Connect With The Devil 11.

Konstantine ztuhla, jako by se okolní dění zastavilo a ona nevnímala. Cítila tlukot svého srdce až v krku, hrdlo se jí sevřelo a v uších jí začalo nepříjemně hučet. V ústech měla sucho, potřebovala se něčeho napít. Trvalo hodnou chvíli, než se trochu vzpamatovala z toho šoku a navrátil se jí hlas.

„Co-cože?“ Zeptala se tiše. Doufala, že se snad přeslechla a tohle celé bylo jenom obrovské nedorozumění. Čekala na chvíli, kdy Franz shodí ze své tváře ten vážný výraz a přejdou to s klidem, jako hloupý vtip. Nic takového se ovšem nestalo.

„Jak jsem řekl. Bude to nejlepší pro nás oba. V tomhle svazku není ani jeden z nás šťastný a já už nemám sílu udržovat všechny ty rozbité kousky pohromadě.“ Konstantine se po těchto slovech rozčilením roztřásly ruce.

„Rozbité kousky? Takže jsem pro tebe jenom střep v oku, kterého se momentálně potřebuješ zbavit, abys mohl být s tou cundrou?“ Rozkřikla se na Franze.

„Přestaň mi to pořád dávat za vinnu. Rozpad našeho vztahu jsem nezavinil jenom já. A vyprošuju si, abys Aliciu nazývala takovými vulgarismy. Je opravdu k politování, jak hluboko jsi klesla a nezvládneš nic jiného, než ji bezdůvodně urážet.“ Mluvil Franz chladným tónem, avšak vyřčená slova byla pevná a rázná.

„Bezdůvodně? Ta děvka nám rozvrátila manželství!“ Konstantine byla velmi naštvaná, ani si neuvědomila slzy, co jí stékaly po tváři až na bradu.

„Alicia za nic nemůže, prokristapána! Nic si nenalhávej, tohle se dělo už dlouho předtím. Ona byla jenom impuls, jež mi pomohl k připuštění si celé téhle situace.“ Franz zaskřípal zuby a snažil se uklidnit přicházející vlnu vzteku. Nesnášel, když Konstantine o Alicii takhle mluvila. Zvlášť proto, že ona byla jeho vykoupení.

„Tak impuls…“ Ztišila Konstantine hlas, přešla k minibaru a nalila si plnou sklenici Bourbonu. Trochu alkoholu steklo mimo, jak se jí stále třásly ruce. Přiložila si skleničku k ústům a zhluboka se napila. „Představa, že si s ní užíváš v posteli, zatímco já tvrdě pracuju…“ Nestihla to dopovědět, Franz ji rázně přerušil.

„Co se mi tu proboha snažíš vyčítat?! O Alicii si věděla od doby, kdy vztah mezi ní a mnou začal. V téhle věci jsem k tobě byl vždycky upřímný. A pracovat jsi nemusela, peněz máme dost, veškeré finanční zabezpečení jsem zvládal a pořád dokonale zvládám sám. Navíc organizace večírků a popíjení koktejlů s vlivnými paničkami asi nebude zase taková dřina.“ Ucedil. Konstantine se k Franzovi prudce otočila a uhodila ho.

„Jak se opovažuješ mi vůbec něco takového říct?! Měl by sis to jeden den vyzkoušet, není to o zábavě ani o popíjení se smetánkou společnosti. Zařídit všechno, co si klient žádá, naplánovat detaily, aby to bylo perfektní, je velice vysilující!“ Sykla rozhořčeně Konstantine. Franz ji rozohnil do nepříčetnosti. Tato jeho slova ji nejen rozčilovala, ale také velice zraňovala.

„Jo…to je tvůj velký problém. Pokaždé všechno musí být perfektní!“ Začal Franz pochodovat po pokoji a rozhazovat rukama. „Perfektní večírky, perfektní dům, perfektní manželství, perfektní život, i tyto závěsy, jsou pro tebe dost perfektní?! Já bych řekl, že ne dostatečně!“ Franz přešel k francouzským balkónovým dveřím a strhl závěsy pověšené nad nimi.

„Přestaň, přestaň.“ Konstantine lomcovaly hlasité vzlyky. Franz ji uchopil za bradu, a tím ji donutil se mu podívat do očí.

„Život si nemůžeš naplánovat. Stejně tak, jako nemůžeš lidi v něm donutit, ať jednají bez chybičky. Perfektně.“ S těmihle slovy spustil svou ruku dolů a zamířil ke dveřím.

„Kam to jdeš?“ Vyhrkla Konstantine, cítila paniku vlévající se jí do žil.

