The Movie On Your Eyelids 2.

pairing: Bill/Brian Molko

Taxi mě vyhodilo u našeho hotelu ve čtyři ráno. Začínal jsem pociťovat první stopy únavy. Vyjel jsem výtahem do daného patra a odemknul apartmán, který sdílím jako obvykle s Tomem. Vešel jsem, postavil kabelku na stolek u zrcadla a odtáhl spojovací dveře do bráškovy ložnice, doufaje, že si dnes odpustil dívčí společnost. Výborně, žádná nahá lepá děva se k němu nelísala. Chvilku jsem se s cituplným výrazem díval, jak spí, a poté dveře opět zavřel. Začal jsem se vysvlékat. Myšlenky mi přitom bloudily u nedávných událostí. Mohl jsem mu patřit. A on mnou pohrdl. Co se dalo dělat. Věděl jsem, že mě neodmítl kvůli tomu, že bych se mu nelíbil nebo tak, a proto jsem nebyl ukřivděný. Naopak. Bylo to od něj tak úžasné a ohleduplné. Nikdy předtím jsem nezažil podobné chování. Ale teď už bych na něj neměl myslet. Myslím na něj nějak moc.

Připadalo mi, že jsem sotva zavřel oči, když mě Tom před polednem vzbudil, tak šetrně, jak uměl jen on. Měl jsem od puberty zafixovaný takový ošklivý zvyk. Nesměl jsem být buzený budíkem. Tehdy jsme ho používali, jak bylo normální, ale každé ráno, když nám zazvonil, dostal jsem záchvat úzkosti, protože jsem měl kvůli šikanování panický strach z chození do školy. I teď po letech jsem se toho nemohl zbavit. Ovšem Tomimu vůbec nevadilo dělat mi živý budík.
Po několika minutách obvyklého škemrání ´Mmm, ještě chvíli!´ jsem se s hlasitým zíváním posadil v duchnách. Protřel jsem si oči pěstičkami, prohrábl rozcuchanou hřívu a ospale na brášku zamžoural. Culil se.

„Tak jak bylo včera? Spali jste spolu?“ zeptal se na rovinu. Bylo mi jasné, že to udělal kvůli té malé špetičce zášti, protože jindy do mého sexuálního života nestrkal nos.
„Ne,“ pokrčil jsem rameny a pohledem hledal žehličku na vlasy. Měl jsem to zase zasraně zvlněné. Toma ta informace evidentně udivila.
„Ne? Je snad blbej?“ odfrkl a já se smíchem protočil oči.
„Jsi milej, bráško,“ vysoukal jsem se z postele a šoural se otevřít okno. „Brian mě nechtěl jen ošukat a už se nikdy nevidět,“ dodal jsem důležitě. Svraštil obočí.
„Takže…?“
„Vzal si moje číslo. Chce se se mnou zase setkat!“ zapištěl jsem pubertálně a poposkočil na místě. Tom se zaraženě uchechtl.
„Ale nehodláš se do něj zamilovat, že ne, Billi?“
Zvážněl jsem.
„Nejsem blázen. Vím, že si nemůžu dovolit mít vztah. A Brian je navíc roky zadaný. A má dítě.“
Zašklebil se.
„Dítě? Bože, kolik že mu to je?“
„35. A nech si to, jo?“ zakabonil jsem se. S úsměvem po mně hodil polštář. Elegantně jsem se mu vyhnul a vypláznul na něj jazyk.
„Na snídani mě můžete očekávat tak za půl hodiny…“

Den proběhl klasicky ve znamení promo akcí. Byl jsem v jednom kole a vydával ze sebe sto procent, takže jsem neměl možnost řešit cokoliv jiného, ale večer na hotelovém pokoji jsem vzal svůj mobil a zvědavě zkontroloval, jestli mi třeba nepřišla nějaká zpráva. Nic. Nepřekvapilo mě to. Vypadal by příliš dychtivě, kdyby mi napsal tentýž den. A také byl určitě vytížený. Jen mě zajímalo, kdypak se asi ozve. Těšil jsem se na to. Moc jsem se těšil.

