Person no. 1989 1.

autor: Doris & Lenna W.K.T.

Zdravím, miláčkové. Je to tu, je to tu… nová povídka. Person no. 1989. Tento nápad není můj (Doris), ale přišla s ním za mnou Lenna W. K. T. Upřímně, už jsem nechtěla psát nic ve spolupráci s někým dalším, jelikož toho mám teď hodně, ale když mi řekla, o co se má jednat, nešlo říct ne. Ten nápad se mi neskutečně líbí a jeho psaní si opravdu užívám. Máme již dost předepsáno, ale domluvily jsme se, že budeme zveřejňovat pouze jednou týdně. Snad nám to tak vyjde. Každý díl totiž posíláme k doplnění interpunkce Blauby, obě jí moc děkujeme, že si vzala naši povídku do parády a zabíjí nad tím svůj volný čas. Je to časově náročnější, samozřejmě, proto prosíme o případné strpení. Snažíme se psát často, abychom se nedostaly do nějakého záseku. Dej už máme vymyšlený až do samotného konce, ale tím se vy nechte překvapit 😀

Padal z nebe jako meteorit, jako hvězda, která zemřela a přiletěla splnit nějakému smrtelníkovi jeden z jeho sentimentálních snů. Jenže on nepřišel, aby splnil přání člověka. Přišel, aby splnil misi, která mu byla zadána od jeho vládce.

Místní obyvatelé si mohli všimnout zlatavé ohnivé záře, která osvětlovala téměř celou noční oblohu. A čím více se blížil k zemi, tím více zářil. Nikdo nemohl odtrhnout oči od na pohled zdajícího se meteoritu až do té doby, dokud nedopadl na nedaleké pole a neroztříštil se na malé kousíčky plechu. Z plechu vstal stroj, velký, strach vyvolávající, smrtící. Chvíli se rozhlížel, a nakonec se vydal cestou k silnici, nechávajíc za sebou velký kráter.

Jeho tělo by se dalo přirovnat k tomu lidskému, měl nohy, ruce i hlavu, trup, záda. Jen to všechno bylo z malých železných hadiček, kterými se neproháněla krev, nýbrž kyselina, a svaly by se daly přirovnat k hydraulickým trubkám. Za chůze vydával bzučivé dupání. Tohle byl stroj, kterému by se raději každý vyhnul. Jeho strůjce mu dal jméno 1989.

Tom se vracel z práce, na motorce, na kterou si poctivě šetřil už od patnácti let. Každý měsíc si poctivě dával peníze na stranu z kapesného, později z výplaty, a až ve dvaceti letech si ji mohl dovolit. Byl na ni pyšný a každému ji ukazoval. Měl motorky moc rád, líbil se mu ten adrenalin, ta svoboda, kterou mu prostor kolem něj umožňoval. Měl rád nebezpečí.
Tohle všechno si uvědomoval, ale stejně si nemohl odpustit svoji motorku ‚přiškrtit‘ a rozjet to v úsecích, které dobře znal… Jenže tuhle noc se mu to stalo osudným. Když projížděl podél velkého pole, na cestu najednou vešla nějaká bytost a zatarasila mu jeho cestu.

Strhnul řidítka a střetl se s velkou smuteční lípou, která zaplakala o to víc, když byla příčinou ukončení mladého, sotva jednadvacetiletého života. Tom ležel pod stromem a z jeho helmy vytékala krev, která tekla z Tomových úst. Motorka, jejíž kolo se zaseklo v příkopě a Tom přes ni přelítl, dál ležela na svém místě. Přihlížela celému tomu neštěstí.
Netrpěl, zemřel okamžitě.