Franz se na malý okamžik zastavil ve dveřích, ale neotočil. Povzdechnul si, vyšel a tiše je za sebou zaklapnul. Konstantine se zhroutila k zemi a hlasitě vykřikla: „Franzi!“ Třásla se a vzlykala. Naplňovalo ji čisté zoufalství. „Neodcházej… prosím, neopouštěj mě.“ Šeptala a objala paže kolem svého trupu, pohupujíc se dopředu a dozadu. „Neopouštěj mě.“

…

Společná večeře byla v rodině Helerů zvykem. Přes den mohli být jakkoli zaneprázdněni, ale večer nesměl u stolu nikdo z členů chybět, pokud nenastala nějaká smrtelně vážná situace zabraňující jim v příchodu.

„Bene, drahoušku, podal bys mi sůl?“ Vyslovila přeslazeným hlasem Carolyn, Benova matka a věnovala mu jeden ze série jejích umělých úsměvů.

„Jistě.“ Odvětil Ben a podal jí solničku. Stála nejblíže u Diercka, jeho otce. Na co by však Carolyn obtěžovala svého manžela, když solničku mohl podat Ben?

„Volal Adrian. Za dva týdny se vrací i s Valerií. Pořád nemůžu uvěřit, že můj milovaný chlapec se bude ženit.“

Jistě, řeč se točila zase jenom kolem jeho staršího bratra. Vždycky měl veškerou pozornost rodičů, byl ten, na koho byli hrdí, komu projevovali svou lásku, ten, co ať dělal cokoli, bylo to pokaždé správně. Byl pro ně prostě dokonalý a se svou přítelkyní tvořili ještě dokonalejší pár. Již od dětství předhazovali Benovi, kdo je tady lepší, koho by měl považovat za svůj vzor. V čích šlépějích by měl jít. Ben se mohl snažit, jak chtěl, stejně byl Adrian stále na prvním místě. Nikdy nebyl lepší. Krčil se v jeho stínu a pro své rodiče byl jen nezdařená kopie svého bratra. Carolyn celá zářila a Ben se vsadil, že bude celé dny mluvit jen o návratu Adriana, dokud opravdu nepřijede. Dierck neprojevoval tolik nadšení napovrch, avšak Ben dobře věděl, že se nemůže dočkat stejně jako Carolyn.

„Mohl by sis sem přivést taky Serinu. Určitě ráda Adriana a Valerii po dlouhé době uvidí.“ Blábolila dál radostně Carolyn. Na Serinu si Helerovi zvykli a brali ji defakto jako členku rodiny. Obzvlášť Carolyn si ji oblíbila. Byla to dívka dle jejího gusta. Takovou si přesně představovala vedle Bena, krásnou a hlavně z vlivné bohaté rodiny.

„Nevím, uvidím.“ Pokrčil Ben rameny, ale už předem mu bylo jasné, že kdyby se rozhodl protestovat, jeho matka by otravovala tak dlouho, dokud by nesouhlasil.

„Co to povídáš, proč by neměla přijít? Bude to přeci rodinná oslava a Serina je členkou rodiny. Kdo ví, za pár let budeme slavit tvoje zasnoubení se Serinou.“ Vypustila ze sebe Carolyn s lehkým tónem a v očích jí zářily jiskřičky.

Všechno měla, zdá se, perfektně naplánované, jen do toho jaksi zapomněla Bena zasvětit. Při těchto slovech mu zaskočilo sousto a málem se zadusil. Na jeden lok do sebe kopnul sklenici čisté vody a pročistil si krk.

„Bene drahoušku, měl bys jíst pomaleji a důkladněji žvýkat, ještě se tady udusíš. Ty se zabiješ dřív, než se oženíš.“ Zasmála se afektovaně Carolyn a otřela si ubrouskem koutky úst. Dierck se její poznámce pouze ušklíbnul. Benovi začalo být hrozné horko. ‚Je tohle snad noční můra? Jestli ano, potom ta nejhorší.‘ Promítalo se mu hlavou. Odložil vidličku, ztratil totiž veškerou chuť k jídlu.

„Omluvte mě, udělalo se mi nevolno.“ Zvedl se Ben urychleně od stolu a vyběhl na verandu, kde se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Carolyn se nechápavě podívala na Diercka.

„Co to s ním zase je?“ Zakroutila nevěřícně hlavou. Dierck pokýval hlavou na znamení nevědomosti a pokračoval dál ve svém jídle.

