Za linií nepřítele 8.

Bill byl zmatený. Podle toho, co viděl, pojal tušení, že Toma tu znají. Nebylo by divu, bojoval tu už dlouho. Dost dlouho na to, aby zdejší obyvatele poznal. Místní obyvatelé byli milí. Nejspíše to způsobovaly německé uniformy. Vsadil by krk, že kdyby sem přišli v muslimských pláštích, schytali by kulku dřív, než by stihli říct pozdrav. Popravdě, slyšel něco o utajené vesnici, ale tohle si nepředstavoval. Myslel jenom na pár lidí propagujících odboj proti válce. Ne na celou vesnici. A nejspíš dost velkou vesnici, jak viděl.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vzápětí se objevila ta žena, kterou Abdulah představil jako svoji manželku. Nesla misku vody a něco jako pečený chleba. Bill byl ale natolik vyhladovělý a žíznivý, že byl vděčný i za tohle.

„Děkuji,“ usmál se, když to položila na stůl. Jeho úsměv se ještě roztáhl, když uviděl i hromádku šatů. A k jeho překvapení to nebyla tak docela burka. Připomínalo to spíš tepláky a delší volnou tuniku.

„Děkuji vám za všechno,“ zkusil znova. Vyplašeně zamrkala a dala se na odchod. Bill usoudil, že neumí anglicky.

Vděčně ze sebe stáhnul uniformu, která už byla na hodně místech protrhaná a někde i opálená. Ani se s ní neodvažoval zatřást, jak byla plná písku a prachu. Neprůstřelná vesta byla v dost podobném stavu jako uniforma, přestože byla látkou skryta.

Jenom v boxerkách se úlevně natáhnul na postel. Chtěl se sice první obléci, ale ta postel vypadala tak lákavě…

Později zjistil, že se mu povedlo usnout. Posadil se na posteli, udiveně zvednul obočí, když uviděl, že je přikrytý. Byl si skoro jistý, že přes sebe slabou přikrývku nepřehazoval.

Vylezl z postele a spatřil, že sbírka jídla na jeho stole se rozrostla o mističku něčeho, co neznal. V rychlosti na sebe natáhnul oblečení. Bylo mu trochu volnější, ale účel splňovalo. Mohl být vděčný alespoň za tohle. Už to byl v jeho situaci luxus.

Přesto, byl v cizí vesnici, nebyl ani místní. Nesměl tak úplně zanevřít na opatrnost. Proto do sebe vpravil jenom chléb a vodu, než se vydal na průzkum. Protáhl se úzkými dveřmi a dostal se přímo do hlavní místnosti domku. Okolo stolu seděla celá rodina. Ta žena, Abdulah a jeho syn.

„Dobrý…um…“ podíval se na hodinky, „dobré ráno.“ To spal opravdu tak dlouho? Přišli sem někdy odpoledne.

Abdulah se pousmál a zvednul se ze židle. „Jedl jsi?“ zeptal se obratnou angličtinou.

„Ano, děkuji vám za všechno. Jste opravdu milí, všichni,“ usmál se upřímně Bill a vynadal si za svou nevěřícnost. To, co dostal v mističce on, jedli i oni, byl to úplně stejné.

Abdulah jeho krátkou řeč rychle přeložil a Bill viděl, jak se tváře všech přítomných roztahují do úsměvů.

„Mohl bych vidět Toma?“ Svůj pohled upřel na Abdulaha. Muslimský muž se na něj chvíli díval, ale potom přikývl.

„Dobrá, ale stále spí, byl opravdu vyčerpaný,“ povídal za chůze Abdulah. Bill jen mlčky přikyvoval. Následoval Abdulaha ven do dalšího domu. Tam seděl na židli jeden postarší muslim a podřimoval. V dalším pokoji se už nacházel Tom. Ležel na posteli, přikrytý tenkou látkou, a spal. Hned ho upoutalo jeho zavázané rameno. Bill Toma přelétl pohledem. Uvnitř něj mu bylo tak úzko, když viděl Toma takhle zřízeného. Abdulah jej nechal taktně s Tomem o samotě. Bill přišel k posteli a posadil se na její kraj hned vedle Toma. Díval se na jeho klidnou tvář a také na ní zaznamenal pár oděrek.