Což by mohla být jediná útěcha pro jeho pozůstalé dvojče Billa. 1989 k němu došel svým dupavým neohrabaným krokem a poklekl k bezvládnému tělu chlapce. Byla téměř půlnoc a nikdo tuhle událost vidět nemusel. Chvíli jej pozoroval a přemýšlel. Jeho ocelové tělo se začalo skládat a robot byl menší a menší. V podobě jakéhosi neidentifikovatelného malého brouka vlezl ústy do Tomova těla. Za chvíli už 1989 nebyl, ale stál tam chlapec, který ještě před pár vteřinami ztratil život. Krev z oblečení, které měl na sobě 1989, náhle zmizela. Zmizela i ze stromu, který zapříčinil Tomovu smrt. 1989 převzal část Tomových vzpomínek, myšlenek a umělá inteligence se učila být Tomem Kaulitzem.
Když zmizel i ten poslední důkaz nehody, 1989, nyní už jako Tom, sebral motorku, jako by to byl jen malý lístek spadlý ze stromu, postavil ji na silnici a jel přesně tam, kde to Tom považoval za svůj domov.

Do malého bytu nedaleko odtud, kde žil společně s jeho malým, nevinným bráškou Billem.

Bill byl celou tu dobu doma značně nervózní. Přecházel po obýváku sem a tam a marně se snažil dovolat svému dvojčeti. Nemilosrdný hlas mu však stále opakoval, že volaný účastník je dočasně nedostupný. Pro Billa to bylo jasné znamení, že Tom si stále „větrá hlavu“ na svojí mašině, jak tomu rád říkal. Nechtěl být rušený zvoněním nebo vibracemi, které by mu mohly snížit ostražitost. Bill tohle ale neměl rád. Bál se. Pokaždé, když Tom nasedal na svoji motorku, se Bill neskutečně bál, že se mu Tom už domů nevrátí. Pokaždé se vrátil a pokaždé to stihl na čas, který Billovi slíbil. Dnes ale trochu meškal. Bill se posadil do křesla a zapnul televizi. Nechtěl myslet na nejhorší, jak to dělával hned po Tomově výjezdu z garáže. Jeho myšlenky se stočily jinam téměř okamžitě. Ať přepínal, kolik kanálů chtěl, všude běželo mimořádné zpravodajství. Polovina světa byla svědkem padajícího meteoritu, o kterém ani NASA neměla žádné záznamy.

Žádný objev, že by se něco takového blížilo. A přesto to byl pád meteoritu první svého druhu vůbec. Billa to zaujalo. Už od malička zavíral oči a zoufale myslel na svoje tajná přání, když viděl padat hvězdu. Vidět padat něco takového musel být obrovský zážitek a jistě by ani v dnešním věku nezaváhal, a šeptal si svoje skryté touhy, které si přál uskutečnit. Moderátoři v televizi byli u vytržení, výpovědi svědků fascinující, ale místo dopadu se stále lokalizovalo. Z urputného prožívání televizních zpráv ho vytrhlo až bouchnutí domovních dveří. Vyskočil na nohy, div se do nich nezamotal, a vyběhl do chodby. Ze srdce mu momentálně spadl kámen velikosti onoho meteoritu.

„Tome… bože, kdes byl? Ty si nedáš pokoj. Víš, jak moc jsem se bál,“ koukl na svého bratra vyčítavě, ale zároveň maximálně úlevně. Tom přejel očima prostor, kde se nacházel, a poté ho zabodl do Billa. Usmál se. Tak mu to nynější instinkt napovídal, i když nechápal proč.
„Měl jsem menší potíž s nádrží, tak jsem se zdržel. Jel jsem pomaleji.“

Nakoukl do obýváku na obrazovku zapnuté televize. Elektrony v hlavě 1989 pracovaly na maximální výkon, aby byl ve vteřině schopný zmapovat celou budovu, kde se nacházel, a zároveň reagovat podle vzpomínek a zvyku člověka, jehož tělo si přivlastnil.

„Na co to koukáš?“ nakrčil čelo, neuvědomujíce si, že vůbec nějakou grimasu dělá. Všechno to bylo automatické. Nemusel o tom přemýšlet. Prostě to tak bylo, a bylo jedno proč. Bill se moc na zprávy nedíval, to už musela být mimořádná věc. Spíš byl k vidění, jak přepíná hudební stanice nebo listuje módním časopisem. To byl jeho svět. Bill se ohlédl přes rameno.
„Oh jo… to bys nevěřil. Spadl meteorit. Bylo ho vidět z poloviny zeměkoule. Není to úžasný?“ poskočil rozjařeně. Tom Kaulitz ale nikdy nesdílel takové nadšení pro věci jako Bill. Tudíž ani 1989 se nemohl projevit jinak než lehkým povzdechnutím.
„No jo… Fakt pecka,“ kývl souhlasně jen ze slušnosti a odešel do kuchyně pro pomerančový džus. Co to vlastně je ten džus?

