Hey you!

autor: Fabiana

Myslela jsem, že si dám pauzu, ale proč nepsat, když můžu. Tuhle povídku nebudu okecávat, všechno je v ní řečeno, myslím. Jen vás chci odkázat na „Hey you“ od Pink Floyd, takže pokud ji neznáte, máte jedinečnou možnost poznat písničku, která to všechno odstartovala. Pokud ji znáte, stejně si ji pusťte. Kvůli atmosféře. Příjemné počtení.

Hej, ty tam!

Stojíš tak sám. Tam venku, v té zimě. Nebe je šedé, vzduch se v zoufalých pokusech o osvobození zmítá pod nánosy popela, jehož částečky se v něm mísí se sněhovými vločkami. Kdyby je rozvířil vítr, možná by to vypadalo i hezky, v tvém světě ale není více větru ani pro jednoho z nás.

Cítíš mě?

Rozpraskaný, šedivý asfalt se pomalu ztrácí pod nánosy bílého chladu, mizí v něm i tvá chodidla. To ti není zima? Tvé prsty musí být promrzlé až na kost. Proč nemáš boty? Co pro tebe znamená prázdnota?

Cítíš ji?

Každý den tě pozoruji tímtéž oknem, přes tytéž chladné ocelové tyče vidím tvou tvář, je zastřená tmou a kolem chodí lidé, davy. Pohřbívají světlo pod svými šedými kabáty, s pohledy do země spěchají pryč. Proč jim tak pomáháš?

Jak je to dlouho, co jsi přestal bojovat? Kdy ses vzdal? Bojoval jsi tvrdě, snažil ses. Ale všechna snaha vyšla naprázdno, všechny pokusy se propadly do hlubin nekonečnosti. Selhal jsi. Ale nevzdal ses bez boje. Nikdy ses jen tak nevzdal, i když všechny úsměvy zvadly a Slunce opustilo náš svět.

Myšlenky na tvou duši trhají zbytky té mé na ještě menší kousky. Jak jsi to skončil?

Sám tam venku, zatímco já jsem tady se zbytky všech ostatních duší. Jsou jako já? Gesto šlechetnosti se proměnilo v prach, neznamená nic, když tě takhle vidím. Poprvé se o sebe musíš starat sám a to nejde, jsi zmatený, a sedě nahý u telefonu na mě stále myslíš. Je to tak?

Dotkneš se mě?

Pomůžeš mi odtáhnout kámen, ten blok děsu, který leží na našem štěstí? Ten, který na něj pokládá společnost? Možná, že zatímco jsem pryč, nahromadily se další. Určitě už je jich více než jeden. Jsou koncentrovanými výčitkami všech těch neposkvrněných, těch, kdo umějí žít. Oni sami jsou dokonalými prototypy božských oveček, žijí způsobný život a čekají jen, až se jejich pasák rozhodne připravit je o to poslední, co mají. O život. Tyhle ovce věří, že je potom čeká ještě něco dalšího, že po smrti někam přijdou a tam to bude lepší. Ve světě, kde nebudou muset nic dělat a budou se mít dobře. Ve světě, kde není žádný žal a žádné násilí. Ve světě, kde jsou si všichni rovni. Kdyby v ten svět přestali věřit a pokusili se ho vybudovat rovnou tady, v tomhle životě, o co horší by to bylo?

Našlo by se v tom jejich velebeném ráji malé místečko i pro nás? Nebo jsme ta menší část lidstva, minorita pod nadvládou majority, kterou by bylo lepší vystřílet? Odstranit všechny odlišné tak, aby zůstali jen ti „normální“?

Ale jsou vůbec někde nějací takoví?

Hej, ty!

Pořád tam stojíš, na tomtéž místě, v téže poloze. S uchem přitisknutým na zeď posloucháš její slova. Šeptá ti o mně? Řekne ti, jak se cítím? Jak se kvůli tobě cítím?

Prohrál jsem, bráško. Prohrál jsem náš velký boj za spravedlnost. Prohrál jsem náš velký boj za lásku. Selhal jsem ve všem, čemu jsem věřil. Tvé večery. Čekáš, až někdo zavolá? Až příště zazvoní telefon, doufáš, že uslyšíš můj hlas? Co čekáš, že řeknu?

„Vracím se domů.“

Chtěl bych zařídit, abys mohl slyšet tato slova. Slyšíš je? Poslouchej mě pozorně.

