autor: xoxo_Lady
Oslepující oranžový plamen se přestal zhasínat a podvolil se poslední jiskře, aby ho donutila vyšlehnout z ohniště. Dřevo spílalo a skučelo. Stejně jako třesoucí se žena ležící při ohni. Zalykala se pod přívaly zimnice, hlavu zakloněnou, jak silně lapala po dechu.
Smrt si pro ni přicházela. Cítila to.
Ačkoliv to mohlo být vysvobozením z bolavého těla, vzpínala se, křičela, bojovala. Ale ač se snažila sebevíc, prohrávala nejdůležitější bitvu. Bitvu o svůj život. Smrt byla silnější. Slyšela její nepříjemně suchý smích, těžké dusavé kroky, ledovou ruku. Škubla sebou, aby ji odstrčila pryč. Všechny síly ji už však dávno opustily.
Do krve rozdrásané rty vypouštěly ven hrůzostrašnou melodii stenů a vzlyků. Slzy kapaly na zem, dusily ji a bránily dechu.
„T- Tome…,“ promluvila z posledního zbytku dechu. Musela to stihnout. Dřív, než si ji ta neviditelná ledová postava odvede. Určitě do pekla. Zasloužila si to. Její srdce pukalo city, ale ona sama je už dávno potlačila. Jen ten, jehož jméno stačila vyslovit, ji mohl zprostit viny.
„Jsem tady… Jsem s tebou…“ Jeho vzlykavá slova ji uklidnila. Toužíce po něžném doteku teplé dlaně, po něm natáhla ruku. Stiskl ji tak jemně, jak očekávala.
„T- Tome, slib m- mi…,“ nedořekla. Přerušil ji nezastavitelný kašel. Silně lapala po dechu. Snažila se nabrat síly pro další slova. „Asha… Postarej se mi o ni.“ Jako by ji chtěl její končící osud dopřát alespoň několik vteřin, aby mohla zadoufat ve slib. „Zvládneš to, já vím, že ano. Slib mi to.“
Oříškové oči zahaleny slzami zajiskřily pod odrazem plamenu, jehož ruce sápavě vyšlehly do výšky. Statečně se jí díval do pohasínajících očí. Byl silný, tak, jak po něm chtěla. Nepřemýšlel nad tím, jestli jí může slíbit, že se o její holčičku postará. Nevěděl, jestli to zvládne. Mohl jen doufat, a tak jí ulevit před smrtí, která měla přijít každou chvilkou.
„Slibuju.“
„Zvládl jsi to. Určitě by na tebe byla hrdá,“ promluvil černovlasý chlapec ve chvíli, kdy se Tom nadobro ztratil ve vzpomínkách a přestal s ním komunikovat. Podařilo se mu ho z nich probrat.
„Asha pro mě znamená hrozně moc. Kdybych ji neměl, podlehl bych svému špatnému já. Stačí mi její veselý smích a rázem vím, že ještě není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř,“ odmlčel se. Byl k Billovi tak upřímný, až ho to na malý moment vyděsilo. Pak se ale pousmál, přiblížil hlavu k němu a nechal si tvář zaclonit jeho dlouhými uhlovými vlasy. Pomalu kroutil hlavou ze strany na stranu, přičemž ho konečky lechtaly tak, že musel zadržovat smích. Hrál si s jeho vlasy jako kočka s klubkem vlny. Pak se najednou zarazil, zvedl ruku a mezi prsty uchopil jeden z pramenů. Přičichnul k němu tak opatrně, jako by se bál, že Billovi byť jediný vlas utrhne. Byly tak křehké. Spokojeně zamručel, když ucítil tu lahodnou vůni. Nebyla vtíravě ostrá ani tak slabá, že ji skoro necítil. Byla tak akorát. Nádherně jemná a voněla jako Bill. Jako on celý. Tom miloval vůni jeho osoby. Byla tak jedinečná a nikým ani ničím neposkvrněná. Jen jeho.
„Mám vlasy už úplně zaškudlené a ulepené. A smrdí, jako bych se vykoupal v…“
„Voní krásně. Stejně jako ty. Ty celý krásně voníš.“ Bill překvapeně zíral svrchu Tomovi do očí. Zkoumavým pohledem se snažil rozpoznat, jestli si z něj Tom utahuje. Výraz oříškových očí byl však naprosto vážný. A Bill neměl důvod jim nevěřit. Teď to byl tady s ním Tom. Ten pravý Tom. Jeho Tom.
