Za linií nepřítele 11.

Tom přestal konečně vnímat svůj rozum a dal prozatím vládu svému srdci.

Jako zhypnotizovaný zíral na Billovy rty, jak se pohybují při váhavém vyprávění. Zachvěl se pokaždé, když si je Bill jazykem navlhčil, když si ret zuby skousl.

„Ahoj Tome!“ ozval se výkřik ode dveří, řítila se k nim krásná hnědovláska. Objala Toma, jak jen jí to nemocniční postel dovolovala, vlepila mu nedbalou pusu na rty. „Jsem šťastná, že si se vrátil, hrozně jsem se o tebe bála!“ štěbetala, Billa naprosto přehlížela.

„Um, ahoj Sarah,“ pousmál se Tom rozpačitě, momentálně jí měl chuť zabít. Skoro na ni zapomněl.

Bill stiskával zuby, matně si uvědomoval, že pravděpodobně žárlí. Koukal se zpod přivřených víček na tu nepochybně okouzlující holku, která se lepila na Toma a chovala se jako… jeho holka. Bill stisknul zuby pevněji.

„Bála jsem se,“ zopakovala Sarah, tiskla se k Tomovi. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“

Tom zamrkal, moc otázek najednou. „Už je to lepší, dávají mi prášky a budu muset chodit na rehabilitace.“ Probíral si v hlavě, na co všechno se ptala, byl tak zaskočený její návštěvou, že skoro zapomněl na Billa.

„Budu chodit s tebou, chyběl jsi mi!“

Tom se zakuckal. „Já myslel, že jsme se rozešli.“

„Ale ne, jenom jsme se nemohli shodnout. Já si uvědomila, jak moc tě miluju, víš?“ Přisála se Tomovi na rty, zastavilo ji až usyknutí, když se příliš natlačila na zraněné rameno.

Tom ji zdravou rukou lehce odstrčil, zakoktal se.

„Eh, Bille, tohle je Sarah, Sarah, Bill.“ Snažil se mluvit neutrálně, v tu chvíli měl v hlavě ohromný zmatek. Chtěl mluvit s Billem, ale nedokázal Sarah narovinu říct, ať odejde. Žil s ní dlouho… chodili i do jedné školy. Měl ji svým způsobem rád. Vždycky ho dokázala přesvědčit ke všemu, s ní byl poddajný.

„Ahoj,“ zamumlal Bill, nedokázal z hlasu úplně vytlačit stopu vzteku.

„Ráda tě poznávám,“ zaštěbetala Sarah, slabě se na Billa usmála. Jakmile ho propálila pohledem, vrátila se k Tomovi. „Zlato, až tě pustí, můžeš zůstat u mě.“ Šeptala.

Tom jenom němě koukal, nedokázal jí nic říct. Jako obvykle, dokázala s ním manipulovat.

„Mluvila jsem s doktorem, pustí tě snad už zítra, do domácího ošetření, těšíš se?“ usmívala se, nadšením skoro poskakovala. Tom pro jednou neměl náladu na její lákavý výstřih a krátkou sukni. Ale stejně nedokázal odmítavě zakroutit hlavou. Měl ji prostě rád.

Billovi docházela slova. Nemohl se na to už dívat, odvrátil hlavu. Proč si myslel, že je Tom nezadaný? Dusit v sobě svoje pocity byla jedna věc, ale koukat na Toma, jak se líbá s touhle holkou, která k Billově smůle vypadala jako modelka, byla jiná káva.

Bill si připadal, že je tady jaksi navíc. Teď, když tady byla Sarah a sladce se na něj culila, si přišel naprosto bezvýznamný. Bylo mu divně. Měl v sobě smíšené pocity, ale nebyly to dobré pocity. Žárlivost, úzkost, smutek. Když se tak na ně díval, bylo mu až do pláče. Nenapadlo jej, že by Tom mohl být zadaný, ale zase na druhou stranu, je asi nepravděpodobné, že by tak krásný muž byl sám. Ano bylo to tak. Bill si skutečně myslel, že Tom je krásný. Líbil se mu. Jeho mužské rysy, čokoládové oči, které byly podobné těm jeho, a vykrojené rty, které musely jistě skvěle líbat a sladce chutnat.

