Terapeut 2/2

Jestli to bylo tohle, co mě pohánělo kupředu, nevěděl jsem přesně, dokázal jsem se soustředit jenom na Billa a jeho horké dychtivé tělo, které se k tomu mému tisklo. Potřeboval jsem cítit jeho dech i prudce tlukoucí srdce, abych se přesvědčil, že v tom nejsem sám. I když o Billových vstřícných pocitech nebylo od začátku pochyb.

Do téhle chvíle jsem to neviděl a někdo, možná ten barman, si toho všiml v tom klubu, kde mi podstrčil svoji vizitku. Pořád to vypadalo jako nějaký sen, ale takový ten hodně reálný, kdy máte ještě chvíli po probuzení pocit, že předtím jste bděli a teď spíte.

„Tome… prosím, dotýkej se mě!“ zašeptal mi Bill do ucha a skoro až lacině se prohnul v zádech, být to ještě lacinější, vůbec bych se nezlobil. Neuvěřitelně mu to slušelo.

Přetočil jsem nás tak, že se Bill ocitl připlácnutý na bar a já namáčknutý na něm. Moje třísla hořela, jako kdyby je někdo polil benzínem a zapálil, tohle musel být další krok ke zdolání, nebo spíš uvědomění si vlastní touhy. Cítit Billovo tělo, co nejvíc to půjde.

„Lásko… chceš vědět, jak jsem horký? Tak to udělej, klidně do mě vstup…“ chtěl jsem, aby něco podobného řekl, jenže jsem netušil, jak to bude působit v reálu. Představy se od skutečnosti vždycky dost liší, a to jsem si ještě pořádně nepředstavil, co se bude dít potom.

Jen těch pár slov na mě zapůsobilo tak, že se veškerý žár z mých třísel přenesl do mého penisu a vzniklá erekce zabolela tak silně, až jsem na svých kalhotách urval i knoflík, jak jsem se je snažil rychle rozepnout. Bill mi pomáhal se svými, a jen co se před mýma očima objevil jeho malý nahý zadek, nasucho jsem polkl.

Chtěl jsem to tak moc, že se to nedalo vydržet. Vstoupit do něj, ojet ho a slyšet jeho sténání. Dovést nás oba k nekonečnému orgasmu, ale když jsem uviděl ten jeho nádherný zadek, zmohl jsem se jen na slabošské polknutí.

„Bille…“ zašeptal jsem a Bill se ke mně otočil čelem. Láskyplně mě pohladil po tváři a pousmál se.

„Lásko, neboj se toho, chci tě cítit uvnitř, chci, abys mě naplnil, dej naší touze šanci…“ pobízel mě jemně, a pak se přiblížil k mým rtům.

Tentokrát je lehce políbil on. Uměl to dokonale, a to jsem si o něm vždycky myslel, že moc zkušeností nemá, však byl s holkama vidět míň než já.

Donutil mě svým letmým polibkem, abych zatoužil po dalším, mnohem hlubším. Abych znovu zatoužil po jeho těle, i když jsem ani na chvilku nepřestal, jen se ozval můj strach, další záchvěv mého rozumného, nebo spíš nevěřícího já, které city opovrhovalo. Ale v hloubi duše jsem věděl, že to tak není, jen nebylo komu je projevovat, až mě to donutilo myslet si, že žádné nemám.

Vpil jsem se do jeho úst, znovu ten pocit nekonečných výšin a Billova bijící hruď přitisknutá na mé. Víc jsem snad ani nepotřeboval, některé touhy přece nepotřebovaly naplnění ukojením těch sexuálních, nebo…?

„Jestli si to myslíš, nech mě tu stát a odejdi. Nech mě tu vzrušeného a toužícího po tobě!“ musel jsem se asi zbláznit, když mě napadlo to předtím. A ještě ke všemu Bill nějak slyšel moje myšlenky, no bezva!

