Puberťák 22.

Bill:

Když sem přijede auto, pokusím se proklouznout, aby mě nikdo neviděl. Naštěstí se ti lidé zakecají s těmi lidmi u brány a já můžu v klidu proklouznout ven. Jsem docela překvapený, že jsem to zvládl, ale jsem i rád. Teď jen najít Michaela a poprosit ho o dávku. Sice nemám peníze, ale zná mě, takže by mi to mohl dát na dluh. Ví, že mu to dám. Bez přemýšlení se vydám k domu, kde bydlí Michael.

Postavím se před dveře a rychle zazvoním. Kousek tady odsud bydlí Tom, doufám, že mě neuvidí.

„Co je?“ vyleze ven Michale a mne si pravé oko. Zívne a podívá se na mě. „Bille?… co tady sakra děláš?“ vyjekne a pobídne mě, abych šel dovnitř. Vejdu a společně se usadíme u něj v pokoji.

„No Mickey, já… chci tě o něco poprosit,“ zaváhám.

„Co potřebuješ?“ pozvedne obočí a uvelebí se v křesle.

„Potřeboval bych tě poprosit o to, jestli bys mi nedal jednu dávku. Jen jednu, slibuju ti, že ti peníze potom dám, ale teď je nemám… prosím.“

„Bille, promiň, ale nemůžu. Šel jsi kvůli tomu na léčení a já tě díky tomu tak obdivuju. Nejde to, nemůžu to udělat, protože bych tím pokazil všechno, o co ses snažil. Měl by ses vrátit zpátky a podstoupit to celý. Já věřím, že to zvládneš a ty bys měl taky,“ povzdechne, zvedne se a přejde k oknu. Musím ho přemluvit, prostě musím, jinak bych to nevydržel.

„Mickey, prosím. Fakt ti ty peníze dám. Vždyť víš, že je na mě spoleh.“

„Ale o to nejde, Bille! Ty bys tu neměl být, měl bys být tam, kde jsi byl doteď!“

„Mickey. Nikdy jsem tě o nic tak moc neprosil jako teď. Jen jednou, prosím. Jsi přeci kamarád a těm se pomáhá a já pomoct potřebuju,“ zaškemrám a podívám se na něj, doufajíc, že mi pomůže.

Povzdechne a zakroutí hlavou:

„Promiň, Bille.“

„Mickey… prosím tě. Jen jednou. Už tě nikdy nebudu otravovat, slibuju.“

Mickey znovu pozvedne. „Tak dobře, ale jen jednu dávku.“ Jakmile to vysloví, usměju se do širokého úsměvu.

„Děkuju ti, Mickey. Strašně moc ti děkuju. Slibuju, že ti to vrátím,“ znovu se usměju, obejmu ho, vezmu si do něj dávku a vydám se do parku, kde si sednu na lavičku a připravím si ji.

Celý se třesu. Už se těším, až se mi konečně uleví. Když už to mám všechno připravené, nasměruji si jehlu na místo, kde to dělám vždycky. Už jen chviličku a zase se mi uleví. Když už jsem odhodlaný, že to udělám, najednou se zastavím. Přijde mi, jako bych před sebou někoho viděl. Někoho hodně známého. Když zamhouřím na tu osobu, konečně ji poznám.

Tom:

„Co?“ vykulím oči. Tak tohle jsem nečekal. Jak po mně může něco takovýho chtít? Abych odjel ode všech a na všechno, co je tady, zapomněl? No nezbláznil se? To, to přeci nejde. Nemůžu tu nechat Billa. A co Terý? Ale s mamkou se mi tu být nechce, ale představa toho, že bych měl prostě jen odjet a všechno to tu nechat? Ne, to nejde.

„Tak si to rozmysli,“ povzdychne si táta, když uvidí moji reakci. Jen šokovaně přikývnu a on opustí můj pokoj.

Lehnu si na postel a dívám se jen před sebe. Bude to velké rozhodování. Musím se rozhodnout mezi matkou, mými přáteli, Billem a tátou. Buď tu zůstanu se všemi mými milovanými, klukem, kterýho miluju a s matkou, která se o mě nezajímá, nebo pojedu do nejúžasnějšího města na světě s tátou, který mě má rád a celý život mě bral všude. Sakra, nevím, co mám dělat. Teď, když mám konečně Billa, bych měl odjet? Ne to nejde, tohle udělat nemůžu. Je možný, že na mě táta bude naštvanej, ale já tohle přetrpím.

Povzdechnu si a přetočím se na bok. Musím si vyčistit hlavu, a proto se uložím do tvrdého spánku.

Bill:

„Mami?“ vykulím oči, zvednu se a o krok zacouvám. Nevím, jestli se mi to jenom zdá, nebo ji opravdu vidím. Jen se na mě tak dívá a je strašně smutná. Že bych měl halucinace? Ale, vždyť jsem si ještě nic nevzal. Podívám se na stříkačku a potom na ženu přede mnou, která vypadá jako moje matka. Udělám to znovu a v tom zakroutí hlavou. Jako by mě prosila, abych to nedělal.

„Bože, mami, tak moc mi chybíš,“ skloním hlavu a odhodím stříkačku. Nemůžu to udělat, vždyť bych si to potom strašně vyčítal. Mamka by nikdy nechtěla, abych začal fetovat. Bylo by jí to líto. Musím se vrátit a podstoupit léčbu, i když to teď bude asi trvat o něco déle, protože jsem utekl, ale už jen kvůli mojí matce musím.

Když se podívám znovu tím směrem, ženu už nevidím. Že by se mi to jen zdálo? Ať je to jakkoli, už na to ani nesáhnu. Nemůžu. Musím se prostě vrátit. Se vzpomínkou na to, co se stalo, se odeberu zpět na léčebnu.

