Milovat nebo nenávidět 12.

autor: Bína

A teď trochu historie. Tedy aspoň té Billovy. Konečně se dozvíte celou pravdu, a co všechno se stalo. Ovšem varuji, že by vám tato kapitola mohla přinést spoustu dalších otázek. Všechno se časem vysvětlí, konec je pořád příliš daleko. Bína

Tom

„Nad čím přemýšlíš, Tomi?“

„Nad tím, co se stalo všechno. My se nesnášeli, teď se milujem. Sotva co rodiče odjeli, my jsme na útěku. Je to vzrušující, ale mám o tebe strach. Nechci, aby se ti něco stalo. Nepřežil bych to bez tebe, víš? Je to až směšný, ale nechápu, jak jsem tě mohl nenávidět, spíš jsem si jen odpíral tu pravdu, že tě miluju.“

„Tome, ani já nechápal, jak je možné, že mi může lézt někdo tak strašně na nervy, ale pak když jsi nebyl ve škole nebo jsi mě ignoroval, mě to strašně mrzelo. Udělal bych cokoli pro to, aby sis mě všiml. Když mi táta řekl, že se k nám budete stěhovat, šílel jsem, ale byl i nesmírně šťastnej. Tak moc tě miluju, Tomi, že to snad ani není možný. Jestli je tohle sen, nepřeju si, abychom se někdy probudili.“
„Není to sen. Je to náš život a my ho budeme žít nejlíp, jak to půjde. A hlavně spolu!“ Usmál se a políbil mě.

„Věnuj se pěkně řízení. Bille, víš vůbec, kam jedeme? Vždyť jsme se už čtyři hodiny nezastavili.“ Navíc potřebuju na záchod.
„Vím, kam jedeme, neboj.“ Jasně, ale já to nevím!

„A řekneš mi to?“ Řekni, řekni, řekni.

„Mmm. Spíš ne než jo.“ Ach, jo. Vážně zábava.
„Hele Bille, jestli máme být partneři, tak mi zkus říct, co se tady děje.“

„Fajn, ale zastavovat nebudu a vyskakovat za jízdy taky nebudeš zkoušet. Ok?“

„Ježiši, proč bych měl vyskakovat?“ Jen se na mě přísně podíval, což mi stačilo jako odpověď.

„Slibuju.“ Jen přikývl.

„Když mi bylo 10, máma umřela na rakovinu, táta se snažil mě vychovávat, chodit do práce a ještě se starat o domácnost. Ani já mu to neulehčoval, ve škole jsem zlobil, měl špatné známky a do noci se toulal venku. Dříve jsme bydleli v Berlíně, když mě vyhodili ze školy ve 13ti, táta si našel práci v Magdeburku. Já zase začal chodit do školy a kupodivu i sekat latinu. Pak jsem se jednou zatoulal do té čtvrti s tím barem. Starší kluci tam jezdili v autech, závodili. Chodil jsem tam každý den po škole a pozoroval je. Jednou ke mně přišel Hanz, jestli nechci svést, byl jsem zvědavý, jaký to je. To byla asi má první chyba, kdybych ten den nenastoupil do toho auta a nezkusil tu volnost, nikdy bych to nedopracoval až sem.

V té době Hanz vedl klub a Antony byl spíš jeho poskok. Hanz mě učil řídit, už v 15ti jsem uměl řídit líp než všichni ostatní krom Hanze. V 17ti jsem řídil líp než Hanz. Závodili jsme spolu jen jednou, tak aby o tom nikdo nevěděl. Vyhrál jsem. O týden později Hanz ukradl Chrisovi docela dost peněz. Od Chrise mě vždy držel dál, jedině on věděl, čeho je schopný. Neustále spolu závodili, neustále se předháněli v tom, kdo je lepší. Chris měl ve městě čím dál větší vliv a moc, všichni věděli, že pokud ho někdo nezastaví, špatně to dopadne. Proto se Hanz rozhodl ho okrást. Chtěl ukrást všechny jeho peníze, ale po první loupeži Chris přišel na to, kdo to byl a jel do skladiště Hanze zabít. Já tam přijel 10 minut po Chrisovi, všichni byli mrtví, kdybych tam byl s nima… Nerozhodoval jsem se dlouho, prostě jsem sedl do auta a vyjel za Chrisem. Nikdy předtím jsem na nikoho nevystřelil. Umím střílet, bojovat, ale nikdy předtím jsem na nikoho zbraní nemířil.

Asi bych ani nevystřelil, ale oni začali první. Byl zázrak, že mě nezasáhli. Já byl jeden, jich aspoň 20. Střílel jsem všude kolem sebe a občas se i trefil. Nikoho z nich jsem nelitoval, jen Linci. Chrisova přítelkyně. Neměla tam být, ona nic neudělal, nezabila je, nikoho. Její smrt Chrise zničila, chtěl mě zabít. Několikrát se o to pokusil, dokonce jsem utekl od táty, abych ho ochránil. Všichni, co zbyli od Hanze, se ke mně připojili. Teď jsem to byl já, kdo je vedl. Plánovali jsme, jak Chrise zabít, ale bylo to těžké. Několikrát nám to i málem vyšlo a pak. Pak ukazovali jeho fotku v televizi, zemřel při tragické autonehodě. Několik týdnů jsme po něm ještě pátrali, bezvýsledně. Vrátil jsem se k tátovi, ten mě sbalil a odjeli jsme do Španělska. Říkal, že se sem už nikdy nevrátí.

Před půl rokem dostal jednu zakázku v Magdeburku. Musel jsem slíbit, že nebudu řídit, že se nevrátím do toho klubu, že znovu nezačnu závodit a vraždit lidi. Nastoupil jsem do školy, aby mě měl pod dohledem. Docela se mu to i dařilo. Jednou jsem před školou zahlídl černý BMW, takovým vždy jezdil Chris. Nikdo jiný než oni takový auta neměl. Nevěděl jsem, jestli je živý nebo se ostatní chtějí pomstít. Nechtěl jsem riskovat a pronajal si ten byt, pořídil si auto a schoval ho v garážích u baru. Od té doby, co jsem se vrátil, Antony pomalu vyklízí pole, všichni doufají, že se vrátím.“

Zakončil své vyprávění a já na něj civěl s otevřenou pusou. Takže Bill, ten roztomilej Bill, zabíjí lidi? Vždyť to není možný, on nemůže tohle dělat. Je tak křehký, tak nevinný. Nemůže být stejný jako já.

autor: Bína