„Nenechám!“ zavrčel jsem a přetočil ho zpátky k baru, přičemž slastně vydechl a odevzdaně se položil horní částí těla na černou leštěnou desku.

„Jsem jen tvůj, no tak…“ pobízel mě, znovu a znovu, a já to tedy udělal. Pronikl jsem do něj, nejprve prsty, pak penisem… hluboko!

Dívat se jen na Billovo v slastných křečích svíjející se tělo, udělám se za pár vteřin, ale když jsem byl v něm, užíval jsem si to.

Nejdřív jsem myslel, že mě odpálili raketou na měsíc. Ano, bylo to srovnatelné s čímkoliv, co jsem doposud nezažil, a ještě to na mě působilo téměř nadpozemsky.

Pak mě přestaly poslouchat nohy, zvlášť když se Billovy prsty zatnuly do mého zadku a nutily mě tak zrychlit a přirážet do něj víc a víc. Vzdychal, pořád hlasitěji, muselo to být slyšet až ven na ulici, ale mně to určitě nevadilo, vždyť já si vlastně ani neuvědomoval, kde jsem, protože mě zajímalo jediné. Dokonalý sex s Billem.

Nechal jsem ho chvíli, ať se uspokojuje sám, pak jsem ho začal honit já… To nejneuvěřitelnější asi bylo to, jak přirozené mi to přišlo a jak moc jsme si to oba užívali, a taky… jak moc jsem se cítil naplněný, v pohodě, spokojený, plný energie… jen díky tomu, že jsem dal volný průchod svým touhám…

A než jsem se nadál, bylo po všem. Velmi zřetelně jsem si uvědomoval, jak moc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo, abych mohl Billa svírat ve své náruči pořád, abychom se nikdy nepřestali milovat…

„Ehm… omlouvám se…“

„Té???!!!“ byl to šok, když moje oči najednou hleděly do stejně hnědých očí, jako měl Bill, a přitom Billovi nepatřily. Pořád jsem stál u baru a Té proti mně, svůj štíhlý prst nebezpečně blízko mé tváře.

„Co to je?“ vyhrkl jsem a zadíval se na jeho špičku.

„Slzička, celkem obvyklé po takovém zjištění, dovolil jsem si ji setřít z vaší tváře…“ vysvětlil mi, a zatímco já na něj nevěřícně zíral, Té se vrátil za bar, vzal můj nedopitý koktejl a postavil skleničku do dřezu.

„Naše schůzka je u konce, pane Kaulitzi!“ prohlásil tajemně. Moje uši ho ale moc neposlouchaly, protože se zrak zabýval mým rozkrokem, na kterém ovšem nebyla jediná známka toho, že by ještě před chvilkou uspokojoval mě i Billa. Cítil jsem jen podivné chvění uvnitř svého těla, jako kdyby právě zažilo něco neuvěřitelně nádherného.

„Jak naše schůzka… co se stalo?“ dychtil jsem po odpovědi. A taky jsem potřeboval vědět, jak se mi do hlavy dostala ta představa, že jsem si to právě s Billem rozdal.

„Vy… vypadal jste jako Bill, něco jste mi dal do pití, abych měl halucinace a…“

„Připustil si svoji největší skrytou touhu? To jste chtěl říct?“ dokončil za mě a přivřel oči. Začínal jsem toho mít právě tak dost.

„Tak stalo se to nebo ne?“ třískl jsem pěstí do baru, s chutí ho oběhnout a chytnout toho proradného barmana pod krkem. „…nerozdal jsem si to s cizím chlapem, že ne…“ vyhrkl jsem posléze a měl co dělat, abych se pod ten bar nesložil. Nikdy se takhle rychle u mě nestřídaly nálady, ale taky bych si nikdy v životě nepřipustil svoje city k Billovi, to protože jsem o nich jednoduše nevěděl.

