.

Byl to tak dokonalý dárek. Věřil jsem, že to tak je. Do včerejška to tak i bylo. Pevně jsem doufal, že to nikdy neskončí a vždy to bude stejné jako ve chvíli, kdy jsem ho nechal dělat. A teď? Všechno se hroutí, a to jenom díky mně. Podvedl jsem tohle dokonalé stvoření, které si to nezaslouží. Zblázním se z toho. Užere mě pocit viny. Nechtěl jsem… Neublížil bych mu. Ne… Proč…?

Bill se mi dívá do očí také. V těch jeho se mísí slzy. Bez jakéhokoli ohledu mě pohladí po tváři.

„Miluju tě,“ pošeptá naprosto vážně.

„Já tebe taky,“ hlesnu přes knedlík v krku. Zamrkám, abych vyhnal slzy z očí. Mám takový strach, že uvidí všechnu tu bolest. Bojím se, že to pozná. Co když se mu jednoho dne podaří vyčíst pravdu? Co bude pak? Strhne si řetízek z krku, hodí ho po mně a s brekem a křikem uteče. Bude mě nenávidět. Navždycky ho ztratím.

Něžně mě pohladí znovu a nakonec mě líbne na rty.

„Děkuju, moc děkuju. Nejen za ten dárek, ale za to, že jsi a že tě mám, lásko,“ vydechne. Nevzmohu se na jediné slovo. Jenom polknu a snažím se ze všech sil udržet slzy v očích. Nechci mu tu lhát. Miluju ho a jsem vděčný za každý okamžik s ním, teď si ho vážím ještě víc. Ale až to zjistí a vzpomene si na všechny tyhle řeči, bude mě nenávidět ještě víc.

„A teď… rozbaluj ty,“ usměje se trošku a tiše popotáhne. Jenom kývnu a pustím se do zbytku dárků. Jako první jsem vzal krabici. Vypadalo to jako nějaké boty. Když jsem to rozbalil a krabici otevřel, ujistil jsem se o tom, že jsem měl pravdu. Byly to boty.

„Wow. Jsou nádherný. Takový zrovna potřebuju. Děkuju,“ věnuji mu úsměv, ačkoli se nedokážu z dárku ani z ostatních dárků pořádně radovat. Ty boty byly kotníkové na tkaničky i umělý zip od Gucciho. Byly naprosto dokonalé. Já je v tuto chvíli ale nedokázal ocenit. Vlastně jsem na ně přes slzy skoro ani neviděl. Rozbaloval jsem dál, až jsem narazil na nějakou menší krabičku.

„…co to je?“ zeptám se ho a zatřesu s ní.

„Nee, netřes s tím,“ broukne hned, a chytne mě jemně za ruku. „Rozbal a uvidíš.“

Krátce se na něj podívám a poté začnu balíček rozbalovat. Když papír roztrhám, hodím ho k ostatním. Prohlédnu si krabičku a zaskočeně vydechnu. Tak tohle zarazilo i mě.

„…ty jsou… dokonalý. Kdes je koupil?“ zeptám se. Hned otevřu krabičku a začnu si ty krásné Rolexky prohlížet.

„Vážně se ti líbí? Doufám, že ti budou dobře,“ šeptne a prohlíží si mě. Navléknu si je a zapnu. Padnou mi akorát.

„Jsou nádherný. Děkuju,“ pousměju se. Jen se pousměje.

„Není zač. Hlavně, jestli se ti líbí.“

Rozbalím ještě pár dárků, ve kterých byly třeba šátky nebo trika. Bill měl dobrý vkus a věděl, co mi sluší nebo co potřebuju. Došel jsem k poslednímu dárku. Byl až vespod. Možná úmyslně. Jakmile jsem z balíku sundal papír, vydechl jsem. Držel jsem v rukou krásný červený rámeček s fotkou, na které jsme byli s Billem spolu.

*“Počkej, neškleb se pořád tak,“ směje se Bill, držíc před námi foťák.

„Když ten blesk mě sere. Vždycky blikne a já přivřu oči. Pak vypadám jak nějakej výhul,“ řeknu se smíchem.

„Tak se do toho nedívej,“ ušklíbne se.

„Hmm, fajn,“oplatím mu škleb. Chytím foťák a začnu ho líbat. Zmáčknu mu prst na spoušti.

„Mmh,“ oddechne Bill a odloží foťák.

„Miluju tě,“ pošeptám mu do rtů.

„Já tebe taky,“ vydechne. Vjede mi rukou do copánků a povalí mě mezi naše plyšáky z poutě.*

Přikryju si rukou pusu a zavřu oči, abych udržel slzy. Když si vzpomenu na to, jak jsme spolu byli na pouti. Vystřelili jsme si vzájemně plyšáky. Já jemu pandu a on mně šimpanze. Potom jsme jeli na louku. Celý večer jsme zabalení v dece v objetí sledovali hvězdy. Líbali jsme se, smáli a mazlili. Doma jsme se milovali. Poprvé a jedinkrát jsme si vyměnili role, kdy Bill miloval mě a já si ho užíval uvnitř sebe.

