Just my boy 28.

Svlékl ze svého těla poslední svršek pracovního oděvu a vyměnil jej za čisté sněhobílé tričko, pečlivě jej složil a přidal do své skříňky, zasunul drobný klíček do jejího zámku. Pomalu jím otočil uvnitř, a když mu byla odezvou pečlivě uzamčená skříňka, vytáhnul jej a uschoval do jedné z kapes svých volných kalhot, přehodil batoh přes rameno a opustil již prázdnou místnost šaten stejně jako ostatní muži před ním.

Slunce se již blížilo k obzoru, když pro tento den skončil s prací, uklidil své pracovní místo a odešel z dílny k šatnám. Pracoval dnes o mnoho déle a intenzivněji než obvykle. Chtěl zítra odejít dřív, slíbil návštěvu své nemocné matce a jeho slib byl pro něj závazným. Čas byl až příliš krátký na to, aby udělal celý zítřejší plán a doběhnul do nemocnice dřív, než skončí návštěvní hodiny. Část zítřejšího výrobního úkolu proto vypracoval již dnes, následující den tak mohl dokončit chybějící počet výrobků, a poté odejít do nemocnice, strávit se svou matkou alespoň jedno odpoledne.

Sestoupil z posledního schodu a zamířil k východu, pocítil pohlazení chladného večerního vánku hned, jakmile se nad jeho hlavou objevila potemnělá obloha s prvními odlesky malých hvězd, signalizující podvečer. Zastavil a poprvé se nadechl čerstvého vzduchu, jenž mu sám vplul do plic, rozproudil krev v jeho žilách, vlil do jeho prací znaveného těla nový doušek energie. Pousmál se a opět se nadechl, přešel k chodníku, a upravujíc si batoh na rameni, zamířil domů dlouhou cestou přes rušné město.

Pomalu kráčel dlouhými, spletitými ulicemi a pozoroval spěchající lidi kolem, nahlížel do drahých, nablýskaných výloh obchodů, jež se jeden po druhém začínaly zavírat. Lidé jen v poslední chvíli vběhli dovnitř, nakoupili a zaplatili potřebnou věc, spěchajíc domů za svými blízkými.

Jen on neměl důvod pospíchat, za kým jít, na koho se těšit. Poslední dny každý večer přicházel do prázdného, osamělého domku, uvnitř nějž nebyl nikdo, s kým by směl trávit čas, s kým by si směl povídat i smát. Veškerý čas trávil sám, jen se svými myšlenkami, nebyl tu důvod, proč by měl pospíchat domů, stejně jako všichni kolem něj. Jediné, na co se opravdu těšil, bylo zítřejší odpoledne, jež konečně stráví se svou maminkou.

Zamrkal a pozvedl sklopenou hlavu, probudil se ze svých myšlenek hned, jakmile do něj omylem vrazil jeden z kolemjdoucích. Omluvně se pousmál a popošel o pár kroků vpřed, až teď se rozhlédl kolem.

Před jeho očima se začínaly objevovat kluby a bary, na každé z následujících ulic jich směl spatřit hned několik. Signalizovaly mu centrum města, jednu z těch bohatých, drahých čtvrtí, jimiž procházel každé ráno i večer, vedla tudy jeho cesta do práce i domů.

Zpomalil pravidelnost svých kroků, jeho pozornost upoutaly velké, barevné nápisy, jež zářivě blikaly do houstnoucí tmy, lákaly k zábavě další a další lidi. Pomalu procházel kolem množství klubů, nahlížel skrz velké, prosklené stěny dovnitř, pozoroval rozjařené tváře lidí vlnících se na parketu, bavících se s přáteli, či jen popíjejících alkohol. Všichni byli tak bezstarostní a viditelně si užívali, nikdo z nich neřešil ani dnešek, ani zítřek. Pro žádného z těch lidí tam uvnitř nebylo nic podstatné.

Poodstoupil od světla, vycházejícího z klubu, dál do tmy ulice, mlčky odvrátil tvář od jedné z výloh. Nikdy nebyl typ, jenž by se chodil bavit do některého z těchto podniků. Dosud nenavštívil ani jeden z nich. Nelákala jej hlasitá, neutichající hudba, polonahá těla levných dívek, jež se svíjela v nepěkném tanci, a nabízela se mladíkům, jako byl on, množství alkoholu, jež mohl vypít. Nikdy ani nepřemýšlel nad tím, že by tímto způsobem strávil večer i noc. Nebyl to druh zábavy, jež by se mu líbila, nedokázal si představit, že by se bavil stejně, podobal by se těm lidem tam uvnitř.

On se odlišoval, zcela neúmyslně, vždycky a ve všem. Být jiný než ostatní nikdy nebylo jeho záměrem, avšak jeho způsoby a chování, to, čemu byl přivyklý, dělalo mezi ním a jeho vrstevníky velké rozdíly.

Pozvedl pohled od země, zaujalo jej velké světlo a zářivý nápis, jehož blyštivé odlesky mohl spatřit na protější straně ulice. Přešel blíž, jeho očím se téměř okamžitě naskytla prosklená stěna, skýtající mu pohled dovnitř.

Byl to jeden z těch nejlepších barů v celém městě. Jeden z nejdražších. Jen pro bohaté. Vše, co bylo uvnitř, ukazovalo luxus, styl a úroveň, na níž si podnik zakládal. Lidé uvnitř byli již na první pohled zbohatlíky, bavili se stejně jako ti v ostatních barech, každý z nich držel v ruce skleničku a jel si svůj styl zábavy. Nebylo zde nikoho, kdo by se nebavil či se jen nudil.

Nebo snad ano?

Tiše se nadechl, věnoval poslední pohled společenství lidí uvnitř a chystal se odvrátit, jeho pozornost však upoutalo něco jiného.

Přistoupil blíž, jeho oči jen nevěřícně hledaly záblesk, malý náznak toho, co stihl spatřit ještě před malým okamžikem, dřív, než sklopil svoji tvář. Nahlížel dovnitř mezi lidi pohybující se v baru, jeho pohled jej s každým dalším zábleskem ujišťoval víc a víc.

Poznal jej. Ano, byl to on. Půvabná, nadýchaná vlna uhlově černých, havraních vlasů, ledově krásná, bezchybná tvář, čišící chlad a elegantní cigareta doutnající v dlouhých, štíhlých prstech nemohly patřit nikomu jinému.

autor: Rachel