Byl jednou jeden učitel – alternativní konec 2.

Motor přestal vrčet.

Otevřu oči – stalo se to moc náhle, vyděsil jsem se. Asi jsem se lekl nahlas, protože Bill mě vzápětí pohladil po ruce a řekl, že je to jen pauza na záchod.

Vstal a odhrnul závěs – proto tu byla taková tma! – ze zadní části konstrukce auta. Pomohl mi ven. Nohy mě už poslouchaly celkem slušně, ale pořád to nebylo ono. Prohlédl jsem si vůz – klasické auto na přepravu vojáků, jen nějaké malé. O jeho dveře se opíral postarší muž. Jeho silueta se proti vycházejícímu slunci ostře rýsovala na bílém nebi. Měl na sobě tmavě zelené kalhoty, maskáčovou vestu, šedý svetr a černou kšiltovku. Když nás zaregistruje, krátce pokývne a potáhne z cigarety.

„Tome, to je Andrej, alias velký a veledůležitý zástupce Igora. To on nás odsud dostane.“

Andrej se krátce zasměje, zamáčkne cigaretu o karoserii a udělá dva kroky k nám.

„Tak ty seš ten Tom, jo? To mě těší,“ natáhne ruku. Rozpačitě ji stisknu. Má velké, hrubé dlaně s chlupatými hřbety. Pak se otočí na Billa. „Už jsi mu to vykecal, nebo to mám udělat sám?“

„Radši ty, já o tom nevím skoro nic,“ ozve se Bill tiše.

„Fajn. Tak sedej,“ ukáže na kempinkovou židli, kterou právě z auta vytáhl jiný muž – toho jsem si předtím nevšiml. Posadil jsem se, Bill si z auta vzal další židli a cizí muž udělal totéž. Jediný Andrej zůstal stát, důležitý jako zapalovač kuřákovi.

„Abys věděl, Tome, když mi tady Vasko řekl, že budete utíkat, protože tě Igor odmítal pustit pryč, i když se s ním vyspal, a abych mu dal dvě kapsle s jedem, kdyby to náhodou nevyšlo, bylo mi jasný, že to nevyjde. Jsem takový amatérský chemik a kdysi se mi podařilo z vlastních zásob namíchat látku, kterou když vypiješ, vypadáš jako mrtvý, ale za dva až tři dny se probereš a jsi v pohodě. Tady se to náramně hodilo a všichni vojáci, na kterých jsem to zkoušel, úspěšně unikli – posílali mi ze zahraničí šifrované zprávy. Igor a jeho nohsledi to neměli jak zjistit. Kdo zemřel, nebo tak vypadal, toho prostě vzali a hodili do jámy na mrtvoly. A když pak ožiješ, prostě se zvedneš a zdrháš. Mrtvé nikdo nepočítá a nikdo nepozná, jestli v jámě někdo chybí.

Každopádně, když Vaska dovlekli zpátky z toho Německa a pak přivezli i tebe, bylo mi jasný, že budete chtít pryč. Už proto, že šel sám od sebe za Igorem. Tam by nikdo jen tak z prdele nelezl, to mi věř. Jenže to nevyšlo. Takže jsem oprášil starý recept a namíchal to znovu. Nebudu zacházet do detailů, jednak bys tomu nerozuměl, ale hlavně je to moje tajemství; a kdyby prasklo, co všechno tam dávám, už by to nikdo nechtěl. Povedlo se mi to uvařit a naplnil jsem kapsle. Když jsem tě pak z tý jámy tahal a ty ses furt neprobíral, i když už byl dávno čas, došlo mi, že jsem přestřelil. Asi jsem dal do jedný kapsle nějakou větší dávku, možná jsi na to prostě nebyl zvyklej, každopádně jsme mysleli, že jsi fakt pryč. Zatímco Vasko bulel, já se snažil tě oživit, a nakonec ses probral, za to jsem byl rád. Neodpustil bych si, kdybych tady Vasilovi zabil bráchu. To bude asi tak všechno.“

V hlavě se mi to hemžilo otázkami. Proč nám tenhle člověk vlastně pomáhá, kdo je ten druhý muž, co přijel s ním, jak to, že o nás tolik ví, proč říkají Billovi Vasko, a kdo je kurva ten Igor, co mi šuká přítele. Nahlas jsem ale neřekl nic.

„A teď utíkáme znovu, tentokrát už to vyjde,“ usmál se na mě Bill. Pokusil jsem se úsměv opětovat, ven ale vyplul jen zoufalý škleb. V břiše se mi cosi vařilo. „A víš proč, Tomi? Protože tentokrát už nás nebude nikdo hledat. Jsme pro ně mrtví, nevšimnou si, že jsme zmizeli.“

„Jo, jedinej, koho by mohli hledat, jsem já,“ zasmál se Andrej. Ostatní se váhavě přidali. Mlčel jsem.

„Hele, Andy, nebude jim ale chybět to auto?“ zeptal se najednou Bill.

„Kdepak, to jsem zařídil zase já,“ ozval se druhý muž. „To je auto mýho strýce, má takovej menší bazar. Půjčil mi ho, když jsem mu řek´, že chci zachránit tady Andyho,“ usmál se na něj. „Aby nemusel pěšky lesem a pak ležet v tý jeskyni, přijel jsem si pro něj až k bráně. Jasně že mi nevadilo, že si s sebou chtěl vzít nějaký dva mládežníky, co byli za mrtvoly. Místa je dost.“

„Moc ti děkujeme,“ prohlásil Bill za nás za oba a stiskl mou ruku. Jeho dotek teď hřál až moc, přímo pálil. Uvědomil jsem si, že vraštím obočí, a rychle jsem uvolnil tvář. Žádné výbuchy vzteku, Tome, jen klid. Jak byly ty barvy?

Nádech, výdech, nádech…

…Zelená…

Takové uklidňující cvičení, které mě naučil bratránek Dennis, když jsem mu kdysi před lety ve vzteku rozbil hubu. Dennis je zvláštní kluk. Nikdy nekřičí, nikdy se nerozčiluje. Je klidný, ledově klidný až apatický; když se směje, vždycky je to jen ironicky. Ale pod tím jeho chladem se schovává milé jádro, stačí se k němu jen prokousat. Žádný jiný člověk na světě a ve vesmíru by vás neučil meditovat poté, co jste mu zlomili nos a vyrazili dva zuby. Snad ho ještě někdy uvidím, vlastně… rád bych se s ním znovu setkal. Protože díky němu je mi teď mnohem líp. A díky tomuhle cvičení jsem si na něj vzpomněl.

Přinutím se k úsměvu a sám poděkuju Andrejovi i tomu druhému. Jen kývají, jako že to nestojí za řeč. Cizí muž se pak podívá na hodinky.

„Jsme tu už o dvě minuty dýl, než máme bejt, koukejte naložit židle a jedem dál.“

Poslušně jsme poskládali židle a Bill je všechny uložil do zadní části auta. Pomohl mi pak nastoupit, sedl si vedle mě a zajistil závěs. Z kabiny auta sem byl slyšet tlumený hovor těch dvou a pak Andrejův zastřený smích. A už jen startér a vrnění motoru.

autor: Fabiana