Zeiten ändern dich 13.

Asi teprve po dvou hodinách se vydám dolů, když ucítím něco moc dobrého.
„Copak to tady kuchtíte?“ vejdu do kuchyně a kouknu na Nelly, která má ruce a pusu modré od borůvek. Začnu se smát. „Hm, dnes i s dezertem?“
Nelly s úsměvem jen přikývne.
„Chtěli jsme ti dostat myšlenky od učení tvým oblíbeným koláčem,“ utře si Gordon ruce do utěrky s úsměvem.
„Tak to si nechám líbit,“ zamlaskám pochvalně.
„Nejdřív jsme se ale dohodli, že musíš sníst celý talíř s večeří,“ olízne si Nelly prst.
Mám chuť odpovědět něco nemístného, ale nakonec to celé spolknu, z čehož se vyklube slabé zavrčení, a dosednu ke stolu.
„No už sem se lek!“ s úsměvem zdvihne Gordon varovně prst.
„Jdu se umýt!“ vyskočí na to Nelly a rozeběhne se do koupelny.

„Jsi dneska pěkně otrávenej. Jen vrčíš.“
„Mám mňoukat?“
„Bille, vyprošuju si tu ironii,“ pronese lehce, a otočí se zpět ke sporáku.
„Promiň, to ta matika, a škola a všechno.“
„Co všechno?“ otočí se zpět se zájmem.
„Jestli myslíš Toma a spol., tak to s tím nemá nic společného.“
„Toma a spol….?“
„No, to jsou…,“ podívám se na Gordona a utichnu.
„No já nic neříkám.“
„Vysvětlil jsem ti, že už mi dali pokoj.“
„Jo, dobře.“
„Ale?“ nechápu.
„Prostě se mi zdáš zas jen často myšlenkama jinde.“
„Kdy jsem se ti zdál naposledy?“
„Hned v autě.“
„Přemýšlel jsem o škole… o učení,“ rychle něco najdu.

Upřímně, přemýšlel jsem o Tomovi. Vlastně, všechny momentální myšlenky se týkají jen Toma, a to z prostého důvodu – potřebuji s ním nejspíše nutně mluvit a nevím, jak to udělám. Přece se nemohl změnit jen tak, ze dne na den. Políbit mě, když se mu zrovna hodí. Ošetřovat mě, rány, které dá se říct způsobil on…

„Cože?“ zatřepu najednou hlavou a rychle se podívám po Gordonovi.
„Teď si to udělal schválně, nebo myslíš vážně, žes mě neposlouchal?“
„Gordone, podívej…“
„Hele, ruce čistý, i pusa,“ vesele vejde zpět Nelly.
„Všechno je ok, vážně.“
„Mluvili jste spolu vážně, co bych neměla slyšet?“ pronese moudře Nelly, a zůstane stát před stolem, koukající ze mě na Gordona a zpět.
„Ne, Nelly, sedni si. Ty jsi přece už rozumná, nemusíme před tebou mít tajemství,“ ujistím ji.
„A máte?“
„Ne.“
„To je dobře. Já taky žádný nemám. Aspoň myslím,“ pokrčí ramínky a s úsměvem se posadí. „Už mám hlad,“ prohlásí, vezme si příbor a se smíchem s ním bouchne o stůl, což donutí ke smíchu za chvíli nejen mě, ale i Gordona.

„Řekni, stalo se něco? Stejně to poznám,“ strčí si Gordon ruce do kapes, když další ráno zanecháme Nelly ve školce a vydáme se zpět k autu, které je zaparkované u školy.
„Když ti řeknu, že ano, budeš chtít, abych okamžitě tu školu opustil a tak dále, ale…“
„Co se stalo?“
„Gordone, nechci tě zatěžovat věcma, který až tak nemaj co dělat s tím, že bys o mě měl mít strach.“
„Bille, řekni mi, co se stalo a nechoď kolem horký kaše.“
„Posloucháš mě? Vůbec se o mě neboj, ano? Nikdo už mi neubližuje, matematiku holt nějak vydýchám i se čtyřkou, svačinu jsem si na tvé trojité upozornění sbalil s sebou, jen prostě neumím uhlídat své myšlenky. A ty myšlenky jsou kvůli věci, kterou si musím vyřešit sám. Ale o to už se ty bát nemusíš.“
„Co mám s tebou dělat?“
„Věřit mi.“
„Ale však já ti věřím, jen…“
„Hele mám pocit, že za poslední dobu, máš spočítaný a zmapovaný všechny modřiny na mém těle, a kdyby nějaké přibyly, už bys o nich věděl, takže, nemám jak a co skrývat.“

Gordon jen s výdechem zavrtí hlavou.

