Phantom of the Opera 6.

autor: Helie

Zdravím všechny čtenáře Fantoma =) Hádám, že už se tu nebude objevovat tak často, protože (jak už se tu u spousty povídek objevilo) je škola, a navíc je stále ještě krásné počasí a já bych nerada trávila mládí u počítače =) Bohužel mi to dost ubírá na čase, a když už nějaký ten volný čas zbyde, ráda bych ho věnovala Pouličnímu štěněti, které mám prostě radši než Fantoma =) Snad mi to odpustíte. Můj velký dík patří všem, kteří Fantoma komentují a pravidelně ho čtou =) Děláte mi velkou radost =) Také bych ráda poděkovala Januli, že má stále ještě trpělivost s mými chybami, za které se skutečně stydím =) No, už jsem se rozkecala až moc, takže se loučím =) Helie =)

Bill:

Dvířka lóže se s klapnutím zavřela a já se otočil. Drobná blondýnečka, dcera madam Giryové, se na mě usmívala, ale v jejích očích jsem postřehl váhání. Bála se mě a madam Giryová ji posílala, jen když sama nemohla přijít. Ukázal jsem na volné křesílko vedle sebe. Okamžitě se posadila.

„Opera má nové majitele,“ zašeptala prakticky nezřetelně. Musel jsem chvíli přemýšlet, co se mi snaží sdělit.

„Ale to není možné!“ vykřikl jsem. Meg si diskrétně položila prst na rty. Okamžitě jsem ztišil ten hlas. „Budou ti muži ochotni platit mé služby?“

„Nevím, musíte si to vyzkoušet,“ zamumlala a podala mi dopisní papír, obálku a propisku. S úsměvem jsem od ní věci přijal a na papír rychle načmáral vzkaz.

„Doneseš jim ho? Nebo alespoň matce?“

„Jistě,“ usmála se a odnesla obálku.

Na jevišti se zatím strhlo hotové peklo. Carlottin hlas se roznášel celou budovou Opery. Až ke mně byly slyšet prosby nových majitelů, aby přestala vyvádět, že ji potřebují na zítřejší premiéru. Nakonec ji přemluvili, že chtějí slyšet její skvostný hlas v jedné z nejhezčích písní, které jsem k Hannibalovi napsal. Nikoli však pro ni.

Nehodlal jsem poslouchat, jak przní mé umělecké dílo. Tahle árie byla složená pro krásný, jemný dívčí hlas, a ne pro protivný ječák, jako je ten Carlottin. Přemýšlel jsem, jak se jí zbavit na dostatečně dlouho, aby tuhle roli, kterou jí noví majitelé naslibovali, nemohla hrát. Mou pozornost okamžitě upoutaly papírové mráčky vznášející se na lanech nad Carlottinou osobou.

Tom:

Nechtěl jsem se vzdalovat od podia, líbilo se mi tam. Vedoucí jsem potom mohl namluvit, že mě Carlotta zdržela. Navíc se vždycky hodí mít číšníka tam, kde jsou prakticky všichni herci, ne?

Seděl jsem v první řadě hlediště a pozoroval dění na podiu. Původně jsem chtěl slyšet, jak budou všichni zpívat, ale celá situace se najednou nějak zvrtla, když na podium vešel muž, kterého všichni zdravili, spolu s dalšími dvěma muži.

„Rád bych vám představil nové vlastníky Opery,“ zahřměl muž přes podium a já ucuknul pod sílou jeho hlasu. Představil oba muže a Carlotta se k nim okamžitě přihnala s tuctem úsměvů. Poté však její tvář povadla.

„Pane, opět na mne dorážel,“ stěžovala si muži, který přišel na podium jako první.

„To už není má věc, slečno Carlotte. Odteď si na všechna úskalí Opery budete muset stěžovat novým vlastníkům. Já odcházím,“ usmál se chlapík a skutečně odešel. Carlotta nabručeně zadupala, popadla svého psíka a vydala se také pryč, ale opačným směrem než muž před ní. Pochopil jsem, že se jednalo o majitele Opery. Tedy, bývalého majitele.

„Ne, tady já už pracovat nebudu! Končím!“ zvolala Carlotta a odupávala po podiu někam do zákulisí. Noví majitelé Opery cupitali hned za ní a snažili se ji přemluvit.

„Nepřemlouvejte mě! Dokud nedostanu lepší roli, přišli jste o mě!“ zapištěla Carlotte.

„Máte vše, co si přejete!“ vyhrkl okamžitě malý podsaditý mužík – jeden ze dvou vlastníků Opery. Carlotta se okamžitě obrátila čelem vzad.

„Chci zpívat Think of me,“ odpověděla se záludným úšklebkem, který se mi ale vůbec nelíbil.

„Půjde to?“ otočil se druhý majitel, který byl zřejmě na pochybách z jednání svého druha, na dirigenta.

„Vlastně, pro tuto roli jsme ještě neměli nikoho vybraného, protože jsme čekali, až skladatel této opery zvolí slečnu sám, ale myslím, že by v tom neměl být problém, pokud písničku mírně poupravím, aby se hodila k hlasu slečny Carlotte.“

„Chci si ji zkusit hned!“ dupla Carlotte a její hlas otřásl sálem. Skutečně má naprosto nepříjemný ječák. Dirigent pouze pokrčil rameny a zoufale se ohlédl po mužích v oblecích. Ten vyšší mu pohled opětoval s lítostí. Dirigent se po schůdcích vrátil zpět do orchestřiště a nadiktoval orchestru, na kterou stránku not si mají otočit.

Slečna Carlotte se postavila do čela podia, nadechla se a v momentě, kdy se hudba rozezněla, začala zpívat. Nehezky ječivě, falešně a se silným francouzským přízvukem. V tom se z ničeho nic na její tělo, oddělené od ostatních herců, zhroutily papírové kulisy. Okamžitě jsem vystřelil ze svého místa spolu s další spoustou lidí, kteří pomáhali Carlotte dostat se z jejího papírového vězení.

Když se to konečně podařilo a Carlotte stála opět na nohou…

„KONČÍM!!!“ zaječela. „Dejte mi mého pejska, chci svého pejka. Konec, finito, končím. Jdeme!“ zavelela a jedna z jejích věrných jí vtiskla bílého chundeláče do náručí. Pevně si ho přitiskla k sobě. Majitelé se za ní chtěli také rozběhnout jako poslušně vycvičení psi, ale postavila se před ně žena v nevýrazném oblečení a s hnědými vlasy pevně staženými do přísného drdolu.

„Pánové, něco tu pro vás mám,“ usmála se na ně vlídně, a přesto z ní vyzařovalo něco, co mi připomnělo mámu, když nás jako malé chlapce kárala za něco, co ji ve skutečnosti velice potěšilo, ale nechtěla to dát najevo.

„A co?“

„Dopis. Od Fantoma. Vítá vás ve své Opeře a prosí vás o svoji výplatu, kterou mu bývalý ředitel nestihl před svým odchodem dát. Také vás prosí, abyste zítra neobsazovali lóži číslo pět, pokud vám to už bývalý ředitel neříkal,“ usmála se a ve mně by se krve nedořezal už od chvíle, kdy se zmínila o záhadném chlapci, skrývajícím svoji tvář za maskou.

„Od koho že?“ zeptal se podsaditější z majitelů a nechápavě kouknul po svém spolupracovníkovi, který vypadal úplně stejně vykuleně jako on.

autor: Helie