autor: LilKatie
Pod zemí
Tom se šoural ulicí, šel a nevěděl kam, rozhlížel se kolem sebe, prošel okolo obchůdku s věcmi z druhé ruky, kde před obchodem byly v krabici vystavené jednotlivé druhé ruce. Tomovi se zvedl žaludek. Ten zápach byl strašný. Došel k něčemu, co vypadalo jako park, stromy tam byly bez listí a květiny, které tam rostly, byly uschlé a modré. Povzdychl si a posadil se na železnou lavičku, zvedl pohled a díval se na černo nad ním, na nebe bez měsíce a hvězd.
„Na co se díváš?“ ozvalo se vedle něj a Tom maličko nadskočil, zvedl pohled a usmál se, byl to ten chlapec z kabaretu.
„Na nebe…“ pokýval směrem nahoru, zpěvák se zachichotal. „Čemu se směješ?“„To není nebe, hlupáčku,“ zavrtěl hlavou a posadil se vedle něj. „To je hlína… Jsi pod zemí…“ pohladil ho kostnatou rukou po noze.
„A-Aha… Já jsem myslel, že jsem propadl nějakou červí dírou do jiného vesmíru…“ začervenal se.
„Červenáš se… To je hezké… M-Můžu?“ zeptal se nesměle a natáhl mu ruku směrem k obličeji. Mladík přikývl. Černovlasý si skousl ret a přiložil mu studenou dlaň na tvář. „Tolik mi ho připomínáš, Tome… Připomínáš mi, mého Toma…“ zamrkal, do očí se mu hrnuly slzy. Slzy byly to jediné, co mu ještě zbylo lidského. „Co bych dal za to, abych ho mohl potkat…“
„On není mrtvý?“ nakrčil Tom nedůvěřivě jedno obočí. Mrtvý mladík ale zavrtěl hlavou. „Oh… jak to?“
„Vrátil se… Tam nahoru, on mohl…“
„Ty nemůžeš? Jakoby, znovu se narodit?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, protože moje duše nenašla klid, nenašla svůj šťastný konec…“ povzdychl si.
Tom se na něj soucitně zadíval. „To by mě štvalo…“ přikývl a zívnul.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se s lehkým úsměvem Bill (jak se Tomovi představil). Šli teď po cestě v parku a povídali si.
„No… prohrál jsem sázku, takže jsem musel přespat v jednom domě a… a tam měli na zahradě hrobku a já spadl do vykopaného hrobu. Nedíval jsem se, kam šlapu…“
„Oh, no jo, jasně, jak jinak by ses sem dostal než přes hrob… Snad jen kdybys vyvolával duchy… Což funguje…“ usmál se. „Jednou mě taky vyvolali, nemohl jsem se pak vrátit na své místo nejméně týden, byla to nějaká nemehla, která nevěděla, jak mě odvolat pryč.“
„To muselo být pěkně nepříjemné,“ podíval se Tom na mrtvého a soucitně zakoulel očima.
„No jo, nebylo to nejlepší, ale… alespoň jsem mohl být na chvíli volný, byl jsem ve světě. Víš, dneska je svátek mrtvých a… a proto jsem tady, jinak mi není dovoleno tady být…“
„A kde tedy jindy jsi?“
Bill utrhl z koruny stromů modrý kvítek a dal si ho za ucho do vlasů.
„V obraze… V našem bývalém domě…“
„Takže to ty tam strašíš!?“ vyhrkl Tom a vyvalil na něj oči.
Bill se tiše zasmál. „Možná…“ zamrkal nevinně a Tom se rozesmál. „Čemu se směješ, Tome?“
„Já jen, je až trošku absurdní, že to jsi ty, z koho mají všichni tak nahnáno, jak by se tě někdo mohl bát, vždyť jsi tak…“ chlapec se začervenal.
„Tak co?“
„…Krásný?“ vypískl nepřirozeně vysokým hláskem. Bill se roztomile usmál a vtiskl mu polibek na tvář.
„Jsi roztomilý…“
„Eeem, kam to jdeme, Bille?“ zeptal se, když vyšli z parku na dlážděnou cestu. Před nimi se tyčil obrovský dům, který Tomovi připomínal strašidelný zámek.
„K mým rodičům, mám povinnost je navštívit pokaždé, když se sem dostanu, jelikož je to jen jednou ročně… ne že bych tam chodil rád, nenávidí mě, nikdy mě neměli v lásce, byl jsem prý nečistý, ostuda rodiny. Stejně tak nenáviděli Toma, to on mě prý svedl na zcestí…“
„Bille, jak moc jsem tomu tvému Tomovi podobný?“ zeptal se nervózně.
„Jako bys mu z oka vypadl, proč?“ podrbal se Bill kostnatou rukou na krku.
„Nikam nejdu, nejdu tam s tebou, promiň.“
„Ale, ale proč? Myslel jsem, že mě tam doprovodíš…“ zamrkal smutně.
„Počkám tady…“ řekl rozhodně, Tom tam nechtěl z důvodu, že by si ho Billovi rodiče spletli s jeho milencem, nestál o to, aby se ho snažili nějací staří a ztrouchnivělí zombíci zabít.
„Tome, pojď prosím se mnou, prosím, prosím, prosím, prosíííííííííííím…!!“ tahal ho Bill za ruku, zatáhl tak silně, že mu jeho ubohá kostnatá ručka zůstala na Tomově a on se skácel dozadu na zem, Tom vyděšeně zamrkal, mrtvý se ale jen zvedl ze země, nasadil si ji zpátky do kloubu a povzdychl si. „Když půjdeš, dostanu tě domů.“
„Vydíráš mě?“ ne že by to Tomovi vadilo, udělal by cokoliv, aby se dostal domů, možná by i překousl možnou smrt. No, možná taky vlastně ani ne.
