Za linií nepřítele 10.

Ještě onen samý den se ti dva odvážlivci vydali na cestu. Bill pomohl Tomovi sbalit věci, i když Tom zprvu protestoval a ujišťoval Billa, že to zvládne sám. Nakonec přece jen vyhrál Bill a Tomovi pomohl. Tom chtěl být strašně samostatný a dokázat tak, že to zvládne, ale spíš byl srandovní, když pořád takhle vzdoroval.

„Přeji vám šťastnou cestu,“ popřál jim Abdulah. Přišlo se s nimi rozloučit celkem dost lidí. Popřáli jim šťastnou cestu a zamávali jim. Oba dva se opět vydali cestou, kterou přišli, až se zase ocitli na sluncem rozpáleném prostranství, kde nebylo ani stéblo trávy. Jen rozžhavený písek.

„Tak pojď, půjdeme,“ pobídl Toma Bill a společně se vydali napříč nemilosrdnou pouští. Během cesty ani jeden z nich moc nemluvili, věděli, že by je to jen vysilovalo, a oni svou sílu nutně potřebovali a nemohli jí jen tak plýtvat.

Cesta se zdála skoro nekonečná, jako by neměla ani začátek ani konec. Místo, od kterého vyrazili, jim už zmizelo z dohledu a před nimi se nacházela jen poušť.

Asi po hodině a půl cesty začínal Tom pociťovat píchání v hrudníku. Na chvíli se zastavil a několikrát se zhluboka nadechl, ale bylo to ještě horší, než když dýchal normálně.

Bill to samozřejmě zpozoroval a zadíval se na Toma.

„Jsi v pohodě?“ otázal se, i když sám si tím nebyl moc jist.

„Jo, jasně, nic to není,“ zalhal trochu Tom a sám si v hlavě říkal, že to jistě přejde, že to bude jenom tou dlouhou chůzí, chvilinku počká a ono to zase přejde. Nepřešlo. Vůbec to nepřešlo. To píchání se ozývalo pořád a ve stále kratších intervalech. Tom bolestně zavřel oči a chytil se za ono bolavé místo.

Bill přišel starostlivě k němu. „Hodně to bolí?“ zeptal se.

„To přejde, nedělej si starost,“ vydechl bolestně.

„Já si ji ale dělám, dělám si o tebe starost celou tu dobu, co jsme tady. No tak, Tome, přede mnou si nemusíš hrát na hrdinu, já vím, že tě to bolí,“ zadíval se mu do očí. Tom po chvíli začal jeho pohled opětovat.

„Poslyš, vím, že to musí hrozně bolet, ale zkus teď tu bolest ignorovat. Zkus myslet na něco jiného, třeba na to, jak už tohle budeme mít všechno za sebou. Jak už si budeme jen válet šunky někde na gauči a odpočívat.“ Usmál se na něj. Tom pouze přikývl a pokusil se o to, co mu Bill poradil. Sice to nezabralo, ale přišlo mu, jako by zabrala ta Billova slova. Jako by byla jakýsi lék, který tu bolest dočasně utlumil.

„Už je to trochu lepší,“ řekl po chvíli Tom a Bill se jen vítězně usmál.

„Vidíš, říkal jsem to, tak pojď, ať máme tohle peklo za sebou,“ pobídl jej a opět se vydali dál.

><

Bill s obavou sledoval Tomovu vyčerpanou tvář. Seděl sklesle na podlaze vrtulníku, rameno měl pečlivě ovázané rukou doktora. Cesta je oba vyčerpala víc, než doufali, poslední metry se už oba v podstatě táhli. Bill si neuměl představit, co Tom zažíval za muka. S četnými zraněními ušel celou tu vzdálenost několika kilometrů, přičemž ho na nohou držela jen pevná vůle a odhodlání.

Ale vyplatilo se. Doopravdy našli základnu amerických vojenských jednotek spadajících pod NATO. Celá válka se od zásahu Američanů zklidnila, odpor panoval už jen na jihu země.

Bill cítil Tomův pohled, který se zastavil někde na jeho levé ruce. Jeho oči zkoumaly se zaujetím tetování, které se poodhalilo, když Bill sundal těžkou vojenskou bundu.

Bill se snažil, vážně se snažil nezírat na Toma. Ale stále to bylo očividnější, prostě si nemohl pomoct, nedokázal pohled odvrátit. I když mapoval Tomovu tvář nesmělými pohledy už mnohokrát předtím, nikdy neměl dost. Každý den znovu a znovu zkoumal obyčejně lehce našpulené rty, které se v poslední době tiskly do bolestné tenké linky, a čokoládově hnědé oči zčásti skryté pod víčky.

„Jsi mnohem odhodlanější než všichni vojáci, co znám,“ ozval se Tom dost nahlas, aby přerušil jednotvárný zvuk vrtulníku.