Prsty 1989 se ovinuly kolem sklenice, kterou naplnil a křiklavě oranžový nápoj vypil. Barvu analyzoval jako nepřírodně výraznou a chuť nulovou. Billa ovšem pohled na bratrův pravidelný rituál uspokojil a vrátil se do svého křesla, aby pokračoval v poslouchání zpráv, které se nyní už jen opakovaly stále dokola.
1989 v Tomově těle pocítil něco zvláštního. Podíval se na svého bratra a později na televizi, která poutala příliš mnoho pozornosti k jeho příchodu na Zemi. Jeho galaxie byla velmi vzdálená, vyslali jej sem víceméně ihned po tom, co se na Zemi začala vyvíjet civilizace, a tím pádem začali být nebezpeční pro planetu, odkud pocházel 1989. I když na Zemi stále zatím byli velmi omezení. Na nemilosrdné planetě, odkud pocházel, čas plynul úplně jinak.
Chvíli se soustředil na to, co říkali v televizi. Najednou jej opět pohltil zvláštní pocit a on si teď už byl téměř jistý, že to je něco, co si od pozemšťana Toma vzal, a že to je pocit, který svírá i jeho ledové ocelové srdce. Dostal strach.

Opravdový, lidský nefalšovaný strach z toho, že jej najdou a překazí tak jeho misi.

„Půjdu si lehnout,“ zabručel Tom a pomalu pouštěl skleničku z ruky, lidé byli opravdu zvláštní, jejich svaly byly tak slabé, mysl tak lehká a tělo tak zranitelné.
Sednul si na postel v pokoji, kde jeho předchůdce přespával, a prohlížel si svoje lidské prsty. Svým způsobem ho to fascinovalo. Přesto, že být v lidském slabém těle, bylo pro jeho poslání trochu potupné. Všemožně je kroutil, až mu v jednom z kloubů křuplo. Překvapeně zamrkal. Byl zvyklý, že jeho klouby spíš skřípaly. Tohle bylo pro něj nové. Věděl, že se musí co nejrychleji naučit lidským zvyklostem. Být jako Bill. Řídit se tím, co mu napovídaly ukradené vzpomínky.

Sundal ze sebe tričko a postavil se na nohy. Zadíval se na sebe do zrcadla. Vůbec poprvé viděl sám sebe. Na jeho planetě neměli nic, co bylo zbytečné. Užívali jen věci, které potřebovali k jejich vlastnímu přežití. Rozptylování zbytečnostmi nepřicházelo v úvahu.

Ač se neviděl, tak jak skutečně vypadal, teď se důkladně prohlížel. Musel uznat, že lidské tělo mělo něco do sebe. Přesto, že bylo pro přežití prakticky nedostačující. Povrch lidského těla byl chráněn až příliš jemnou a tenkou vrstvou. Tak snadno se porušila. Ale na druhou stranu, bylo lidské tělo teplejší a plné nejrůznějších pocitů. 1989 si přejel po břiše a spokojeně se usmál. Vnuknul mu to lidský instinkt. Tom to tak dělával. Byl hrdý na svou postavu, s 1989 se to musel všechno naučit. A pokud možno… za pár hodin. Neměl čas se tím zabývat několik dní. Jeho mise byla urgentní a každým dnem urgentnější. Ač byla lidská rasa zaostalá oproti té jeho, byli až překvapivě vynalézaví a jejich pokrok nečekaně rychlý. A tím víc nebezpečný.

