autor: Helie
Tak miláčkové, je tu poslední díl, u kterého bych vám strašně chtěla poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mi během psaní téhle povídky poskytli. Vaše komentáře mě popoháněly k dalšímu psaní, i když se mi třeba nechtělo. Jsem strašně ráda, že jste Štěně tak chválili, protože je to moje nejoblíbenější povídka a jsem skutečně ráda, že se zalíbila i vám =).
Ti, kteří mě mají na Facebooku v přátelích, vědí, že rozhodně chystám druhou sérii, dokonce jsem ji už i začala psát, i když se konec téhle povídky samozřejmě neobešel bez záplavy slz =). Takže ještě jednou děkuji a pevně doufám, že zůstanete u Štěněte i v druhé sérii =) Helie
Některé věci naberou rychlý a bolestný spád. Člověk potom jedná nerozumně a mnohdy lituje svých rozhodnutí…
*
Zatímco Tom se bavil se svojí rodinou, Bill se staral o pořádek v domě. Chtěl, aby byt zářil čistotou, až se Tom vrátí zpátky. Bill si strašně přál, aby ho Tom pochválil, aby měl důvod být na něj pyšný. Svůj malý pokojík už měl uklizený, v celém bytě vytřel podlahy a vyluxoval těch pár koberců, které se v některých pokojích nacházely. Teď se hodlal vrhnout na Tomův pokoj.
Rovnal mu oblečení ve skříních, ustlal mu postel, na kterou se ráno vykašlali. Usmíval se, kdykoli se mu při doteku s některou z Tomových věcí rozlilo důvěrně známé mravenčení. Dokončil povrchové úpravy pokoje a sedl si na postel. Stále ještě bylo málo hodin – věděl, že večeře Tomovy rodiny ještě ani nezačala. Povzdechl si. Pohled mu padl na šuplíky nočního stolku.
Věděl, že prohledávání jich by bylo narušení Tomova soukromí, ale on si hrozně přál vědět o Tomovi naprosto všechno. Bojoval sám se sebou, ale nakonec zvítězilo jeho zvědavější já. Opatrně pootevřel šuplík, v břiše se mu rozlétli motýlci nervozity.
Vytáhl ze šuplíku knížečku vázanou v kůži. Přejel po deskách knížečky, tak dobře ji znal. Vzpomínky na dětství mu prolétly hlavou. Sedával na okénku ve svém malém prázdném pokoji, zíral na noční oblohu a vypisoval do téhle knížky všechny své smíšené pocity. Ale co dělala u Toma?
Opatrně ji otevřel, přelétával pohledem stránky. Jeho básničky vyjadřovaly naprosto všechno, ale jen on jim rozuměl dostatečně dobře. Byly zašifrované a Bill si byl stoprocentně jistý, že každý kromě něj by v nich viděl pouze čiré básničky o přírodě. Nikdo neměl důvod se nad nimi zamýšlet natolik, aby rozpoznal, co tím vším chtěl básník říct.
Listoval deníčkem, když v tom mu do klína vypadla malá obálka. Když ji otvíral, přemýšlel, jestli nezachází příliš daleko. Tohle byla Tomova věc – ne jeho. Vytáhl z obálky dopisní papír. Inkoust na jeho povrchu byl mírně rozmazaný, jako by osoba, která ho psala, brečela. Začetl se do krátkého dopisu od Tomovy matky…
*
Se spokojenou náladou jsem dorazil domů. Byl to příjemný večer a já rozhodně nelitoval, že jsem měl opět možnost strávit jej se svojí rodinou. Těšil jsem se domů, těšil jsem se na Billa.
Překvapilo mě, když jsem vstoupil do naprosto potemnělého bytu. Čekal bych alespoň nějaké světlo, ale všude kolem byla jen tma. Rozsvítil jsem v chodbě, abych se nezabil na schodech, a rychle vyběhl do druhého patra. Prvně jsem nahlédl do Billova pokoje, ale ten byl naprosto prázdný. Stáhnul jsem se k sobě, ale nerozsvěcel.
Opět se mi naskytl výhled na noční město, které narušovalo tmu pouze pouličním osvětlením a neonovými nápisy na některých budovách. Tiše jsem vydechl a zapátral po vypínači. Pokoj zalilo nažloutlé světlo. Až teď jsem si všimnul zhroucené osoby, která seděla opřená zády o zeď a bokem o okno.
„Bille?“ zašeptal jsem tiše. Zvedl ke mně pohled a odmítavě zakroutil hlavou. Černé stíny měl rozmazané po celém obličeji. Tiše jsem k němu přistoupil, přidřepl jsem vedle něj. „Děje se něco?“ zeptal jsem se starostlivě, i když to byla asi ta nejpitomnější otázka, kterou jsem mohl použít. Určitě se něco stalo, jinak by neplakal.
„Nechej mě na pokoji,“ zamumlal. „Stejně spolu nemůžeme být.“
„Cože? Proč?“ Jeho slova bolela, pálila na kůži. Nic jsem nechápal. Co se stalo?
„Jsme sourozenci, Tome!“ zavzlykal a vtiskl mi do ruky pomuchlaný papír. Poznal jsem písmo své matky, poznal jsem i obsah dopisu. Stále ještě jsem nic nechápal. S pozvednutým obočím jsem se znovu obrátil k Billovi. Protočil oči.
„Kdybys tehdy v děcáku pátral o něco víc, našel bys úplně stejný dopis s úplně stejným obsahem. Až na to, že v mém dopise nebyla napsána jména. Pouze tam stála informace, že jsme se narodili dva. Podepsána byla patnáctiletá rodička Simone, která ještě nebyla dostatečně vyspělá, aby své dva syny mohla vychovat,“ mumlal Bill a po tvářích mu sjížděly slzy. „Bill je nejpoužívanější zdrobnělina pro jméno William.“
„To není možné,“ zašeptal jsem odmítavě a cítil tlak v očích. „To nemůže být pravda!“
„Tome… Podívej se na nás. Máme stejnou barvu očí, slavíme narozeniny ve stejný den… A potom ten dopis. Je to pravda,“ zašeptal a zabořil čelo mezi kolena. Hlasitě zavzlykal. „Je konec. Odcházím.“
„Nechci, abys odešel,“ zašeptal jsem a po tváři mi sklouzla první slza.
„Tomi, musíš na mě zapomenout, víš? To, co se stalo předtím, bylo strašně špatné, a já bych tu nedokázal zůstat. Už mám sbaleno. Jen jsem se chtěl rozloučit,“ zašeptal.
Z ničeho nic se zvedl, nechal mě sedět na podlaze. Natáhl ruku k mému obličeji, jako by ho chtěl pohladit, ale potom si to rozmyslel a zase ji stáhl.
„Miluji tě,“ zašeptal tiše a opustil pokoj. Nesnažil jsem se ho zastavit, všechno, co řekl, byla pravda. Nemohl tu zůstat, i kdyby to bolelo sebevíc.
A potom už jsem slyšel jen klapnutí domovních dveří…
*
Trvalo týden, než jsem byl schopný dojít do práce a postavit se Billově přítomnosti čelem. Čekal jsem, že ho tam najdu, ale bar byl liduprázdný. Zašel jsem dozadu do kanceláře, šéf už tam byl. Zaťukal jsem na jeho dveře a on mě pustil dovnitř.
„Bill dal výpověď,“ zamumlal, jako by četl mé myšlenky. Svěsil jsem hlavu a přikývl. Asi jsem se musel srovnat s tím, že v mém životě už nebude jediné místo, kde bych ho mohl potkat. Zmizel a už se nikdy nevrátí…
*
Večer jsem postával u prosklené stěny ve svém pokoji a zíral na město, které nikdy nespí. Vpíjel jsem pohled mezi neonové nápisy, které změnily můj život. Přivedly ke mně mého bratra, aniž bych tušil, že je to on… Vzaly mi jeho lásku… Po tvářích se mi znovu zvolna spouštěly slzy jako tolikrát od jeho odchodu.