„Je jenom na vás, čemu chcete věřit, ale myslím si, že na tom, jestli se to stalo nebo ne, tak úplně nezáleží, hm?!“

„Co?“ střelil jsem po něm vyděšeným pohledem, a co mi síly stačily, jsem vyrazil ke dveřím. Ve skutečnosti jsem se cítil opravdu unavený. A taky jsem nehodlal být v tom baru už ani minutu.

„Tome!“ oslovil mě Té, když jsem bral za kliku.

„Co je!“ štěkl jsem po něm, a i když jsem se na něj už nechtěl podívat, otočil jsem se zpátky, nevím proč, prostě jsem musel.

„Přestaňte tápat, když jsem vám dneska ukázal cestu. Bylo by to hodně neslušné! A druhé šance zásadně nedávám!“ oznámil mi tvrdě. Najednou jsem měl pocit, že proti mně stojí někdo úplně jiný.

„Aha“ vydechl jsem, i když bylo mým původním plánem zeptat se ho konečně, co je vůbec zač.

Přes veškerou zvědavost, která se ve mně opět začala hromadit, jsem z baru vypálil jak šíp a uháněl zpátky do hotelu, zastavil jsem se až před Billovým pokojem.

Srdce mi bušilo jak splašené, dech měl k ustálení hodně daleko. Jen jsem se zapřel rukama o futra a pokoušel se donutit svoje nejdůležitější orgány ke klidu. Bohužel, mozek si pořád dělal, co chtěl. Lákal mě, ať se vrátím do svého pokoje, že tohle není dobrý nápad, pořád jsme spolu vedli boj, celou tu cestu z klubu do hotelu jsem sám sebe přesvědčoval o tom, že dělám správnou věc, jenže pak se do toho připletlo moje rozumné myšlení a přesvědčení bylo v háji.

Když jsem stál před Billovým pokojem, absolutně jsem netušil, co mám dělat. V hlavě mi pořád zněla Tého slova, netápej, když jsem ti ukázal cestu… netápal jsem, věděl jsem přesně, co cítím, ale učinit další krok k tomu, aby se o mých citech dozvěděl ten, kterému byly určené, už bylo složitější. Tolik předsudků, tolik obav…

„Jé, Tome, už jsi zpátky? Právě jsme dojeli poslední mapu, příště fakt musíme sehnat jinou hru, Call of Duty už mě prostě nebaví!“

„Ani mě ne!“ Georg a Gustav vyšli z Billova pokoje zrovna ve chvíli, kdy jsem se narovnal do vzpřímeného postoje, neviděli mě tedy, jak se opírám o futra a bojuju sám se sebou. Myslím ale, že ti dva by si toho nevšimli, ani kdybych to měl napsané na čele.

„Jasný, příště koupíme něco novýho… Bill už spí?“ zeptal jsem se jakoby mimochodem a Georg se pousmál.

„Je nějakej zdrclej od chvíle, cos odešel. Znáš ho, když není ve svý kůži, většinou nezabere!“ ano, znám svého bratra, víc než dobře… nevím, proč jsem se na to ptal, když jsem věděl, že ho opouštím naštvaného.

„Dobrou, kluci, jdu žehlit!“ zavtipkoval jsem a Georg s Gustavem se zasmáli tak zvonivě, div že to nevzbudilo všechny lidi na našem patře. Nebo možná vzbudilo, ale nikdo na chodbu nevylezl.

Pomalu jsem vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Nechtělo se mi jít dál, tedy blíž k Billovi, bylo tak zvláštní vidět ho ležet v té velké posteli, samotného, naštvaného. Nevěnoval mi jediný pohled. Stál jsem tam a sledoval ho, a přitom si plně uvědomoval, že jestli přijdu jen o něco blíž a on se na mě třeba jen z překvapení podívá, nebude cesty zpátky. Nikdy už se nebudu moct vrátit… a taky mi nikdo už nedá druhou šanci, aniž bych se ještě před pár hodinami domníval, že vůbec nějakou mám.

„Bille?“ zkusil jsem ho opatrně oslovit, ale instinktivně jsem se přimáčkl ke dveřím.