Brian

Noc po návštěvě rodičů byla více než divoká, zdály se mi zvláštní sny plné pohádkových létajících andělů. Ráno jsem se probudil se šťastným pocitem a dlouho se v peřinách válel s úsměvem a upřeným pohledem do stropu. Zkontroloval jsem displej mobilu, abych se ujistil, že už je po poledni, a unaveně, leč s pohvizdem, se dotlapkal do vany. Venku svítilo slunko a já se rochnil v melounových bublinkách. Pěkně oblečen a prakticky nalíčen jsem poobědval Stefanovy biftečky, které byly tak vynikající, až jsem se olizoval za ušima. Potom jsme si dali kafe, parádně si popovídali a nasmáli se. Do pěti jsme jen tak posedávali u MTV a debatovali. Potom jsem uskutečnil asi hodinový telefonát Heleně, požvatlal s Codym a kluci zavolali pár známým. V sedm se začali trousit lidé a vypadalo to na parádní mejdan až do rána.

MEZI TOU SPOUSTOU TVARI TADY MI CHYBI JEDINA – TA TVOJE. B 🙂

Rychle a roztěkaně jsem SMSku odeslal, než bych si to rozmyslel. V útrobách mi nervózně poletovalo tisíce motýlků, a už už jsem si představoval tu nejkrásnější společnost. Ne, určitě nebude mít čas.

JSEM NA AKCI. RAD BYCH TE VIDEL, ALE VYPADA TO TU NA DLOUHO 🙁 BILL.

I když mě informace neměla potěšit, musel jsem se usmát. Rychle jsem vydatloval odpověď.

VAZNE BY SES NEMOHL VYPARIT? MAM CELOU NOC…

Obratně jsem uložil mobil do kapsy a snažil skrýt vzrušený výraz.

Bill

Dávali jsme zrovna rozhovor, když jsem v kapsičce kalhot zaznamenal uspokojivé zavibrování. Těch několik minut do konce jsem byl jako na trní, a jakmile jsme byli propuštěni z tenat novinářů a já se ujistil, že je ta zpráva skutečně od něj, rozlinula se mnou bezelstná radost. A navíc napsal něco tak hezkého. To mi vykompenzovalo to třídenní čekání, jenž se zdálo být nekonečným. Bleskurychle jsem odepsal. Brian obratem odpověděl a já se po přečtení zářivě usmál. Jestliže po mně tedy tolik touží, budu se muset vynasnažit.

ZKUSIM TO.

Přitočil jsem se k Davidovi, počkal, až domluví s jakousi ženou, a pak jsem se pokusil přehlušit hlasitou hudbu párty.
„Davide? Směl bych odejít?“
„Kam odejít? Potřebuješ na toaletu? Saki-“ už už k sobě přivolával našeho statného hlavního bodyguarda. Rozpačitě jsem ho zadržel.
„Ne, to ne, já… myslel jsem jako úplně odejít,“ spletl jsem si prsty za zády. „Odejít z téhle akce,“ dodal jsem. Jeho zmatený, zamračený výraz ale nevypadal moc příznivě.
„Děláš si legraci?“ vyjekl. Provinile jsem se kousnul do rtu, a to už u nás byli zvědaví kluci.
„Proč po něm tak prskáš, Davide?“ nechal se slyšet náš utajený komik Gustav, ovšem manažerovi to tak veselé nepřišlo.
„Chce jít pryč!“ řekl pobouřeně.
„No a?“ ozval se Georg. „Kdo by nechtěl? Je tu nuda.“
„Proč, Bille?“ zamumlal bráška. Sklopil jsem oči, protože jsem si už předem dokázal představit jeho výraz.
„Napsal mi Brian… chtěl by se vidět,“ špitnul jsem. Tom odmítavě semknul rty do linky.
„Ale, tak on se ti konečně ozval?“ odvětil posměšně. Bojovně jsem vzhlédnul.
„Nech toho-„
„Ty toho nech. Za ty tři dny jsi ten mobil sotva pustil z ruky.“
„To není tvoje věc,“ zahučel jsem tiše a všimnul si kluků, kteří naši rozpravu sledovali se zdviženým obočím.
„Tak ho propusť, Davide… ať se aspoň někdo baví,“ zastal se mě Geo a já se na něj vděčně usmál. Gustav se k němu samozřejmě přidal a nakonec i Tom, i když s viditelným sebezapřením.
„Zvládneme to tady i bez něj.“
Potom jen stačilo nadhodit štěněčí oči a moje cesta za Brianem byla volná. Skoro jsem nevěřil tomu, že jsem z toho vyváznul hned, bez povinnosti poskytnout několik dalších rozhovorů.
Zatímco jsem si šel pro věci, vyndal jsem mobil.

