S.O.S. (Anything but love) 25.

Bill

Pozorně tě poslouchám. Ano, tenhle průser si pamatuju. Nic mi na to tenkrát neřekla. Jen stála a lapala po dechu a pak mlčky vyklidila prostor. Ještě celej další den se mnou nemluvila, ale viděl jsem, jak byla zarudlá. Bylo mi jasný, že to obrečela. Asi jí to došlo, že tou kurvou z nás dvou nejsi ty, ale já. Ten, co hrál před ní vždycky nevinného a milého. A hlavně rozumného. Nechtěl jsem jí ublížit, to nikdy ne.

„No, je vidět, že máme pořád něco společného. Že jsme dvojčata, ať se nám to líbí nebo ne.“ Pokrčím rameny a připojím se k ukončení příměří. „Jsme oba hajzlové a šílenci. Ty už od mala a já díky tobě.“ Pomalu přejdu k tobě s kamenným výrazem. Vlastně se nemám ani čeho bát. Když jsme oba stejní, jak mi můžeš ublížit. Myslím, že si to uvědomujeme oba. Naši psychickou narušenost. Jsem si jistej, že hluboko v sobě máš ze mě stejně takovej strach jako já z tebe. A ten už asi bude trvat věčně.

„Víš, Tome, máma může být jenom ráda, že už nás nezná. Bylo by jí zle. Z nás obou.“ Musím ti dát za pravdu. Tohle je prostě bez debat jasná věc. Chytnu tě za boky a natisknu se ti na tělo. Mám chuť tě otestovat. Jestli je pravda to, co mi tvrdíš, a už tě nijak nemůžu dostat nebo rozházet, že už je v tobě jen sexuální chtíč. Olíznu ti ucho. „Musím ale říct, že tu oslavu narozenin jsem si tenkrát náležitě užil. Byli jeden lepší jak druhej. A jedna uvzdychanější než druhá. Nelituju toho. Nelituju ani toho, že ty jsi tam nebyl.“ Zasyčím. Ano jsem opět hnusný. A budu hnusný. Chci ti ublížit co nejvíc. Třeba to není až tak úplně pravda, co ti říkám, ale pokud ti to ublíží, je to to, co chci. Ublížit, a zároveň ovládat. „I tak bys tam byl zbytečnej… nestojíš za nic.“ Do ucha tě kousnu a v rukách ti promnu boky. Teď je to lež jako věž, protože mít v posteli tebe, bylo to nejlepší, teda do jisté doby. Ale na tom teď nesejde. Jen trp.

Tom

Je mi jasné, jak típneš cigaretu, že to zase začne být ostré. Ale já vlastně už ani nemám co moc riskovat. Chceš mě zabít? Prosím, posluž si. Stejně už vlastně ani není důvod, proč bych žil. Tebe jsem ztratil, za mamkou bych neměl odvahu jít. Takže co riskuju? Vůbec nic. Když se na mě natiskneš, docela mě to překvapí, nečekal bych, že to uděláš. Vlastně je těžké odhadnout, co uděláš v další vteřině. Možná, že z tebe mám strach, možná, že mě děsí to, že je to jako vidět sám sebe. Myslím, že mamka by byla z nás zklamaná. Všichni by byli a já jsem taky. Nevím, o co ti teďka přesně jde, ale nikdy jsem ti nedokázal odolat, a ty to moc dobře víš. I kdybych se snažil jakkoliv. A i teď mé tělo pod tvými doteky vibruje a chce víc. Zakazuju si na to myslet. Zakazuju si vnímat to, že jsi mi olízl ucho, ale nejde to. Oklepu se a neodvažuju se ti dívat do očí ani do tváře. Nechci, abys věděl, že mě máš stále v hrsti, i když tě nenávidím, v hloubi srdce tě stejně navždycky budu milovat. Je to na palici stejně tak, jako my dva. Když opět začneš o těch prokletých narozeninách, pevně sevřu víčka k sobě. Tohle zabolelo, vím, že mi teď lžeš, ale bolí to.

