Nevidíš

autor: Mary

Pamatuju si, jak jsi kdysi řekl, že to není fér. Nevím už, čeho se to týkalo, ani co jsem ti odpověděl. Ale dodnes si vzpomínám, co jsem si tehdy myslel. Ne, není to fér. Ale život není fér. A my nejsme dokonalí. Protože kdybychom byli, nikdy bych se do tebe nezamiloval. Nemusel bych teď přemýšlet o tom, jak se na tebe dívám, co říkám. Nemusel bych si dávat pozor, jestli se tě dotýkám. Nemusel bych se bát, že to poznáš.

Nejsem dokonalý, mám spoustu chyb. Ale to má každý, ne? I ty je máš. Ať už větší nebo menší, důležité či úplně nepodstatné, jsou tam. Jenomže právě to na tobě miluju. Ty chyby z tebe totiž dělají člověka. Přibližují tě k nám ostatním, dělají více dosažitelným.

Já znám všechny tvoje chyby, všechny vady na kráse. Jen já vím, jak jsi náladový, urážlivý, netrpělivý. Protože mi to dovolíš. Před ostatními se prezentuješ jako „pan úžasný“ a jen mně dovolíš vidět tvoji pravou tvář, na nic si přede mnou nehraješ. Znám tě dokonale, lépe než kohokoli jiného, a možná i lépe než sám sebe.

A právě proto vím, že se to nikdy nestane. Ty mě nikdy nepochopíš, nikdy mi nedáš to, po čem tolik toužím.

Mlčím. Vlastně mlčím už od samotného začátku. Někdy se mi zdá, že už je to nejmíň sto let. Každá vteřina, kterou jsem nucen trávit bez tebe, mi připadá jako hodina, jak pomalu se vleče.

Nechci na tebe myslet, ale nedokážu se soustředit na cokoli jiného. Kdykoli zavřu oči, vidím před sebou tvůj andělský obličej, bledou pleť a temně hnědé hlubiny. Vidím plné rty volající po polibku, a představuju si, jaké by to bylo, kdybych to byl já, kdo se jich může dotýkat.

Každým okamžikem se propadám hlouběji a hlouběji do té bezedné propasti a ztrácím naději na to, že by to kdy mohlo být jinak. Přitom by stačilo tak málo. Podat mi ruku a říct něco, co mě uklidní. Tak proč to neuděláš? Copak nevíš, jak se trápím? Nevidíš to?

Nebo to nechceš vidět?

Občas mě napadá, co by se stalo, kdybych svoje tajemství neunesl a vyklopil ti ho. Získal bych, nebo ztratil? Je nějaká možnost, že bys mohl cítit to samé co já? Asi ne. Už mockrát jsem ti to chtěl říct, ale vždycky mě ovládl strach z toho, jak zareaguješ, a já si to rozmyslel. Raději dusím tu lásku uvnitř sebe. Snažím se ji zničit, ovšem ve skutečnosti ničí ona mě. A já jí to dovoluju. Nechávám ji, aby mě zevnitř spalovala, drásala moje vnitřnosti, trhala na kousky mé tělo a znovu a znovu lámala mé srdce.

Protože jí nedokážu odolat.

Věř, že mě stojí spoustu sil utajit to před tebou. Je to složité, nezírat na tebe s otevřenou pusou, nedotýkat se tě víc, než je nutné. Musím se držet, abych se na tebe nevrhl a nezulíbal tě k smrti. Možná by tě napadlo, jak zrovna před tebou, svým vlastním bratrem, můžu něco takového skrýt. Těžko. Ale snažím se.

Zrovna mě napadlo, co by se asi stalo, kdybych se neovládl. Kdybych za tebou přišel a vybalil na tebe, že tě miluju. Co bys asi řekl. Byl bys hodně překvapený? Vyděšený? Znechucený?

Ne, nemůžu ti to říct. Nechci tě ztratit. Nechci ztratit svého bratra, nechci tě od sebe odehnat. Nechci být sám. Hořce se zasměju. Je to ironie, co? Já totiž jsem sám. Úplně sám, jako to nejposlednější opuštěné dítě na světě, které nikomu nestojí za trochu lásky. Ani tobě.

Myslím, že nejsem až tak nenápadný. Určitě ne. Tak jak je možné, že sis toho ještě nevšiml?

Nevšiml sis, jak se ti pořád vyhýbám, abych s tebou nemusel prohodit byť jen jediné slovo?

Nevšiml sis, jak koktám a rudnu, když se na mě díváš?

Nevšiml sis, že už si domů nevodím ty zástupy holek jako dřív?

Nevšiml sis, že pořád pozoruju tvoje rty? Nechápeš to?

Mně to trvalo taky dlouho. Dlouho jsem se trápil, než mi došlo, co se to se mnou vlastně děje. Tolik bezesných nocí jsem jen koukal do tmy, než jsem pochopil, co cítím. Než mi poprvé přišlo na mysl slovo láska.

Trápím se pořád stejně. Jediný rozdíl je v tom, že teď už vím proč.

Není ode mě fér, tajit ti to, chtěl bych, abys to věděl, aby to bylo zase jako dřív, kdy jsme si říkali všechno. Proč by to teď mělo být jinak?

Ale nemám dost odvahy přiznat se ti, ukázat ti realitu, která mě svírá.

Možná… kdyby ses mě zeptal, co se děje, nebo zašeptal moje jméno… řekl bych ti to. Jen kdyby ses otočil a podíval se mi do očí.

Jenže ty se neotočíš.

autor: Mary