autor: Diana
Až se mi převrátí žaludek naruby, když si představím, že nejbližší dobu strávím někde na moři v neustále se kolíbající jachtě. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Alespoň budu mít možnost Billa pořádně poznat, a bude mít dost času všechno mi dopodrobna vysvětlit. Jak to je s těmi lidmi, co po něm jdou, s těmi problémy, které začal mít den po našem seznámení a všechno ostatní… Teď si ale potřebuji nechat vše uležet v hlavě, pořádně o tom popřemýšlet. Nechci, abych udělal něco, čeho bych mohl později litovat.
„Bille? Ehm… Bude ti vadit, když si na deset minut zdřímnu? Jsem po dnešku strašně unavený, a…“
„Klidně. Alespoň ti rychleji uběhne čas. „Usměje se na mě, přeruší mě v prostředku věty. Je to ale jedno, beztak už nevím, co jsem chtěl říkat.
„Opravdu ti to…?“
„Tome! Opravdu. Prostě zavři oči, a zapomeň na všechno. Alespoň chvilku se osvoboď ode mne a od věcí spojených se mnou. A vůbec od všeho zlého.“ Mmá pravdu. Přesně to potřebuji. Vlastně ne tak docela. Chci se osvobodit jen od toho zlého a ne od Billa. Jsem si jist, že se mi to ani nepodaří. I ve snu mě bude pronásledovat jeho krásná tvář.
„Tak, tak dobře.“ Zhluboka se nadechnu, lépe se usadím na sedačce a zavřu oči. Pořádný spánek teď potřebuju jako sůl, i když na sedačce auta to kvalitní asi moc nebude.
*.*.*
Překračuju jednu láhev od piva za druhou, sotva se dá kam stoupnout. Všude je na můj vkus až příliš mnoho lidí. Zářící barevná světla osvětlují jejich tváře jen na okamžik, což znamená, že absolutně nevím, jestli je vůbec znám nebo ne. Povětšinou jsou i ty kousky tváří neznámé. Hudba duní tak silně, až téměř vysoké decibely a basy vyrážejí okna. Všechna těla v místnosti tancují, nebo se jen tak pohupují na místě vlivem rytmu písničky. Cítím se tu tak ztracený. Nevím ani, jak jsem se tu ocitl, ani proč jsem vůbec tady. Tak rád bych teď zahlédl nějakou známou tvář. Ale marně… Samí mladí lidé, ale nikdo aspoň zlomkem povědomý.
Brodím se mezi nimi stále hlouběji do místnosti v naději, že zde přece jen někoho najdu. Někoho, kdo by mi byl ochoten říct, proč jsem tady, s kým jsem tu a vše kolem toho. Ale chtěl bych asi příliš, co?
„Tome! Tome!“ zacloumá mnou osoba, její dotek mi je až příliš známý.
„Bille? Co tu, co tu děláme?“ zmateně se na něj dívám. Je tak krásný. Namalovaný ještě více, než když jsem ho viděl poprvé. Černými linkami má přímo až mistrovsky orámované oči. Na rtech decentní lesk, jak rád bych ho teď ochutnal…
„Cože? Co tu děláme? Přišli jsme se přece pobavit! A chci ti někoho představit,“ vycení celou horní řadu zubů. Je na něm vidět, že je šťastný.
Podívám se vedle něj na blond chlapce, svírajícího Billovu ruku. Hej! Ať ho pustí! Nelíbí se mi způsob, jak ho drží. Prsty spokojeně proplétají… Ať jde do prdele ten slizký blonďák! Co chce s mým Billem?!
„Kdo to je a co od tebe chce?“ zamračím se, křičím. Ale ne kvůli hněvu, i když bych v tomto okamžiku opravdu velmi rád, ale kvůli tomu velkému hluku. Divím se, že se vůbec slyšíme.
„No tak, Tome, klid. Toto je Andreas. Přátelé mu říkají Andy,“ nadšeně mi ho představí, ten chlapec vystrčí ruku mým směrem. To jakože čeká, že mu jí zatřesu, nebo co?!
„No? A co s ním?“ drze zatnu zuby.
„Andy je můj přítel. Víš, chtěl jsem ti ho představit,“ stále se usmívá spolu s tím člověkem, co ho drží. Co je to jeho? Přítel? Ne! To přece není možné! Jak to může být jeho přítel? Vždyť… Myslel jsem, že to já jsem… chtěl být. Ano, nic jiného, jen chtěl.
„A-aha… Těší mě, „otráveně řeknu, myslím, že můj výraz dostatečně vypovídá o mé současné náladě. Nejraději bych mu ten úsměv velice rychle rozbil, ale nemohu si to dovolit. Kvůli Billovi… Nechci, aby byl smutný, nestojí mi to za to.
„Poslyšte, já jdu támhle,“ ukážu prstem na místo, kde ani netuším, co tam asi může být. Chci se jen co nejrychleji od nich dvou vzdálit.