VITEZSTVI. ^^ KAM MAM PRIJET? DO BYTU?

Přišlo mi nadšené potvrzení. Rychle jsem si chytil taxíka, zadal adresu, která byla perfektně uložena v mojí paměti, a jak jsem se uvelebil do sedadla, kontroloval jsem, jak vypadám. Shledal jsem, že takhle se před ním můžu objevit. Byl jsem v černé, jen s metalicky stříbrnou bundičkou, kouřově nalíčený a vlasy jsem měl brilantně rovné, vyžehlené. Tolik jsem se těšil na jeho společnost. Cesta mi utekla v okamžiku a než jsem se nadál, stál jsem před známými dveřmi. Uvnitř hrála hudba, poznal jsem Brianovy oblíbence Pixies. Oni snad mají večírek? Mhm, a to jsem zrovna toužil po chvíli klidu a soukromí. Pro dnešek jsem měl dost kolektivu.
Manikúrovaným prstíkem jsem stisknul tlačítko zvonku, v duchu dumajíc nad tím, jak se ke mně asi bude chovat.

Brian

Zkusil to a vyšlo to. Nervózně jsem polkl a šel si pro drink. V bytě se to hemžilo spoustou lidí, jeho přítomnost aspoň nebude nápadná a nikomu podezřelá, což jsem nechtěl hlavně kvůli klukům. Nedočkavě jsem korzoval po místnostech a usmíval se na přítomné. Za dvacet minut zazvonil zvonek a já bleskurychle doběhl do chodby, aby mě někdo nepředběhl. Rychle jsem se podíval do zrcadla, celkem se uspokojil a s úsměvem otevřel dveře.

„Ahoj,“ stydlivě řekl.
„Ahoj,“ odpověděl jsem stejně. „Tak… pojď dál.“ Otevřel jsem dveře dokořán a vpustil Billa dovnitř.
Vmísili jsme se do hloučku společnosti a usadili na židličky u pultu. Naservíroval jsem Billovi a sobě Malibu s citronem. Šíleně mu to slušelo.
„Musel jsem se nějak vykroutit, promiň, že mi to tak dlouho trvalo,“ řekl s omluvným pohledem.
„Nic se neděje.“ Za ten pohled bych mu odpustil všechno na světě.
„Nečekal jsem, že tu bude tolik lidí,“ podotkl. Poznal jsem důraz otázky.
„Ani já ne,“ usmál jsem se.
Ucítil jsem na sobě pohled. Otočil jsem se a uviděl Stefana, jak kráčí směrem k nám.
„Zdravím, tuhle společnost jsem nečekal,“ sedl si k nám a svlékl Billa jedním pohledem. Protočil jsem oči a uchichtnul jsem se. Věděl jsem, na co čekal.
„Bille, můj kamarád a nejlepší kytarista, jakého znám, Stefan. Stefe, Bill.“
„Těší mě,“ podal Stefan ruku a Bill mu ji nesměle a krátce stiskl.
„I mě.“
„Tak ty jseš zpěvák z té německé kapely, že?“ nalil si Stefan sklenku a uvelebil se na stoličce.
Bill se trochu ošil a vrhl na mě vysvobozovací pohled. Tohle by mohlo vypadat na dlouho, chtěl jsem to utnout hned na začátku. Rychle jsem zamával na Steva a za Stefanovými zády mu vzrušenými posunky ukazoval, aby ho zabavil.
„Ano, to jsem,“ slušně odpověděl Bill a obranně schoval ruce do klína.

