autor: GossipGirl
Forever sacred
Klid, ticho a zároveň hluk, pocházející z života velkoměsta. Takhle je vítal Hamburk a prázdný byt, kde si Bill zvyknul opravdu jako doma. Měl jedinou vadu. Nesdílel ho s Tomem, ale s Georgem. Dokonce ani po návratu nešel do původního podkrovního bytu na prestižní ulici, který opustil před třemi lety. Tom ho nezval a on měl domov tady. I když…
„Možná bych si měl najít byt,“ nahodil pár dní po návratu z tour, když stál u kuchyňské linky a vařil si čaj.
„Proč? Nevadíš mi tu,“ zívnul Georg a vypnul televizi. „Nemusíš se silou vůle osamostatnit.“
„O to nejde…“ Bill opatrně přešel přes obývák s kouřícím hrnkem v ruce. „Spíš… nemáš soukromí a já tu jsem nakýblovanej dost dlouho…“
„Myslíš, že mě po těch měsících jednoho autobusu něco vyvede z míry?“
Bill se usmál a uznal to jako vhodný argument. Aby nemusel pokračovat v nepříjemné diskuzi na téma ‚starý byt a Tom‘, která by jistojistě přišla, sáhnul po Vogue, které se válelo pod stolem. Otevře tlustý časopis, a hned se zašklebil na první stránku. „Fuj, ty boty jsou hnusný.“
„Myslíš hnusný na to, že stojí kolem dvou tisíc euro, nebo hnusný, i kdyby byly za dvacet?“
Bill se pousmál nad tou prozíravostí a zamumlal něco o vkusu z výprodeje. „Stejně je to ujetý… všichni si ty časáky kupujou, i když tam je obvykle jeden nebo dva kousky oblečení, ve kterých může normální člověk vyjít ven.“
„No ty můžeš jít ve všem, mě by nepřekvapilo, kdyby sis vzal sukni.“
„Nebudu nikoho kopírovat,“ ohrnul Bill nos.
„Ty znáš chlapa, co nosí sukně?“
Bill našpulil pusu. „Vlastně neznám a vlastně to byl kilt, takže nic…“
„Axl Rose byl š-í-l-e-n-e-j.“
„Ale měl dobrý vlasy.“
Georg vydal něco mezi smíchem a bolestným zasténáním, než zabořil nos do notebooku. Bill nechtěl ani hádat, na co s tak spokojeným úsměvem zírá.
><
„Kde je Tom?“ Jost se vztekal ve zkušebně. Jeden by řekl, že po úspěšné tour si dá na chvíli volno, ale kdepak. Už měl zase plány, jak kluky zaměstnat a sedřít je do krve. Hypoteticky. Realisticky odíral do krve jen jejich ušní bubínky a mozky.
„Na záchodě,“ brouknul Bill a zvednul se. „Omluv mě taky na chvíli.“ Nevnímal pobouřené mumlání a zapadnul do chodby. Do ruky si připravil telefon a vydal se chodbou k obyčejným dveřím. Stoupnul si vedle nich a mobil přiložil k uchu. Čekal. A čekal. A zase čekal.
Rozhodl se, že ukončí tu přiblblou hru na vztah s Theodorem, a zároveň ze sebe neudělá lháře a blbce. Proto se rozhodl předstírat hovor, kdy se budou hádat a Tom to měl celé slyšet. Uvědomoval si, jak je dětinský, ale… co mohl dělat jinak? Navíc v hloubi duše opravdu chtěl, aby to Tom slyšel. Proto když bouchly jedny dveře, začal mluvit. Snažil se, aby všechno znělo věrohodně, trénoval to v pokoji dost dlouho.
„… nemůžeš mi poroučet, já mám taky povinnosti, ne jako ty…“
Udělal dramatickou pauzu zrovna ve chvíli, kdy se objevilo jeho dvojče. Tom po něm hodil nečitelný pohled a začal se chodbou vzdalovat.
„Jasně, ale…“ Bill pustil telefon od ucha, když mu došlo, že Tom už zmizel ve dveřích zkušebny. Svěsil ramena, v co vlastně doufal? Že se zastaví a bude zaujatě poslouchat? Choval se jako zamilovaná holka, dělal naprosto iracionální věci, na které by normálně ani nepomyslel. Povzdechl si a rozešel se chodbou zpátky.
We won’t make it together,
we can’t hide the truth.
Večer dostali volno, skoro na týden, aby mohli nabrat síly a nápady. Anebo, v případě dvojčat, navštívit matku.
„Můžu tě tam odvézt…“ nabídl Tom, když si balil kytaru do pouzdra.