…

Venku foukal jarní větřík příjemné teploty, čechrajíc vyzpěvujícím ptákům, kteří dávali nový dobrý den peří. Všude okolo se nesla vůně rozkvetlých keřů. V domě Kaulitzů již byla většina osazenstva vzhůru. Tom se chystal na svůj další z mnohých školních dnů a Delma zamířila do pokoje Konstantine poklidit, jako každé ráno. Obvykle byla Konstantine vzhůru a připravovala se do práce. Když nechtěla být ráno rušena, den předem Delmu upozornila, ať uklidí později odpoledne.

Delma slušně zaklepala a čekala na Konstantinino svolení ke vstupu do pokoje. To však nepřišlo. Vzala opatrně za kliku a pootevřela dveře. Jen škvírou dostatečně velkou pro její hlavu nakoukla dovnitř.

„Paní Konstantine?“ Zavolala tiše. Místnost byla temná kvůli zataženým závěsům rubínové barvy. Vzduch byl vydýchaný a nasáklý alkoholovým odérem. Delma si připlácla ruku na pusu a zabránila tak překvapenému vyjeknutí. „Co se to tu proboha stalo?“ Zamumlala si pod nos a vstoupila do místnosti.

Její oči se zastavily na Konstantine. Ležela na divanu, svůj elegantní kostýmek lososové barvy měla pomačkaný a od zvratek. Na zemi kousek od ní se povalovaly dvě prázdné láhve, něco bylo vylito i na koberci, což vytvořilo zaschlé fleky. Delma přiběhla ke Konstantine a zatřepala jí s ramenem.

„Paní Konstantine… paní Konstantine, probuďte se.“ Konstantine něco zamručela a se zatřepetáním víček otevřela oči. Příšerně se jí motala hlava a bolelo ji tělo ze zkroucené nepohodlné pozice, v níž strávila polovinu noci.

„Co to sakra… uh.“

„Jste v pořádku?“ Delma jí pomáhala se posadit. „Opatrně.“

„Bože můj, moje hlava.“ Zakňučela Konstantine a zakroužila si prsty na spáncích. „Kolik je hodin?“

„Bude půl osmé.“ Oznámila Delma poslušně.

„Proboha, kde je Tom?“ Vyhrkla vyděšeně Konstantine.

„Je dole na snídani, chystá se do školy, paní.“ Delma si urovnala sukni, jež patřila k jejímu pracovnímu oděvu.

„Nesmí se o ničem z tohohle dozvědět. Přines mi rychle sklenici vody a něco na bolení hlavy. Potom to tady prosím tě ukliď a řekni Timovi, že dneska do práce nepojedu, tak nemusí chystat auto.“ Udala Konstantine Delmě rozkazy a potom se dopotácela do koupelny, kde za sebou zabouchla dveře.

Přistoupila k umyvadlu a chrstla si do obličeje ledovou vodu. Rozmazaný make-up se rozmazal ještě víc a stíny s řasenkou ji začaly štípat v očích. Zuřivě si je utřela do sněhobílého ručníku, na kterém to zanechalo špinavé stopy. Odhodila ho na podlahu, kam se vzápětí sama sesypala a hlasitě se rozvzlykala. Pěstičkou začala mlátit do tvrdého okraje vany a přestala v okamžiku, kdy tu bolest nemohla dál vydržet. Pořád nechápala proč. Kde se stala chyba? Věděla, že s Francem balancují na okraji propasti, nikdy ale nečekala, že by se jednou mohli zřítit dolů. Musela přeci existovat nějaká jiná cesta. Něco, čeho se může zachytit a tomu volnému pádu zabránit. Ona to něco musí najít.

„Ne, Franzi, ne. Tak lehce mě z cesty neodstraníš.“ Zašeptala a koupelnou se rozlila její tichá hrozba.

…

Blížil se konec školy a Tom si s úlevou chystal věci na poslední hodinu. Dneska měl jít k Maddelaine, dodělávat poslední detaily projektu. Tom doufal, že bude mít úspěch. Vydali na to tolik času, energie a také nápadů.

„Tome?“ Uslyšel vedle sebe známý hlas. Vzhlédnul a uviděl Maddelaine. Nejistě se na něj usmála.

„Jo?“ Pobídnul jí k tomu, co mu vlastně přišla sdělit.

„Uhm…“ Nervózně se kroutila. „Naši dneska nečekaně jedou něco zařídit a já musím hlídat Raymonda. Doufám, že to nebude vadit. Budu mu muset věnovat nějakou pozornost, takže…“

„Oh… no to není problém. Víš, napadlo mě, v parku kousek od školy mají hezký koutek s klouzačkama, různýma houpačkama a bůh ví, čím vším pro děti. Mohli bychom tam jít. Koneckonců počasí je pěkné, vezmeme u tebe notebook a budeme pracovat venku.“ Mrknul Tom na Maddelaine.