„To, že lžeš mně, docela chápu, ale nikdy nepochopím, proč lžeš sám sobě.“ Řeknu tiše a snažím se dostat z tvého sevření, nelíbí se mi. Nechci ti být tak blízko, nechci, abys mi vmetl do tváře další stejně bolestivé věci. Nechci poslouchat, co jsme tam dělali, nechci to vědět. Bylo to tehdy strašně těžký. „Víš moc dobře, že tak jako já, tě nikdy nikdo nešukal. Nikdy! Vím, že se ti to se mnou líbilo, tak mi přestaň tady nalhávat nesmysly. Doteďka vidím, jak rozklepaný jsi z toho byl. Jak si nemohl dýchat. Řasy se ti třepotaly a ty jsi ani nedokázal otevřít oči. Nikdy jsi tak skvělej orgasmus neměl jako se mnou, tak přestaň sám sobě lhát, Bille.“ Trochu tě od sebe odstrčím.

Bill

No to máš vlastně pravdu. Nikdo mě nešukal jako ty. To je fakt. Jaká to ironie žití. Zasměju se.

„A víš, že vlastně úplně stejně jsem reagoval, když sis mě bral tady? Klepal jsem se, ale strachy.“ Přejedu ti nehtem po tváři na krk. „Nemohl jsem dýchat, protože jsi mě dusil.“ Obemknu ti prsty kolem krku a stisknu. „Nedokázal jsem otevřít oči od bolesti. Jen s tím orgasmem to jaksi zesláblo.“ Zase tě pustím. Přestáváš mě bavit. Ještě jsou ale dvě věci, co ti hodlám vrátit. Pak ti dám tak říkajíc svobodu. „Budu si lhát do konce života, Tome. Do konce života budu přesvědčovat sám sebe, že jsem tě nikdy nemiloval. Že jediné, co cítím, je nenávist k tobě, a že za to všechno můžeš jen ty.“ Je to sobecké, já vím, ale odmítám si kdy připouštět byť jen sebemenší zásluhu na tomhle všem.

„Mám pro tebe malý návrh, i když vlastně nemáš na vybranou.“ Chytnut tě za bradu a se zúženýma očima na tebe koukám. „Co si to trochu připomenout? Sex se mnou tak miluješ,“ ušklíbnu se a kývnu hlavou směrem ke stropu na znamení, abys ses odporoučel do ložnice. I když samozřejmě odmítám být ten pasivní. To zrovna. A nebudeme o tom diskutovat. Dostanu to tak jako tak. Jako jsi to vždycky dostal ty. „Víš, bráško, už mě začíná soužití s tebou nudit. Ne, že by mě někdy bavilo,“ dodám škodolibě. „Ale teď už mě snad přímo obtěžuje. Ty mě obtěžuješ. Jak nejodpornější hmyz. Takže buď hodný a já ti dám už brzo svobodu.“ Postrčím tě ke dveřím od kuchyně, aby ses konečně hnul.

Tom

Nelíbí se mi, když jsi tak blízko mě a dotýkáš se mě. Pokaždé vím, že je v tom nějaká hnusná podlost. Ale musím uznat, že ses celkem rozpovídal. Jen když mi stiskneš krk, trochu zalapám po dechu, ale není to moc silně a stejně mě brzy pustíš.

„Myslím, že si nikdy nedokážeš lhát až tak moc, abys tomu i sám uvěřil.“ Zakroutím hlavou. Ani jeden z nás to už prostě celé nevrátí a já nevím, jestli bych dokonce chtěl. Jen tě sleduju.

„Nemyslím si, že bys mě dokázal nenávidět. Možná teď, ale vím moc dobře, že mě stále miluješ někde v hloubi srdce. A to je to, co tě žere.“ Zakroutím hlavou. Když začneš s jakýmisi návrhy, jen tě pozoruju, je mi naprosto jasné, že to nebude nic pěkného ani dobrého pro mě. Ale nemám moc na vybranou, a ač se snažím bránit a vyhnout se tomu, stejně mě k těm dveřím postrčíš.

