Brown eyes

Zvonek nad dveřmi do kavárny slabě zacinkal a mladík s bundou promočenou skrz na skrz spěšně zašel dovnitř a rychle ze sebe mokrý kabát sundal. Prokřehlou rukou ho už naučeným grifem pověsil na věšák, co stál hned vedle, a usmál se s mávnutím ruky na majitele kavárny. Očima letmo přejel po své oblíbené kavárně a posadil se ke stolečku, který stál vedle okna, a ze kterého byl krásný výhled ven na ulici, po které teď splašeně pobíhali lidé s novinami nad hlavou a deštníky, aby se vyhnuli náhlému dešti. Přisunul se židlí ke stolu a rukou si protřepal zvlhlé vlasy, nakonec si dal neposlušné pramínky svých blond vlasů z očí a usmál se na servírku, která zrovna přicupitala k jeho stolu.

„Máte vybráno?“ usmála se milým úsměvem, jako každý den a Bill letmo pokýval hlavou.

„Jako obvykle, prosím…“ usmál se slabě a z kabelky si vyndal krabičku cigaret.

„Vanilkové latté se šlehačkou a extra porcí kakaa?“ ujistila se servírka, ač zbytečně. Blonďatý mladík znovu přikývl hlavou a zapálil si svou cigaretu. Když hnědovláska odešla, povzdychl si. U stolu nalevo od něj seděl pár mladých lidí, mohli být stejně staří jako on, možná o rok nebo dva starší, zamilovaně se na sebe usmívali, vyměňovali si láskyplné pohledy a dávali si eskymácké pusy. Bill si znovu povzdychl, a jeho už tak deštěm pokažená nálada klesla ještě víc. Dlouze vydechl kouř z cigarety, který se v bělavých spirálách vznesl ke stropu, a on zamrkal pryč slzy. Už dávno přestal přemýšlet o tom, jestli jsou to slzy smutku či zlosti, i když teď si už byl jistý tím, že to jsou slzy bolesti, která sužovala jeho zlomené srdce.

„Tady je vaše latté…“ usmála se hnědovláska, jejíž příchod nějak ignoroval, jen jí věnoval další ze smutných úsměvů a zadíval se ven z okna, po kterém v cestičkách pobíhaly od shora dolů pramínky dešťových kapek. Jak dlouho to už je od té doby, co mu jeho láska zlomila srdce? Už dávno přestal počítat dny, co se od svého bratra odstěhoval a jejich vztah skončil, mohl by říct, že se od té doby neviděli, že spolu od té doby nemluvili, bylo to už pár let, to věděl, kolik ale, to radši vědět nechtěl. Rok, tři nebo pět? Už dávno ztratil pojem o čase.

Ve skleněném odraze těch dvou zamilovaných, Bill jako by začínal vidět sebe a svého bratra před pár lety, jak byli zamilovaní a dělali přesně to samé. Ale to všechno už teď bylo pryč. Nenávratně pryč.

Moc dobře si pamatoval, když mu Tom hned druhý den po tom, co se všechno stalo, volal, a vyčítal mu, že ho takhle opustil. Křičel na něj do telefonu, nikdy se nedokázal moc kontrolovat. Bill se při té vzpomínce slabě usmál. Ano, vždycky býval tak trochu výbušný, a stejně tak tvrdohlavý jako on sám. Ano, podle Toma odešel on, odešel, protože nemohl zůstat, nemohl zůstat po tom, co viděl, že něco v jejich vztahu není tak, jak to bývalo. Svýma hnědýma očima se tenkrát starší z bratrů díval, jak ten druhý odchází, jak za sebou zavírá dveře, a že už se nevrátí. Že tohle je definitivní konec jejich společného života. Tom ještě chvíli otupěle zíral na dveře, které se mu zabouchly před nataženou rukou, stáhl ji k tělu a svěsil hlavu, odešel do jejich malého domovního studia a posadil se zmoženě na stoličku, která stála před pultem s nejrůznějšími hýbátky a udělátky na mixování hudby, nevnímal teď, na co jsou, jen natáhl ruku a stiskl červené tlačítko s nápisem play, zaposlouchal se do jejich poslední nahrané písničky a přemýšlel, co se jen pokazilo.