„Hm!“ trochu se pohnul, bohužel ne směrem ke mně.

„Zlobíš se, viď?“ skousl jsem si ret a spolkl nutkání omluvit se mu za všechno špatné, co jsem mu kdy udělal, i když to bylo nevinné a rozhodně neúmyslné. I on mě rád škádlil.

„Ne!“ zvedl hlavu a natočil ji ke mně „…ale dělal jsem si starost. Je mi jedno, kam jdeš a co tam budeš dělat, jen bych rád věděl, kde jsi!“ proč se sakra u toho tvářil tak žalostně, vhánělo mi to slzy do očí, ale ovládl jsem se. To by mi ještě scházelo, rozbrečet se před Billem a nedej bože rozbrečet Billa!

„Je ti jedno, kam jdu a co tam budu dělat?“ naléhal jsem na něj, tohle se mi trochu rozcházelo s tím, že by moje touha měla být opětovaná. Myslel to Té tak, že jo?

„Co? No jo, asi jo, stejně mi to pak vždycky řekneš!“ pokrčil Bill ledabyle rameny.

„Aha…“ vypadlo ze mě a přesně jsem věděl, co bude následovat.

„No tak? Řekneš mi, kdes byl a cos tam dělal? Detaily můžeš vynechat, víš, že mám hodně velkou představivost!“ ušklíbl se a mně se v těle sevřely všechny vnitřnosti. Musel jsem si rychle něco vymyslet, přece mu nebudu vyprávět o nějakém barmanovi, který mě navedl na správnou cestu, to by se mi Bill akorát tak vysmál.

„Byl jsem se projít v parku a přemýšlel jsem!“ nic jiného mě v momentální chvíli nenapadlo. Najednou jsem měl v mozku absolutně vymeteno.

„No a proč stojíš pořád u těch dveří, pojď sem, ne?“ poplácal na místo vedle sebe na posteli a posadil se.

Protože mám ještě v živé paměti, jak chutná tvoje tělo, a dostat se do tvojí blízkosti, proměnil bych tu vzpomínku, která se tváří jako sen, nebo co to bylo, ve skutečnost. V první chvíli jsem se fakt lekl, že jsem to řekl nahlas, ale naštěstí ne, i když… nebylo moje „sezení“ v T klubu právě o tom, abych něco podobného Billovi řekl?

„Tome, co je to s tebou?“ Bill se zatvářil znepokojeně, uvědomil jsem si, že já se musím tvářit o sto procent hůř. Možná, že jsem ho měl přečteného, ale stejně tak znal on mě.

„Musím ti něco říct Bille!“ vyhrkl jsem a Bill se pousmál.

„A počítám, že je to hodně důležitý!“ lehl si zpátky na postel a podepřel si hlavu rukou. Vypadal v těch peřinách neodolatelně, zvlášť když zakrývaly jen to nejdůležitější. Nikdy předtím jsem si jeho fyzických předností nevšiml. Zamrzelo mě to!

„Celkem jo, jen nevím… jak…“ nemohl jsem se prostě vymáčknout. Jak si mohl ten barman myslet, že tohle vyjde? Jako že Billovi řeknu, že ho miluju, a on mi hned skočí kolem krku? Musel se zbláznit a já s ním, když jsem věřil tomu, že to půjde tak hladce.

„Co kdybych to řekl s tebou? Zkusíme to nastejno, třeba se trefím do toho, co mi chceš říct!“ usmál se Bill a mně se sevřelo srdce. Měl jsem najednou takový zvláštní pocit i z něj, jako kdyby to všechno věděl. Ale to by přece nedělal takový drahoty, když jsem z hotelu odcházel.

„Tak co? Zkusíme to? Opakuj po mně, Tome…“ pobídl mě Bill, a ještě víc se v posteli rozvalil, to už na mě bylo vážně moc.

