„Tome, proč se ze mě snažíš udělat blázna?! Vím, co jsem viděla a vím, že jsem nejspíš jediná z Opery, kdo viděl jeho tvář bez masky. I když jen na chvíli. Je mladý… ale ty oči k jeho věku nesedí. Měly by být šťastné, ale on v nich nejspíš dusí všechen smutek světa,“ trvala si na svém Christine. Tiše jsem k ní přistoupil a chytil ji za lokty. Neústupně jsem se jí podíval do očí.
„Společně…“ špitla tiše. Ochranitelsky jsem si ji stáhl k hrudníku a pevně kolem ní ovinul paže. Zabořila mi čelo do ramene. Opatrně jsem tisknul rty do jejích vlasů a kolébal ji v pravidelném rytmu, jako to dělávají matky, když se snaží utišit nářky své ratolesti. Když konečně zvedla hlavu, spojil jsem její rty se svými.
Bill:
… A já tam celou dobu stál. Stál jsem spolu s nimi na střeše, schovaný za jednou z mnoha soch. Slyšel jsem všechno, co Christine řekla, a chvílemi s ní tiše souhlasil. Avšak to, co jsem viděl, mě naprosto zničilo. Ignoroval jsem slzu, která protékala pod štítem okouzlují masky. Oči jsem měl pouze pro svého bratra, kterého jsem miloval víc než cokoliv, jak se líbá s někým jiným… Tolik jsem Christine záviděl, protože já nikdy nebudu moci být na jejím místě. Nikdy nepoznám, jak chutnají jeho rty a jaké to je, slyšet slova lásky plynout z jeho rtů. Protože já jsem se narodil jako jeho bratr.
Růže, kterou jsem přiložil Christine ke vzkazu, dopadla na zem, jak zapojila obě ruce. Oba byli šťastní a nemohli mít důvod, proč hledat ve stínech někoho, komu se právě před očima hroutil svět. Odtáhl jsem se od studené sochy a aniž bych se jakkoli skrýval, proklouzl jsem zpátky do budovy. Oni dva by si mě nevšimli, i kdybych kolem nich začal nahý tančit makarenu.
Ploužil jsem se k nejbližšímu vchodu do chodeb kolem a pod Operou, zatímco jsem přemýšlel, jak se zbavit Christine. Dokud tu bude ona, nikdy se k Tomovi nemám šanci dostatečně přiblížit. Moje šance se zmenšovaly s každým dnem, protože od mého útěku se mnou Tom skoro nemluvil. Vlastně se mnou vůbec nemluvil, když nemusel. Christine představovala jednoznačný problém, který musel být odstraněn…
Tom:
Blížil se Nový rok a v Opeře postupně vrcholily přípravy na velkolepý maškarní bál, který se tu každoročně konal na počest příchodu nového roku. Představení se postupně omezovala, dokud se nepřestalo hrát úplně. Herci dostávali svoji zaslouženou dovolenou, zatímco vymýšleli, čím by okouzlili na letošním maškarním plese. Od Mary jsem neslyšel skoro nic jiného, než dumání o kostýmu. I s Christine se skoro nedalo vydržet, protože se stále vyptávala, co na sebe. Já jsem to neřešil. Stačilo říct mámě, ta už něco vymyslí za mě.
Nemohu popřít, že jsem se na maškarní skutečně těšil. Na takovém karnevalu jsem byl naposledy v deseti letech, a po pravdě jsem si z něj vůbec nic nepamatoval. Tuším, že tenkrát jsme tam šli už jen kvůli máminu nátlaku. Vždycky ji hrozně bavilo vymýšlet a šít kostýmy. I když jsme s Billem její výmysly upřímně nesnášeli, dělali jsme to kvůli ní. Bylo úchvatné sledovat rozpustilou radost v jejích očích, když si nás před karnevalem fotila se zhnusenými výrazy ve tvářích.
„No tak, Tome! Pomoz mi trošku! Madam Giryová nám nabídla, že si můžeme vypůjčit cokoliv z inventáře Opery, ale tam se nachází tolik překrásných věcí, že si prostě nedokážu vybrat!“ stěžovala si Christine. Bez jediného zájmu jsem protočil oči v sloup. Jestli něco skutečně nesnáším, pak jsou to otázky typu Co si mám vzít na sebe? nebo Nedělají mi ty kalhoty moc velký zadek?
Zbystřil jsem, když se z chodby začaly linout jemné tóny hudby. V mžiku jsem byl na nohou a vystrkoval hlavu ze dveří. Chodba byla liduprázdná, jen přede dveřmi ležela krásná rudá růže s černou páskou a pod ní vzkaz. Ještě jednou jsem se rozhlédl po chodbě, a když nikde nikdo nebyl, vzal jsem obálku a růži do pokoje. Růži jsem položil na postel a usedl kousek od ní. Opatrně jsem přelomil pečeť ve tvaru lebky a vytáhl dopis.
„Brzy přijde noc, kdy temnotu zahubí oheň na obloze. V tu noc přijdu i já a věz, že potkáš mě, aniž bys věděl, že jsem to já. F. O.“
autor: Helie
hezký hezký!honem dál:)
je to ted tak napínavý…bože musim vědět jak to všechno dopadne:))
Dokonalé, já z té povídkyprostě nemůžu, je skvělá!
Jsem zvědavá, co Bill udělá s Christine, upřímně mě tam vážně leze na nervy, chci aby byl Tom s Billem 🙂
Ano, ano. Já závislák si prostě nemůžu odpustit komentář xD
Nad tímhle dílem jsem přemýšlela už od soboty, kdy jsem ho přečetla na tvým blogu. A můžeš mi věřit, že jsem tím strávila celej víkend a i celý dnešní pondělí(a pro jistoto jsem se i znova koukla na film, kdyby mi něco uteklo). No a nakonec jsem se dohrabala k tomu, že ani v nejmenším netuším, co se bude dít dál! xD
No, myslím, že mi stejně nic neprozradíš, ale stejně má u tebe zíra vyjít další díl, tak to snad nějak vydržím – i když o tom silně pochybuju xD
Ale musím říct, že i když to čtu už do druhý, stejně na to čumím jak debil! A samozřejmě byl i další záchvat smíchu při představě Billa tančícího makarenu xD xD xD
ta poslední věta e mi hodně líbí!!!
ohoooo tak Christinka je unavená!!! tak at jde odpočívat (nebo na odpočinek? 😉 ) a neplete se mezi dvojčata!!!
[1]: Však neboj… už jen pár dílů do konce ;))
[2]: Děkuji 😀 Jak to tak sleduji, tak Christine leze na nervy všem 😀
[3]: Bohužel,u mě na blogu nic nevyjde, budeš si na to muset počkat tady, protože kvůli technickým potížím nemůžu zveřejňovat nové články…
A k té makareně… neboj, bude hůř ;))
[4]: Však ona se k tomu odchodu na odpočinek pomalu propracovává (a více méně ji k němu přiblíží Bill, ale to už je zase jiná kapitola :D)
No jo, Tom by koukal, kdyby věděl, že Fantom je Bill..:D 😀 To by pořád Chistine určitě pořád ochraňoval co..:D Nevím, co to do něj vjelo, že se s Billem nebaví, ale je blbej..:)) Ale tk, je to jeho věc no..:D 😀 Ten dopis by mě asi vyděsil..:DD A dost..:D :)) Těším se na pokračování…;))