Zdravím všechny twincestní duše! xD Posílám svou první twc povídku, takže to berte s rezervou -teda jestli to někdo vůbec bude číst. xD A ještě s větší rezervou protože jsem nemocná a napsala jsem ji v jednom ze svých stavů, kdy vidím twincest úplně – a když říkám úplně, tak úplně – všude. No a ještě se k tomu přidala horečka a bolest hlavy a vzniklo tohle…
No tak těm, kteří se rozhodnou obětovat své zdraví a i přes moje výstrahy si to přečtou, přeju pěkný počtení 🙂
Hina
Jo a málem jsem zapomněla-ještě písnička:
One Republic-Apologize
Co bych pro něj neudělal? Jakou největší oběť jsem schopný mu dát? Jak daleko bych pro něj zašel? Ale ta nejdůležitější otázka zní: Zaslouží si to vůbec? Nevím. Opravdu nevím. Ať nad tím přemýšlím, jak dlouho chci, nikdy nepřijdu na to, proč všechno dělám. Jediné, k čemu dojdu, je to, že je pro mne jako droga. Moje jediná závislost, ale o to silnější.
Vždy jsem si myslel, že závislost si může přivodit jen člověk bez sebemenší vůle. Ale to není zdaleka pravda. Stačí maličkost, a už se v tom vezete.
Moje závislost ale není jen tak obyčejná a znamená pro mne mnohem, mnohem víc.
I´m holding on you´re rope
got me ten feet of the ground
I´m hearing what you said
but I just can´t make a sound
Nakonec jsem i docela rád, že to tak dopadlo. Já jsem se obětoval pro člověka, kterého nadevše miluji a on, on se to konečně dozvěděl. Co jiného bych si mohl přát, než to, zachránit moje dvojče, moji lásku, moji závislost…
Všechno to začalo v jeden horký letní den. Pamatuju si ho naprosto přesně.
Ráno, ještě než se slunce dostalo na oblohu, vzbudil jsem se celý zpocený a vyděšený. Ten sen. Ano, první varování, že bych dnes měl zůstat ležet v posteli, zavřít všechna okna a zamknout dveře. Byl jsem v malé černé místnosti, kde nebyl ani malý paprsek světla, a místa bylo také dost jen na roztažení paží.
Tíživé ticho, které zde celou dobu vládlo, najednou vystřídal nepříjemný zvuk. Připomínal mi zvuk ječící kočky, kterou taháte za ocas. Naštěstí se za pár chvil vlády opět zhostilo ticho, se kterým se i rozsvítila světla. Hrůzou jsem zakřičel a vsadím se, že jsem byl bílý jako křída. Po stěnách stékala rudá krev, kterou jsem měl i na rukách. Krve stále přibývalo a místnost se jí začala plnit. Za malou chvíli jsem ji měl až u kotníků, když se na stěnách objevily obličeje, které se mi začaly hrozným smíchem posmívat. Po chvíli jsem ty obličeje začal poznávat. Byl to obličej jen jediného člověka – mého dvojčete. To už jsem nevydržel a s hlasitým výkřikem jsem se probudil.
Ještě dobrou chvíli jsem se z toho šoku musel vzpamatovávat. Přišlo mi divné, že jsem nikoho svým výkřikem neprobudil, proto jsem sešel po schodech dolů, podívat se, kde vězí Tom s mámou. Ale jakmile jsem došel na chodbu, zaslechl jsem zvuky hádky. Nevím, proč se ty hlasy tak hádaly, ale poznal jsem, že jeden z nich patří mojí matce. Ještě jsem zaslechl výkřik a pak už jen tříštění skla. Naráz celý dům ztichl. Moje tělo jako by zmrzlo a nemohlo udělat jediný pohyb.
Až po hodné chvíli jsem se donutil udělat první krok. Došel jsem až ke dveřím kuchyně a ruku položil na studenou kliku. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám vstoupit, nebo raději zůstat stát a nic nedělat. Když vtom se začala moje ruka sama od sebe pohybovat a otevřela dveře.
To, co jsem tam uviděl, se mi vrylo do paměti a nikdy na to nezapomenu.
Uprostřed kuchyně ležela matka v kaluži krve – své vlastní krve a nad ní stál její vrah. Tom
You tell me that you need me
Than you go and cut me down
But wait!
Potom jsem viděl Toma až u soudu. Pořád jsem nemohl uvěřit, že by něco tak strašného udělal. Můj bratr, kterému bezmezně důvěřuji a dal bych za něj ruku do ohně, udělal něco takového.
Za svoje peníze jsem mu sehnal toho nejlepšího právníka, na kterého jsem měl. Trhalo mi srdce vidět, jak někdo soudí moji lásku.
Konečně nadešel den, kdy měl tento nesmyslný soud skončit. Došel jsem si sednout na své obvyklé místo a sledoval, jak do soudní síně přivádějí moji lásku – mého Toma.
Tom se na mě ani nepodíval. Nikdy ho ani v nejmenším nenapadlo, že bych k němu mohl cítit něco víc než jen bratrskou lásku. Nikdy si nevšiml, že bych pro něj udělal všechno, co je v mých silách. Nikdy…
Nakonec všichni usedli a soud mohl znovu začít.
Vše trvalo asi čtyři hodiny, až se porota rozhodla vynést rozhodnutí. Soudce se obrátil na Toma. „Pokud máte ještě něco na srdci, řekněte to teď. Máte poslední šanci.“ Tom tedy vstal a se sebevědomím pronesl: „Rád bych prohlásil, že jsem tuto vraždu nespáchal.“ V sále se začal rozléhat udivený šepot, až musel soudce znovu nastolit klid.
„Ano? A kdo to tedy spáchal, když ne vy?“ Všichni zmlkli a vyčkávali na Tomovu odpověď. Tom se jen s klidem nadechl a pomalu se začal otáčet. „Dobrá, řeknu vám to. Byl to můj bratr Bill Kaulitz,“ a ukázal prstem na místo, kde jsem seděl.
You tell me that you´re sorry
Didn´t think I tourn around
Všechno se to seběhlo moc rychle. Osoba, které jsem věřil víc než sobě, mě zradila a ukázala mi záda.
Ještě ten den jsem místo Toma seděl v cele já. Všichni si na mě ukazovali- „To je ten, který poslal svýho bráchu – svoje dvojče do vězení místo sebe! Surovec. A ten chudáček jeho bratr na to nic neříkal, až mu konečně došlo, že za činy jiných nemůže pykat on!“ Bylo to strašné, všude okolo mě byl ten hrozný šepot, který mě pomlouval.
Z mého poslouchání mě vytrhl až hlídač a člověk, kterého měl s sebou. „Kaulitzi! Máte tady návštěvu.“ Do cely vešel hlídač a s ním i Tom. „Za deset minut jsem zpátky.“ oznámil mi strážný. Ještě jsem zaslechl, jak si pro sebe šeptal: „Ten jeho brácha, to je hodná duše. Odpustí mu, a ještě toho zmetka jde navštívit.“
Tom ke mně přešel a sednul si na židli naproti mně.
„Tak co, Billi, jak se ti tady líbí?“
Co je to za blbou otázku? Jak by se mi tady asi mohlo líbit? Ptá se mě, jako bychom se přestěhovali do novýho baráku a on se mě ptal, jestli se mi líbí!
„No podle tvýho výrazu soudím, že moc ne. No a teď si představ, že já tady musel bejt celej týden!“ Z kapsy si vytáhl cigaretu a zapálil si. „Tady se nesmí kouřit,“ připomněl jsem mu. „Ale já můžu. Mám to povolený, víš?“ odpověděl povýšeným hlasem a na důkaz své neohroženosti si položil nohy na stůl.
„Tak proč jsi vlastně přišel?“ nedalo mi nezeptat se ho. „Myslím, že z vězení mě dostat nechceš.“ I když jsem se snažil na sobě nic nedat znát, v hloubi duše jsem na něj mohl oči nechat. Rasta copánky mu spadaly po zádech a na ramena. I když měl v obličeji nadřazený výraz, mně připadal jako ten nejvíce sexy pohled na světě. A ještě ta cigareta v puse…
„To máš pravdu. Jinak bych sem zase musel já, a to fakt nechci.“ Začal se tomu smát, jako by právě řekl tu nejvtipnější věc na světě. „Abych pravdu řek, přišel sem ti říct, že to takhle nechám, protože se mi zdá, že můj život je mnohem důležitější než ten tvůj. No… a to je asi tak všecko. Takže se měj,“ vyskočil ze židle a mířil si to ke dveřím. Já ne něj jen zděšeně hleděl a nezmohl jsem se ani na jedinou větu. „Ale Tome…“ to už ale nemohl slyšet, protože se s hlasitým bouchnutím zavřely masivní kovové dveře mé cely.