Proč se to muselo stát? Nechtěl jsem to udělat. Ne, nechtěl… Snažím se udržet v klidu, ale nejde to. Z hrudi se mi vyderou první vzlyky.

„Necháme vás tu o samotě,“ řekne máma a odtáhne Adama i tátu. Přestanu se hlídat a začnu vzlykat. Na sklo rámečku začnou kapat mé slzy. Proto ho odložím a schovám si obličej do dlaní.

Nemůžu se chovat normálně. Nejde to. Jak se mám chovat tak, aby nic nepoznal, když mi dá takovýhle dárek? Copak se dá chovat normálně? Co jsem komu udělal? Proč zrovna já? Přál bych si, aby tohle byl jenom hnusný sen a já se hned probudil.

„Tome,“ vydechne Bill a hned ke mně doleze po čtyřech. „Ne, neplakej, prosím. Já-já… Co jsem udělal špatně? Tome,“ šeptá mi tiše a pořád mě hladí po hlavě. Ruce mi pak dá stranou a otře mi slzy. „Co se děje?“

„Nic. To nic,“ vydám ze sebe, jenomže se nemůžu ovládnout a rozbrečím se už naplno.

„Tome,“ řekne starostlivě a přitáhne si mě k sobě. „Prosím, neplač. Co se stalo?“

„Já-já…“ Už nemůžu. Nemůžu mu tak lhát, ale ani mu to nemůžu říct. Tohle nejde, sakra! „Děkuju. Je to nádherný.“

„Tak proč pláčeš? Jestli se ti to nelíbí, já to pochopím, ale pověz mi, proč pláčeš, prosím,“ zvedne mi hlavu. Co mu mám říct? Proč asi takhle brečím?

„Vzpomínáš si, jak jsme byli na té pouti a potom spolu seděli na té louce? Jsem… tak přecitlivělý. Skoro kvůli všemu se mi chce brečet a…“ otřu si tváře a popotáhnu nosem.

Umím lhát, ale přestávám věřit tomu, že mi Bill pořád všechny lži žere. Už nevím, co si vymýšlet. Nenapadá mě tolik důvodů, proč bych mohl neustále brečet jako téměř pořád.

„A?“ vydechne Bill a otře mi tváře také.

„Je toho moc,“ pošeptám jen a sklopím hlavu. Vydechnu a zavřu oči.

„Já to tu uklidím a v klidu si promluvíme, ano? Já vím, že je toho na tebe moc, ale takhle to řešit dál nejde,“ povzdechne. „Já si vzpomínám na každý okamžik s tebou, na všechno. Pamatuju si snad i každičké slovo, které jsme si kdy řekli,“ hladí mě po zádech.

Jak jsem mu to mohl udělat? Zrovna jemu? On mě tolik miluje, zatímco já ho tak hnusně podvedl. Kdybych mu lhal, není to tak strašné. Jenomže já ho podvedl s jiným klukem, kterého jsem viděl poprvé v životě, a ještě k tomu mu tak hnusně lžu. Neustále předstírám a 90% mých slov jsou sestavěny pouze ze lží. A to jen proto, že jsem se neuhlídal, a teď se bojím toho, že se dozví pravdu. Stálo mi to za těch pár zasraných sekund? Vyměnil jsem vztah a Billovu lásku za jeden levný sex, který si budu vyčítat už do smrti.

„Promluvíme si?“ zopakuje svou otázku. O čem chce mluvit? Pravdu mu stejně nepovím a další zbytečné lži mu vykládat nechci.

„O čem?“

„O tom, co se to děje,“ šeptne opatrně a obejme mě. Jenom kývnu hlavou. Nemám v plánu mu to povědět, ale nejspíš mi nahoře bude nejlíp. Budeme spolu sami, a když mě znovu popadne brek, před Billem se nemusím cítit trapně. Měl bych si ho vážit, dokud můžu. Musím si užívat každý okamžik s ním ještě víc než doteď. Je jen ve hvězdách, kolik času nám spolu zbývá. A za jakou cenu. „Hlavně neplakej, bude tě bolet hlava a nebude ti dobře. A tohle,“ koukne se na fotku. „…jestli se ti to nelíbí, tak to dáme pryč.“

„Líbí,“ zašeptám. Vezmu si fotku do ruky a přitisknu si jí k hrudníku. Ať se stane cokoliv, navždycky už si ji nechám jako vzpomínku na to všechno krásné, co se mezi námi odehrálo.

„Dobře, je jen tvá,“ řekne a pohladí mě po tváři. Podívám se mu krátce do očí a zvednu se.

„Jdu teda nahoru,“ brouknu a vezmu si všechny dárky.

„Chceš to pomoct?“

„Ne, díky,“ odmítnu. Vezmu si poslední dárek a odejdu nahoru, kde si vezmu prášky na uklidnění a lehnu si do postele. Položím si naši fotku na noční stolek a začnu ji pozorovat.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne