Byl jednou jeden učitel – alternativní konec 4.

Když konečně znovu zastavíme na malém parkovišti, venku už je tma. Museli jsme jet hrozně dlouho. Ani mi to tak nepřipadalo, při tom všem, o čem jsme spolu s Billem mluvili. Jen je trochu zvláštní, že nikdo během té doby nepotřeboval na toaletu. Ani já, což je ještě mnohem zvláštnější. Když o tom teď přemýšlím, vlastně se mi docela chce. Docela dost. Poslední zastávka byla už tak dávno.

„Tak co, bando, máte hlad?“ zahaleká cizí muž, hbitě vyskočiv z otevřených dveří na místě řidiče. Zřejmě řídil celou cestu. Tvrdý chlap, to se pozná.

Odpovíme souhlasným přikyvováním. „Jak prase!“ ozve se Andrej.

„V tom případě jsme na správným místě,“ triumfálně ukáže prstem na budovu, které jsem si dosud nevšiml. „Tohle je hospoda mýho strýce,“ pochlubil se.

„Tvůj strýc je fascinující člověk,“ pronesl Bill zasněně. „Majitel hospody a menšího bazaru?“

„To auto vlastně není tak úplně jeho, to je na dlouhý vyprávění. Každopádně mu ho teď vrátíme a na další cestu si půjčíme jiný, míň nápadný. Ale teď už pojďte, příšerně mi kručí v břiše.“

Společně s ním jsem si uvědomil skutečnou intenzitu svého hladu. Jistě, nejedl jsem už několik dní. Andrej zamkne auto a klíč předá mně neznámému muži, kterého všichni ostatní oslovují velmi důvěrně, nikoli však jménem, a nikdo se ani neobtěžoval mi ho představit. Ptát se ho na jméno po tak dlouhé době mi připadá hloupé. Raději tedy zachovám mlčení a ruku v ruce s Billem ho následuji k vchodovým dveřím.

Hned po vstupu mě do tváře udeří horko a jakýsi pach, který nedokážu pojmenovat. Spoře osvětlený lokál je zařízen lacinými, ale funkčností zřejmě oplývajícími kusy nábytku; vždyť jakýkoli obyčejný stůl by se pod tímhle stokilovým amatérským striptérem rozletěl na milion třísek.

Stolů je tu celkově šest; všechny podél zdi a u každého stojí tři židle, přičemž dřevěné lavice, lemující hospodu téměř po celém vnitřním obvodu, nabízejí nejméně dvě další místa. Stěny jsou holé, bez příkras, jen u dveří přímo naproti vchodu visí srnčí lebka. Nade dveřmi je nápis ve mně neznámém jazyce.

„Tamhle jsou záchody?“ zeptám se Billa šeptem.

„Jo, je to tam napsané,“ kývne.

S vysvětlováním se neobtěžuju. Polohlasem se ostatním omluvím (stejně mě slyší jenom Bill, Andrej a ten druhý jsou momentálně zcela zabráni do pobízení tanečníka; cizák dokonce vytáhl z kapsy jakousi bankovku a nacpal mu ji do slipů) a zamířím k nim.

Octnu se v mrňavé chodbě, na jejímž konci se skví dvoje dveře. Jedny bílé lítačky, nejspíš do kuchyně, a druhé hnědé, dřevěné. Ty si vyberu. Zavedou mě do další chodby; shodou náhod se v ní opět nacházejí dvoje dveře. Jedny s vyobrazením močícího panáčka a druhé s obrázkem panenky na nočníku. Stará známá symbolika.

Po návratu do lokálu po něm chvíli bloudím očima; konečně vidím stůl, který si vybrali, těsně vedle východu z restaurace. Všechny tři židle jsou zabrané; Andrej a ten druhý se chopili každý jedné, poslední zabral ještě další cizí muž, zjevně strýc toho, jehož jméno neznám. Zamotává se to čím dál víc.

„Dobrý den,“ pozdravím strýce a vtěsnám se na lavici vedle Billa. Strýc cizího muže zatím blekotá něco v tom neznámém jazyce. Neumí německy.

„Tomi, tohle je Boriho strýc,“ kývne Bill bradou k muži. Tak Bori? Nejspíš Boris. Klasika.

„To mi došlo,“ zazubím se. Z téhle nové společnosti jsem lehce nesvůj. Andrej, Boris a jeho strýc spolu rozmlouvají tím jazykem, kterému nerozumím a který nedokážu pojmenovat. Bill je napjatě poslouchá.

„Vyprávějí mu o našem útěku,“ zašeptá mi Bill. „Neboj, ten strýc je dobrý člověk. Nikomu nás nenapráská,“ dodá, když vidí můj výraz.

Borisův strýc se za chvíli zvedne a opouští stůl; odchází se přeptat na objednávku nově dorazivších zákazníků, jakýchsi dvou mužů v tmavých šatech.

