Zeiten ändern dich 5.

„Proč musíš být tvrdohlavej?“ maličko se pousměje.
„Mám víkend na to o tom přemýšlet, takže uvidíme, jak se rozmyslíš ty do neděle, ano? Pokud si to přeci jen nerozmyslíš, tak vás budu každé ráno vozit do Magdeburku já, OK?“
Lehce kývnu hlavou. Rozmyšleno to mám ale už teď, nepotřebuju celý víkend. Pokud jsem přežil dva bolestné roky, dva podělaný měsíce mě už nezabijou. Možná. A hlavně ve mně pořád dřímá naivita, že dnes bylo něco jinak. Musím zjistit, jak to bylo. Tom si mě vyžádal jen pro sebe, a pak se mě ani nedotkl. Ani se na mě nepodíval. A naivita je čím dál silnější, když si představím, že v pondělí to třeba bude taky tak. Nikdo z nich si mě nevšimne… Jak naivní sen.

„Nechci ti kazit víkend,“ řeknu pak tiše.
„Ne, ty si nekaž víkend a nemysli na ně, ano?“
„Nezlobíš se?“ na krátko zvednu opět pohled.
„Mít doma dva anděly, to není jednoduchý se na ně kvůli něčemu zlobit,“ stiskne mi dlaň.
„Jen mě to mrzí vůči tobě. Už je to tak strašně dlouho a já jsem to hloupě přehlížel. Měl jsem si toho přece všimnout hned! Zlepším se.“
„Není to tvoje chyba, vždyť jsem maskoval i nemaskovatelné… a víš, jak to před rokem bylo těžký s Nelly, natož se ještě zabývat mnou.“
Zavrtí hlavou. „Oba jste teď pro mě všechno, nemůžu si dovolit jednoho přehlížet. A doufám, že jsem to taky nikdy nedělal.“
„Mám tě rád,“ ujistím ho. Usměje se a pohladí mě po rameni.
„A zítra ani slovo, jo? Uděláme Nelly hezký den.“
Při představě Nelly se mi na tváři taky objeví úsměv, setřu poslední zbloudilé slzy a opřu se pevněji zády do pohovky.

Ráno mě probudí pták, který se posadí na parapet mého otevřeného okna a hlasitě si začne prozpěvovat. Ospale otevřu jedno oko a pohledem na noční stolek, kde na budíku bliká něco málo po jedenácté hodině, zjistím, že zas tak úplné ráno už dávno není. Zespoda slyším smích Nelly, a hned na to ránu, a vzápětí na to zase smích Gordona. Propánajána. Otevřu teda i oko druhé, odkryju peřinu a na tvář si nahodím úsměv. Proč by nemohl být tenhle den hezký hned od probuzení? Seběhnu schody dolů a na posledních dvou zpomalím krok a koukám se na ty dva, kteří nevinně stojí vypáskovaní u dveří a prohlíží si mě.
„Možná to, co vám zaskočilo v krku, mělo být ve smyslu dobré ráno?“ zkusím.
„Dobré ráno.“
„Ráno už není,“ moudře pokýve hlavou Nelly.
„Za pokus to stálo,“ zavrtím nad nimi hlavou s úsměvem a zalezu do kuchyně. Naliju si do skleničky džus a dojdu k futrům od dveří v kuchyni, kde se opřu. Ty dva pořád jak zařezaní s úsměvem od ucha k uchu na tváři.

„Nelly, proč jsi večer křičela?“
„Bála jsem se,“ úsměv nespouští z tváře.
„Slyšel jsem tě, ale než jsem se přemístil ze sna do reality, už jsem nestihl vstát.“
„Byl jsem tam, neber si všechno na svou hlavu,“ mrkne Gordon. Pak ale mrknutí stočí i na Nelly, a to už nestihnu zaznamenat nic, jen hlasité rány, které ale nikterak nebolí, jelikož jsou způsobovány nafukovacími palicemi, ale hlasité, protože jsou použity na mém těle. Neubráním se smíchu taky.
„Prosím! Právě jsem vstal!“ vykřikuju se smíchem do toho marně. Gordon dokonce i s opatrností mi vezme skleničku z ruky a odloží ji, abych ji nerozbil a aby mě v klidu mohl brát palicí dál. Snažím se jim utéct, jenomže jsou dva a jen tak se nedají, takže mě honí po celém domě. Až se mi podaří dostat ke schodům, rychle vyběhnu, zabouchnu dveře od mého pokoje a opřu se o ně. Ti dva ale palicemi třískají dál o dveře. Snažím se nakombinovat smích a dech dohromady, ale způsobuje to, že se spíš dusím.