„Vracím se domů.“

Jen sen, fantazie – všechno je zase pryč. I nebe, jež se na prchavý okamžik zahalilo do jasné modři, je zase šedivé, vzduch je stejný jako včera. Jako ve všechny dny. Prostá cihlová zeď je pořád stejně vysoká, stejně šedivá, stejně nepřekonatelná.

Vím, že to vidíš.

Přes to, jak ses snažil, se od včerejšího večera vůbec nic nezměnilo. Veškeré pokusy vyšly naprázdno, zase. Lhostejno, kolik energie jsme vynaložili.

Lhostejno, jak moc ses snažil. Nemohl jsi mě dostat ven. Ti pokrytečtí normálové by nic tak pokořujícího nikdy neuznali. Moje místo tady je základem jejich sebeúcty, všeho, na co mohou být hrdí. Kdybych jej opustil a vrátil se domů, podkopal bych jejich sny, zničil bych jejich předpojatost, zabil priority a nastolil něco nového, něco obávaného.

Nemohou to připustit.

Mohu to připustit já?

Od vymýšlení všech těch zákonů a přikázání jsou jejich mozky unavené, bolavé. Pracují na nich už dlouho, potřebovaly by oprášit něco tak základního, jako je lidskost. Solidarita. Tolerance. Co ta slova znamenají pro nás?

Prožrané červy, skrz naskrz prošpikované chodbami. Kolik je v nich slizu?

Hej, ty tam!

Pořád na ulici, pořád tak sám. Pomalu stárneš, oba to pozorujeme. Vždycky jsi dělal jen to, co ti přikázali. Někdy jsi nechtěl, ale nakonec ses vždycky podvolil. O jejich pokrytectví bys mohl psát romány.

Tak proč mlčíš?

Možná bys mě odsud mohl prostřednictvím několika desítek potištěných stran dostat pryč. Nebo sebe sem ke mně. Pravděpodobnější je druhá varianta, a i když bychom pravděpodobně nepřišli do styku, byli bychom si nejspíš blíž.

Vždycky si budeme dost blízko.

Neříkej mi, že už nemáme naději. Nikdy nepřestanu věřit v náš svět, ve všechno, co chceme, o čem jsme si vyprávěli a o co jsme usilovali. Ani ty bys neměl. Společně vytrváme, rozděleni padneme.

Nechci podlehnout.

Zdvihni hlavu. Podívej se na mě, ukaž mi svou tvář, lásko. Chci zase vidět lesk v tvých očích, chci tě vidět se smát. Až uvidím tvůj úsměv, hlavou rozlomím všechny tyhle mříže a půjdu za tebou, nezabrání mi jejich zdi, zbraně ani ostnaté dráty. Překonám veškeré překážky, jen abych se tě mohl zase dotknout, třeba jen jednou. Pohladit tvou sametově jemnou pleť, probírat se tvými vlasy. Sevřít v objetí tvé tělo a zavřít oči. Pak už bych mohl zemřít.

Nenávidíš mě?

Nenávidíš mě pro všechno to, co jsem jim řekl?

Každý den sem za mnou chodíš, ale nikdy nevejdeš dovnitř, vždycky jen stojíš u té polorozpadlé staré zdi, a pozoruješ sněhové vločky, dopadaje se rozpouštíš s nimi, měníš se v masu mokrého sněhu, splýváš s okolím, jsi jako oni.

Vrátíš se pro mě někdy?

Miluji tě.

Podívej se na mě, Bille. Podíváš se na mě ještě někdy? Nebo se ti pohled na mě zhnusil? Kdybych měl příležitost se ti omluvit, udělal bych to tisíckrát. Plakal bych. Prosil bych tě o odpuštění. Prosil bych tě o rozhřešení.

Pomoz mi.

Nenechávej mě samotného v tomhle světě. Vrať se ke mně, vezmi mě za ruku, odveď mě pryč. Pošeptej mi, že bude všechno dobré. Řekni mi, že mě máš pořád rád, že se na mě nezlobíš. Že víš, že jsem to takhle nechtěl.

Jsou věci, které se nestaly, věci, které se neměly stát, a věci, které se nestanou.

Dokázal bych uvést příklad ke každé z těch tří skupin. Ale tohle není maturitní otázka.

autor: Fabiana