„Tvrdohlavej po Simone.“

Pak se ale usměje, zastaví se u auta, a prohlédne si mě.
Usměju se při pohledu na něj taky, a jen přikývnu. „Byla roztomilá, když si za něčím stála.“
„A pak ses k ní přidal ty a já byl namydlenej.“
„Myslíš třeba s tím, jestli koupíme bílé nebo barvené umyvadlo?“
Oba se rozesmějeme, a když uslyším z budovy zvonění na znamení otevření školy, usadím si pevněji batoh na zádech. „Budu v pohodě. A budu muset jít,“ kývnu s úsměvem a mrknu.
„Já přece vím, co v tobě je. Vůbec si matikou nelam hlavu. Jsi přece šikovnej na všechno ostatní. Tak zlom vaz.“

Nadechnu se a mávnu mu na rozloučenou. V mžiku, než se stihnu otočit od odjíždějícího Gordona, si všimnu ještě jiného auta, které právě přijíždí. Zůstanu na vteřinu stát, ale hned se napomenu a na patě se otočím směrem ke škole. Můj žaludek v tu samou vteřinu udělá převrat z neznámých příčin a já mám pocit, jako by se mi z toho na okamžik zatmělo před očima. Vydám se ale i přesto raději do školy, aniž by mi uniklo, že Tom nezaparkuje na svém obvyklém místě, ale téměř za školou. Jak si sakra pamatuju, kde parkuje? Nejraději bych si nafackoval! Vezmu za dveře od školy a vejdu do toho chaosu a hlaholu.

Když se ale najednou po celé té chodbě rozhlédnu, jako by se ve mně probrala nějaká nová energie, která mě donutí udělat otočku zpět, a do vteřiny stojím zas venku. Tohle je možná ta jediná a poslední šance. Rozhlédnu se, ale Tom zatím nikde. Vydám se tedy směrem, kde předtím zaparkoval. Musel zůstat ve svém autě, nebo…
„Oh, ty…,“ zadrhnou se mi slova, když mu spočinu tváří v tvář.
„Šel jsi mě hledat, ne? Nebo jsi mě pohledem pronásledoval jen tak, protože už ti to v posledních dnech přijde normální??!“
Zarazím se nad jeho objevem. Dá se říct odhalením. Ale jak mohl vědět, že teď jsem šel hledat jeho?

„Ne, já… no vlastně jo, ale…“
Tom si skousne spodní ret, s výdechem vyndá ruce z kapes a nasadí přívětivější výraz. Zaostří pohledem za mě a pak se jen otočí a kývne, ať jdu za ním. Ohlédnu se a spatřím u vchodu školy Andrease. Stojí naštěstí zády, a než se vydám za Tomem, zmizí zase ve škole.

Vede mě přes parkoviště za školou až ke vzdálenějšímu dolíku u jezera, u kterého se opře o strom, zakloní hlavu a zapíchne pohled do jeho koruny. Pak si vyndá krabičku a z ní jednu cigaretu.
Byl jsem tady už párkrát, ale nikdy mi to místo nepřišlo tak zvláštní jako právě teď, a už vůbec mi nedošlo, že odsud není škola téměř vidět.
„Nabídnul bych ti, ale vypadáš moc svatě na to, abych si myslel, že kouříš,“ vyndá si z kapsy zapalovač, a strhne pohled z koruny na mě.
„Ne, díky,“ zavrtím hlavou. Zapálí si cigaretu a prohlédne si mě. „Co?“ nervózně semknu prsty.
„Myslel jsem, že tys něco chtěl.“
„No já jen… potřebuju to vysvětlit.“
„Co?“
„Všechno.“
„No tak hele, tráva je zelená, protože…“
„Prosím!“ naléhavě přeruším jeho ironii.
Slabě přivře víčka a potáhne z cigarety. „Nevadí ti, že zatahuješ školu?“
„To je moje dobrovolný rozhodnutí a nedělám to poprvý,“ zalžu téměř. Tom se lehce pousměje a vyfoukne kouř.

Všimnu si, že se do mluvení moc nemá, a tak se nadechnu já.

„Jednou provždy, proč jste mluvili o Nelly?“
Ztěžka vydechne, strhne pohled jinam a mně zbude jen doufat, že jsem skutečně využil té správné situace, kdy s ním o tomhle mluvit.
„Kdybys mi nechtěl něco říct, nebyli bysme tady, a ty bys plánoval jít normálně do školy, tudíž bys zaparkoval na obvyklém místě,“ vyhrknu a zarazím se, když mi celá ta věta zpětně dojde.
Tom si mě prohlédne a zavrtí hlavou. „Parkuju tam kvůli Andreasovi.“
„Jako znamení? On sem přijde taky? Oh ano, jak jsem mohl počítat s tím, že se něčemu dokážeš postavit…“ začnu okamžitě reagovat, když mě zastaví.
„Zmlkni! Parkuju tam, aby Andreas nevěděl, že tu jsem, ostatní lidi ze školy mě nezajímaj. A jednou provždy – Nelly se to netýká.“

Snažím se uklidnit nervozitou zrychlený dech, a znovu začít normálně myslet. Jenže bez úspěchu. Nemám tušení, jak se nakopnu, abych mu tady dál vydržel čelit.
„Tak… proč?“ vykoktám, když jeho pohled opět začne bloudit po okolí. Potáhne z cigarety, odhodí ji na zem a pečlivě ji špičkou boty zhasne. Pak teprve vypustí kouř a strčí ruce do kapes.
Po hodné chvilce se s výdechem usadí pod strom, čelem k jezeru a zadívá se na druhý břeh. Nespouštím z něho pohled s nadějí.
„Měl jsem sestru…“
Nechám tu chvilku ticha mezi nás vstoupit a usednu kousek od něj. Neříkal mi snad Mark, že je Tom jedináček? Všimnu si, že si nervózně mne prsty. Mám pocit, že kdybych se jen sebevíc hlasitěji nadechl, natož ho pobídl, aby pokračoval, že bych se už nikdy nemusel dovědět, co mi chce říct, a proto nechám na něm, kdy tu chvilku hodlá prolomit.

autor: Mintam