Bill jen přikývne a táhne Andrease někam pryč. Ano, to bude nejlepší. Pokud je dva dnes už neuvidím. Nevím, co to se mnou je, ale moje nohy jdou zcela opačným směrem, než jsem původně chtěl jít. Jdou za nimi. Ne! Já nechci jít za nimi! Mohu si však říkat, co chci, i tak mě neposlouchají. Projdou ještě pár kroků a až pak se zastaví. Přesně před Billem a Andym. Oba jsou na sobě nalepený, vášnivě se líbají a blonďákovy ruce neustále tisknou Billův zadek. Co do háje mají za lubem? Chtějí mě snad zničit nebo co?! Nechci se víc dívat. Nedokážu to. Je to hrozné, mám pocit, že žárlivostí přímo exploduju. Ten pohled je k nevydržení. Nejraději bych toho chlapce vzal za vlasy a vyhodil ho oknem z třicátého patra! Hajzl! Jak mi to mohl udělat? Nedá se to! Pevně
stisknu víčka k sobě a…
*.*.*
…a otevřu oči až za pár sekund. Nemám před nimi však žádnou párty a kopu neznámých lidí, či obrovský hluk s Billem a líbajícím se Andym, ale klidné jedoucí auto, bílý den. Byl to, opravdu to byl jen sen? Podívám se vedle sebe, Bill spokojeně řídí, dívá se před sebe na cestu.
„Ahoj ty ospalče, už je líp? Myslel jsem, že se snad už nikdy neprobudíš,“ mile se usměje, já ještě chvilku mrkám před sebe a vzpamatovávám se z toho strašného snu. Až teď si opravdu uvědomuji, jak strašně by to bolelo, kdyby to byla opravdu pravda. Doufám, že se to nikdy nestane, protože potom budu už fakt zralý do cvokárny.
„A-ahoj. Kde jsme? Jak dlouho jsem spal?“ řeknu ještě ospalým hlasem. Lépe se na sedačku posadím, protože jsem spal zkroucený jako paragraf.
„Spal jsi celou věčnost! Prospal jsi i můj odpočinek. Musels být opravdu unavený. Jsme už skoro v přístavu. A… Smím se zeptat, co se ti zdálo?“ v přístavu? Zdálo?! Do pekla, doufám, že jsem nic neříkal ze snu! Podvědomě mi trochu zčervenají tváře. Raději jsem neměl spát vůbec!
„Co? Proč? Říkal jsem něco?“ snažím se tvářit nevinně, ale tvář mi už úplně hoří hanbou. Myslím, že je asi nulová šance, aby si toho nevšiml.
„No, já nevím… Jen něco takového, že ti to nemohou udělat, ale nevím kdo ani co. A sem tam jsi vykřikl moje jméno. Jinak nic zajímavého,“ usměje se, ale když se ohlédne po mně, jeho koutky se pozdvihnou ještě více, až odhalí jeho bílé zuby.
„Ale no tak, Tome? Co se ti prosím tě zdálo, že se tak červenáš, hm?“ kousl se do rtu, aby se tak nesmál, ale moc mu to skutečně nepomáhá. Právě naopak mě ještě víc znervózňuje. Musím to nějak zamluvit, jsou přece důležitější věci, které bychom měli probírat, než je můj deptající sen.
„Nechme to tak, jo? A jak to, že jsem spal tak dlouho? Zdálo se mi to jako pár děsivých minut,“ těžce vydechnu. Opravdu to bylo dost strašné.
„Já nevím. Byl jsi unavený. Ale ani se ti nedivím, je toho tolik, co na tebe najednou spadlo. Také bych se asi zhroutil,“ prudce zaparkuje, pravděpodobně někde na štěrku, písku nebo jiných kamíncích. Pod koly to dost skřípe.
„Tak, jsme tady. Tedy skoro,“ rozhlížím se kolem sebe, je to parkoviště před přístavem. Všude jsou malé loďky, postupně jako by narůstaly až v krásné jachty. Která je asi ta Billova?
Zatímco si on vyndává nějaké věci z auta, asi peníze, doklady a ostatní papíry, já vystoupím a stále se rozhlížím kolem sebe. Popravdě, v životě jsem naživo něco takového neviděl.
„No co myslíš,“ zabouchne dveře od auta, „která je moje?“ nasadí si sluneční brýle a přesune se na mou stranu. Prohlížím si důkladně každou loď, ale skutečně netuším, která by to mohla být.
„Tahle?“ ukážu na jednu dost pěknou jachtu. Patří myslím mezi ty největší a nejluxusnější.
„Ne, ta ne. Tahle!“ jeho štíhlý prst ukáže, nyní na tu opravdu největší jachtu v přístavu. Ústa se mi samovolně trochu pootevřou v němém úžasu.
„Wow! To jako fakt?“ nevydám ze sebe nic jiného, jen překvapení. Ten musí mít opravdu doma celou státní pokladnu Německa na deset let dopředu!
autor: Diana
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Chudák Tom… musel být rudý až na zadku :DD
Supéér!!! Se nedivím, že Bill má tu nejlepší jachtu-to by jinak nabyl on xD No a ten Tomův sen – doufám, že se nestane skutečností-jen kdyby tam místo Andyho byl Tom 🙂
Moc povedený 🙂
Dakujem 🙂
Tá posledná veta ma vážne pobavila… 🙂 dúfam, že si to tam poriadne užijú bez nejakých problémov s tými Billovymi nepriateľmi 🙂
Super! Dál! 🙂
Diki baby :))
dokonalé.ten tomův sen byl vážně děsnej.nic takového se určitě nestane.
jinak doufám,že teď budou mít nějakej čas klid a že bude moct bill všechno tomovi vysvětlit.už se nemůžu dočkat.