Bill

Byl jsem vnitřně rozladěný všemi těmi osobami a bujarostí kolem, protože jsem s Brianem chtěl být o samotě. Potřeboval jsem si k němu zase přivonět a… vůbec všechno. A teď se k nám ještě navíc přivtírnul Stefan. Který, mimochodem, vůbec nebyl můj typ. Navenek jsem samozřejmě svoje neklidné rozpoložení ani v nejmenším nedával znát. V přetvářce jsem byl přeborníkem. A když jsem si všimnul, jak Brian výmluvně gestikuluje na jejich blonďatého bubeníka, jemuž jsem byl od minula zcela očividně nesympatický, i jsem se potutelně usmál.
Stefan se ovšem zjevně domníval, že to patřilo jemu, protože na mě opět akčně promluvil.
„Vypadáš skvěle; to ses takhle vyfiknul kvůli tomuhle večírku?“
Bože, musel jsem potlačovat obrovské nutkání protočit oči. Nebal mě před ním, prosím.
„Vlastně ani ne. Byl jsem na promo akci a sem jsem se jen neplánovaně přesunul,“ odpověděl jsem vyhýbavě a začal si prsty pohrávat s medailonkem, který stále nosím na řetízku kolem krku.
„Hmm a o co šlo?“ tázal se. Jeho oči mě bez přestání rentgenovaly.
„Nuda a spousta rozhovorů. Rozdal jsem tolik úsměvů, že mě z toho až rozbolely mimické svaly,“ sáhnul jsem po svém drinku.

Brian

Stefan byl dotěrný a vlezlý. Tyhle jeho chvíle jsem neměl rád, ač jsem věděl, že za to nemůže, že je prostě takový.
Steve mě chvíli pozoroval jako cvičenou opičku, a když mu došlo, v jaké jsem situaci, připitoměle se ušklíbl a s výrazem ve tváři „Jen si to užij, smrade“, namyšleně odkráčel.
„Ty, Stefe, pozval si vůbec Joannu?“
„Cože?“ zmateně se zamračil a nechápavě na mě koukal. „Asi ne.“
„Tak jí běž zavolat, docela rád bych jí zase po dlouhé době viděl,“ zalhal jsem. Stefanovu nejlepší kamarádku jsem neměl absolutně rád, ale tahle slova jsem použil jako zaručenou munici, protože jsem věděl, že zaberou, ač výmluva zněla možná trapně a moje snaha nuceně.
„Nikam mi neutečte,“ zvedl se Stefan, mrkl na Billa, a ten se křečovitě usmál.
„Výborně. Tak padáme,“ se smíchem jsem chytl Billa za ruku a utekli jsme ven.
Ovanul nás večerní, ještě teplý vzduch a já cítil blížící se podzim. Venku byl klid a my s Billem se lámali v kolenou nad představou zmateného a pobíhajícího Stefana. Pro jistotu jsem si vypnul mobil.

Kráčeli jsme kolem domů, ze kterých svítila světla, ze zahrad se ozývala hudba a bujaré veselí, vonělo barbecue a pukaly salvy společenského smíchu typického pro zahradní párty. Lidé seděli na verandách se sklenkou v ruce, loučili se před domy, venčili psy nebo stáli opřeni o zábradlí pavlače, pozorujíce hvězdy. Najednou jsem pocítil neskutečný záchvěv radosti.
Ještě s úsměvem na rtech jsme dokráčeli k bulváru a pomalu došli do centra. Na devátou večer byl pořád ještě klid, za dvě hodiny se rozpoutá pravé šílenství nočních filmových představení a pochůzek z klubů nebo do nich.

Šli jsme okolo nějakého francouzského komerčního butiku, když mě Bill vtáhl dovnitř. Na regálech byly klobouky, které mi jeden po druhém zkoušel a s hlasitým smíchem posuzoval. Navlékali jsme na sebe různé modely, upravovali se v kabinkách a producírovali se před zrcadly. Ani jsme si neuvědomili, jak pobaveně nás prodavačky sledují. S dokonale veselou náladou jsme prošli celou ulici, dívali se do výloh a překřikovali se. Koupili jsme si Colu, paprikové nachos, hranolky, nějaký hloupý časopis a korzovali po chodnících pobaveni všemi různými okolnostmi. Potkávali jsme spousty lidí, většinou neznámých. Ale hlavně – pořád jsme se drželi za ruce, přesně tak, jak jsme vyšli z domu.

