Zeiten ändern dich 11.

„Nebuď taková.“
„Nejdřív půjdeme na zmrzlinu, bereš?“
„Jupí,“ přikývne Nelly a vesele si vykročí.
„Jindy je děsně stydlivá.“
„Ne, ne.“
„Kecko.“
„Ale já tě znám, z vyprávění,“ usměje se Nelly na Marka a ten na ni.
„To je potěšující. Doufám, že slýcháš jen dobré věci.“
„Bill si nemyslí, že si zlý. To ty jiný kluci od vás ze školy jsou. Znáš je?“
„Nelly,“ vydechnu.
„Samozřejmě, znám je. Slyšel jsem, žes měla bohužel tu čest je taky vidět.“
„Bill ti to říkal? Asi se moc bál. Taky ti ubližují?“
„Ne, už ne.“
„A dost,“ pousměju se pobaveně.
„Copak ti vadí?“ zeptá se Mark s úsměvem.
„Jestli se chceš, Nelly, chovat dospěle, tak s jiným tématem.“
„No jo, ale tak myslela jsem, že by ti mohl pomoct.“
„Nelly, pomáhá mi už takhle hodně.“
„Asi… já vím, říkáš to,“ usměje se.
„Tak vidíš.“

„Nelly, nedělej hlouposti, nebo ještě zakopneš,“ upozorním ji, když vystoupíme z busu, který nás v půl šesté vyplivne po celém dni doma.
„Hmm,“ zpomalí, a počká na mě.
„Chtěla jsem to už taťkovi všechno vyprávět.“
„To tu chvilku ještě vydrží,“ usměju se.
„Mark je vážně hodnej. Jsem ráda, že nepatří mezi ty zlé kluky. To by si s ním ale nekamarádil vlastně,“ plácne se do čela s úsměvem.
Zasměju se a zavrtím hlavou. „Hérečko.“

„Ahoooj,“ zavolá Nelly do domu, jakmile se za námi zaklapnou dveře.
„Ahoj,“ objeví se Gordon okamžitě ve dveřích z kuchyně.
„Jak bylo?“
Nelly je ve vteřině vyzutá, a už všechno barvitě začne Gordonovi vyprávět.
S úsměvem jen projdu kolem nich. „Převlíknu se zatím.“

Když ale dojdu do pokoje, zjistím, že nejsem schopný ničeho, tak tašku pošlu na zem a plácnu sebou na postel. Myšlenky mě totiž stále táhnou jen k jediné osobě, a není to Mark, jak by se dalo po dnešku očekávat. Na chvilku zavřu oči a vydechnu.
„Já na to přijdu.“ Chvilku tak v myšlenkách bloumám, než uslyším dveře. Prudce oči otevřu a zaměřím je správným směrem.
„Všechno OK?“ znejistí Gordon, když si mě prohlédne.
„Eh… jo, jen …jsem unavenej,“ posadím se.
„Dobře, za chvilku bude večeře, tak přijď.“
S úsměvem přikývnu a promnu si obličej.
Do chvilky už se převlečený došourám do kuchyně.

„Bille, že má Mark krásná štěňátka?“
S unaveným úsměvem jí na to jen přikývnu.
„Tatí, jedno si pořídíme, že jo?“ začne okamžitě škemrat.
„Řekl jsem, že časem. Ne hned,“ dá před ní Gordon talíř s jídlem.
„Ale kdy je to časem?“
„Nelly, nemůžeš dostat všechno, na co si zrovna vzpomeneš, ok?“ s úsměvem se vrátí ke stolu i s našimi talíři.
„Díky,“ vezmu si vidličku, ale místo abych se pustil do jídla, zapíchnu ji do talíře a začnu si s ní hrát, s upřeným pohledem do blba.
„Já vím… ale slíbíš mi to?“
„Bill nám taky slíbil, že bude jíst a koukni na něj.“
„Sliby se mají plnit.“

Ucítím lehké štípnutí na ruce a prudce ihned strhnu pohled, abych zjistil příčinu. Nelly nepřestává vrážet hroty své vidličky do mé kůže.
„Au!“ s mírným zamračením ji odstrčím.
„Ale ty nás zase neposloucháš,“ nabere si na vidličku jídlo a sousto si vrazí do pusy.
„Mám na to právo.“
„S tebou už není sranda. Ještě v autobuse jo, a teď už ne.“
„Nelly, jsem unavenej,“ kajícné vydechnu a začnu jíst taky.
„Hmm, tak to jo.“
„Ty nejsi unavená?“ optá se Gordon.
„Ne, já ještě ne. Byla to legrace,“ odpoví hned nadšeně a ucpe si pusu dalším soustem.
„To jsem rád. Asi jsi jen Billa víc zaměstnala.“
„To jo, pořád jsem chtěla, aby mě kluci honili, když jsem se tam schovávala u těch pejsků. Ale ve městě jsem neutíkala, aby mě nezajelo auto. Jenom jednou sem chtěla skočit do fontány, ale to mi kluci nedovolili, tak jsem jim řekla, že mi v tom musí zabránit a rozeběhla jsem se tím směrem.“ zahihňá se Nelly.
„Docela začínám Billovu únavu chápat.“
„Ale já tam ve skutečnosti nechtěla skočit, to jsem jenom hrála,“ směje se dál.