„Budu hláskovat… Bi-lle-moc-po-to-bě-tou-žím!“ ani jsem se nestačil nadechnout a bylo to venku. A pak jsem si ani nestačil uvědomit, co to dělám, a byl jsem u něj v posteli a držel mu ruku na puse.

„Mlč, prosím!“ otočil jsem ho zády k sobě a objal kolem pasu, měl jsem ovšem předpokládat, co se mnou udělá dotek té nahé horké kůže.

„Už jsem to řekl!“ zahuhlal mi do dlaně, a pak si ji strhnul z obličeje.

„Tys mi to říct nechtěl?“ ohlédl se na mě s dost ublíženým pohledem. Chtěl jsem mu něco odpovědět, problém byl v tom, že jsem pořád držel tu ruku na jeho břiše a poněkud se mi zrychlil tep, o dechu nemluvě. Jako kdyby mě někdo přistihl při činu a já si to užíval, šílený pocity prostě. A pak mi pochopitelně došlo, o čem mluví. Věděl to snad?

„A ty to víš jak?“

„Tak je to pravda nebo ne?“ to už se jeho pohled změnil z ublíženého na ustrašený. Měl strach. Vážně se bál, že by to tak nemuselo být, bože, toužil jen po tom jediném, vědět, jestli to cítím stejně. Vůbec mu nedocházelo, jak těžké je něco takového říct hodinu po tom, co jsem si to sám uvědomil, jenže jak dlouho už to věděl on? Jak dlouho se na mě díval s pocitem, že mě nikdy nebude mít, protože to odporovalo všem pravidlům?

„Byl jsi někdy v klubu T?“ zeptal jsem se přímo a na chvilku se pokusil zapomenout na to, že ho držím a že mi asi za chvíli shoří ruka.

„Byl, chtěl jsem si být jistý tím, že bych to měl vzdát, jenže pak mi Té zavolal… měl jsi tu vidinu se mnou. Záleží na tom, jestli to tak necháš, nebo se tomu budeš bránit, což znamená, že by pak ta tvoje ruka na mým břiše byla neadekvátní!“ pomalu mi ji sundal a otočil se ke mně čelem, peřina, která do té doby zakrývala to nejintimnější, už si žila vlastním životem a nejspíš na Billově těle dál nechtěla být, nebo Bill nechtěl, aby cokoliv zakrývala a zatoužil mě mučit. Můj pohled totiž okamžitě sklouznul dolů a já opět nasucho polknul.

„Mám úplně vyprahlý rty!“ řekl Bill jakoby nic a olízl si je špičkou jazyka.
„Co to děláš?“ vyhrkl jsem a odsunul se kousek stranou. To, co jsem viděl předtím, Billův odhalený vzrušený klín, mě natolik zmátlo, že už jsem si přestával být jistý i sám sebou. Opravdu jsem to chtěl? Co by se stalo, kdybych se teď zvedl a odešel? A proč jsem si tak umanutě odpíral to, po čem moje srdce a tělo toužilo?

„Nic… jestli mi k tomu nemáš co říct, odejdi, chce se mi spát, dorazil jsi v pořádku, tak teď už můžu!“

„A co tohle?“ ukázal jsem rukou dolů, oči jsem radši nechal přišpendlené na jeho tváři.

„Postarám se o to, budu v pohodě, fakt!“ řekl Bill s úsměvem, a pak pokrčil jednu nohu a žďuchnul do mě, abych sebou pohnul.

„Bille!“ probodl jsem ho vyčítavým pohledem. Nechtěl jsem odejít, ale taky jsem nechtěl, aby mě cokoliv mátlo a aby mě nedej bože něco ovládlo… jenže… v tom klubu… stačila jedna sklenka, pohled do Billových nádherných očí, jeho povely, které mě na něm šíleně rajcovaly, proč? Protože takhle se normálně nechoval. Prostě bylo toho moc, čemu jsem v T podlehl, a já se snad bál, že by se to mohlo stát znovu, byl jsem hrozný zbabělec.