Bill

Čas pokročil. Lidí přibývalo a stupně klesaly. Zapomněl jsem si bundu u kluků v bytě a stačilo si jenom jednou zimomřivě promnout paže a on mi hned nabídnul svoje sáčko a poté, co jsem si ho oblékl, se mnou hned zase propletl prsty, jako by to byla ta nejvíc samozřejmá věc na světě. Byla jedna hodina ráno. Koupil jsem si zmrzlinu do kornoutu, načež jsme se rozhodli najít útočiště ve velkém parku kus od bulváru, protože ty masy osob už opravdu byly nepříjemné. Vzali jsme zavděk docela starou dřevěnou lavičkou pod velkým stromem s převislými větvemi a na okamžik uťali naši konverzaci a jen si vychutnávali okolní ticho, občas rušeni mnou, chroupajícím kornout.

Brian

Ví, že nemůžu mléko? Trochu mi bylo nepříjemné, že o mně ví tolik věcí. Nedal jsem na sobě ale nic znát. Jen jsem si připadal jako chudák. Sakra. A ano, vím, že šilhám. Nemusel mi to připomínat, v tu chvíli bylo mé ego zakopáno ještě hlouběji.
„Mhmm,“ odvrátil jsem od něj zrak. Snažil jsem se zachránit situaci, aby neviděl mé náhlé rozladění.
„Kde jsi nechal bratra?“
„Ještě zůstal na akci. Asi se bude konat nějaká after,“ odpověděl Bill, zaujatý zmrzlinou. Připomněl mi Codyho, jak se tak soustředěně šťoural lžičkou v kornoutu. Nevědomky jsem se usmál, a když na mně pohlédl, úsměv mi opětoval. Chvíli jsme setrvali, a pak se naklonil. Líbl mě lehce na nos a rozverně se zachichotal. Byl roztomilý. Roztomile bezprostřední.

Bill

Brian

„Ne, to je v pořádku,“ usmál jsem se.
Vzhlédl jsem na oblohu a přelétl pohledem hvězdné noční nebe. Třpytily se na něm odlesky polárních hvězd, občas zablikalo letadlo nočního letu. Bylo teplo. Takové teplo, že se mi na čele perlily krůpěje potu. Rozostřeným pohledem jsem se zadíval před sebe a po těle mi přeběhl mráz. Ale ne, už zase.
„Na to, že je září, jsou noci ještě teplé, že?“
Bill se na mně udiveně podíval a jeho odpovědí bylo mírné zatřesení tělem. „Teplo si tedy představuji jinak.“
Ovládl mě nepředstavitelný pocit horka. Potil jsem se, ale noční větřík mě uváděl do stavu zimnice. Zvedl jsem se z lavičky a zavrávoral.
„Jsi v pohodě?“ rychle se Bill zvedl a polekaně mě chytil za ruku.
„Jo. Já…“ nesoustředěně jsem zablekotal. Začalo mi hučet v uších a všechno okolo bylo najednou rozmazané.
Poslední dobou jsem se necítil vůbec dobře. Když jsem si dal cigaretu, nebo panáka něčeho ostřejšího, udělalo se mi špatně. Třásly se mi ruce a jen jsem se modlil, aby to už konečně odeznělo. Zahlédl jsem Billův vyděšený pohled a snažil se usmát. Místo toho jsem asi na tváři vyloudil pokřivenou grimasu utrpení.
„Vodu,“ hlesl jsem. Bill s vykuleným pohledem odběhl k blízkému stánku. Posadil jsem se na lavičku a sklonil hlavu mezi nohy. V uších mi pořád nepříjemně šumělo a hlasy zdálky se mi trhaně ozývaly v hlavě. Konečky prstů mě brněly a měl jsem pocit, že jsou úplně ledové. Nesnášel jsem ten pocit.