Po čtvrtém soustu je pomalu přestávám vnímat. Není to jen únava, která mě právě přepadla, hlodá mi v hlavě taky to, že budou teď tři dny, kdy neuvidím Toma, a za ty tři dny, bych si mohl dodat hodně odvahy, abych se ho v pondělí mohl znovu zeptat na Nelly. To zní jako dobrý plán.
„Bille, nechutná ti to?“
Opět musím svou mysl zaměřit na přítomnost. „Co?… Ne, ne, v žádném případě. Je to dobrý, promiň. Půjdu si jen brzo lehnout.“
„Dobře. A my…“ s úsměvem stočí pohled na Nelly, která je ale rychlejší než on.
„Slíbil jsi, že dneska můžu koukat na tu dlouhou pohádku, co jde až večer.“
„No… to se ještě uvidí.“
„Tati!“ přísně avšak se smíchem se na Gordona podívá. Ten s úsměvem začne vydírat.
„Jen jestli mi pomůžeš pak s nádobím.“
„No, to se ještě uvidí,“ zopakuje po něm Nelly a oba se začnou smát.
Dojde mi celá ta situace asi o dvě sekundy opožděně, takže se úsměv dostaví až v nesprávnou chvíli. Pocítím, že jsem asi dneska už vážně k nepoužití, takže do sebe rychle naházím alespoň třetinu porce a vstanu.

„Omlouvám se, ale nezvládnu to. Musím jít do sprchy a do postele. Jsem mimo.“
„Špatně jsi spal?“
„Dá se říct, že dobře rozhodně ne… protože jsem vůbec nespal. A do toho, je toho trochu víc ve škole.“
„Něco zásadního?“
„Podělal jsem matiku. Mám ale ještě jeden termín na opravu.“
„Zvládneš to?“
„Domluvím si doučování.“
„Dobře, kdybys potřeboval s něčím pomoct, tak jsem tu.“
„Děkuju. Dobrou.“
„Dobrou,“ zazní dvojhlasně za mnou a hned za tím následuje zvuk zavřených dveří od koupelny.

Jestli jsem doufal, že sprcha ze mě odloupne tu silnou únavu, tak jsem se leda tak silně mýlil. Do pokoje dojdu, mám pocit, ještě víc unavený, takže se ani neobtěžuju s odstraněním zbylých kapek z mého těla a jen líně na sebe navleču trenky a dolehnu do postele s již spokojeným výdechem.

Silný déšť narážející do oken mě donutí otevřít oči. Bliknu na hodiny na budíku – půl čtvrté. Kde se teď vzal déšť po tak nádherném dni? Zjistím, ačkoliv nerad, že už se vůbec unavený necítím. Přetočím se na záda a zůstanu koukat na strop. Bouřka dovádějící venku čas od času strop osvětlí a mně se tak naskytne skutečně skvělá světelná show. Nedá mi to a po chvilce zírání se posadím. Zatřepu mírně hlavou a rozhodnu se jít dolů napít. Potichoučku docupitám do kuchyně, a naplním si sklenici vodou, ze které ale nakonec upiju jen trochu.
Když ani pak nepocítím únavu, dojdu do obýváku, kde pustím televizi na nejmenší možnou hlasitost, a se sklenicí se uvelebím na gauč. S myšlenkami jinde zůstanu zírat na obrazovku do doby, než mě vyruší ospalá osoba ve dveřích.

„Promiň, vzbudil jsem tě?“ vyhrknu ihned na Gordona a už se sápu po ovladači.
„Ne ne, kdepak. Nějak nemůžu spát. Už se cítíš líp?“
Maličko se odšoupnu, abych mu udělal místo, když vytuším jeho záměr, posadit se ke mně na pohovku. „Právě. Šel jsem spát tak brzo, že v tuhle hodinu se mi už spát nechce.“
„Vlastně… máš tak nějak vinu na tom, že nespím,“ pousměje se pak Gordon. Pozvednu obočí. „Hm?“
„Prostě se o tebe bojím.“
Nějak mi po těle přejede mráz. „Proč?“
„Já nevím, celý týden ses mi zdál dokonce i veselejší než obvykle a dneska…“
„Byl jsem skutečně jen příliš unavený,“ rychle ho přeruším.
„Asi jsem paranoidní, promiň. Ale řekl bys mi to, že?“ pohlédne na mě.
Usměju se a přikývnu. „Jestli tě to uspokojí, nevšímají si mě.“
„Prostě přestali?“
Pokrčím rameny. „Asi. Jenom tak. Nevím, čím to je, ale cítím se skutečně dobře z toho.“
„To mě taky trošku uspokojuje, a jen dobře, kdyby to přestalo. Jen mi to trošku neleze do hlavy…“
„Upřímně, mně taky ne. Ale nemusí nás to trápit,“ pousměju se. Upřímně mi spíš neleze do hlavy, proč Nelly, ale tímhle problémem ho skutečně zatěžovat nebudu.
„To je pravda, proč v tom hledat brouky,“ s úsměvem přikývne.
„Budeš usínat klidněji?“
„Když vím, že se cítíš líp. A jinak skvělej program,“ zasměje se, a pokyne k obrazovce, kde běží nápis začínajícího pořadu s názvem „Boží slovo“ a následuje ho tichá hudba varhan.
„Chodím na to koukat pravidelně takhle ráno, ale dneska jsi mě odhalil,“ zasměju se s ním a upiju ze své sklenice.

autor: Mintam