Vysloužil si tím od Billa malý usměv.

„Mám dobrou motivaci, ale děkuju.“ Stále se díval do jeho očí, které připomínaly gejzíry čokolády. Bill by pro ně mohl vymyslet mnoho takových přirovnání. Začínal si uvědomovat a přiznávat, že k Tomovi chová jistě sympatie a jiné, než jenom jako ke svému kolegovi a kamarádovi. Rozhodl se však, že si tohle tajemství nechá pro sebe. Tom by tohle jistě nepochopil a klesl by v jeho očích na dno, a o to Bill nestál.

Tom se na něj stále díval takovým zvláštním pohledem. V hlavě se mu honilo plno myšlenek. Sváděly krutý boj o tom, co je špatné a co ne, co by si měl myslet a co ne, nad čím by měl uvažovat a co by měl okamžitě zapomenout. To, co pro něj Bill udělal, jej opravdu překvapilo a stále mu je za to něco dlužný. O to tady však až tolik nešlo. Byl opravdu odvážný, o tom nebylo pochyb, ale Tom začal uvažovat i nad trochu jinou věcí. Bill byl skutečně pohledný, do války se vůbec nehodil. Byl to takový jemný a křehký typ. Kdyby jej Tom potkal na ulici, vůbec by do něj neřekl, že bude bojovat v kruté válce a bude to kapitán.

„Jakou motivaci?“ otázal se po chvíli ticha.

„Jednou ti to řeknu, neboj,“ usmál se na něj. Tom však s touhle odpovědí nebyl spokojený a pokračoval ve vyptávání dál.

„A to mi to nemůžeš říct teď?“

„Ne, teďka ne. Je to tajné, a navíc je tady hluk a já tady opravdu řvát nechci,“ usmál se. Tomova zvědavost mu přišla až roztomilá.

Tom tedy jenom poraženě přikývl a po zbytek cesty byl ticho. V podstatě teď už byli na cestě domů, zpět do Německa.

Jakmile byli na místě, vezli Toma okamžitě do nemocnice a Billa s ním. Na základně je sice prohlédli, ale Tom potřeboval operaci ramene a klid, a Bill taky raději preventivní vyšetření.

><

Po týdnu se již Tom dobře zotavoval a Bill jej chodil navštěvovat. Dělali si společnost

navzájem a pomalu mezi nimi rostlo velmi silné pouto přátelství. Byla to ironie, že oba k sobě

navzájem chovali i něco víc než jenom přátelství, ale mlčeli o tom jako hroby. Oba si totiž

naivně mysleli, že by to ten druhý bral jako něco odporného, nepřijatelného, a tak to raději

dusili v sobě.

„Ahoj Tome…“ pozdravil právě vcházející Bill s úsměvem. Zvyknul si… v rámci možností… že se s Tomem bude muset spokojit jen jako s kamarádem.

„Ahoj.“ Tom se poprvé po dlouhé době usmíval. Vždycky se těšil na Billovu návštěvu, představovalo to pro něj jakési prosvětlení jinak nudného dne mezi čtyřmi stěnami. Rameno pořád bolelo, ale v Billově přítomnosti jako by byla bolest otupena. Nechápal se, začínalo mu na Billovi záležet. Ono mu na něm vlastně záleželo už v té poušti, jen byl tehdy ve stavu, že si to nebyl schopný uvědomit.

Bill se usadil na židli vedle Tomovy postele a pustili se do řeči. Vykládali si o různých věcech. S Billem se Tom dokázal zasmát. Doslova miloval Billův neošoupaný smysl pro humor, a jak bral všechno s nadhledem. Uměl se nad věci povznést a vidět to v tom lepším světle, a Toma bral s sebou, takže už přestával být takový zatvrdlý realista.

Jak si tak povídali, ani se neuvědomili, že se dotýkají konečky prstů. Přišel na to až Tom, když poslouchal Billa a onen dotek si uvědomil. Avšak nedal ruku pryč. Líbilo se mu to. Zadíval se na jejich ruce a chytil Billa za ruku lépe. Bill se zasekl ve svém povídání a zadíval se na jejich ruce a potom na Toma. Nechápal, co tohle má být, ale neříkal na to nic.

„Pokračuj, poslouchám,“ usmál se Tom a zadíval se na Billa. Šokovaný Bill tedy dál pokračoval ve svém vyprávění a Tom se zadíval na jejich ruce. Problém byl, že mohl pořádně hýbat zatím jenom s tou jednou, ale i to bohatě stačilo k tomu, aby se jej mohl dotýkat. Držel si jeho ruku jemně na své dlani a hladil ji palcem po hřbetu. Takto poslouchal Billa, který se občas zadrhával, protože tohle opravdu nečekal.

autor: Tina & GossipGirl