Ale Bill to věděl, znovu se nepřítomně napil ze svého šálku kávy a díval se ven přes sklo, které bylo zamlžené od jeho horkého dechu. Kdyby všechno bylo vším, ale to všechno už teď skončilo, protože byli mladí a udělali chyby. Ano, kdyby spolu byli teď, pak by nejspíš to jejich všechno bylo stále vším, protože teď už jsou oba dva starší a vědí toho o životě o hodně víc. Bill si povzdychl, tohle všechno kdyby bylo stejně zbytečné, jsou to jen domněnky a vzpomínky na to, jak ho ztratil, jeho a jeho hnědé oči.

Bill si neuvědomoval, že se slabě usmívá při pomyšlení na Tomovy oči. V těch jeho hnědých očích se vždycky cítil tak nějak dole, tak nejistě, nikdy si nebyl jistý, čím ho ty jiskřičky v nich zase zaskočí. A i přesto, že ho těma očima Tom vždycky dokázal bezpochyby dostat zpátky do svého náručí, když tenkrát uviděl tu dívku, která se s jeho bratrem držela za ruku, a to, jak se na sebe zamilovaně usmívali, to jak se sobě vpíjeli do rtů, jako by on vůbec neexistoval. V tom momentě si byl jistý, že je to všechno špatně. A tak, ať si tu písničku Tom pouští, ano, ať si ji pouští, ať vzpomíná, protože ta píseň, to je to poslední a jediné, co mu po něm zbylo.

Mladík si pomalu a unaveně promnul obličej, vlasy mu pomalu osychaly od deště a jeho prokřehlé tělo se už začínalo zahřívat. Pomalu natáhl z cigarety a vydechl kouř, který se rozbil na skleněné paletě před ním, kouřové kudrlinky jako by spolu tančily v nekonečném tanci. Jen hloupé vzpomínky na Tomovy hnědé oči, které nenávratně ztratil.

Dopil poslední doušek kávy a podíval se na zamilovaný pár, který stále švitořil a vyměňoval si zamilované pohledy. Když v tom zvonek nad dveřmi do kavárny znovu zacinkal a klidnou hudbu proťal až nepříjemně hlasitý uši drásající ženský smích, následovaný smíchem o něco tišším, ne tak nepříjemným, mužským.

Bill polkl, ten hlas znal, ten obličej znal. Přesně tak krásný a neodolatelný jako předtím, stejný, ač jiný. Poznamenaný těmi roky, co se neviděli. Už nebyl tak bezchybný, tak jemný. Jedno na něm ale zůstalo stejné. Ty hnědé oči.

Bill se jedním koutkem rtů slabě usmál a pohodil vlasy. Tenkrát všechno bylo vším, ale tentokrát se už nenechá pohltit jejich kouzlem, tohle je jejich poslední schůzka, velké finále, poslední opona a ovace ve stoje. Bill sundal z věšáku kabát a oblékl si ho, všechno mohlo být vším, ale teď už je jen na čase se rozloučit. Tak dlouho si připravoval, co by mu řekl, kdyby ho znovu někde někdy potkal. Kdyby jen věděli, že tenkrát to bude poslední fixa a poslední hit. Udělali by věci jinak? Bill rázným krokem prošel kolem Toma a jeho slečny, jen ať si nechá tu svou starou poběhlici a její nové triky. Jo zlato, není divu, že jsem se ztratil v tvých hnědých očích, pomyslel si Bill a odešel do deštivého odpoledne. A ještě jednou nechal ohromeného Toma dívat se za sebou. Bez jediného slova, které by mohlo uniknout z lehce pootevřených rtů.

autor: LilKatie