Najednou zničehonic vstal, podíval se na Toma smutně a tu ochechuli propálil pohledem.

„Půjdu, jistě si toho máte, co říct,“ řekl tiše a v jeho hlasu byla znát bolest. Obešel postel a šel ke dveřím. Ještě se otočil. Viděl Toma, jak se na něj dívá neidentifikovatelným pohledem. Možná, že v něm bylo trochu zklamání a bolesti. Nebo to jen bylo překvapení. Bill opustil nemocniční pokoj a se smutným pohledem se rozhodl jet domů.

Mezitím stále v nemocničním pokoji Tom stále hleděl na dveře.

„Kdo to vlastně byl, zlato?“ podívala se Sarah na zřejmě nevnímajícího Toma. Vytrhla ho tak ze svého zamyšlení.

„Bill Kaulitz. Zachránil mě. Nebýt jeho, tak už mě dávno nepřátelé buď umučili anebo rovnou zabili,“ mluvil o něm jako o Bohu. O někom, v koho věřil. Bylo to možná naivní, ale bylo to tak. Pohlédl na Sarah, která se šklebila.

„No neřekla bych to do něj. Vypadá spíš jako nějaká slečinka, co lítá po obchodech a sleduje módní trendy.“ Myslela si, že to Tom pochopí stejně jako ona jako vtip, ale spletla se. Tom se zamračil a sledoval ji.

„Nebýt té „slečinky“, jak říkáš, tak už tady nejsem,“ netušil, že dokáže být na ni takový. Sarah se zarazila a jen na něj zírala. Tom na ni nikdy takový nebyl, proto to zražení.

„Promiň, nemyslela jsme to tak,“ udělala na něj psí oči a Tom okamžitě změknul. Moc dobře věděla, jak na něj dost často toto zneužívala ve svůj prospěch.

„Už o něm ale takhle nemluv…“ zadíval se na ni a ona jen sladce přikývla a doplnila to nevinným úsměvem. Tom jen přikývl a pak zauvažoval. Bránil teď Billa. Mělo to dva důvody. Za prvé, byl mu vděčný za záchranu svého života, a za druhé, choval k němu jakési větší sympatie, stejně jako Bill k Tomovi. Byla to vážně ironie, protože ani jeden o citech toho druhého nevěděli, a když už se zdálo, že by mohly vyplavat na povrch, překazila jim to Sarah.

><

Netrvalo dlouho a Toma pouštěli z nemocnice. I přes jeho protesty byla Sarah uznána jako věrohodná a nechali ji, aby si Toma odvezla domů. Opečovávala ho, dělala pro něj první poslední a víc a víc si Toma obmotávala kolem prstu. Ale stejně nezapomněl, stále mu bylo líto, že Bill od svojí poslední návštěvy už do nemocnice nepřišel.

Měl chuť se vším praštit, kdyby se nebál o svoje rameno, klidně by šel Billa i hledat. Měl pocit, že s ním musí mluvit. Už jen kvůli Sarah, oprávněně se bál o svoje duševní zdraví.

A navíc se nemohl zbavit špatného pocitu, že je na něj Bill naštvaný. Ale proč by byl? Urazil se kvůli Sarah? Nebo v tom bylo něco jiného? Chtěl s ním zase mluvit, chyběly mu ty denní rozhovory o všem a o ničem. Ale co mohl dělat?

Dlouho o tom přemýšlel, když ho najednou klepla přes mozek myšlenka tak triviální, až se sám sobě posmíval. Měl přece na Billa číslo…

Vzal do ruky mobil, ale stejně zaváhal. Docela se bál reakce. Nemluvili spolu už něco kolem měsíce, třeba si Bill našel někde jinou práci, nebo zase někam odjel. Při myšlence na Billa ve válce – znovu – ho polil studený pot.

Rozhodl se a přiložil telefon k uchu. Čekal dlouho, už začínal být nervózní, když se na druhém konci ozval dobře známý hlas. „Kaulitz, prosím?“ Bill zněl nanejvýš ospale.

„Um, ahoj, Tom. Já jen…“

„Tome?“ Bill překvapením div nevyjeknul.

„Jo, já… chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys na chvíli nepřišel, já se tu brzo asi ukoušu nudou,“ povzdychnul si Tom.

autor: Tina & GossipGirl