Billovi se v hlavě promítlo nové, bílo-černé audi. „Proč ne… jestli to nevadí.“
„Proč by vadilo? Přijedu pro tebe… zítra ráno, okay?“
Bill jenom kývnul. Připadal si schlíple, smutně a vyždímaně. Jako by se neměl už zasmát. Návratem se všechno vrátilo do starých, chladných kolejí. A Bill si nechtěl připustit, že by to mohla být i jeho vina. Byl poslední dobou tak zamyšlený, že na Toma sotva promluvil. Vlastně nemluvil skoro vůbec, kromě toho útulného byt,u kde trávil čas s Georgem.
Celý zbytek večera fungoval jako dobře naprogramovaný robot. Objednal si čínu, sbalil si pár pohodlných věcí do sportovní tašky a sešel do obýváku. Do klína si položil bílou plastovou krabičku a tupě zíral na dokument, který běžel na National Geographic. Nebo to bylo BBC? Nevěděl, nezajímalo ho to. Momentálně to představovalo nejmenší část jeho starostí. Proč už zase nemluvili? Proč spolu na tour dokázali vyjít téměř tři měsíce v kuse, a hned v Hamburku se zase ignorují? Byl zoufalý, i když to nedával najevo. Jeho mozek probíral každičkou možnost, která přicházela v úvahu…
Ráno se probral rozlámaný, stále zkroucený na křesle kde to večer zalomil. Georga nikde neviděl, ani ho nehledal. V puse měl jako v polepšovně, a tak první, co udělal, bylo, že si vyčistil zuby. Vykašlal se na snídani a při pohledu na hodinky se odebral do pokoje, kde na sebe natáhnul volné rifle a pohodlné tričko. Vykašlal se na celý make-up, i když se jeho mozek bouřil. Kvůli komu se sakra chci malovat?! Okřiknul sám sebe a radši došel zpět do obýváku. Telefon položený vedle sebe, tašku u nohou a pohled zabodnutý do ztmavlé obrazovky. Přitáhnul si bloček a napsal krátký vzkaz pro Georga.
Zase se ponořil do myšlenek, a proto málem vyskočil z kůže, když se ozval zvonek. Popadnul tašku a stále na autopilota se vypotácel ven. Ještě než se dostal ven z výtahu, nasadil si sluneční brýle.
„Ahoj,“ pousmál se Tom, opírající se o auto.
Kurva, ten vypadá sexy… Bill rychle zatřásl hlavou, aby zahnal hříšné myšlenky, a taky pozdravil. Nechal si vzít tašku a zhroutil se na sedadlo spolujezdce.
„V pohodě?“
„Jojo, jedem,“ pokusil se o úsměv, ale Tom prokouknul všechno.
„Ne, dokud mi neřekneš, co se děje.“
Bill si stáhnul brýle z nosu a promnul si čelo. Cítil na sobě upřený pohled, jak Tom zkoumal jeho obličej, poprvé za dlouhou dobu za denního světla a naprosto nezakrytý make-upem. Jedině před Tomem se takhle cítil normálně. Styděl se před Georgem, Gustavem, občas i před samotnou matkou. „Jen jsem unavenej, klid,“ povzdechnul si, i když tu bylo jasné, že mu Tom nevěří.
A nevěřil. Ani slovo. Ale rozhodl se nic nehrotit a odhodlal se proplést hustým provozem ve městě. Jakmile se dostali na obchvat města, Tom pustil rádio a pohodlněji se opřel. „Tak se vyspi.“
„Pokusím se.“ Bill si sklopil sedačku a tak nějak všelijak se na ní zkroutil. Zvyklý spát v pohybujícím se autobuse, usnul skoro okamžitě.
Když se probral, auto stálo a Tom tam nebyl. Už chtěl začít panikařit, když si uvědomil, že stojí za benzínkou. Povzdechl si a zkusil se trochu protáhnout. Nevěděl proč, ale jeho nálada stoupla o pár stupínků a s trochou nadsázky si zase připadal normálně. Zrovna když přemýšlel o svém mozku, vrátil se Tom a nesl mu jeho oblíbené kafe. Usmál se. „Díky.“
„Vyspal ses?“
Bill s úsměvem přikývnul. „Je mi líp.“
„Vypadáš líp.“
„Kde jsme? Jak dlouho jsem spal?“
Tom se zasmál. „Kousek za Hannoverem, ještě tak hodinku a půl.“
Bílý dům, poměrně velká zahrada, o trochu víc udržovaná, než když ji viděl naposled, a usměvavá a šťastná matka mezi dveřmi. Bill nemohl ani uvěřit, jak v něm tenhle pohled zakořenil hluboko.
Forever sacred…
><
Bill ležel na posteli a před očima mu hrál bílý strop. Věděl, že Tom leží stejně jako on, jen ve vedlejším pokoji přes chodbu. Oba se přivítali s matkou, která pochopila jejich neochotu cokoliv vyprávět, a s talíři těstovin je poslala nahoru.