„Vážně je to tak těžký? Podívej se na mě, co teď dělám. Nabízím se ti jak nějaká laciná kurva… to protože vím, že se ti to líbí… ale donekonečna to dělat nebudu…!“ ukázal na mě důrazně prstem.

„A já to vím hodinu, to, že po tobě toužím, tak mě prosím nech se s tím nějak srovnat, děkuju!“ dal jsem si ruce v bok. Už jsem zase začínal být vytočený. Chápal jsem ho a bože… líbilo se mi, jak ze sebe dělal prodejnou lacinou děvku, ale zajímal ho vůbec můj názor?

„Dobře, kolik času potřebuješ?“

„Co?“ prskl jsem.

„Dávám ti deset minut, pak se zamknu v koupelně a už tě do ní za mnou nikdy nepustím!“ jakože nebyl problém, abychom byli oba v koupelně, doteď jsme to tak dělali úplně normálně.

„Já se z tebe asi poseru, fakt!“ třískl jsem pěstí do postele, bohužel to nemělo stejný efekt, jako když jsem si třískl do toho baru, sakra, on mě normálně sprostě vydíral.

S pusou dokořán jsem sledoval Billa, jak se doslova svádivě zvedá z postele a nahý odchází do koupelny, bylo mi z toho na omdlení. Když jsem viděl to jeho štíhlé tělo, malý zadek, který se ani ne před půl hodinou přede mnou svíjel, když jsem si ho bral. Jeho tvrdý penis volal po mé dlani.

„Ty, Tome, zajímalo by mě, kolikrát bys to sezení s Té musel absolvovat, aby ti to konečně došlo!“

ale mně to přece došlo, jen…

„… a s kolika holkama si to ještě rozdáš, než uznáš, že s nikým jiným už si tak dobře nezapícháš!“ Bill se zastavil mezi dveřmi do koupelny a opřel se rukama o futra, a já nebyl schopný ničeho jiného, než na něj zírat jak na svatý obrázek. „…protože o to přece jde, ne? Toužíš po mně, toužíš po tom, udělat mi dobře, toužíš mě mít a přivést k šílenství. Ale po pravdě, cítím se hodně trapně, když už tu nějakých pět minut mluvím prakticky o ničem! Ty slabochu!“ to byla poslední kapka.

Nevím, jak rychle se mi podařilo k němu dojít, ale dalo by se to počítat na setiny sekundy, možná. Jediné, co mě zdrželo, bylo oblečení, které jsem ze sebe rychle scházel, a když jsem Billa přitiskl ke dveřím do koupelny, měl jsem na sobě už jen kalhoty.

Začal jsem ho zuřivě líbat, sotva mi stačil dech, ale nechtěl už jsem ho nechat mluvit, jeho slova mě ubíjela, bohužel o dost míň než dotek jeho rozžhaveného těla.

„Tome…“ vzdychl Bill, když jsem propustil jeho rty ze svého zajetí, abych ho mohl líbat na krku. Na tom krku, který mi tak perfektně pasoval mezi prsty…

„Nemluv, prosím, už nemluv!“ žadonil jsem jak malé dítě.

„Já jen… nezapomeň si pak přišít ten knoflík na kalhotách, aby ti náhodou někde nespadly…“ zasmál se Bill a já ztuhl…

Ne, nikdy jsem nepátral po tom, jak se Billovi podařilo dostat do toho klubu přede mnou a pak odsud zase rychle zmizet a zanechat ve mně dojem, že se mi to jenom zdálo. A co asi řekl Georgovi a Gustavovi, když je na hodinu nechal v jeho pokoji samotné? No, vzhledem k tomu, jak dokázali být do hraní her zapálení, bych se ani nedivil, kdyby si jeho odchodu vůbec nevšimli…

Ale upřímně mi to bylo jedno. Všechno ostatní bylo nepodstatné, jen když jsem konečně přestal tápat a vydal se na správnou cestu…