Phantom of the Opera 19.

Tom:

Únava zmizela jak pára nad hrncem. Vyskočil jsem z postele a utíkal k Billovi. Bez zaklepání jsem rozrazil dveře a jako velká voda vpadl dovnitř. Bill seděl v otevřeném okně a zíral do venkovní tmy. Na klíně měl malý bloček, do kterého sem tam něco načrtl. Nejspíš si mě ani nevšiml. A to jsem měl takový dramatický příchod!

Opatrně jsem překročil notové papíry, které zakrývaly většinu koberce až na pár drobných výjimek. Dosedl jsem na Billovu postel a chvíli ho sledoval.

„Co sis to zpíval?“ zeptal jsem se podezíravě. Ani teď se na mě nepodíval.

„Co asi… písničku.“

„Slyšel jsem ji… v Opeře. Kde jsi k ní přišel ty?“

„Taky jsem ji slyšel…“

„Ale kde? Měl jsem za to, že ji Fantom napsal pouze pro Operu,“ zamumlal jsem zmateně. „A pak… měl jsi v pokoji tu růži se vzkazem. Takové vzkazy posílá jedině on… Kde se to tu vzalo?! Co s tím vším máš společného?! A nelži mi, Bille… Lží už bylo dost.“

Bill se ke mně otočil, bloček položil na parapet okna. S odpovědí si dával pěkně načas.

„O tom Fantomovi mluvíš dost často,“ zamumlal.

„Rád bych věděl, kdo to je…“

„Já ho znám.“

„To jako vážně?“

„Ano.“

„Kdo to je?!“

„Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Prosil mě, abych ti donesl ten lístek spolu s tou růží, ale já jsem na to nějak zapomněl, proto zůstal ležet na mém stole. Jsem rád, že sis ji vzal sám,“ usmál se na mě.

„Ano, vzal… Proč jsi mi neřekl dřív, že ho znáš?“

„Měl jsem zakázáno o tom s kýmkoli mluvit. Promiň, Tomi. Každý máme svá tajemství. Neříkej, že ty žádné nemáš…“

„Asi máš pravdu,“ zašeptal jsem poraženě. Rád bych se dozvěděl víc, ale Bill mi zřejmě nic víc říct nechtěl. Únava, která ze mě opadla, když jsem rozpoznal Billovu písničku, se vrátila zpátky do mého těla. Zastavil jsem dlaní zívnutí a protřel si hřbetem ruky oko.

„Půjdu spát. Dobrou noc, Bille,“ popřál jsem mu a odpotácel se zpátky k sobě. V momentě, kdy se moje tělo dotklo matrace, spal jsem.

Bill:

Když za Tomem zaklaply dveře, hlasitě jsem si oddechl. Asi si budu muset dávat na všechno pozor. Tohle bylo přehnaně nebezpečné. Možná jsem se s Fantomem sžil až příliš. Ještě nedávno by mě ani nenapadlo zpívat si Think of me někde doma. Jsem blbec, udělal jsem chybu, která mi mohla být osudnou. Odteď už se nikdy nic takového nestane. Budu si na sebe dávat dobrý pozor.

Ještě dlouho jsem seděl na okně a pokračoval ve psaní. Zvony nedalekého kostela už dávno odzvonily půlnoc. Dokonce už zvonily i první hodinu ranní. Tiše jsem se vyplížil z pokoje a přeběhl do protějšího pokoje. Jako každý večer jsem se vloupal k Tomovi do pokoje, abych poklekl vedle jeho postele a užil si alespoň chvilku blízkosti, kterou jsem si za jeho bdělého stavu nemohl dovolit, i když bych moc chtěl.

Lehce jsem přejel rty po jeho čele a zabořil bradu do polštáře kousek vedle jeho hlavy.

„Tolik bych si přál, abys všechno věděl, Tomi. Jenže je ještě příliš brzy. Ještě nepřišel ten správný čas. Ale neboj, až skutečně přijde, budeš první, kdo se to dozví,“ zašeptal jsem. „Měj hezké sny.“

S tím jsem se zvedl ze země a odešel.

Tom:

Stál jsem uprostřed jeviště. Všude kolem mě se šířila mlha. V hledišti seděli lidé a nedočkavě na mě koukali. Sebevědomě jsem se na ně usmál a donutil jsem se přesně k tomu, co jsem měsíce před tím trénoval. Spokojeně jsem se usmál, když slova splynula s hudbou. Kousek ode mě stál sbor. Jejich slova byla trochu jiná, ale perfektně doplňovala moji část. Ve tvářích lidí jsem postřehl úsměvy.

V ruce jsem držel rudou růži, se kterou jsem se otočil ke kulisám v podobě staré hradní zdi s balkonem. Dál jsem zpíval. Od začátku jsem nechápal, co tu dělám, ale bavilo mě to. Spolu s Christine v roli Julie… Víc jsem si nemohl přát. Stál jsem na přesně určeném místě a čekal, až vyleze i ona. Minuty ubíhaly a hudba mlčela.

Znovu začala hrát, až když se na kulisách objevila postava v honosných šatech. Podobné na sobě měli všechny postavy, které vystupovaly v téhle hře. Vzhlédl jsem vzhůru ke Christin, abych odzpíval svůj part, když vtom jsem se zarazil. Něco nebylo v pořádku. Christine neměla své dlouhé kudrnaté vlasy. Do tváře jí padala ofina perfektně rovných vlasů barvy havraních křídel. Podtrhovala pronikavou barvu temně čokoládových očí, stejně jako to dělaly půlnočně černé stíny.

Místo abych začal zpívat, tiše jsem zašeptal jeho jméno. To on začal zpívat místo mě. Znovu se ztratil za kulisami. Během doby, kdy nebyl vidět, stále zpíval, dokud se nevynořil zpoza opony kousek ode mě. Stál tam, kolem krku připnutý černobílý plášť, v ruce masku stejných barev. Pamatuji si, že si ji koupil tehdy při dovolené v Brazílii.

„Každý si přál, aby William Shaekspear psal šťastně. Každý si přál, aby Romeo zemřel vedle své Julie, ale ne hned… Aby zažili krásné manželství plné lásky a štěstí. A pak přepsal jeho světoznámou nestárnoucí operu William Kauliz, aby svému bratrovi dokázal, že i on si občas připadá jako Romeo, který hoří nezmírající láskou, která je ještě horší, než byla ta Romeova… A tehdy odhalil Fantom Opery svoji masku…“ zašeptal.

autor: Helie