Dlouhou dobu bylo ticho. Rušily ho jen nepravidelné dechy obou chlapců. Tom se oddával plaché hře s Billovými vlasy a uvnitř se snažil uhasit spalující plamen. Bill byl naprosto pohroužen do svého nitra. Jeho myšlenky patřily chlapci, který ležel s hlavou pod ním a nevědomky jej uklidňoval
nenápadnými doteky ve vlasech. Pak však zvítězila Billova zvědavost.
„Proč se vůbec věnujete pirátství? Já vím, že tím chcete pomoct lidem tady, ale neexistuje něco jiného, čím byste si vydělali?“ Díval se na Tomovu zaraženou tvář. Nad něčím takovým nikdy nepřemýšlel, prostě dělal, co se po něm žádalo.
„Bille,“ oslovil ho jemně a prsty vnořil do jeho vlasů. Snažil se ho za ně netahat, proto jen nepatrně pohyboval konečky prstů a hladil Billovu na tento dotek velmi citlivou kůži. „Já nevím. Neživíme se jen tímhle. Taky… vykrádáme sousední kmeny, prodáváme kukuřici. Ale to nestačí.“
„Vy… válčíte s ostatními kmeny? Kdysi jsem se učil, že je tady občanská válka a není tady žádná státní moc, ale… nikdy mě nenapadlo, že…“ Bill vyděšeně vydechl. Nemohl se vyrovnat s tím, že zatímco ostatní si žili v poměrném míru, lidé tady prožívali každodenní střelbu, kmeny se navzájem okrádaly…
„Teď se to trochu uklidnilo, otec si myslí, že to po našem minulém vítězství vzdali, ale já vím, že se na nás jen připravují. Vedlejší vesnice poslala pro posily a plánujou útok, až to nikdo z nás nebude čekat. A přesně ten den chci utéct. Nikdo si nebude všímat, jestli nechybí admirálův syn. Budou si myslet, že jsem podělaný strachy a někde zalezlý. Ale já uteču. A Ashu vezmu s sebou.“ Billův pohled se rozšířil, když zaslechl Tomova poslední slova. Vnímal jen doteky, jež se staly naléhavějšími. O několik centimetrů před Tomovou dlaní utekl a nechal se jím hladit po krku. Opřel se tváří do jeho rukou, připomínal lísající se kočku, jak toužil po jeho utěšení.
„A co já? Necháš mě tady…“ Jeho hlas byl náhle prázdný jako pohasínající plamínek naděje. Neuměl si představit, že by tady zůstal sám. Bez Toma. Bez Ashy. Živě viděl před očima, co by s ním piráti udělali. Nešetřili by jej. Už by ho neměl kdo ochránit. Skončil by jako ostatní otroci. Už by nebyl vězeň, udělali by z něj pouhého otroka.
Tom se ztěžka nadechl. Cítil v srdci jakýsi snad lítostivý pocit, že se jejich cesty rozdělí. Nechtěl ho opustit, říct mu sbohem. Ale musel.
„Než uteču, dostanu tě zpátky domů. Brzo budu požadovat výkupné a oni si pro tebe přiletí. Nemusíš…“ Dech mu došel společně se slanými kapkami slz, jež ladně klouzaly po andělské tváři a zastavovaly se až o jeho tvář. „No tak, neplakej. Tohle jsem nechtěl. Billy…“ zašeptal žalostně něžně oslovení při pohledu do jeho mokrých očí. Vzápětí mu Bill tento pohled odepřel. Setřel si slzy hřbetem ruky.
„Nemusíš mě utěšovat. Jen… mám strach… o tebe a Ashu…“ Bill před jeho upřenýma očima musel uhnout. Nedokázal se dívat do oříškové lávy. Vtáhly by ho k pekelným branám.
„Neměj strach. Já se o nás postarám. Plánuju to už příliš dlouho na to, aby to nevyšlo,“ řekl Tom tak rozhodně, že si Bill už nemohl dovolit žádné námitky. Byl uklidněn, konečně se mohl uvolnit a podvolit se únavě, která na něj znenadání usedla. Ztěžklá víčka se pod její tíhou ihned zavřela a celé to porcelánově křehké tělo se podlomilo. Tomovy ruce si jej přitáhly na hruď. Tak aby jej neprobudil, se jemně a s citem probíral jeho vlasy. Přes všechny své zákazy si jeden z pramínků přiložil k roztouženým rtům a ochutnal svými polštářky jejich půvabnou hebkost.