Vztekle zavrčím, ale udělám pár kroků ke dveřím. Takže už přemýšlíš o svobodě? A teď by mě zajímalo o jaké přesně. Chceš mě vážně zabít, anebo mě pustíš? To si myslím, že je naprostá blbost. Ale vážně bys mě dokázal zabít? Stejně je mi to už jedno. Jen mi pošli kulku mezi oči, jestli tě to nějak uspokojí. A tak přemýšlím nad různými věcmi, až se objevím v ložnici, nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí. Je mi jasné, jak si to s tím sexem myslel a nemyslím si, že jsem připraven se nechat šukat, a to od tebe. Otočím se hned čelem k tobě a dívám se ti do očí. Jsem zvědavý, co se bude dít teď.

Bill

Absolutně nic mě nehecuje. Nikam nechvátám. Však ty tam na mě v té ložnici počkáš. Musím se pokřiveně usmát nad tebou a tvým vnitřním vzdorováním. Jako by ti to snad mělo být něco platné.

„Bojíš se?“ Ušklíbnu se a zavřu za sebou dveře. Opřu se o ně. Takhle mě to nebaví. Abych všechno oddřel sám. Neubylo by tě, kdyby ses trochu snažil. „No snad nečekáš, že si pro tebe jednoduše přijdu, ojedu tě a půjdu?“ Zakroutím hlavou. Bylo by to sice nejjednodušší řešení, ale taky nejnudnější. Jen by sis to odstál. Vydržel bys to a nic z toho. A ty musíš trpět přeci jen o něco víc. „Je to tvoje práce. Jen si pro mě hezky pojď a připrav si mě. A já tě za odměnu pořádně ojedu.“ Asi už jsem sám ztratil veškerou úctu sám k sobě. Jinak bych to nemohl říct, natož udělat. Je mi zle ze sebe samotného, ale už to nejde změnit.

Hodím po tobě přísný pohled, když se nemáš k žádnému pohybu. Nedivím se ti, vím moc dobře, jak ti je, ale raději na to nemyslím. Nechci na to myslet. Možná by se mi tě pak zželelo, a to nemám v plánu.

„Tak nerozuměls?!“ Křiknu po tobě a několika rychlými kroky se k tobě přiblížím. Švihnu tě bičem přes bok. Vůbec poprvé, co jsem tě s ním vážně uhodil. I když ho s sebou nosím pořád, nepoužil jsem ho. Až teď. Srdce mi tak zrychlí. Ten svištivý zvuk mi připomíná, jaká to je bolest. Tak ji alespoň poznáš taky. Seznamte se.

„Dělej, co říkám, jinak špatně skončíš. Taky tě můžu přivázat a znásilňovat tě v průběhu noci několikrát za sebou.“ Zavrčím a stisknu ti hrdlo. Raději se ti do očí moc nedívám. Spíše někam do čela. Vím, co dělám, jaký jsem, ale nechci to ještě vidět v tvých očích.

Tom

Nelíbí se mi tvoje pomalé až líné tempo, to, jak se přibližuješ, ani to, jaký drzý pohled na mě upíráš. Nelíbí se mi nic, co se tě týká, ne v tuto chvíli. Na tvoji otázku, jestli se bojím, neodpovím a dál tě sleduju. Vlastně sám nevím, jestli se bojím. Možná, že už vím, co od tebe můžu čekat, že to nebude nic pěkného pro mě. Možná, že už není důvod se bát. Dál tě upřeně sleduju a čekám, co bude. Nemám vůbec chuť tě nechat si mě vzít, ale nemyslím, že mám jinou možnost. A po pravdě mě to docela děsí. Nejsem na tohle vůbec zvyklý. Když mi začneš povídat o tom, že si mám pro tebe přijít, chce se mi docela smát. To si nemyslel vážně, že ne? Nejsem ten, co by prosil, a už vůbec ne tebe o tohle.

Ale smích mě přejde hned vzápětí, kdy ti nejspíše dojdou nervy a ty mě švihneš bičem. Projede mnou ostrá bolest. Myslím, že tohle chtělo dost odvahy. Ne, co se týká mě, ale spíše překonat blok, když jsem si s touhle hračkou hrával já na tobě. Nevěřícně na tebe kouknu a dám si ruce v rychlosti k boku. Nikdy bych nevěřil, že to bolí až tak moc. Cítím tu bolest snad všude, ujede mi lehké zasyčení, když se na ránu pod trikem kouknu. Není to krvavé, ale pěkně zarudlé. Mám co dělat, abych se udržel a neskočil po tobě. Abych ti nezakroutil krkem, i když vím, že teď tu velíš ty.

„Zasranej hajzle.“ Procedím skrz zatnuté zuby a podívám se na tebe. Nemyslím, že teď jednoduše k tobě půjdu. Musím uznat, že mě to dokonce srazilo na kolena. Ztěžka a pomalu vstanu, co ode mě chceš, tak si to do prdele vezmi a dej mi už pokoj. Pomalu jdu k tobě, nedíváš se mi do očí, což je docela vtipné, když jsi měl odvahu udělat tohle. Dojdu před tebe. Dívám se ti do očí, je mi jedno, že mi tohle neoplácíš, já nemám důvod uhýbat pohledem. Nic neřeknu, jen se na tebe dívám.

Bill

Vnitřně se klepu. Tohle jsem vážně udělal poprvé a jsem z toho dost rozhozený. Ale nemůžu to dát nějak najevo. Stočím pomalu pohled na tebe. Prázdný pohled. Bez jediné emoce.

„Bolí to, že?“ Vydechnu šeptem. „A tímhle jsi mě skoro zabil. Buď rád, že já nejsem ty.“ Chytnu tě pod krkem a odstrčím tě ke komodě. Moc se to protahuje. Otočím tě čelně k ní a natisknu na její hranu. Ruce ti přimáčknu ke zdi. Není to zrovna pohodlná pozice pro tebe, ale nezájem. Pustím bič na zem. Až se mi z něj chvěje ruka. Říkám, že nejsem jako ty, ale možná jsem opravdu ještě horší. No a co… je to tvoje vina. Zakroutím hlavou, abych zahnal všechny ty myšlenky, co se mi tlačí do hlavy. Lepší je nemyslet na nic. Pár dní to s tebou ještě vydržím. Pak nás vysvobodím oba dva.

Neohrabaně se ti dobývám k rozepínání tvých kalhot. Trhnu s nimi a nechám je spadnout k zemi. Silně se na tebe natisknu a začnu se otírat, abych se patřičně vzrušil. Dobře, uznávám. Je mi zle ze sebe samotného. Trochu nechápu, jak jsi na to mohl mít žaludek, ale na druhou stranu se nedokážu zastavit. Už ne. Možná jsem nikdy nedokázal. Chce se mi křičet, brečet, zbít tě nebo rovnou zabít, nebo naopak ti padnout k nohám a nechat se konejšivě obejmout. Jenže toho jsem se nedočkal, naposledy před x lety, že už ani pomalu nevím, jaký to je pocit. Jen vím, že ať chci nebo ne… ten pocit mi chybí. Máš vlastně pravdu, když říkáš, že mi nevěříš. Že lžu sám sobě. Že tě i tak pořád někde hodně hluboko miluju. Odplivnu na zem, abych nemusel nic slabošského říct, a trhnu ti s vlasama.

„Máš pravdu ve všem, co jsi mi za těch pár dní řekl… ale neočekávej, že bych si to já sám přiznal, a to tě mělo zachránit. Ty moc dobře víš, jak tohle celé dopadne.“ Zavrčím, i když musíš cítit moje záchvěvy, jak se snažím nevzlyknout. Vlastně už teď nenávidím celý svět a všechny v něm. Nejen tebe.