Send me an angel 2.

autor: Terry Kaulitz

Ahojky má oblíbená twincesátka. Přináším vám druhý díl Send me an Angel. Moc jste mě potěšili vašimi komenty. Čekala jsem, že žádný koment nebude, ale byla jsem mile překvapená. No a abych vám udělala radost, konečně se dočkáte Tomíka… 😉

**

Byl to chlapec středoškolského věku, ale měl jedno jediné tajemství a poslání. Měl na sobě ležérní hoperské oblečení. Vlasy mě spletené do rasta copánků. Byl opravdu nádherný a jeho čokoládové oči mu dodávaly tajemný vzhled. Měl stejnou barvu očí jako ten, který ho potřeboval.

**

„Bille, s tím musíme něco dělat,“ řekl Andy, který mi pomohl do obýváku. Byl jsem na dně.

„Ale co. Když to někomu řeknu, tak si mě Michael s partou najdou a dopadnu ještě hůř,“ vzlykal jsem.

„Neboj se. Od zítra jsem zase ve škole, takže ti nějak pomůžu to všechno zvládnout. Hlavně na sobě nedej nic zdát,“ tišil mě Andy.

„Budu se snažit. Díky, Andy,“ děkoval jsem mu.

Byl jsem opravdu moc rád, že byl zrovna Andy můj kámoš. Nevím, co bych bez něj dělal. Když jsem se dostatečně uklidnil, Andy mohl odejít. Bylo to skličující, když jsem doma sám, a zrovna teď mě to přivádělo do depresí. Snažil jsem se na to všechno nemyslet, ale šlo to těžce, když mi to mé vlastní tělo připomínalo.

Když odpoledne přišla mamka, snažil jsem se být klidný. Nikdy nezjistila, že mě ve škole ponižují a podobně. A tohle bylo taky tabu. Nesmí o tom vědět, že mě vlastně opili a následně znásilnili. Nebo neznásilnili? Já nevím. Večeře proběhla v tichosti jako pokaždé. A pak jsem mamce popřál dobrou noc a šel do postele. Potřeboval jsem nabrat na zítřek sílu. Protože to tam bude hustý. A já budu ten, který bude terčem. Ach jak patetické.

**

Ráno jsem vstal dřív než obvykle. Měl jsem divné sny o klukovi, kterého neznám. Bylo to divné. Objímal mě, držel mě ve svém pevném náručí a ujišťoval mě, že se dnes všechno změní. Chtěl jsem tomu snu věřit, ale byl to jen sen. Výplod mé fantazie. Pomalu jsem se vyhrabal z postele a zamířil ke skříni. Neměl jsem tušení, co si vzít na sebe. Nakonec jsem si vybral tmavé džíny a černé triko. Zalezl jsem do koupelny, kde jsem se nalíčil.

**

Právě to líčení ho odlišovalo od ostatních. A právě proto ho všichni nenáviděli a ponižovali. Jenže to byl jeho styl.

**

Moc jsem se netěšil na dnešek. Rozhodně ne po tom, co mi ukázal Andreas. Ale musel jsem tam. Nechtěl jsem mít přednášku od mamky. Jen jsem si povzdychl a z koupelny jsem zamířil do pokoje pro bágl a vyrazil. Nikam jsem nespěchal, ale ke škole jsem dorazil s předstihem. Nikdo na dvoře nestál, kromě jednoho kluka. Asi někdo nový. Protože mi nepřipadal známý. Snažil jsem se na sebe neupozorňovat. Nechtěl jsem si novýho studenta znepřátelit.

Sedl jsem si pod mohutný strom, co stál před školou, a vytáhl jsem z báglu rozečtenou knížku. Jenže jsem se nemohl soustředit. Připadalo mi, že na mě někdo kouká. Zvedl jsem oči od knížky a okamžitě jsem se setkal s pohledem toho novýho kluka. Připadalo mi, jako bych nemohl od něj odtrhnout oči. Pak jsem v jeho obličeji zaznamenal něco jako úsměv. Nikdo předtím se na mě na týhle škole neusmíval, proto mi to připadalo divný.