Další den přišel příliš rychle. Chlapci, jejichž láskyplné objetí setrvalo až do horkého rána, nebyli připraveni opustit náruč toho druhého a čelit dalšímu pernému dni, ale čím více to oddalovali, tím netrpělivější byl Tomův otec, čekající za dveřmi. Několikrát na ně zabušil pěstí a vyzval svého syna, aby konečně otevřel a šel se s ním řádně nasnídat, pak to ale vzdal a nasupeně sešel schody do kuchyně, kde svou rozmrzelou náladu mohl vybít na nevinném služebnictvu.
Tom se velice nerad odebral do jeho pracovny, aby před obědem prodiskutovali nové plány, tahy a problémy. Seděl pohodlně opřen v koženém křesle, před sebou stůl zavalený papíry s detailními plány moře a somálského pobřeží. Celou dobu dělal, jak ho otcovy myšlenky zajímají, sem tam moudře přikývl nebo zavrtěl hlavou v hraném úžasu. Hlavu měl přeplněnou včerejší nocí s Billem. Tím překrásným stvořením, pro které začínal mít každou chvilkou větší a větší slabost. Včerejší upřímný rozhovor mu do hlavy vnuknul nepříjemnou a stále se vracející myšlenku. Musel odsud Billa dostat dřív, než vedlejší vesnice zaútočí, jinak ho tady bude muset nechat, a to by zřejmě nedokázal. A vzít ho s sebou? To by mu neprošlo. Bylo to příliš riskantní a nebezpečné jak pro něj tak pro Billa. Možná kdyby nešlo i o Ashu, tak by riskoval. Ale nemohl dopustit, aby se jeho holčičce něco stalo.
„A co ten tvůj rozkošný andílek?“ Otázku, již najednou otec položil, nemohl přeslechnout i přes nejhlasitější myšlenky, dovolávající se pozornosti. Celý se napřímil a navenek se obrnil pevným štítem. Nemohl na sobě dát znát, jak mu na něm záleží.
„Plánuju nafotit nějaké ty fotky a poslat je jeho rodině. Pak se uvidí, kolik za něj nabídnou. Pokud se s nimi nepůjde domluvit, budou litovat,“ odpověděl chladným a nic neříkajícím hlasem a snažil se nevšímat si souhlasného úsměvu v otcově tváři. Viděl to na něm, Bill se mu více než líbil a nevadilo mu ani to, že je chlapec. Kdyby chtěl, mohl by si ho přivlastnit a Tom by proti tomu nezmohl vůbec nic.
„Je to úžasný pocit mít někoho ve své moci. Natož někoho tak krásného, že?“ Tom při jeho slovech tisknul zuby k sobě, aby nevykřiknul, jak nechutný jeho otec je. Potichu trpěl, zatímco čekal, až mu jeden ze služebnictva do skleničky přilije drahou whisky. Jen co se za obsluhujícím zavřely masivní dveře, otočil se na otce, dychtivě čekajícího na odpověď.
„Je to více než úžasné. Poslouchá na slovo a myslí si, jak mě tím asi neobměkčí.“ Rozesmál se při hraném potěšení z Billovy naivity. Uvnitř byl však z této hry unavený a zoufalý.
„Využij toho, synu,“ pobídnul ho a než nadzvedl skleničku, vědoucně mrkl. „Kdyby to nebyl tvůj první vězeň, užil bych si ho. Ale… také se nerad dělím o svůj majetek, takže ti ho nechám. Je celý jen tvůj.“
„Rozhodně ho nešetřím,“ ujišťoval ho rasta chlapec a také upil ze své skleničky. Nechtěl se opít. Už jen pomyšlení na to, jak to dopadlo minule, ho odrazovalo. Čas trávený s jeho otcem byl vždy divoký. Velkolepé večírky a laciné děvky… Přesně to byl styl jeho otce. A pokud se Tom napil, přestal se kontrolovat a svého postavení značně využíval. Nehledě na to, že tento život nesnášel.
„To mi došlo. Nemohl jsem tě vytáhnout z postele,“ připomenul mu.