Bill mezitím seděl a stále sledoval zprávy. Když přišla nějaká významná zpráva, že lokalizovali kráter a že je to blízko jejich domova, naskočila mu husí kůže… Vypnul raději televizi a šel se podívat, jestli jeho bratr už spí, protože si chtěl povídat a celkově měl mazlivou náladu.
Často se s Tomem dotýkali jeden druhého. Oběma jim to přinášelo příjemné pocity bezpečí a také kompletnosti. Bývalo naprosto neojedinělým zvykem, že spolu spali v jedné posteli. Oba se tak vyspali mnohem lépe, než kdyby každý spal ve svém pokoji. Oddělení už jen té stěny jim připadalo, jako kdyby každý byl na jiné půlce planety. Často se spolu sprchovali, jsou stejní, není důvod k žádnému studu. A Bill měl na tohle všechno hroznou chuť.

Vstal z křesla a pomalu se loudal ke dveřím Tomova pokoje. Tiše zaklepal, nečekal na odpověď a vešel. Tom stál u zrcadla, nahý, a zvědavě si prohlížel každičký kousíček svého těla. Tom se rád prohlížel, proto to Billovi ani nepřišlo podivné, jen ho zarazila ta zvědavost v jeho očích. Tom se podíval na svého bratra.
„No… víš, já…“ zakoktal se a Bill si nebyl jistý, ale i v tom šeru viděl, jak se Tomovy tváře zbarvily do červena. Zahihňal se a přerušil jeho koktání slaboučkým příjemným smíchem. Bill byl příjemný vším, co dělal. Nikdy nevydával hnusné skřeky, nikdy při jídle nemlaskal, pohyboval se jemně a elegantně. To všechno Toma na Billovi fascinovalo a 1989 se až zalekl rychlosti, s jakou si tohle všechno uvědomil.
„To je v pořádku, všichni víme, jak se máš rád,“ usmál se mile mladší chlapec, přešel ke svému dvojčeti a ovinul svoje útlé paže kolem robotova těla.

1989 objal jeho boky, jak mu napovídal malý človíček v něm, a přistihl se, jak si v duchu říká, že když si vzal Tomovo tělo, je na tom ještě dobře, s tělem, jako měl jeho bratr, by se nedostal ani do poloviny své mise.
„Jen, mi přijde, že se měním,“ pokrčil jemně rameny.
„Říkám, že je to v pořádku. Máš se na co dívat,“ pošeptal Bill a plnými doušky nasával Tomovu vůni, až dokud se slabě nezachvěl.
Citlivé senzory nebo smysly, chcete-li, které stále pracovaly pod Tomyho jemnou kůží, zachycovaly každý sebemenší záchvěv. A robot přišel na to, že lidské tělo pro jeho symbiózu není vůbec špatné. Může využívat dobrého z Tomova těla, ale také dobré pro něj z jeho vlastního těla.

Lidé neviděli dobře, neměli dobrý čich či sluch, natož pak hmat, ale tohle všechno mohl využívat jako robot. Díky tenké kůži člověka. Na druhou stranu si mohl užívat těch příjemných pocitů, také toho, že mají tolik pocitů. A v tom ho popadla touha tohle všechno poznat.

„Našli ten kráter, kam dopadl ten meteorit,“ zahuhlal Bill. Hlavu měl položenou na Tomově hrudi, cítil, jak Tomovo srdíčko tluče pomalu a klidně, ani si neuvědomoval, že to netluče srdce, ale tlaková pumpa, a že nerozhání krev, ale kyselinu, která by jeho tělo rozpustila do vteřiny. Bill byl tak unešený blízkostí svého bratra, že neměl sílu vnímat nic jiného.
„Opravdu?“
„Jo, dopadl kousek odtud, přímo doprostřed Roseweltovic pole, víš kam? Jak jsme jim tam kradli kukuřice a starej Rosewelt na nás pak vzal vidle,“ zahihňal se Bill a Tom přešlápnul. Jak divné. Lidé nemůžou stát dlouho na jedné noze, 1989 prvně poznal bolest.
„Jo tam, to je hodně blízko,“ zamumlal Tom. Bill zvedl hlavu a podíval se do Tomových ledových čokoládek.

„Nepůjdeš se mnou do sprchy?“ našpulil spodní rtík, to dělal vždycky, když opravdu chtěl Toma k něčemu donutit.
Tom se zasmál a nakonec kývnul. 1989 si mnul ruce nad tím, jak rychle se učí být člověkem a jak rychle se učí být Tomem.

autor: Doris & Lenna W.K.T.