Zeiten ändern dich 3.

„Ti zlí kluci.“
Sakra, jak je poznala?! I když Andreas je ten, co ráno nejvíc otravoval!
„Nelly!“ upozorním ji, aby si uvědomila, že mi slíbila, že Gordonovi nic neřekne.
„Zlí kluci?“ koukne se Gordon na mě. Stočím pohled z okýnka. Pochopí, že mu asi nic říct už nechci, a tak vyjedeme.
„Bille, ale já už se nebojím. Proč to nemůžu říct?“
„Bille, nechtěl bys mi spíš říct něco ty?“
„Nelly, něco jsme si slíbili,“ řeknu už zase s knedlíkem v krku.
„Bille, mluvím s tebou.“
„Hele, nic to není. Jsou to kluci od nás ze třídy. Jen jsme je ráno potkali a Nelly se nelíbili, tak je označila za zlý kluky,“ řeknu s výdechem, jako by mě otravovalo tak formální věc vůbec vytahovat.
„Ale Bille, bál si se taky.“
„Nelly mlč!“ křiknu.

„Bille, nebudeš na ni křičet bezdůvodně!“
„Tak se mě na nic neptej! Poradím si sám!“
„Ano, pro pravdu se člověk nejvíc zlobí.“
„Sakra, Gordone! Je jí pět let! Znáš, jak si ke každému vymýšlí příběhy!“
„To není pravda!“ vykřikne Nelly. Sakra, proč mi to dělá?! Nikdy mě nepodrazila! Jo, chápu, že mi chce pomoct, ale zatím z téhle přímé situace nemá moc velký rozum a v tuhle chvíli mi teda zrovna nepomáhá.
„Bille, proč mi sakra neřekneš pravdu?!“
„Protože to nemá cenu!“
„Samozřejmě! To, že nejsem tvůj otec, neznamená, že za tebe nemám odpovědnost!“

Nelly začne ječet. To dělá vždy, když se to schyluje k hádce a ona nechce, aby to došlo až do nejhoršího. Jasný znamení, že máme oba mlčet. Upřu zase pohled z okýnka a mlčky dojedeme až domů. Tam sbalím batoh složený pod mýma nohama, vystoupím, odemknu si dům a s bouchnutím dveří vlezu dovnitř. Když se narychlo vyzuju, způsobem, že prostě boty nechám za sebou, spustí se mi mezitím slzy, které ale bohužel se slzami předtím nemají nic společného. Tyhle slzy jsou o mnoho větší a o mnoho bolestnější. Vejdu do pokoje, rázně za sebou zavřu, odhodím batoh a plácnu sebou na postel. Pláč jenom tak nechce ustat, a tak ho jen volně nechám bojovat s mým tělem.

„Nelly ten nákup nech na Billovi, on ho uklidí, ano?“
„A můžu uklidit to, s čím dosáhnu na místo ve skříni? Ty jedeš zase pryč?“
„Jo, dobře, můžeš uklidit, kam dosáhneš. Musím se zase vrátit do práce, andílku, ale do večera budu zase doma. A v sobotu si to užijeme v tom aquaparku v Magdeburku, jo?“

V sobotu v aquaparku? Jo, jasně, ty dětské slavnosti. Jenomže v Magdeburku…! Slyším jejich rozhovor z příjezdové cesty díky otevřenému oknu v mém pokoji, které zůstalo otevřené od večera až doteď, díky nemožně horkým nocím. A s pokojem v patře není tak nebezpečné nechat to okno otevřené přes den. Ne dobře, zapomněl jsem ho zavřít. Pomalu si uvědomuju, že už pláč ani nekontroluju, jen hloubám ve svých myšlenkách.
Když slyším odjet auto, skoro okamžitě se u mě rozletí dveře. Pak ale Nelly své tempo zpomalí, dojde pomalu k mé posteli a sedne si na zem, abych na ni viděl.

„Zlobíš se?“ nejistě se zeptá a těká očima z postele na mě a zpět. Nadechnu se a utřu slzy, už jen volně stékající.
„Pojď ke mně,“ hlasivky selžou. Nelly se zvedne, vyskočí ke mně do postele a pevně mě obejme. Bohužel obejme i mou bolavou ruku. Lehce syknu.
„Nemůžeš za to, je to jen a jen má hloupost,“ hladím ji po vláskách.
„A mně řekneš něco o těch klucích?“
„Nelly… je to trochu… máš prostě maličkou hlavičku na to všechno, nechci tě tím zatěžovat.“
„Ale ty se o mě staráš. Chci se o tebe taky starat,“ usmívá se a hladí mě po dlani prstíkem.
„Víš… ty kluci zlí jsou. Zlí jsou, protože jsou hloupí. Ubližují lidem jenom tak, bezdůvodně. Nikdo je nemá rád. A hodně lidí se jich bojí.“
„A oni ubližují i tobě?“
Lehce přikývnu.

„Jak ti ubližují? Nemůžou ti ubližovat, musíš se bránit a nebo to taky řekni paní učitelce, a ona ti pomůže. Máš přece taky nějakou paní učitelku.“
„Zlatíčko, to je složité, nejde to. Nemůžu to říct a neptej se mě proč, nepochopila bys to, a to že jsi chytrá dost.“
„Tak proč to nesmím říct aspoň taťkovi?“
„Nechci ho tím zatěžovat. Má toho už takhle hodně.“
„Ale on… má přece za úkol se o tebe starat. Mamince bys to řekl?“
Vydechnu. „Nevím, Nelly… možná ano.“
„Měl jsi maminku rád?“
„Strašně moc, to víš,“ řeknu šeptem.
„Já taky. A včera, jak si mi nechal to okno jen přivřené, tak určitě maminka přilétla, když jsem spala, a nechala mi tam pírko ze svých křídel. Přinesu ti ho ukázat, je fakt od andílka, a zatím jiného andílka neznám než maminku, takže to musí být ona,“ vyběhne z pokoje a za chvíli se zas objeví ve dveřích se skutečným bílým pírkem v dlani. Ještě začnu žárlit, že mě tady žádné pírko mamka nenechala.

„Vidíš, od maminky,“ s úsměvem si zase vyskočí ke mně na postel a pírko lehoučce hladí.
„Neztrať ho,“ s úsměvem jí pevně sevřu ručičku v pěst.
„Neztratím, a ty už nebudeš plakat, jo?“ opět mě obejme.
„Slibuju… a až taťka přijede domů, tak se mu omluvím.“
„A řekneš mu to?“ neodbytná.
„Dobře,“ připustím nakonec.
„Tak jo. Platí,“ zahihňá se.
„Půjdeme uklidit ten nákup a pak vyrazíme ven, hm?“
„Jo, jo, jooo,“ horečně přikyvuje.
„Tak si jdi to pírko bezpečně uložit, převlíkni se a přijď dolů.“ Než to stačím doříct, už uteče do svého pokoje.

Vstanu z postele a zkontroluju se v zrcadle. Totální troska. Měl bych se dát do pořádku. Převléknu se taky a přemaluju trochu obličej. Pak se vypravím do kuchyně a pustím se do úklidu. To už mě dožene i Nelly, která pečlivě všechno vybaluje z tašek a podává mi to.
„A nemáš hlad?“ optám se po chvilce.
„Měli jsme ve školce čočku,“ s úsměvem oznámí. Miluje čočku.
„Mhm, to musela být dobrota. Uděláme pak společně taky něco podobně dobrýho k večeři, až přijdeme z venku, ať má taťka radost.“
„Slyšela jsem tatínka, jak ti říkal, že nic nejíš. Musíš mít hlad, když nic nejíš.“
Popravdě mi je momentálně zle ze mě samého.
„Nemám hlad. A náhodou jím, to jen taťka nevidí.“
„Moc ale nejíš,“ stojí si za svým.
„Večer vám ukážu, jak jím,“ s úsměvem zavřu skříň po poslední věci z nákupu.
„A je to a můžeme jít ven,“ hbitě se vrhne ke dveřím.

Když se nám asi po třech hodinách podaří dorazit domů, už je tam i Gordon. Nelly je, co se týče zábavy venku, opravdu k neutahání.
„Ahooj,“ ještě stále s energií se rozeběhne hned po vyzutí bot do obýváku Gordonovi rovnou do náruče.
„Ahoj. Tak kdepak jste byli?“
Mlčky se zuju a zajdu do koupelny, abych si umyl ruce a opláchnul obličej. Zkontroluju znovu šrám na levé ruce, kterého si všimla venku i Nelly, díky krátkým rukávům mého trička. Nereagovala nadšeně, v něčem mi fakt děsně připomíná mamku.
„… jo, tam taky. A Bill nám prý udělá dobrou večeři, úplně mi venku vyhládlo.“
Zaznamenám pokračování jejich rozhovoru při cestě z koupelny do kuchyně. Tam se skutečně pustím do přípravy večeře, výborný večeře, protože si potřebuju udobřit Gordona. Opravdu nesnáším chladnou atmosféru domova. Oba víme, že to stejně za chvilku jeden z nás prolomí, ostatně jako vždy, ale než ta chvilka nastane, neviděl bych se nejradši. Do kuchyně přiběhne Nelly.

„Smím ti pomoct?“
„A máš umyté ruce?“
„Jsem hned tady,“ s úsměvem zas odběhne. Telefonující Gordon zmizí venku, což postřehnu, až když se za oknem míhá postava. Když se Nelly vrátí, využiju ji, aby mi běhala pro ingredience. Hodiny ukazují za dvacet minut šest.
Pár minut po šesté vypnu sporák a poprosím Nelly, aby prostřela stůl, a vydám se ven, kde po telefonátu už Gordon rovnou zůstal.

„Je hotová večeře,“ oznámím nejistě, když dojdu k němu.
„Super,“ řekne spíše potichu. Nadechnu se.
„Přehnal jsem to, promiň. Já vím, že máš o mě starost, ale vážně o nic nejde. Ne o nic, s čím bych si sám neporadil. Jsem skoro dospělej, vím, co je hloupost a co vážná věc.“
„Bille, nezlobím se na tebe, jenom mě mrzí, že mi neříkáš všechno. Bojím se o tebe, ale zároveň věřím, že už jsi rozumnej, jen mě občas překvapuješ. Prostě se mi zdá, že si se trochu změnil za ty dva roky.“
„Ale ty víš, čím to je,“ špitnu.
„Ne, Bille, tím to není. Je to tím prostředím. Nesedí ti. Mohl bys namítnout, že šest let je málo na to, abych tě poznal, ale věř, že tohle se přehlídnout nedá. Chtěl bych ti jen pomoct ulehčit ti to tady. Ale musel bys mi říct, co tě trápí. To je všechno co bych chtěl.“

Cítím jeho pohled, ale svůj se neodvážím stočit na něj.
„Proč se tomu vyhýbáš? Co je to, co mi nechceš říct? Je to díky těm klukům? Ubližují ti?“
Najdu v sobě odvahu na nádech a na pozvednutí hlavy, abych vypadal věrohodně, když se mu budu dívat do očí.
„Nechci ti kazit den. A vystydne nám jídlo,“ všechno, co mě napadne, abych se tomu vyhnul, ale mám pocit, že se nevyhnu tlačícím se slzám. Gordon se ke mně přiblíží a lehce mě pohladí po ruce.
„Můžeš mi říct všechno,“ řekne a už s úsměvem dodá: „Tak pojď, než nám Nelly vynadá, že už má hlad.“
Pousměju se a vydáme se společně domů.

autor: Mintam