I´d take another chance
Take a fall take a shot for you
Celou noc jsem nemohl usnout. Pořád jsem byl myšlenkama v té chvíli, kdy přišel Tom. Pořád jsem před sebou měl jeho překrásný obličej, na kterém se poté objevil ten nadřazený a zlomyslný úšklebek.
Ani jsem si nevšiml, že už je ráno a soudní proces už znovu pokračuje. Až na to, že nyní jsem obžalovaný já. Vešel jsem do soudní síně a všechny zraky se na mě upřely. Pohledem jsem hledal Toma, ale jako bych to nevěděl. Samozřejmě, že nepřišel.
„Protože obžalovaný nemá žádného obhájce, bude mu přidělen.“ To jsem si mohl myslet. Samozřejmě, že mi Tom nebude platit tak drahého právníka jako já jemu.
Kupodivu můj proces netrval tak dlouho jako ten Tomův. Už odpoledne stejného dne se mnou byli hotoví. Soudce mi na konci položil stejnou otázku jako předtím Tomovi: „Pokud nám ještě něco chcete říct, máte poslední šanci.“ V sále všichni utichli. Snad čekali, že vinu znovu svalím na Toma. Ale to já nedokázal. Miloval jsem ho víc než sám sebe nebo kohokoli na světě. A asi měl i pravdu. On má větší právo na život. Já se provinil tím, že jsem se do něj zamiloval, a teď musím být potrestán.
„Ne, děkuji. Nemám co říct.“
„Dobrá, v tom případě se zde za deset minut sejdeme a bude vynesen rozsudek.“ Soudce byl zřejmě rád, že už bude konec tohoto případu.
Deset minut uběhlo jako nic. Zase jsem stál před soudcem a poslouchal, jaký trest mi přidělili.
„Za brutální vraždu vlastní matky se porota rozhodla, že obžalovanému Billovi Kaullitzovi bude přidělen trest smrti.“ Nezmohl jsem se na nic jiného, než na vyděšený výraz ve tváři. To jsem vážně nečekal. Myslel jsem, že mi dají maximálně třicet let ve vězení, ale smrt? To jsem si nemyslel ani v těch nejhorších představách.
Konečně ve mně hrklo a já se ozval. „Můžu mít alespoň poslední přání?“ z očí mi pomalu začaly téct slzy. Nabyly to slzy strachu, ale spíš pomyšlení, že by takto měl skončit Tom.
Soudce se na mě překvapeně podíval. „Podle toho, co to bude za přání.“
Vděčně jsem se na něj podíval. „Nebojte, nebude to nic nesplnitelného…“
I need you like a heart need a beat
But it´s nothing new
I loved you with a fire red
now it´s turning blue
Konečně přišel ten den, kterým vše skončí. Ten den, který bude mým posledním. Celý jsem ho strávil v myšlenkách na Toma. Všechny ty vzpomínky a hezké chvíle s tebou. I ten pocit, když jsem zjistil, že k němu cítím něco víc. Měl jsem sice krátký život, ale o to jsem si ho užil víc.
Z mého vzpomínání mě vytrhl zvuk skřípajících dveří.
„Tak Kaulitzi. Nadešel tvůj čas, tak sebou hoď!“ Naposledy jsem se podíval na fotku, kterou jsem si sem vzal. Byl na ní Tom a já. Ještě jako malí kluci. Tom stál vedle mne a cuchal mi moje perfektně učesané vlasy a hrozně se tomu smál. A já se smál s ním jako vždycky. Z očí mi začaly stékat slzy, které dopadaly na onu fotku.
„Tak co, pudeš už, nebo tě tam mám dotáhnout?“ zařval na mě už dost rozčíleným hlasem dozorce, který si pro mě přišel. Poslechl jsem a pomalými kroky jsem k němu došel. Na ruce mi nasadil pouta a odváděl mě směrem k místu, kde bude všechno ukončeno. Prošel jsem celou věznicí kolem všech cel. Zdálo se mi, jako by mi to ten dozorce dělal naschvál. Cítil jsem na sobě nenávistné a opovrhující pohledy jak od ostatních dozorců, tak od vězňů. Z očí mi začaly slzy stékat stále rychleji. Všude jsem viděl Toma, který se mi smál a smál. V duchu jsem ale věděl, že nikdy nebudu schopen se na něj jen v nejmenším zlobit. Miluju ho i přes to všechno, co mi udělal. Odpustil jsem mu už předtím, než to udělal.
Došli jsme až do místnosti, kde můj život za chvíli skončí. V místnosti už čekal i soudce, který mě takto odsoudil. Chtěl jsem se ho ještě na něco zeptat – ujistit se, proto tu byl.
„Moje poslední přání, na kterém jsme se domluvili, jsem nechal v cele. Prosím, udělejte s ním to, o co jsem vás požádal.“ Můj hlas jako by zněl z hodně velké dálky, jako by ani nebyl můj.
Soudce jen přikývl na souhlas a odešel.
Naposledy jsem se podíval z okna a zahlédl tam svůj odraz. Sám sebe jsem nepoznával. Už jsem to nebyl já. Moje opravdové já totiž zůstalo a navždy zůstane s Tomem. Tam, kde bude on, budu já. Když se bude smát, budu se smát s ním, tak jako když jsme byli malí. A až naposledy vydechne on, tak teprve pak vydechnu naposledy i já.
Stoupl jsem si na stoličku a strážný mi dal kolem krku provaz. Z očí mi sice stále tekly slzy, ale na tváři se mi objevil úsměv. „Miluju tě Tome…“ Ústa v poslední chvíli stihla do větru pošeptat své největší tajemství a doufala, že se dostane až k uším jednoho jediného člověka. Před očima se objevila postava milovaného dvojčete, a pak už jen nekonečná tma…
You say „Sorry“ like an angen
Heaven let me think was you
But I´m afraid…
***
Když jsem odcházel z místnosti, kde měl být trest toho mladého Kaulitze vykonán, měl jsem zvláštní pocit. Člověk by si řekl, že člověk, který dokáže zabít i vlastní matku, se bude chovat trochu jinak. Vybere si nějaké úplně jiné poslední přání, jako třeba poslední den na svobodě a pokusí se uprchnout, ale on ne. On se ani náznakem o nic takového nepokusil. S pokorou čekal na svůj trest a zdálo se, jako by s tím byl i smířený. A ještě to jeho poslední přání…
Došel jsem do své kanceláře a vytočil číslo toho jeho bratra Toma.
„Dobrý den. Tady je Tobias Schwartz. Soudce, který měl na starost váš případ. Máme tu nějaké věci po vašem bratrovi. Byl byste tak hodný a přišel si pro ně co nejdřív?“ Snažil jsem se být zdvořilý. Musí pro něj být těžké přijít o matku a teď i o bratra.
„Dobrej. Já vím, kdo ste. Takže už chcípl? Fajn. Pokud by vám to nevadilo, přišel bych si pro ně tak za hodinu. Nemám moc času, a pak bych se tam už ani nedostal.“ Ani nepočkal na moji odpověď a už položil sluchátko. Trochu mě zarazil. Nezdálo se, že by byl nějak moc nešťastný z bratrovy smrti. Spíše naopak…
Došel jsem do cely pro věci, které tady zbyly po tom Kaulitzovi. Moc jich nebylo. Pár pomačkaných papírů, jedna tužka a… Ano a jeho poslední přání. Dopis. Malý úhledně seskládaný dopis, na kterém ležela nějaká stará fotka. Byla na ní ještě mokrá místa od jeho slz. Když jsem se na ni zadíval pozorněji, poznal jsem, že na ní byl on a jeho bratr. Oba se tvářili tak spokojeně… Pomalu jsem ji vzal do ruky a začal si ji prohlížet. Ten odsouzený – myslím, že se jmenoval Bill, měl v očích takový odevzdaný a čistý pohled. Ale to se o jeho bratrovi říct nedalo.
I když jsem neměl, vzal jsem do ruky i ten dopis a začal ho číst:
Tome, vím, že tenhle dopis dřív nebo později stejně roztrháš a zahodíš, ale prosím tě, přečti si ho.
Jen chci, abys něco věděl. Oba víme, kdo naši matku zabil, ale já ti to už dávno odpustil. A odpustil jsem ti i to, že jsi to hodil na mne. Asi bych byl schopný ti odpustit úplně všechno…
Ale také chci, abys věděl ještě něco. Nevím, jak ti to napsat. Doufal jsem, že si toho všimneš sám, ale ty sis nikdy nevšiml. Pokud ti to nenapíšu teď, tak se to už asi nikdy nedozvíš – a to nechci. Chci, abys věděl, že bych byl schopný pro tebe udělat cokoli na světě. Kdybys mi řekl, ať skočím z mrakodrapu, skočil bych. Kdybys řekl, ať přestanu dýchat, přestal bych. Ale ty jsi řekl, ať tě zachráním. A já tě zachránil… Tím chci říct, že… že k tobě cítím něco víc než jen bratrskou lásku. Mnohem, mnohem víc než jen bratrskou lásku. Asi jsem ti teď nechutný a ty mě nenávidíš, ale já ti to musel napsat. Už jsem to v sobě nedokázal déle udržet.
Proto tě prosím, žij za nás oba a prosím, pokus se mi to odpustit… Moc tě prosím!
Nikdy na tebe nezapomenu a budu tě milovat, i kdybych stokrát zemřel a znovu se narodil.
Odpusť mi prosím…
Tvůj Bill
Tak tohle jsem nečekal. Vždyť on ho zachránil tím, že se sám obětoval. Odpustil mu naprosto všechno a stále mu oddaně ležel u nohou. A ten jeho bratr ho nechal! Nechal se zachránit, a ještě ho bezcitně využil!
Myslel jsem si, že už taková láska není. Ale jak je vidět, tohle byl poslední člověk, který dokázal milovat až za hranici smrti. A to já ho poslal na smrt…
„Tak jsem tady. Máte pro mne ty jeho věci?“ za mnou se ozval hrubý hlas. Ani jsem se nemusel otáčet a poznal jsem, že to je bratr Billa.
Měl jsem co dělat, abych se neotočil a nezačal na něj křičet nadávky, ale naštěstí jsem se ovládl.
„Ano, tady to máte,“ podal jsem mu těch pár věcí a potom i dopis s fotkou.
„A ten dopis má bejt jako co?“ podíval se na mě nechápavým pohledem.
„To bylo poslední přání vašeho bratra,“ vysvětlil jsem mu
„Hmm… Tak sbohem,“ otočil se a chystal se k odchodu
„Spíše nashledanou, pane Kaulitzi,“ řekl jsem skoro neslyšně.
„Prosím?“ zeptal se nechápavě
„Ale to nic,“ a už jsem jen viděl jeho záda.
Ještě jsem se za ním díval, jak odchází z věznice a hned u prvních košů vyhazuje věci, které jsem mu dal po bratrovi. Poté rozdělal dopis a rychle ho přečetl. A jako by to jeho bratr nevěděl – dopis byl za malou chvíli roztrhán a hozen do koše za ostatními věcmi.
Když odcházel, bylo ještě vidět, jak se mu smíchem třesou ramena. Nebo to snad bylo pláčem?
It´s too late to apologize
It´s too late
I´m holding on your rope got me ten feet off the ground…
Tu je Tom taký hajzel, a nezaslúžil si, aby sa zanho Bill obetoval, mala som na krajíšku ako mi Billa bolo ľúto. A aj keď neskoro ale dúfam, že Tom na konci plakal.
To bylo tak neskutečně krutý..!!!!chudák Bill…on mu za to nestál…no i když..opravdová láska dělá divy..,ale stejně..:( Velmi povedené. A ta poslední věty mě dostala…fakt netušim,ale bohužel bych řekla,že to byl smích. nevim.
Tu je Tom taký hajzel, a nezaslúžil si, aby sa zanho Bill obetoval, mala som na krajíšku ako mi Billa bolo ľúto. A aj keď neskoro ale dúfam, že Tom na konci plakal.
[1]: Děkuju za koment. Potěší, že to vůbec někdo četl xD
ježiši to je smutný…Promin, ale doslova brečím, to je krásně napsaný. Chudík Bill, Tom je tady pěknej hajzl teda. To souhlasím
To bych jako do Toma neřekla. A Bill. To je takový telátko, že to klidně udělá…. mela jsem na krajíčku…. krásně napsaný
[3]:
[4]: Moc děkuju za komenty holky!
To bylo tak neskutečně krutý..!!!!chudák Bill…on mu za to nestál…no i když..opravdová láska dělá divy..,ale stejně..:(
Velmi povedené. A ta poslední věty mě dostala…fakt netušim,ale bohužel bych řekla,že to byl smích. nevim.
[6]: Děkuju 🙂 No a jestli si budeš myslet že se smál nebo ne je jen a jen na tobě…
No to je zmetek, já bych ho nakopla úplně mi tečou slzy 🙁 Chudák Bill…
[8]: To ti věřím. Ale dík za komentář