„Možná…“ zazubil se Bill a nadšeně vypískl, když Tom protočil oči a šel s ním dál po cestě.
„U všech svatých, Kirku, podívej, koho nám to sem čerti nesou… Náš milovaný synáček…“ zalomila Billova matka rukama. Nebo alespoň to, co z ní zbylo.
„Úžasné, a už to vypadalo, že budeme mít alespoň jeden rok klid…“ ozval se hluboký hlas a Tom se rozhlédl po pokoji. Hledal někoho, kdo to řekl. Když našel zdroj hlasu, málem se sesunul k zemi. Bylo to ze sklenice, ve které byl prach, oči a dvě pohybující se čelisti.
„Zdravím, matče, otko… teda, chci říct, otče a matko…“ zakoktal se Bill. Jeho matka protočila oči.
„A co to máš sebou za trotla?“ nakrčila obočí. Bill zbrunátněl v obličeji.
„To je Tom, matko, nejmenuje se trotl…“ zabručel.
Tom vycouval z pokoje, rozhodl se, že raději počká na chodbě. Posadil se na lavičku a čekal, z místnosti k němu doléhaly tlumené hlasy.
Tom seděl a seděl a koukal se před sebe, v tom zaslechl, jak ze dveří naproti němu vychází ostře formulovaná němčina. Nakrčil trošku obočí, vedle dveří byla na stěně železná tabulka. „Adolf…? Děláte si ze mě prdel?!“ Tom rychle zacouval a posadil se zpátky na zadek, snažil se ignorovat fakt, že je ve stejné budově jak Adolf Hitler. Rozhodně se na to chtěl později Billa zeptat. Tiše se modlil, aby Bill co nejrychleji přišel.
K Tomově hrůze se dveře proti němu otevřely, zatajil se mu dech, ze dveří ale naštěstí nevyšel mrtvý německý vůdce. Tom vytřeštil oči. „Andreasi?“ nevěřil svým očím, navíc měl za to, že ho nechal v kabaretu.
„Oh, ahoj, Tome…“ pousmál se jakoby nic a odešel.
Tom se za ním díval s čelistí spadlou pomalu až na zem.
„Promiň, že mi to tak trvalo…“ zamrkal Bill, když se konečně vrátil. „Trošku jsem se zdržel, bylo to zase stejné jako vždy, pořád to samé dokola.“
„To mě mrzí…“ povzdychl si Tom a zvedl se.
„To nemusí…“ pousmál se Bill. „To nic…“ šel chodbou dál, Tom mu byl v patách, zajímalo ho, kam se jde tentokrát, ale něco mu říkalo, aby raději byl zticha a na nic se neptal. Bill se najednou zastavil, podíval se na něj a vrhl se mu kolem krku. „Neopouštěj mě…“ rozvzlykal se.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Zvědavější už snad být nemůžu 😀 Takhle povídka má neuvěřitelné kouzlo =) Je překvapivá a přitom vtipná =) Těším se na další díl ;))
Tahle povídka je fantastická! Opravdu Lil jsme moc ráda že se tu objevila..ta povídka má všechno 🙂 je tajemná, zároveň vtipná a zároveň smutná když Bill vyprávěl o svém ,,životě,, 🙂
Nejvíc mě dostal Billův táta Hitler =D To by mě opravdu nenapadlo =DD
[2]: Počkej počkej, ale Billův táta není Hitler, to si to asi špatně pochopila! 😀
Jinak samozřejmě děkuju 🙂
[3]: Teď jsem se úplně zarazila a přečetla to podruhé a pořádně =D To je tak když člověk čte povídky a do toho před rodičema předstírá učení =D
[4]:To znám 😀
Jej to je krásný :))).Honem dááál
A s tím Hitlerem to mě dorazilo 😀
to je tak vtipná fantasmagórie. 🙂 děsně mě to baví. 🙂
To je dokonalý! Každou chvilku jsem se hihňala, když došlo na nějakou absurdně vtipnou poznámku. A při zmíněném trotlovi jsem se smála téměř z plna hrdla, je to moje oblíbený slovo a už dlouho jsem ho v povídce neviděla. 😀 Tohle je skutečně roztomilý prostředí pro příběh.
A Tome, neopouštěj ho! 🙂
Adolf? :DDD Ta sklenička to zabila :)))
Mne táto poviedka príde miestami zábavná, miestami smutná, ale ja som sa išla smiechom ušúlat, pri scenke s rukou. A Pro tom s akou bezprostrednosťou Bill povedal, že Tom vyzerá presne ako jeho brať, a divil sa že tam nechce ísť.
Tohle je fakt dokonalá povídka. Je něčím výjmečná a já jí mám fakt nehorázně ráda! ♥ Jsem zvědavá,jestli Tom je ten Tom..nebo jak to celé bude. No a jestli s Billem ještě zůstane. Doufám,že jo.
Jééé O:) Bill je roztomilý i když je mrtvý…no a hláška s německým vůdcem? to jsem nečekala 😀 povedenééé:)
Na tejto kapitole som sa dobre bavila. Bill a jeho vypadnutá rúčka z kĺbu, Hitler a rodičia v zaváraninovej fľaši.
Perfektné 😀