„To je super nápad, seš hlavička.“ Zasmála se na Toma Maddelaine a sklopila oči.

„Ále, to nic nebylo, jenom mi to tak přišlo na mysl.“ Mávnul Tom rukou a taky se zasmál. „Takže po škole?“

„J-jasně.“ Maddelaine se stále trochu nemotorně usmívala a zamířila ke své lavici. Po cestě zakopla.

„Seš v pohodě?“ Zavolal na ni Tom.

„Jo jo, nic mi není.“ Začervenala se studem. ‚Panebože, ty seš nemožná.‘ Nadávala na sebe v duchu a usadila se raději zpět do lavice. ‚Takhle aspoň nezpůsobím žádnou další hrozící zostuzující situaci.‘

…

„Díky za to, jak jsi to skvěle vymyslel, Raymondovi se tady líbí.“ Kývla Maddelaine hlavou směrem ke svému mladšímu bratrovi, který se s ostatními dětmi proháněl po dětském hřišti. Maddelaine s Tomem zatím pracovali pod stromem na dece na projektu.

„Jsem rád, že se baví. Mnohem lepší oproti sezení doma a sledování nás při projektu. To by ho asi moc nenadchlo. A i pro nás je to zpříjemnění, ne?“

„To určitě je.“ Usmála se na Toma zářivě Maddelaine a posunula si na nose brýle.

„Tak… tohle je finiš. Už nás čeká jenom prezentace.“ Nadhodil Tom.

„No jo, uteklo to docela rychle. Ve tvý společnosti mi to připadlo strašně krátký.“ Maddelaine zavadila o Tomův malíček a Tom ruku při kontaktu s leknutím odtáhnul.

„Promiň.“ Sklopila oči Maddelaine.

„Ne, to je dobrý, jenom máš chladnější ruce, a já to nečekal.“ Vyhrkl ze sebe rychle Tom a připitoměle se zazubil. Celá tahle situace byla tak trochu nešikovná.

„Měla bych jít s Raymondem domů, naši se za chvíli vrátí.“ Maddelaine zaklapla notebook a postavila se. Tom se taktéž zvednul a pomáhal jí vytřepat deku od kousků posekané trávy, jež na ní ulpěly.

„Chceš odprovodit a pomoct vzít všechny věci?“ Zeptal se slušně Tom.

„Ne děkuji, jsi milý. Ale nechci, aby sis takhle zacházel. Já to zvládnu.“ Oponovala Maddelaine. Samozřejmě by byla moc ráda za Tomův doprovod. Byla však příliš nervózní a připadalo jí, že jestli v jeho přítomnosti zůstane ještě pár minut, vyvede něco trapného.

„Dobře, tak se měj hezky, Medie [čti Medý], uvidíme se ve škole.“ Mrknul na ni Tom. Maddelaine se začervenala a sklopila pohled.

„Medie?“ Zopakovala tenkým hlasem.

„Promiň, vadí ti to?“ Zaleknul se v mžiku Tom.

„Ne ne, právě naopak. Líbí se mi to.“ Ujistila ho urychleně Maddelaine.

„To je fajn.“ Oba se zasmáli ve stejný okamžik.

„Tak jo, já už teda půjdu.“ Maddelaine přistoupila k Tomovi a lípla mu rychlou pusu na tvář. Tom ji téměř nezaznamenal. Téměř. „Ahoj.“ Vyhrkla ze sebe a bleskovou chůzí odkráčela k hřišti pro Raymonda, srdce až v krku.

„A-ahoj.“ Vykoktal Tom rozloučení, i když ho už Maddelaine dávno nemohla slyšet.

Přejel si prsty po místě na tváři, kde před malou chvilkou spočívaly její rty. S vykulenýma očima zhluboka vydechl. Oplatil zdálky zamávání Raymondovi, krátce mávnul i Maddelaine, která mu to taktéž stydlivě oplatila, a vydal se pomalu na cestu domů. Nechtěl volat Timovi v takovém krásném počasí. Procházka mu pročistí hlavu. Navíc to z parku domů neměl daleko. Procházejíc nedaleko jedné lavičky, se zaměřil na osamocenou osobu sedící na ní. Zpomalil krok a zaostřil. Tuhle tvář poznával velmi dobře. Jeho kroky samovolně změnily směr cesty a zamířily k oné lavičce.