Jak tak Tom spal, přišla mu jeho tvář tak andělská. Vypadal jako anděl, když spal. Bill se sám přistihl, jak se lehce usmívá. Teď to ještě tolik nevadilo, ale až se Tom probudí, bude se muset hlídat a dávat si velký pozor. Tom by asi nebyl moc potěšen, kdyby zjistil, že se Billovi líbí.

Ano, skutečně tomu tak bylo. Líbil se mu a opravdu moc. Jeho tvář vypadala, jako by ji vytesali andělé. Ale tohle všechno bylo jen v Billově hlavě. Tentokrát byl skutečné rád, že myšlenky nemohl nikdo vidět, ani se k nim nějakým způsobem dostat.

Ani netušil, jak dlouho u něj sedí, ale nechtělo se mu ještě odcházet. Pohlédl na Tomovu ruku a lehce ji pohladil. Opatrně ji vzal do dlaní a pohladil ji po hřbetu. Tam moc zatoužil, aby jej jednou tyhle ruce hladily, aby jej k sobě pevně tiskly. Bill se ztratil ve svých vlastních myšlenkách a při tom nevědomky dál hladil Tomovu ruku. Až zavrzání dveří a kroky jej z myšlení probudily. Pomalu zase Tomovu ruku položil a zadíval se na Abdulaha, který postával u něj. Nic však neříkal.

„Kdy se asi probudí?“ Bill téměř svou otázku zašeptal. Při tom se stále koukal na Tomovu klidnou, spící tvář.

„To není předem určené. Může se probudit už zítra nebo až za týden, záleží také na tom, jak se bude rána uzdravovat. Myslím, že by to ale mělo být v pořádku,“ položil svou ruku na Billovo rameno v přátelském a utěšujícím gestu. Nemohlo mu uniknout to, jak se na Toma díval a také to, jak jej držel za ruku. Ano, byl nežádaným svědkem této situace, aniž by o tom Bill věděl, ale rozhodl se, že si to nechá pro sebe.

><

Tomovy roztřesené řasy se pohnuly, jak opatrně zamrkal. Měl v hlavě pusto, připadal si jako by prospal celý svůj život. Bolelo jej dýchat a každý, byť nepatrný pohyb, byl nemyslitelný. V danou chvíli jenom cítil, že leží na měkké posteli a přes sebe má přikrývku.

Přesto se pocit slabé bolesti nedal ani omylem srovnat se stavem, jaký prožíval, když byl naposledy při vědomí. Z těch okamžiků si pamatoval jenom bolest, žízeň, vyčerpání, beznaděj a taky obličej Billa, který ho povzbuzoval. Taktéž si zcela nepochopitelně pamatoval, že na něj v čase než omdlel, myslel víc, než bylo zdrávo.

Lehce skrčil prsty na rukou i na nohou, příjemně překvapený, že nepocítil bolest. Překonal proto stálou únavu a otevřel oči. Zasáhlo jej ostré světlo, jeho neuvyklé oči rázně zaprotestovaly. Ostrou bolest pocítil až v mozku. Nadechnul se a lehce zamžoural skrz řasy. To bylo lepší. Chvilku počkal, než od sebe víčka odlepil o kousek víc. Netrvalo zas tak dlouho a mohl se okolo sebe rozhlédnout alespoň z omezeného výhledu vleže.

Vedle postele zaregistroval sedící shrbenou postavu. Zatajil se mu dech nad volnými, muslimskými šaty. Vzápětí si ale v duchu nafackoval. Nepřátelé by ho sotva uložili do měkké, vystlané postele, a navíc by u něj určitě nevysedávali. Skrz ospalky a zamlžené oči se snažil toho ‚někoho‘ identifikovat.

„Abdulahu!“ rozjasnily se mu oči, ale z plánovaného radostného tónu zbylo jenom zasípání. Odkašlal si a zkusil to znovu. Už to šlo o poznání lépe. Muž vedle postele stočil koutky do úsměvu a zahlížel na Toma přívětivýma očima.

„Ahoj Tome. Odpočívej, nemluv. Potřebuješ nabrat síly,“ vydal starší muslim krátký, ale výstižný rozkaz, do nějž zakomponoval i stručné přivítání. Přesto věděl, že Tom neposlechne. Nikdy nebral ohledy na svůj stav, když chtěl zjistit informace. A teď mu otázky přímo koukaly z očí.

„Já… kde je Bill?“ vypadlo z něj jako první. Samotného jej překvapilo, co ho nejvíc zajímá. Neupřednostnil svůj zdravotní stav, ale Billa.

Abdulah ho obdařil vědoucným pohledem. „Asi spí. Nebo si hraje s mým synem, případně se snaží domluvit s mojí ženou. Neboj se, je v pořádku. Dostal se sem v podstatně lepším stavu než ty.“

Tom zmateně zamrkal.

„My jsme… došli až do vesnice?“

„Posledních pár desítek metrů tě v podstatě táhnul, ale ano, dostal se s tebou až sem.“

„To není možný…“ vydechl mladý voják a pokusil se zvednout. Připravil se už dopředu na bolest, která na sebe skutečně dlouho čekat nenechala. Mezi žebry ho ostře píchlo a v zápěstí zakřupalo. Přesto se víceméně silou vůle vzepřel a s vydatnou pomocí od Abdulaha se zvednul do sedu. Úlevně se opřel o čelo postele.

„Ty si prostě nedáš říct, co?“ Abdulah si nemohl pomoct od úsměvu, když sledoval odhodlání mladého Toma.

„Ne. Sám jsi mě to naučil. Co se mnou vlastně je?“ Tom cítil ostrou bolest na břiše, v ruce a v noze. A žebra na tom nejspíš také nejlíp nebyla. Nejhorší bylo ale rameno.

„Z ramene jsme ti vyndali kulku. Pěkně to zhnisalo, ale snad se to vyléčí. Jedno žebro je skrz, dalších pár naražených. Stejně je na tom zápěstí a pravé koleno. Břicho je fialový od modřin, škrábance ani nepočítám. Ale dostaneš se z toho,“ dokončil a usednul zpátky do obyčejné, dřevěné židle.

Tom si povzdechl. „Říkal jsem mu, ať se na mě vykašle už tam. Prosím tě, nelži mi a narovinu mi řekni pravdu. Má to rameno vůbec šanci na uzdravení?“

Adulahův výraz mu řekl všechno. Odvrátil obličej a schoval ho do cípu deky. Nevěnoval okolí víc pozornosti, stalo se to, čeho se obával nejvíc. Je z něj mrzák…

Jeho už tak pochmurná nálada poklesla pod bod mrazu. Už nikdy nebude moct mimo dům, aniž by se za sebe styděl. Už nikdy nebude moct sloužit u armády.

Už nikdy se nebude moct podívat Billovi do očí. Vždyť Bill vypadá tak… no prostě ne jako voják a přežije to bez zranění. A on přijde o ruku. Kdyby se nad tím zamyslel víc, uznal by, do jaké míry jsou jeho myšlenky ovlivněny nejnovější zprávou. Ale uvažování měl zastřené.

Černé myšlenky mu zaplnily celý den. Zaregistroval jen, jak několik lidí vešlo a zase vyšlo z jeho pokoje. Nemohl tu náladu zaplašit. Bill se s ním táhnul zbytečně. Mohl si ušetřit hromadu nepříjemností a nechat ho tam. Mohl jít sám, bez zátěže a bez nepříjemností. Proč to vlastně dělal? Proč to všechno? Tahal ho z té díry, vzbouřil se proti plukovníkovi. Šel přes poušť do tohohle Bohem zapomenutého městečka jen proto, aby Tomovi zachránil život.

autor: Tina & GossipGirl