Prayers to Stars 11.

Čas na tyto vzpomínky byl tak zdlouhavý a on už přestával věřit, že se jeho duše někde ocitne. Začínal si myslet, že zůstane v tomhle stavu a takhle bude vzpomínat a přemýšlet už navěky. Ale jak dlouho bylo navěky? Kdy to začínalo a končilo? Nebo to nekončilo nikdy… Ale vše má přece někde konec. Tak co to znamenalo?

Pak se k horku přidala zima. Ty dvě naprosto odlišné věci se spojily a on je přestal vnímat úplně. Cítil spalující horko, jako by hořel v plamenech za živa, a přitom se třásl zimou, která do něj zabodávala tisíce ledových a ostrých kusů ledu. Kdyby mohl, křičel by bolestí. Avšak on mohl křičet jen uvnitř své duše, na povrch se nevydralo vůbec nic, jen ho to rvalo zevnitř.

„Tomi…“ Tichý roztřesený hlas protnul ticho, jež nastalo po Tomově vyprávění. Bill jím byl otřesen natolik, že si až teď uvědomil, že sedí vedle sebe na studené zemi. Toužíce po objetí jeho silných paží a pod ochranářským pudem se tiskl na jeho hruď. Nevnímal studený vítr vrážející mu do zad. Dokázal vnímat jen blízkost těla, třel se o něj nosem a pevným stiskem se ujišťoval, že je Tom tady s ním a že mu nic není, že mu nikdo a nic neublížilo. Nedovolil by to. Ještě před chvilkou byl naštvaný k nepříčetnosti, avšak teď svých slov litoval natolik, až ho bolelo kdesi v hrudi.

Ještě chvíli nenasytně vdechoval omamnou vůni. Pak pomalu zvedl hlavu a dychtivě se podíval do jeho očí, jež se na něj opětovně upíraly. „Omlouvám se.“ Věděl, že stačí tato dvě slova, že nemusí vysvětlovat, za co se omlouvá.

Tentokrát příval větru ignorovat nemohl. Udeřil do něj tak náhle, že se jeho tělo neovladatelně roztřáslo. Zimomřivě se stulil a čelo si znovu opřel o jeho hruď, aby se mohl ponořit do jeho vůně. Nepřemýšlel nad tím, co dělá. Na to bude spousta času pak. Otřáslo jím Tomovo vyprávění. Ne proto, že jemu hvězdy odpustit nemusely, ale proto, že se bál o něj. Kdyby mu ho v tuto chvíli chtěl někdo vzít, porval by se s ním s jistým vítězstvím. A pak by se k němu znovu přitulil a nechal se jím ukolébat a utěšit.

„Jsem rád, že ti odpustily i hvězdy,“ zamumlal do jeho trička, ale i přes tichost jeho slov ho Tom zaslechl. Na jeho rtech pohrával zasněný úsměv. Ještě před chvilkou se třásl pod vzpomínkami, ale teď se nemohl soustředit na nic jiného než na to křehké stvoření ve své náruči. Pohladil ho po vlasech, tak opatrně, že to Bill skoro necítil. A pak znovu a znovu. Nemohl přestat, bylo to tak utěšující. Pohrával si s jeho černými pramínky, namotával je na prst, ale dával obrovský pozor, aby ho jedinkrát nezatahal. Nechal se unést, nezbedné prsty se do nich vpletly a jemně jeho hlavu odtáhly. Bill k němu zvedl tázavý pohled.

Tom rázem nevěděl, co říct. Zdálo se, že vše, co řekne, nebude dost vystihující, akorát zbytečné mrhání slov. A tak mlčel, jen se na něj díval a nemohl se toho pohledu nabažit. Jeho bledá tvář byla tak nádherná. Ženské rysy tak dokonale matoucí, rty tak sladké a jako magnet přitažlivé už jen na pohled. Nedokázal se mu dívat do očí, jen se upíral na jeho rty, jejichž chuť už znal, a ať to zapíral sebevíc, měl na nich takovou chuť, že by nejraději všechnu jejich chuť slíbal, něžně by je hladil, a pak jemně proklouzl jazykem dovnitř, vnořil se do zakázaných úst…

Slunce se právě objevilo na obzoru. Jen malý kousíček paprsku vystrčilo ze své ložnice. Všude kolem něj se třepotaly červánky, pohltily čisté nebe kolem sebe, aby alespoň na chvíli uchvátily svou křiklavou červení místo po boku zářivého slunce.

Ticho nebylo tíživé, alespoň ne pro něj. Pro něj bylo něčím výjimečným, a on si ho náležitě užíval. Konečně mohl přemýšlet, aniž by ho něco nebo někdo rušil. Nestávalo se často, že by měl čas přemýšlet, zaobírat se problémy. Na tohle byl čas až při svitu hvězd a měsíce. Ovšem tuto noc nebe zdobily jen černé mraky a ty nedovolily jeho věrným posluchačům vysvitnout. A další šance si s nimi promluvit byla v nedohlednu. Celý dlouhý den. Dnes měl hodně práce, na kterou by se měl soustředit, a to by nedokázal, kdyby si v hlavě neurovnal to vše, co ho trápilo.

Zničeně si povzdechl a protřel si unavené oči. Bylo tak složité se projít tím zmatkem. Točila se mu už hlava z toho, že ať se úpěnlivě snažil, stále nenacházel východisko z této situace. Ale přesto všechno nelitoval, že toho chlapce poznal. Možná litoval toho, že unesl zrovna jeho, protože jeho nevinnost si to nezasloužila, ale rozhodně nelitoval, že ho poznal. I když věděl, že tohle nemůže, že je to nebezpečné jak pro něj, tak pro jeho malou holčičku, nemohl si pomoct. Bill byl tak výjimečná osoba. Byl tak chápavý a upřímný. Podmanil si Tomovo srdce, aniž by o to usiloval. Chvíle, kdy byl s ním, byly pro Toma ty nejšťastnější. Trávil s ním hodně času. Možná až příliš, vzhledem k pravidlům. Ale on se jimi nikdy tak úplně neřídil, tak proč by měl teď? Proč by se s ním nemohl přátelit?

Přátelit. Nevěděl, jestli je to zrovna tohle, co chtěl. Chtěl Billa více poznat, chtěl mu být neustále nablízku, chtěl být jeho přítelem. Ale zároveň po něm toužil…

Připadalo mu, jako by Bill byl anděl. Miloval jeho úsměv a zvonivý smích, i když ho neslyšel často.

Ještě dlouho jen tak stál a nechával se unášet kdesi do hloubi své duše. Když konečně otevřel oči, slunce bylo už vysoko na obloze, bez zájmu se na něj seshora dívalo. Otočil se a vydal se domů, za svou malou holčičkou, která ho už určitě čekala hladová a plna energie a nadšení z nového dne. Už nebyl zmatený, když vešel dovnitř svého příbytku a nechal se obejmout malým, hubeným tělíčkem. Nyní měl v hlavě čisto a prázdno, myšlenky spokojeně seděly každá ve své přiřazené polici a on si mohl v duchu s úsměvem odpovědět na všechny ty otázky, na něž hledal tak dlouho odpovědi.

autor: xoxo_Lady