Zazvonil mi mobil. Zvonil dost často, ale na displeji se nikdy neobjevilo jméno, které bych chtěl vidět. Můj šťastný život skončil v naprostých troskách, protože moje pouliční štěně uteklo pryč…
*
Na město konečně přišla zima a zahalila všechno do své mrazivé náruče. Tehdy jsem se stáhl k městskému parku a jen tak procházel mlčenlivou zamrzlou přírodou. Ledové počasí kouzlilo na tvářích kolemjdoucích lidí červené flíčky, na rtech dětí spokojený smích. Jen já jsem se nedokázal těšit ze vší té mrazivé krásy, která vyrážela dech. Dokonce jsem ji pořádně ani nevnímal. Mé kroky směřovaly k jedinému cíli.
Pod podrážkami bot zakřupal sníh, když jsem vybočil z vyznačené cesty. Mířil jsem k té jediné osamělé pouliční lampě, která už do kraje šířila své světlo, i když bylo sotva pět hodin odpoledne…
KONEC
autor: Helie
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Bože.. ten konec je tak dojemnej, že jsem začala brečet.. 🙁 Krásná povídka.. 🙂
Bože to bylo tak nádherný a tak smutný..:'( Je škoda, že musel odejít, ale asi to chápu..:( Kvůli tomuhle jsem to u Puberťáka neudělala.. Věděla jsem, že by to byl problém, ale v plánu jsem to měla..:( Kdyby Bill držel svou zvědavost a nekoukal by tam… Všechno by bylo jinak v pohodě, ale toby u týhle povíky asi nešlo..:)) Je to opravdu nádherný..♥ Děkuju ti, že jsi psala tak úžasnou povídku..:) Na tuhle řadu nikdy nezapomenu, protože jsem si jí naprosto zamilovala a je pro mě strašně důležítá..:) Možná se k ní někdy u vrátím..:p** ♥ Těším se na druhou řadu..;) Strašně moc..♥
[1]: Děkuji =)) Já jsem u toho brečela jako blázen a to jsem to měla v plánu skoro od začátku… i když předtím to mělo být všechno jen jedna série… Naneštěstí mi Štěně přirostlo k srdci takovým způsobem, že nejsem schopná se ho vzdát =)
[2]:Já to tak udělat chtěla… Chtěla jsem nevinnou povídku, která skončí špatně, ale nedokázala jsem se přinutit k vraždě některého z chlapců, takže to dopadlo takhle 😀
Já jsem si povídku taky naprosto zamilovala a věř, že jsem každý díl četla znovu spolu s vámi 😀 Na druhou sérii se těším neuvěřitelně, protože jsem jí vymyslela takový konec, že by se dal táhnout ještě do třetí série, ale to jen za předpokladu, že byste měli i nadále zájem =))
K závěru… děkuju za všechny tvoje komentáře u každého dílu =) Ani nevíš, jakou mi dělaly radost 😀
To je tak smutný =o( Moc se těším na druhou serii a doufám, že dopadne líp než tahne, myslím štastně, protože tahle povídka je tak moc dokonalá=o)
Už se těším na další sérii… nesnášim otevřený konce, protože pak kvůli nim nemůžu spát… pořád vymýšlím svoje vlastní teorie, jak to může pokračovat. Ale alespoň mě to nutí používat mozek 😀 Každopádně doufám, že tu pokráčko bude co nejdřív, páč tahle povídka byla bájový odreagování po těžkym dnu ve škole… 😉
[4]: Věř mi, že nad koncem druhé série budete slintat ještě týden 😀 Potřebovala jsem smutný konec, abych vás navnadila 😀
[5]: Tak přesně to samé dělám i já… Nebo třeba když povídka neskončí tak, jak jsem si během čtení představovala 😀 Nejradši bych polovinu povídek buď dopsala nebo přepsala 😀 I když jsou i takové, kterým se nedá vytknout naprosto nic =)
Pokračování bude asi až budu mít napsaných alespoň tak 10 dílů dopředu 😀 Abych od toho potom měla na nějakou dobu pokoj… vždycky je lepší mít přípravu dopředu, abyste nemuseli čekat 😀
Ešteže je tu aj druhá séria. Keby nebola, bola by som veľmi nešťastná z takéhoto konca.
Ešteže je druhá séria, lebo takéto smutné konce nemám rada.