„Omlouvám se, ale… mám rád, když se můžu hned po ránu takhle uvolnit. Mám pak lepší náladu.“ Tom omluvně pokrčil rameny, přičemž se mu převracel žaludek ze slov, jež vypouštěl z úst. Otřel si vlhké rty hřbetem ruky a naoko spokojeně se opřel. Tušil, že ho otec nemá v úmyslu ze své pracovny jenom tak propustit.
Rozhlédl se pracovnou, zatímco si nechal dolít další skleničku. V této místnosti se nikdy necítil dobře. Dýchal na něj ten známý pocit prázdnoty. Kolem něj bylo tolik nepotřebných věcí, až pracovna praskala ve švech, a v jejím chaosu se nevyznal ani její majitel. Přitom ale necítil nic než prázdno. Neosobní prostor. Všechno a nic. Nic z toho, co v ní bylo, v něm neprobouzelo nic dobrého.
A tak jen trpěl, zatímco zvenčí vypadal přesně tak, jak admirálův syn vypadat měl.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Dúfala, som, že Tom chcel utiesť s Ashou a aj Billom, Bojím sa, že s tým výkupnim to nebude len tak a Tomov nevlastný otec to veľmi skomplikuje.
/prímne? Už sa neviem dočkať momentu , keď zistia , že sú vlastne dvojičky,…. Neskjutočne sa na to teším , dávam tomu ale vysoké nároky , dúfam že to tak bude 😀 Ale autorka ako ty jednoducho sklamať nemôže , ani to nevie 🙂
To je opravdu dokonalé.Tohle byl krásný díl a já tuhle povídku opravdu zbožňuju :* ♥ Moc se mi líbilo,jak spolu strávili noc…bylo to tak něžné a roztomilé..no a jinak doufám,že Tom Billa veme s sebou. No a musim teda říct,že ten rozhovor mezi Tomovým otcem a jím byl hustej….velmi napjatá situace. Doufám,že Tomův otec Billovi neublíží.
Jinak taky se těšim,až se dozvědí,že jsou dvojčata. :)!
Drahá a jedinečná Ladynko!♥♥♥
Tvé kapitoly jsou čím dál krásnější a čím víc mě okouzlují, tím ztrácím dech i slova více a více.
Už několikrát, vlastně stále, zdůrazňuji, jak jsem vždy dojatá těmi tvými geniálními protiklady a opět jsou tu. Jen namátkou napíšu ty, co mi vehnaly rovnou slzy do očí – ledová ruka smrti x Tommyho teplá dlaň, jiskřící plameny ohně x pohasínající oči někoho, kdo umírá, a nemohu zapomenout mír x válka! Ty jsi prostě úžasná, talentovaná, skvělá. Jak mám svůj obdiv a respekt k tobě vyjádřit?
Už na začátku jsem plakala. Umíš vyjádřit do detailu každou vteřinku a vše, co se právě děje a jakým způsobem. Nádhera, prostě nádhera. Vím, že Tommy svůj slib dodrží. Věřím, že se o holčičku postará. Ale teď? Ten alkohol v tuhle chvíli, trochu se bojím, co se stane…
A samozřejmě, chvíle, kdy byli Billy s Tommym spolu, už jen popsaná scéna s vlasy, to byla opět nádhera.
Ladynko, tato tvá povídka je veliký klenot.
Vždy se začtu do nebeské krásy a nechci, aby díl skončil.
Nádherný zážitek a moc ti za něj děkuji!♥ :-***
Chtěla jsem napsat "konečně jsem dočetla", ale nevím, jestli to slovo použít, protože sem už teď nervozní, že tady není další díl, na který se už teď neuvěřitelně těším. Při všech třinácti dílech jsem měla nepříjemně svíravé pocity v oblasti žaludku, prožívala jsem to snad s každým dalším, novým řádkem a neuvěřitelně se mi celý tenhle nápad líbí. Mám strašný strach o Toma a Ashu, jestli se jim jeho plán vydaří, no je mi ho hrozně líto. Musí trpět, když je mezi těmi lidmi a přitom se tam necítí ani trošku dobře!:(( Ale líbí se mi citlivost Billa a Tomova ochranitelská vlastnost. Přesně takové charakteristiky mám na nich tuze ráda!:-* Řadím si tě do svých oblíbených autorů a doufám, že s tou tvou střední školou přijde víc takových děl a poté nějaká pořádná kniha:-* Těším se na další díl, tak ať je prosím co nejdřívO:)))
Ještě že otec nechal Bill na pokojí Tom by jej nemohl zachránit.