Phantom of the Opera 16.

Tom:

Bylo už jen pár minut před představením a do předsálí se nahrnul neuvěřitelný počet lidí. Nebylo místo, kde by se před nimi dalo schovat. Všichni ti, co zde byli, měli dva důvody pro svoji návštěvu: za prvé byli zvědaví, jestli hlavní role zůstane Carlotte, za druhé chtěli vědět, jestli se Christine zúčastní, a pokud ne, bylo tu dost novinářů na to, aby se její zmizení dostalo do novin. Zdá se, že novináři vědí i to, kdo má na půdě myši a kdo ne.

Mary ani já jsme se nezastavili, dokud naposledy neodzvonilo. Poslední zvonění zahnalo všechny zvědavé tváře do sálu na svá místa. Atmosféra v Opeře by se dala díky zvědavosti a napětí pomalu krájet. Když se všechna smetánka konečně stáhla do sálu, vybuchli jsme s Mary smíchy. Znovu jako bychom slyšeli otázky, které se nám někteří novináři snažili pokládat. Smáli jsme se, dokud před bar nepřiběhl roztržitý Andre.

„Rád vidím, že se v pracovní době dobře bavíte,“ sjel nás pohledem. Přísahal bych, že jsem na Maryině tváři zahlédl náznak ruměnce.

„Omlouváme se,“ špitla Mary a submisivně svěsila hlavu. Nepoznával jsem ji…

„No, to teď není důležité. Chtěl jsem vás poprosit, abyste se ani slůvkem nezmínili o momentální situaci Opery. Žádný z těch novinářských zmetků se nesmí dozvědět odpovědi na své otázky, jasné? I kdybyste chtěli vidět svůj ksicht v novinách sebevíc, jestli některý z vás cokoli cekne, osobně si to s ním vyřídím,“ poručil Andre a odcupital na svých krátkých nohách pryč.

Pátravě jsem kouknul po Mary, která se znovu složila pod záchvatem smíchu. Tentokrát jsem skutečně nechápal, co je na nastalé situaci směšného.

„Milý Tome, musíš být také trošku pokornější. Andre rád vidí, když mu někdo dává najevo jeho nadřazenost. Myslí si potom, že má u svých zaměstnanců respekt, přitom si z něj za jeho zády tropí leda tak žertíky. Je to skutečně vtipné, když to zkusíš,“ usmála se na mě Mary. Nerad si dělám legraci z cizích lidí, ale tohle se zdálo jako skutečně dobrý nápad. Vždyť co, alespoň mám jistotu, že mě pro mé chování nikdo nevyhodí, protože budu poslušný jako beránek.

„Viděl jsi už tuhle hru, Tome?“ zeptala se Mary po chvilce leštění skleniček. Zavrtěl jsem hlavou. „A chtěl bys?“

„Samozřejmě!“

„Tak udělej, co ti řeknu. Jemně polož tu skleničku na pult, odlož utěrku tam, kam patří, uhlaď si oblečení, vyjdi před bar a běž do sálu,“ zachichotala se Mary. „Nekoukej na mě tak! Myslím to vážně! Ale hlavně se vrať před pauzou, Popelko. Sama bych to tu nezvládla.“

S vypísknutím jsem vyplnil její požadavky a rozběhl se k sálu. Tiše jsem otevřel hlavní dveře a nakoukl dovnitř. Zdálo se, že všichni jsou naprosto zhypnotizovaní kouzlem opery, která se před jejich zraky odehrávala. Nikdo si mě nevšiml, když jsem zasedl u dveří na bobek a sledoval představení s nimi.

Když se zdálo, že se schyluje k přestávce, tryskem jsem se vrátil zpátky za bar. Mary seděla na rozkládací židli a zabývala se četbou nějaké knížky. Zaculila se, když jsem se jí dostal do zorného pole. Nijak neokomentovala můj příchod, jako bych celou dobu seděl po jejím boku. Přitáhl jsem si vedle ní druhou rozkládací židli a nakoukl jí přes rameno do knížky. Byla to nějaká nezáživná detektivka, kterou bych u ní nikdy nečekal.

„Strašně ráda čtu a je mi v podstatě jedno, co čtu, hlavně když čtu. Mám za domem takovou malou knihovničku a tohle je poslední úlovek, který jsem ještě nečetla. Některé knížky mám přečtené už dvakrát. Moc nechodím ven, a když někam jdu, pak je to moje zahrádka a jdu si tam sednout s knížkou,“ rozpovídala se Mary a já se jen uculoval nad jejím nadšeným výrazem ve tváři. Všechno pěkné bylo přerušeno, když nám nad hlavou začala blikat červená kontrolka, která nás měla upozornit na příchod diváků.

Bill:

Když jsem mizel chodbou zpátky k lóži pět, musel jsem se smát. Od té doby, co slavní majitelé Opery rozhodli, že hru skutečně nechají v rukou dokonalé Carlotte, vymýšlel jsem plán, jak se jí co nejefektněji zbavit. Když už na někoho něco vymýšlím, musí to být dotaženo do posledního detailu; musí to být naprosto velkolepé. Nejlepší z možností, které mi létaly hlavou jako hejno poblázněných racků, se nakonec stal prášek, který připraví Carlotte o její skvostný hlas.

Jako každou přestávku si Carlotte stoprocentně poručí své Martini, do kterého jsem jí nenápadně přisypal onen prášek, který za mě vykoná veškerou práci. Jediné, z čeho jsem měl skutečně strach, byla ta holka za barem a můj bratr. Mohli si mě kdykoli všimnout, kdyby se oba nezabývali nějakou knížkou. Nemohl jsem mít větší štěstí. Zdálo se, že štěstěna konečně stála na správné straně masky.

Zalezl jsem do své lóže zrovna v momentě, kdy se zatáhla opona a diváci se pomalu začali zvedat ze svých míst. Nezbývalo nic jiného, než čekat. A já si rád počkám, pokud mohu počítat s úspěchem…

Tom:

„Tome! Dones hercům jejich pití. Na lístku na podnose máš napsáno, co komu patří. Určitě to nespleteš,“ houkla na mě Mary, zatímco obsluhovala jednoho skutečně náročného obtloustlého pána s pořádně velkým knírem. Popadl jsem podnos s předem nachystaným pitím a vyhnul se záplavě lidí, která se hrnula na bar. Jako by snad přestávka netrvala celých 20 minut… Kroutil jsem nad nimi hlavou, zatímco jsem balancoval s tácem na jedné ruce. Vždycky jsem to chtěl umět.

Zapadl jsem do maskérny a podle lístečku dal každému jeho pití. Poslední si pro své Martini přišla Carlotte. Odfrkla si a vzala si svoji skleničku stranou ostatních. Všichni kolem mě se náruživě bavili o průběhu představení, jen ona sama stála mimo a popíjela Martini ze své skleničky…

autor: Helie