Ale nemohl jsem na něj zírat dlouho, protože se dvůr před školou začal plnit. K mé nelibosti se nebezpečně blízko mě objevil i Michael se svojí partou. Už se nadechovali k posměškům na moji osobu, když se tu objevil Andy.

„Jak je, brácho?“ zeptal se mě, a tím způsobil, že nikdo z Michaelovy party nic neřekl.

„Zatím dobře. Hele, asi budeme mít ve třídě novýho kluka,“ odpověděl jsem.

„Jak to? Kdes to vzal?“ divil se.

Jen jsem ukázal směrem, kde stál ten kluk a Andy pochopil.

„Jo tak. Tak určitě je novej. Nikdy jsem ho tu neviděl,“ odpověděl.

„To je právě to. Já taky ne. A vypadá mile,“ usmál jsem se.

„Bille, proboha, aspoň přede mnou ne,“ zaskuhral Andy.

Vím, co měl na mysli. Zase jsem začal pokukovat po hezkým klukovi. Jako nevadilo mu to, ale vždycky měl pak připomínky. Nechal jsem toho.

Kecali jsme asi ještě deset minut, když se ozvalo zvonění.

Vstal jsem ze země a zamířil do školy. Do třídy jsem vždycky chodil jako poslední. Ale dneska ne. Poslední, kdo vešel do třídy, byl ten novej kluk.

„Kaulitzi, co tvoje prdel?“ posmíval se mi Michael.

„Ta ti může bejt ukradená,“ zavrčel jsem.

„Koleduješ si,“ řekl nabroušeně Michael.

„Jo a o co?“ zeptal jsem se ho.

Nevím, co to do mě vjelo. Ale asi to, že jsem nechtěl být před tím novým za chudáčka.

„Neser mě, Kaulitzi!“ postavil se mi do cesty Michael.

„Mohl bys uhnout?“ zeptal jsem se ho znovu.

PRÁSK!! A já letěl k zemi. Tvář mě neskutečně bolela. Skoro se mi zatmělo před očima. Proč mi musel vrazit? Protože jsem jen bezcennej nechutněj teplouš. Moc dobře jsem věděl, že jsem si koledoval.

Trochu mě zarazilo, když se u mě objevil ten novej a pomáhal mi na nohy. Překvapeně jsem na něj koukal, ale on se jen usmál.

„Necháš ho na pokoji? Je to jen ubohej teplouš!“ vyjel na něj Michael.

„I teplouš má city a je to člověk,“ odpověděl mu ten kluk.

„Měl by sis ujasnit, na čí straně stojíš. Je to jen ubožák. Nestojí ti za to, aby ses s ním bavil,“ řekl mu Michael.

„O tom, kdo mi za co stojí, rozhodnu sám, ale díky,“ řekl mu ten novej.

To už jsem stál na nohou a mířil k svojí lavici. Tvář jsem měl v jednom ohni, ale snažil jsem se to nedávat najevo.

Pak už zazvonilo na hodinu a do třídy vešla třídní.

„Posaďte se. Mám tu jednu milou povinnost. Do naší školy nastoupil nový chlapec. A zrovna do mojí třídy. Tome, pojď sem,“ řekl úča a ten novej se zvedl.

Takže se jmenuje Tom. Pěkné jméno.

„Děti, tohle je Tom Trümper. Je tu nový. Takže doufám, že se k němu budete chovat slušně,“ řekla, a přitom se podívala na Michaela.

„Tak Tome, posaď se támhle vedle Billa. Je to poslední místo, co tu zbylo,“ řekla ještě úča a Tom zamířil k mojí lavici.

Sakra. Proč ke mně? No pravda. Vedle mě bylo poslední volné místo. Ale proč zrovna on. Z přemýšlení mě vytrhl Tomův hlas.

„Ahoj. Ty jsi Bill, že?“ zeptal se mě.

„Jo, teplouš Bill,“ zasmál se Michael.

Tom po něm střelil pohledem. Trochu nepříjemným.

„Nevšímej si jich,“ otočil se zpět na mě.

„Kdyby to šlo,“ řekl jsem potichu.

„Ale jde to. Klidně ti v tom pomůžu,“ sedl si vedle mě.

Překvapeně jsem se na něj podíval. Asi jsem se přeslechl.

autor: Terry Kaulitz