Bill

Vmžiku jsem byl zpátky i s lahví ledově vychlazené vody. Neměl jsem ani ponětí, co se to tady sakra děje, a byl jsem z toho solidně na větvi. Avšak snažil jsem se zachovat si racionální uvažování. Dřepnul jsem si k němu, odšrouboval víčko a starostlivě mu položil ruku na rameno. Měl nepřítomné oči.

„Napij se…“

Nechal jsem ho vyzunkout polovinu petky, načež jsem mu bez řečí a ptaní pomohl na nohy, podepřel jej za pas a jal se nás směřovat zpátky do bytu. Nebyl to až takový problém, Brian byl o dost nižší než já a ani vzdálenost nebyla tak velká… ale museli jsme opatrně. A schody do druhého patra daly opravdu zabrat. Ani jsem se jej neptal, zda nemá klíče, a rovnou jsem zazvonil, doufaje, aby to přes ten povyk a hlahol uvnitř bylo vůbec slyšet. Naštěstí Stefanova hlava vykoukla ven záhy. V příští vteřině vypadal, že mi hodlá vytmavit ten zákeřný úprk, jenže to už jsem na něj stačil vyhrknout: „Konec mejdanu, okamžitě všechny vyhoď!“ a nasoukal se s Brianem dál do chodby.

„Co to sakra?“ zaregistroval jsem ještě kytaristovo zmatené zvolání a zabodl jsem pohled do podlahy, neboť jsme procházeli obývákem a všichni přerušovali svoji činnost, aby na nás udiveně a mlčíc zírali. Konečně jsme zapadli do ložnice. Nohou jsem zabouchl dveře a s vypětím posledních sil Briana šetrně položil do rozestlané postele. S jednoslovným zaklením ve své rodné řeči jsem se potom narovnal a zastrčil si vlasy za uši. Co teď?

Otvíral jsem okno, když potichu vešel vyjevený Stefan.

„Co se stalo?!“ pípnul a já rozhodil rukama.

„To by mě taky zajímalo!“ rozrušeně jsem zašeptal a pomalými kroky se vracel k posteli, kde ležel on a působil, že neví o světě. Stáhl jsem obličej do útrpné grimasy.

„Jako by měl nějakej nával… přišlo to zčistajasna. Už se mu něco podobnýho někdy stalo?“

„O ničem nevím… A pokud jo, určitě si to nechal pro sebe.“

Stef obratem odešel vypakovat zbytek návštěvníků, já Brianovi zul boty, v koupelně namočil ručník ve studené vodě a chladil mu rozpálené čelo. Tehdy znovu omámeně pootevřel tíhou obtěžkaná víčka. Poskočilo mi srdce. Snažil se zaostřit na mě.

„Ššš… už je to v pořádku, jsi doma. To nic…“

Brian

Dění okolo mě jsem vnímal jen povrchově a jakoby zdálky. Pohotový Bill, vyjukaný Stef, cizí lidé, moje postel a tváře sklánějící se nade mnou… bylo toho spousta, a ještě spousta, co jsem si neuvědomoval. Točil se mi celý svět. Snažil jsem se soustředit na Billa a na to, co mi říkal.
„…vyspíš se. Zůstanu tady s tebou.“
„Ne… budou tě hledat, běž. Běž, ať tě neshánějí,“ odporoval jsem.
„Nenechám tě tady,“ řekl přísně.

Připadalo mi to jako mžik. Otevřel jsem oči a zazíral do temnoty místnosti. Hluk už dávno utichl. Hukot v hlavě a šum mých útrob ustal. Ležel jsem v posteli, oblečený. Bylo otevřené okno, ale přesto mi bylo vedro. Díval jsem se do stropu a chvíli poslouchal zvuky zvenku, hlasy rozjařených lidí a snažil se očima najít světlo digitálních hodin. Až když jsem se pohnul, ucítil jsem tíhu na svých nohou. Schoulený Bill seděl vedle postele, ruce pod hlavou složené na mojí posteli. Vlasy měl rozprostřené po pokrývce a tiše odfukoval. Pomalu jsem ho posunul, abych ho nevzbudil, a posadil jsem se na posteli. Prohrábl jsem si vlasy. Bill zvedl hlavu a rozespale se na mě podíval.

autor: Fee