Nevěděl, co s volným časem. Najednou neměl žádnou zvukovku, žádný plán na měsíc dopředu. Nebyly žádné kufry, které by měl zabalit nebo vybalit a nečekal žádný tourbus, aby polykal stovky kilometrů dálnic.
Usadil se ke starému psacímu stolu a tupě se zadíval na nástěnku plnou jeho snů. Tokyo, New York, zpívat pro tisícový dav, bok po boku s Tomem dobýt svět. A opravdu se to povedlo. Zpětný pohled ukazoval, jak velká dálka to byla. A zvládli jí ani ne za dva roky. A teď znovu. Zase pro ně ječely tisíce fanoušků.
Vytáhnul první šuplík a první, co uviděl, byl polorozpadlý červený sešit. Okamžitě si vzpomněl. Písničky, které psal a překládal.
Usmál se na prázdný list papíru, jeho vlastní slova k němu promlouvala.
I’m givin‘ up for you now,
my final wish will guide you out,
before the ocean,
breaks apart.
You break the ice, hen you speak,
with every breath you take,
you save me.
I know that one day,
we’ll meet again,
try to go on as long as you can…
Remember…
to me you’ll be forever sacred
I’m dying but I know
our love will live.
Your hand above,
like a dove, under me…
remember…
you’ll be for me forever sacred.
Povzdechl si, vybavil si dobu, kdy tohle psal. Tom by jediné světlo jeho jinak docela bezútěšného života. A i přesto, že tahle písnička vyšla tak pozdě, bylo to dlouho, co ji napsal. Ještě ve škole. A vždycky když zpíval její německý originál, vzpomínal si na ty časy. Tom ho chránil, staral se o něj a měl ho opravdu
rád.
Pevně sevřel víčka a snažil se potlačit pomalu přicházející vztek. Na sebe, na Toma, na… koho ještě? Tohle bylo jen mezi nimi. A oni to museli vyřešit. Je možné, že Tom ani nic řešit nechce, ale Bill potřeboval mít jasno. Jinak se zblázní.
Sebral svůj sešit a veškerou odvahu, kterou poblíž našel, a vydal se do pokoje přes chodbu. S hlubokým nádechem strčil do pootevřených dveří. „Tome?“
Neozvala se odpověď, tak vstoupil bez vyzvání. Zalapal po dechu, když vstoupil do tmavého pokoje se zastřenými okny. Tom seděl pod oknem v rohu, hlavu opřenou o zeď a zavřené oči. Pokojem se neslo až zarážející ticho. „Tomi, jsi… v pohodě?“ Billův hlas podstatně znejistěl.
Tom zatřepal víčky, jak otevřel oči, a rozmlženým zrakem se kouknul směrem k přicházejícímu Billovi. „Jojo, neboj.“
„Co se děje?“ Bill si sednul těsně vedle Toma a po krátkém zaváhání si položil hlavu na jeho rameno.
Tom skrčil ramena. „Nic, jsem jenom unavenej, to je celý… proč jsi přišel?“
„Já…“ Vztek pomalu odplouval z Billova těla. „Já jen… potřebuju… potřebuju si vyjasnit pár věcí,“ konec věty skoro šeptal.
„Já vím, asi… měl bych ti něco říct…“
Bill se zájmem natočil hlavu. „Co?“
Tomovi se ze rtů vyloudil povzdech. „Nikdy jsem se s Riou nedal znova dohromady. Rozešli jsme se před párty u Caten dvojčat a zůstalo to tak. Lhal jsem ti.“
And one day the sea will guide you back to me…
autor: GossipGirl
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
to je hezký vědět, že jsi lhali tak nějak navzájem 😀 ale pořád nechápu proč.. 😀
upřímnost za upřímnost? fajn 😀
Tak Bille, teď jsi na řadě…
nadherne, take koreniste, ciste, postupne..uz aby bol dalsi diel :))
Páni honem dáááál!!!!:-) takhle to utnout…:-D
Jedna z mých oblíbených povídek poslední doby, je opravdu povedená, po dnešním dílu mě napadla jedna otázečka, když byl Bill tak dlouho pryč, tak to až teď poprvé navštívil rodiče?
A z téhle kapitoly na mě nesálalo to napětí, tak jako vždycky, což je nejspíš správně, protože takhle ta kapitola podle mě měla vyznít, najednou prostě prázdno.
A ten konec, tak Tom se taky nevrátil k Rie, no jsem zvědavá, co na to Bill, jestli se přizná nebo ne:)
Och, konečne, teraz je na rade Bill. Len dúfam, že sa za tie lži nepohádajú. A ak, tak dúfam v horúce udobrenie:)
Nádherná poviedka.