Tom:

„Tome?“ probudí mě tátův hlas. Stočím se na stranu, odkud jde jeho hlas, a rozespale se na něj podívám.

„No?“ zazívám a dám si ruku před pusu. Zamlaskám a čekám, co potřebuje. Nevím, proč mě budí takhle v noci… Vykulím oči. Ono už je 11:00? Já zaspal a nešel do školy. Vyletím a chci se začít oblékat, ale táta mě zastaví, jen se na něj tázavě podívám.

„Dneska nejdeš do školy. Volal jsem tam. Potřebuji od tebe slyšet odpověď, Tome,“ sklopí hlavu, jako by už věděl, jaká bude moje odpověď.

Posadím se vedle něj a zadívám se mu do očí. Vím, že to bude těžký, ale já to musím zvládnout.

„Tati, víš… nejde to. Mám tu přátele a hodně dobrý přátele.“ Radši sklopím pohled. Nedívám se mu do očí. Vím, že bych v nich viděl zklamání, a to nechci.

„Dobře.“

„Zlobíš se?“

„Nezlobím. Chápu to, asi je to na tebe moc rychle, ale kdybys chtěl, kdykoli můžeš přijet. U mě budeš vždy vítaný, Tome. Ať se stane cokoli, vždycky můžeš přijet. U mě budeš mít pořád dveře otevřené.“

„Děkuju, tati,“ usměju se a on opustí můj pokoj. Vím, že byl asi hodně zklamaný, ale myslím, že to mohl očekávat. A kdyby věděl o Billovi, tak myslím, že by to chápal už tuplem, ale o tom mu říkat zatím nebudu. Možná časem, ale teď určitě ne.

Jelikož nejdu do školy, tak se zase můžu uložit do postele, což udělám bez váhání a hodně rychle.

———–

Probudím se až kolem druhé hodiny odpolední. Nečekal jsem, že budu spát tak dlouho, ale abych řekl pravdu, vůbec mi to nevadí, alespoň jsem se taky docela dobře vyspal. Za hodinu mám být v kavárně s Dannym. Těším se na něj, alespoň nějaké odreagování od toho, co se teď děje. Stejně si myslím, že bude něco chtít, protože se nikdy takhle neukázal zničehonic. No uvidíme, na co zase přišel, nebo co potřebuje.

Když se obléknu a udělám ranní hygienu, už jsou skoro tři hodiny, takže se rovnou vydám ke kavárně. Cesta je klidná, až se docela divím. Vždycky jsem někoho potkal nebo tak něco, ale dneska ne. Je to divný, ale jsem docela i rád.

Dojdu ke kavárně a usadím se u stolu u okna, abych měl dobrý výhled ven. Danny tu ještě není, takže jsem mohl vybrat já. Vždycky vybíral on, tak teď můžu pro jednou já. Čekám tu jen pět minut, než se přede mnou objeví s podivným úsměvem na rtech Danny.

„Ahoj,“ obejme mě a usadí se přímo naproti mně.

„Ahoj,“ pozdravím ho. „Tak to vyklop a narovinu,“ usměju se a podívám se na něj. Vím, že můj pohled alá je mi jasný, že něco chceš, pozná.

„Dobře,“ zasměje se a váhavě se na mě podívá. „Mám pro tebe takovou nabídku…“

„Jakou?“ popoženu ho, když se zasekne. Povzdechne si a pokračuje.

„No… máme kapelu. Já a ještě dva kluci, ale chybí nám kytarista. Jsme opravdu dobří, a tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli s námi nechceš hrát. Vím, že kytaru zvládáš snad ze všech lidí nejlíp, co znám. Taky vím, že to byl vždycky tvůj sen, takže myslím, že bys mohl,“ vyhrkne na jeden nádech a já se nestačím divit. On je v kapele? A odkdy na něco hraje. Podívám se na něj s pozvednutým obočím.

„Ty na něco hraješ?“

„Nééé,“ zasměje se. „Jsi se zbláznil. Já a na něco hrát?“

„No právě proto se ptám,“ zasměju se a přemýšlím, jestli to mám vzít nebo ne. Když o někom Danny řekne, že jsou dobrý, tak dobrý opravdu jsou. I když je v kapele on, vždycky řekne to, co si opravdu myslí, takže asi budou opravdu dobří. A návrh je to dobrý. Opravdu jsem vždycky chtěl hrát v kapele a tohle je úžasná příležitost. Třeba se jednou proslavíme natolik, že nás budou znát po celém světě. Wow, tak to by bylo naprosto úžasné.

„Já zpívám,“ vytrhne mě z mého přemýšlení.

„Já se lekl, nikdy jsem tě totiž neviděl na nic hrát,“ zasměju se.

„Tak co ty na to?“

„No tak jo. Moc rád,“ mrknu na něj. „A jak se jmenujete?“

„Darkness… já vím, blbej název, ale nic jinýho nás nenapadlo,“ zasměje se Danny a napije se z čaje, který si objednal.

„Náhodou… Mně se líbí. A kdy mám přijít a kam?“

„No tak ke mně domů a zkoušíme každý pátek od čtyř,“ mrkne na mě a usměje se.

„Dobře,“ přikývnu.

„O 3 měsíce později“

„Jo, líbej mě,“ zašeptám a prohnu se v zádech. Tohle jsem dlouho necítil. Cítím jeho hebké rty, které mě líbají, jeho horký dech na mém těle a jeho ruku, která se pohybuje v mém rozkroku.

„Danny…!“ zasténám a naplno si to užívám.

autor: Terý