„Objednali jsme pro všechny guláš,“ oznámí mi Andrej. „Bude ti chutnat, je to specialita strýcova kuchaře. A navíc tu kromě něj mají jen boršč a tomu moc nefandím.“

Sotva domluví, přitočí se k nám mladý číšník, položí doprostřed stolu karafu s vodou a z tácu před nás vyskládá čtyři sklenice. Prohlédnu si ho. Má světlé vlasy, skoro bílé, a něžný obličej, v němž se trvale usadil sklíčený výraz. Úzké, bledé rty, špičatý nos a nad ním dvě velké, světlounce modré oči plné smutku. Uniforma je mu o číslo nebo dvě větší, doslova na něm visí. A třesou se mu ruce. Neřekne nic, otočí se a zmizí.

„Jiné pití tu nevedou,“ pokrčí rameny Boris „Leda místní pivo, je hodně silné. Ale to si dneska dát nemůžeme, musíme být ve střehu. Navíc není ani dobré,“ spiklenecky na mě mrkne. Nemám pivo rád, tak nevidím důvod.

Číšník je hned zpátky, nese dva talíře plné hnědavého guláše a talířek s příbory. Lokálem se šíří příjemná vůně. První talíře položí před Billa a Andreje, já a Boris si budeme muset chvíli počkat. Je to ale jen krátká chvíle; sotva zašel, vynoří se číšník opět ze dveří, v rukou má další dva talíře. Na znamení díků se na něj usměju; v jeho vystrašené tváři se zračí údiv. Vrátí se ještě jednou, aby nám věnoval plastový košík s krajíci chleba. Přitom si dává záležet, aby se na mě nepodíval.

Brzy na jeho zjev zapomenu.

Andrej si chvíli povídá s Boriho strýcem u jiného stolu. Po očku přitom kouká na nás. Rozhovor trvá jen pár minut. Když se odmlčí, podívá se na nás i strýc, ještě něco zamumlá a odchází.

„Vyjednal jsem nám auto,“ usměje se Andrej. Bill jeho úsměv opětuje a jeho zásluhy ocení zdviženým palcem.

Na další cestu se vydáváme v malé Toyotě Corolla tmavě modré barvy. Bori řídí, Andrej sedí na sedadle spolujezdce a my dva zbývající se těsníme na zadním sedadle. Ne že by bylo malé, sedíme blízko u sebe schválně. Je příjemné cítit lidský kontakt. Sevřu v dlani Billovu ruku a on se na mě usměje tak krásně, jako to vždycky uměl. Spontánně se políbíme. Vyruší nás až Boriho smích.

„Tohle si nechte od cesty, hoši, nechci se dívat, jak to děláte. To si radši pustím na netu nějaký péčko.“

Bill se rozpačitě zachichotá a položí mi hlavu na rameno. Hladím ho po tváři. Bledost jeho obličeje, pramenící patrně z klinické smrti, ještě víc podtrhuje a zvýrazňuje všechny jizvy, i tak mu to ale moc sluší. Když mu to řeknu, nevěřícně odfrkne.

„Vlasy mám mastné jako prase, nejspíš si je budu muset oholit úplně všechny, tohle v životě nepůjde umýt.“

„Ale i tak jsi nejkrásnější člověk, jakého znám.“

Za chvíli usne. Opírám se o dveře s Billovou hlavou na klíně a poslouchám jeho klidný dech. Hřeje mě, že je tu se mnou. Že jsme spolu na útěku a že se tentokrát nemůže nic pokazit. Jakkoli dlouho ještě pojedeme, jakkoli tajně budeme žít, dokud budeme spolu, bude všechno v pořádku.

Z polospánku mě vyruší tlumené hlasy. Poslouchám, co si říkají, aniž bych otevřel oči. Bez vizuální pomoci od sebe ty dva hlasy ovšem nejsem schopen odlišit.

„Co ty hrdličky?“ zeptá se první hlas.

„Oba spí,“ odtuší druhý.

„Koukám na ně celou dobu. Pořád se k sobě tulí. Je vidět, že se mají fakt rádi.“

„Taky jsme byli takoví,“ zasměje se druhý hlas.

Pootevřu jedno oko. Andrejova ruka spočívá na Borisově tváři. Bori ovšem nevypadá, že by si toho doteku nějak všímal.

„Tak proč to přestalo?“ zeptá se Andrej ublíženým tónem.

„Myslím… dospěli jsme.“

„Chtěl bych, aby to bylo jako dřív,“ posteskne si Andrej. Jeho ruka se přitom nenápadně posune na Borisovo rameno a odsud na jeho hruď. „Pořád máš stejné svaly.“

„Kdy že jsme to vlastně dělali naposledy?“

„Víš, že už ani nevím?“

„Tak to asi fakt dávno. Jen tě upozorňuju, že je mi čtyřicet sedm let a už nemám takovou výdrž jako kdysi.“

„Nepochybuju o tom, že jsi pořád ten stejný kanec. No tak, zastav někde, chci tě… Ti dva budou klidně spát a nic nezjistí.“

Na neosvětleném parkovišti u dálnice jsem pak, za zvuků zvenčí, konečně pořádně usnul.

autor: Fabiana