„To je nefér!“ ozve se za dveřmi od těch dvou.
„A to, že já se nemám jak bránit, je fér?“ opáčím.
„Ok, mír,“ vybuchne Gordon za dveřmi zase smíchy. Chvilku ještě stojím za dveřmi a pak je prudce otevřu, takže Gordon, opíraje se o ně, vpadne dovnitř. Nelly, sedící na zemi, se začne zase nezkrotně smát a my dva se k ní ve vteřině přidáme.
„Ruku na to,“ natáhnu se ke Gordonovi, ale ten mě místo souhlasu stáhne k sobě na zem. Se smíchem k nám přileze i Nelly a položí hlavičku na Gordona. Ten se na loktech pozvedne a pohladí ji.
„S vámi je větší sranda než ve školce,“ natahuje ke mně ručičky a muchlá cíp mého trička.
„Jak to, že ve školce není sranda?“ pousměje se Gordon.
„No taky je, ale ne taková jako s vámi,“ usměje a pootočí hlavu tak, aby viděla Gordonovi do tváře. Její zkoumavý úsměv a pohled podlamuje kolena. A oni dva dohromady jsou jako jedna velká jasná hvězda, pro mě. Pozorovat ty dva mi způsobuje ten nejlepší pocit. Usměju se nad jejich pošklebkama, které si předvádějí navzájem, a nakonec si pošlou vzdušnou pusu. Oba se zářivě usmějí a mně dojde, jak jsem zaseklý při pohledu na ně.
„Budeš snídat oběd?“ lehce se zasměje Gordon už s pohledem na mě, hladící Nelly.
„Eh… jo,“ přikývnu, ale až teprve teď mi dojde pointa a úsměv mu oplatím.
„No a nikdo nám nehlídá oběd!“ v mžiku vyskočí a Nelly je donucena s jeho povstáním a odchodem se posadit. Zaculí se na mě.
„Těšíš se už do Magdeburku?“ spokojeně pokyvuje hlavičkou.
„Určitě,“ usměju se taky, ale už jen slovo Magdeburg mi způsobuje převracení žaludku. Zatím prázdného.

Krásný věci plynou rychle a ošklivé se táhnou, a proto i já, aniž bych se nadál, stojím už v neděli večer před zrcadlem v koupelně a jen v ručníku prohlížím všechny zhmožděniny a možná, že hledám místo pro další, jelikož až se zítra vzbudím, budu stát opět čelem dalším útokům gangu. Ano, tentokrát už jsem vzdal naději, že by mohlo být něco jinak. Žaludek jak na vodě a v hlavě jen obávající představy. Nejradši bych měl jen víkendy, a obzvlášť tenhle bych opakoval neustále dokola. Ale bohužel. Jen co z koupelny dojdu do svého pokoje, slyším z Nelly pokoje hlasy. Proto na sebe hodím triko a trenky a vydám se vedle. S úsměvem otevřu dveře.

„Je tady ještě pro jednoho místo?“ Gordon se jen usměje a Nelly začne horečně přikyvovat hlavou. Dosednu na druhý konec Nelly postele naproti Gordonovi.
„Bill ví, že už nebudeme jezdit autobusem?“ zeptá se Nelly tlumeným hláskem díky peřině, kterou je přikrytá doslova až po nos.
„Ví. Ale teď už spát, nebo ráno nebudeš chtít z postele,“ pohladí Gordon Nelly po tvářičce.
„Tak jo. Dobrou,“ usměje se a mě chytí za ruku.
„Copak?“
„Mhm to… jestli nebudeš spát dneska se mnou, když včera jsem spala s tatínkem.“
Usměju se a pohlídnu na Gordona.
„Jestli ho vystrčíš z postele jako mě, bude nadšenej,“ zasměje se Gordon a oběma nám vlepí pusu na tvář.
„Dobrou,“ věnuje nám ještě poslední úsměv a zmizí z pokoje. S úsměvem si zalezu pod peřinu k Nelly a ta mi začne prsty přejíždět po tváři, což děsně šimrá.
„Měla bys spinkat, andílku,“ promluvím k ní tiše.
„Tatínek je hodnej, viď, když se o nás tak stará, abysme chodili spát a tak,“ usměje se.
„Je hodnej, moc hodnej, tak ho teď poslechni a zavři očíčka, hm?“
S úsměvem zavře oči, přitulí se ke mně a pevně se chytí mé ruky.
„Dobrou,“ šeptnu a lípnu jí pusu do vlásků. Chvilku ji hladím do doby, než zaznamenám její pravidelné spokojené oddechování. Zadívám se na její nevinnou tvář a okamžitě si vybavím maminku. Pousměju se, a abych zahnal myšlenku, která mi vhání slzy do očí, tak raději oči zavřu a Nelly lehce obejmu.

„Andílci, vám se dneska nechce vstávat?“ uslyším hlas Gordona a ospale otevřu jedno oko. Zbystřím ho se spokojeným úsměvem ve dveřích a Nelly spící na mém břiše.
„Kolik je hodin?“ optám se nakřáplým hlasem a opatrně se snažím pomocí mrkání otevřít oči obě.
„Bude skoro tři čtvrtě na sedm,“ pronese Gordon jako by se nechumelilo. To už se pomalu začne probouzet i Nelly.
„Proboha! Vždyť sem zapomněl i na budík! Nelly, musíme vstávat, nebo bysme zaspali,“ pohladím ji a opatrně se posadím, aby stihla ze mě zvednout hlavičku.
„Budil jsem vás dřív, ale nijak jste nereagovali, a tak mi vás pak bylo líto, když jsem vás tak viděl,“ lehce se zasměje.
„No to děkuju,“ rozmrzele pronesu, vytahujíc nohy z pod peřiny.
„Bille, prosím neplaš. V Magdáči jsme do dvaceti minut. To máte ještě spoustu času.“
„Ach jo,“ postavím se a kleknu ještě na postel, abych zkontroloval línou Nelly.
„Zlatíčko, no tak,“ pohladím ji.
„Na tebe raději po ránu nemluvit. Jdi se připravit,“ stále s úsměvem řekne a dojde k posteli, aby si Nelly vzal do náruče. Naběhnu do koupelny, a hned na to zas do pokoje, kde narychlo házím učení do tašky. Bleskově se namaluju a peláším po schodech dolů. K mému překvapení je na stole už připravená snídaně.

autor: Mintam