„Ahoj.“ Pozdravil Tom osobu před sebou, jakmile k lavičce došel, a zastrčil si ruce do kapes. Oslovený k němu překvapeně vzhlédnul a oči se mu rozšířily údivem.

„Co ty tady pohledáváš?“ Vyhrkl a napil se z láhve alkoholu, kolem jejíhož hrdla měl pevně omotané prsty.

„A co tady pohledáváš ty? Ve všední den, s flaškou v ruce, hm?“ Pozvednul Tom obočí. „Nebude ti vadit…“ Ukázal prstem na lavičku a bez čekání na odpověď si přisednul.

„Proč se ptáš, posloužil sis dost dobře sám.“ Ušklíbla se osoba vedle něj a znovu si lokla z poloprázdné láhve.

„Zvyk. Aby se neřeklo, že nemám žádné slušné vychování.“ Zaculil se Tom nevinně. Vytvořily se mu z toho na tváři malé ďolíčky. Uslyšel vedle sebe uchechtnutí.

„Jasně.“

„Tak?“ Zeptal se Tom znovu.

„Tak co?“

„Dostanu odpověď na svoji otázku?“ Tom si položil dlaně na stehna. Byl nezvykle klidný.

„Záleží na tom vůbec?“ Vyhýbal se dotázaný odpovědi a palcem přejel přes otvor láhve.

„Pravděpodobně záleží, jinak bys tu teď zřejmě neseděl.“ Nevzdával se Tom. „Jaký má Ben Heler důvod sedět tady a žalostně se opíjet?“ Pronesl Tom trochu slavnostně, jako by uváděl nějaké představení.

„Proč žalostně? Kde bereš tu jistotu?“ Blýsknul Ben po Tomovi očima, jako když někoho něčím dostanete.

„Pochybuju, že tady něco slavíš. Sám, se zkroušeným výrazem. Navíc nesršíš svými obvyklými poznámkami, jimiž mě většinou času docela irituješ.“ Hodil Tom po Benovi vítězným úsměvem. Ten se ušklíbnul.

„Ááá moudrý promluvil.“

„Vzhledem k faktu, že jsem široko daleko jediný moudrý, tak ano.“ Mrknul na Bena Tom. Ten tiše zasyčel.

„Ouč. Když jsme se viděli naposled, byl jsi mnohem přívětivější. Počkej?“ Zvednul Ben nahoru ukazováček v zamyšlení. „Vlastně nebyl. Ale neměl jsi tak nabroušený jazýček. Na každém střetnutí si na mě ostřejší a ostřejší, křehotinko.“ Zakroutil Ben s pokřivenými rty v úšklebku hlavou.

„Od posledně sis to taky zasloužil.“ Nezůstával pozadu Tom.

„A co jsem udělal tak strašného?“ Ben pozvedl láhev k dalšímu loku. Tom mu položil dlaň na předloktí, čímž ho zastavil.

„Právěže vůbec nic.“ Hlesnul tišeji, než mluvil doposud. Ben moc dobře věděl, o čem je řeč. Rozhořčeně odložil láhev vedle sebe.

„A cos čekal? Měl jsem tam snad z Bazze vymlátit duši za jeho opovážlivost nazvat tě buzerantem?“ Zvýšil Ben trochu hlas a rozmáchnul rukama.

„To ne, jenom…“ Dostal ze sebe zaskočeně Tom, avšak Ben ho nenechal domluvit.

„Jenom co? Bazz je prostě hrubý idiot. Co ti na to mám říct? Nemůžu ho seřezat za všechno, co řekne, jako malý dítě. Nejsem jeho matka!“

„To jsem od tebe ani nečekal!“ Řekl Tom a natáhnul se pro flašku vedle Bena. Loknul si a zašklebil se. Chuť alkoholu byla hořká a pálila na jazyku. Zakašláním si pročistil krk.

„Páni, křehotinko, opatrně s tím, nebo tě to tu skolí.“ Převzal si Ben láhev zase do své ruky.

Přitom se dotkli prsty. Byl to teplý a jemný letmý dotek. Hned, jak Toma Benovy prsty opustily, si Tom přál, aby se vrátily na to samé místo. Ze svých myšlenkových pochodů se začervenal. Přišly mu značně nevhodné. Seděli tam spolu ještě nějakou chvíli. Nemluvili, oba se ztráceli ve vlastních úvahách. Aniž by si to uvědomovali, sdíleli stejné pocity a problémy. A ačkoli seděli blízko vedle sebe, čelili jim zvlášť, každý sám.

autor: Emilia