Phantom of the Opera 23.

Bill:

Utíkal jsem chodbou, sukně šatů se mi pletla mezi nohy. Po tvářích mi tekly slzy, které částečně zachytávala maska, zlostně jsem si přejel hřbetem ruky po tváři, abych setřel to málo, co uniklo zajetí masky. Možná to nebyl tak skvělý nápad, jak jsem si myslel, protože na rtech jsem stále ještě cítil chuť polibku, což lámalo moje srdce snad ještě víc než předtím. Jsem hlupák, když jsem myslel, že by se všechno mohlo změnit. Možná jsem měl požadovat změnu na sobě a ne na Tomovi. On bude dál s Christine, i kdybychom stáli pod jmelím celou noc.

Vyběhl jsem ven do chladného vzduchu. Utíkal jsem zasněženým dvorem k vchodu do budovy internátu. Na odhalené kůži jsem cítil chlad vzduchu. Snad tu byl proto, aby zchladil rozpálené tváře a zpomalil divoký tlukot srdce, který snad musel být slyšet po celém areálu Opery. Nemůžu popřít, že jsem zažil to, co jsem si vždycky přál, ale okolnosti se mi prach vůbec nelíbily. Chci, aby Tom líbal mě a ne nějakou pitomou káču, která donutila zmlknout celou Operu.

Zaběhl jsem do chodbičky za kaplí a zlostně strhl z obličeje masku, která se ani v nejmenším nemohla rovnat té obvyklé. Takhle neměla tentýž účinek, ba naopak v ní bylo snad všechno ještě daleko horší. Stál jsem před zrcadlem a díval se na dívku v bledě modrých šatech. Na hlavě měla drdol a pod hnědýma očima rozteklé černé stíny od pláče. V očích se jí třpytil smutek a nenávist k sobě samé. Z hrdla se mi vydral poraženecký vzlyk a po tvářích se spustil nový příval slz, tentokrát už ničím nekrocen.

Brečel jsem a sundával plesové šaty, které jsem brzy vyměnil za krvavě rudý kostým vojáka. Znovu jsem si stoupl před zrcadlo a rozpustil vlasy z drdolu. Volně se spustily přes ramena. Párkrát jsem je pročísl hřebenem, setřel z tváří rozteklé stíny a jemně lapil do ruky svoji milovanou masku. Přetáhl jsem si gumičku přes hlavu a maska přilnula k obličeji. Vyčesal jsem si vlasy zpod gumičky a přečísl je přes ni. Maska okamžitě začala působit svojí čarovnou mocí a tělo mi konečně zalil klid. Všechno se rázem zdálo přijatelnější. Na tváři se mi znovu usadil mírně samolibý úsměv.

Pobral jsem papíry ze stolu a vyrazil zpátky k Opeře. Teď jsem měl jistotu, že bude všechno osazenstvo oslavovat Nový rok. Všichni budou v hale a budou spolu popíjet. Nikdo si nevšiml stínu, který se proplížil kolem nich, aby zahájil své velkolepé představení. Už podruhé za jediný večer jsem stál na vrcholku schodů, už podruhé za jediný večer jsem očekával, že všechny přítomné připravím o hlas.

Pomalu jsem sestupoval ze schodů. Lidé se ke mně otáčeli, můj příchod se šířil dominovým efektem. Za chvíli ke mně vzhlíželo celé divadlo.

„Copak jste náhle tak tiší? Báli jste se, že jsem vás opustil?“ zahřměl jsem ztichlým prostorem. „Napsal jsem pro vás novou operu…“ hodil jsem desky s papíry na podlahu. „Ale aby byla dokonalá, musí se Carlotte naučit hrát.“ Odměnou za urážku mi bylo odfrknutí ze strany zmiňované zpěvačky.

„Dále se moji drazí ředitelé musí naučit, že jejich místo je v kanceláři a mé požadavky jsou svaté. Pokud je konečně nezačnete dodržovat, pánové, stane se neštěstí…“ zabodl jsem pohled do Firmina s Andrém, kteří se k sobě bázlivě tiskli.

„A pak naše dokonalá Christine Daaé. Má nádherný hlas, ale ona sama ví, že na sobě musí ještě hodně zapracovat, aby byla skutečně dokonalá. Možná až příliš zahořela láskou, která láme její hlas. Možná by měla přestat milovat, aby se znovu dostala zpět na vrchol,“ zabručel jsem a naklonil hlavu ke straně. Christine naproti mně se schovala za Tomovu paži.

„Nesmím zapomenout také na roli, kterou jsem se rozhodl obsadit naprosto netradičně. Nejspíš si ani neuvědomujete, že v jednom z vašich řad se nachází neuvěřitelný talent. Stojí tu mezi vámi a vy jej berete pouze jako barmana, o kterého není potřeba se zajímat. Možná byste se měli zamyslet, protože právě po něm chci, aby ztvárnil hlavní mužskou roli mé nové opery,“ zadíval jsem se na Toma, který na mě zíral jako na přízrak. Kdyby jen věděl…

„Doufejte, přátelé, že se opět nějakou dobu neuvidíme. Pokud by k tomu došlo, bylo by to jedině kvůli tomu, že neplníte mé rozkazy. A vězte, že v ten moment budete litovat okamžiku, kdy jste mé pokyny nedodrželi,“ zaburácel jsem. Přešel jsem na část schodiště, která byla jednou z částí složité soustavy vchodů do podzemí. Přímo před zraky všech se podlaha propadla a já zmizel.

Tom:

Všichni němě sledovali Fantomův odchod. Rozhlédl jsem se po všech přítomných. Všichni měli ve tváři vepsán strach, překvapení nebo rozhořčení. Jediná tvář – tvář madam Giryové – byla stále naprosto klidná, vyrovnaná a celkově normální. Něco tu nehrálo, a na mně bylo, abych zjistil co.

*

Všichni se roztřeseně vraceli do svých domovů a baletky na internát. Šel jsem s Giryovými a Christine, která se se mnou rozloučila, že je unavená. Za normálních okolností by mě to asi pobouřilo, protože jsem ji během večera skoro neviděl, ale teď jsem potřeboval mluvit s madam Giryovou. Políbil jsem ji na rozloučenou a slíbil, že dalšího rána mě najde čekat před internátem.

„Paní Giryová? Mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal jsem se jemně, když Christine zmizela ve svém pokoji.

„Ale jistě. Půjdeš k nám?“

„Rád,“ usmál jsem se. Madam Giryová mě pustila do svého bytu. Meg poslala do jejího pokoje a mně pokynula, abych si sedl k jídelnímu stolu.

„Dáš si čaj? Nebo kávu?“ zeptala se přívětivě, ale já jen zakroutil hlavou. Sedla si naproti mně. „Tak copak tě trápí?“

„Víte… Dnes, jak se zničehonic na maškarním objevil Fantom, připadala jste mi zvláštně klidná. Nechci vás nijak obviňovat, ale přijde mi, že něco víte… Vy víte, co Fantom skývá za maskou…“ nebyla to otázka, spíš konstatování.

„Neměl by ses do toho plést, Tome. Skutečně vím, co Fantom skrývá za maskou, ale bojím se, že nejsem ten člověk, který by ti to směl prozradit. Je to jeho tajemství a já nemám právo šířit jej dál. Nebuď zklamaný, není to nic vůči tobě osobně. Neřekla bych to nikomu. Občas je lepší počkat si, víš? Třeba budeš jednou jedním z mála, kteří jeho pravou tvář znají…“

autor: Helie