Genesis 21.

Tom ležel na posteli a přemýšlel. Od chvíle, kdy o sobě zjistil, že ho ženy s největší pravděpodobností nepřitahují, byl zmatený. Ani neměl strach z toho, že je gay zrovna ve zdejším společenství, kde to bylo nebezpečné, protože na rozdíl od Billa už věděl, že je sexu se ženou normálně schopen, ale pořád mu nešlo na rozum, jak je možné, že ho sem David vzal. Nejspíš se mu to před ním podařilo skrýt, asi byl dobrý herec, když mu vyprávěl o svých sexuálních zkušenostech. Sám se nad tou představou musel samolibě ušklíbnout. Je dobrý prostě ve všem, na co si vzpomene… jo… nejen v hraní na kytaru.

Nakonec Bill taky neříká nikomu na potkání, že je gay, a hraje svou roli, i když u něj by se daly vypozorovat určité náznaky v chování a způsobu oblíkání, kdyby se na to člověk zaměřil. Jenže to současně kryje jeho image hvězdy a osamělost, což je výhoda. Tom si ale nepřipadal nijak zženštilý nebo citově labilní jako Bill. Brečel spíš ze vzteku a bezmoci nebo bolestí, než z lítosti, a celkově si připadal jako normální chlap. Ani vlastně nevěděl, jak by se jako gay měl cítit. Měl z toho v hlavě prostě zmatek.

Co mu ale přišlo divné, že ani Kat na to nepřišel. Myslel si, že je machr v tom, jak dostat z lidí pomocí mučení i to, co nevědí. Nebo že by ho ani nenapadlo se na tuhle choulostivou věc Toma v hypnóze zeptat? A… sakra… z čeho se mu vlastně postavil na veřejném zasvěcení? Kdo z těch dvou, co si to na pódiu rozdávali, ho vlastně vzrušil? Gustav? Musel se v duchu usmát. Vždyť to je nesmysl, bubeník se mu ani trochu nelíbil, nikdy ho nepřitahoval, vlastně žádný jiný zdejší chlap krom Billa, tak co to tedy bylo, co mu postavilo ten stožár mezi nohama? Nejspíš jen sex ve své živočišné podobě, protože dlouho předtím abstinoval. Ve snu to taky nebylo jednoznačné. Přece se nejdřív dlouho domníval, že se dívá na ženu, než zjistil, že je to Bill.

Pořád mu to hlavou šrotovalo, když zaslechl divný zvuk. Chvilku poslouchal, bylo to slabé vrčení, které určitě nepocházelo z klimatizace. To už znal, a po pár dnech tady ho přestal vnímat, tohle bylo nové, proto si toho všiml. Posadil se na posteli a snažil se odhadnout, z jakého směru zvuk přichází. V naprosté tmě ani nemusel zavírat oči, aby se soustředil, a po chvilce se rozhodl, že vrčení slyší odněkud z pravé strany místnosti. Sáhl po lampičce, rozsvítil její slabé světlo, a když si jeho oči po chvilce mžourání zvykly, stočily se doprava. Nic zvláštního tam ale nebylo. Zářivka uprostřed stropu to být nemohla, byla zhasnutá, a nic jiného, co by mohlo vydávat jakýkoliv zvuk, v té oblasti neviděl.

Nejspíš měl jen nějaké halucinace, není divu v tomhle blázinci. Zhasnul lampičku, lehl si zpátky na záda a zavřel oči. Měl by spát, zítra ho čeká náročný den, ráno hned po snídani chtěl jít do posilovny, na desátou byl objednaný k Natálii na voskování dredů, po obědě mají zkoušku, pak mši a večer koncert, měl by si odpočinout. Jenže když všechny jeho pohyby ustaly a on se zklidnil… zvuk se ozval znovu.

Tom se ho chvíli snažil ignorovat, ale čím víc se snažil, tím víc zvuk jakoby zesiloval, zřejmě jen v jeho hlavě. Netrvalo dlouho a ruply mu nervy.

„Do prdele!“ procedil mezi zubama, posadil se a znovu rozsvítil lampičku. „Pitomý vrčení, chudák člověk v tom ani nemůže spát,“ brblal si pod fousy, když se zvedl z postele a rozsvítil hlavní světlo. Chvilku se rozhlížel po pravé straně místnosti, ale vrčící potvora byla zřejmě menší, než si představoval. Uvažoval, jestli sem třeba klimatizací nevlezl nějaký hmyz, ale pak tu myšlenku radši zahnal. To vrčení vůbec nepůsobilo živočišně. Byl rád, neměl ty malé nohaté tvorečky moc v lásce, občas, když byli větší a chlupatí, z nich míval i husí kůži. Popadl stolek, posunul ho kousek doprava a vyskočil na něj. Malinko zavrávoral, ale zachytil se rukou o stěnu, aby svůj sportovní výkon ustál.

„Tak se ukaž, potvoro,“ doprovázel své hledání vyhrožováním oné záhadné věci, která mu nedala spát. „Však já tě najdu, to se neboj,“ sliboval, zatímco očima skenoval kousek po kousku místo, odkud teď již silnější vrčení přicházelo. „A mám tě,“ vítězně natáhl ruku k černému bodu, který se mu z jednoho úhlu náhle zjevil, dokonce měl dojem, jako by se ve světle stropní zářivky zableskl. Ten jediný mohl být zdrojem onoho vrčení. „Co to…?“ mumlal a prstem přejížděl po malinko vypouklé půlkulaté hladké věcičce, aby zjistil její účel. Bylo to evidentně pečlivě zabudované do zdi…

„A kurva…“ uklouzlo mu ze rtů potichu, když mu konečně docvaklo, na co právě narazil. Leknutím seskočil pozadu ze stolu, div neupadl. Zacouval k posteli, s očima přilepenýma do místa, kde jak věděl, je ten drobný černý bod, ačkoliv z téhle vzdálenosti musel jeho přesné umístění spíš odhadnout. Proto si jí nevšiml, byla tak drobounká, že by si musel vzít dalekohled, aby ji odtud viděl. Ti zmetkové mu sem dali kameru.

Vzedmul se v něm vztek. „Tak ty mě šmíruješ, mrcho,“ cedil potichu mezi zuby. „Zajímá tě, jak si ho honím, jo?“ vztekle a bezmocně praštil pěstí do peřiny, na které seděl. Měl vážně vztek. Lomcoval s ním jako už dlouho ne, ale taky měl zdravý rozum. Bylo mu jasné, že proti tomu nemůže vůbec nic udělat. Tady byl bezmocný, zcela v rukou těch, kdo se ho sem rozhodli zavřít. Jediné, co může, je dávat si pozor, protože ačkoliv tohle zřejmě byla jen kamera, někde určitě musel být i mikrofon. Hlídali ho, to pochopil hned. A teď se možná svou zvědavostí prozradil, že o nich ví. Netušil, jaké by to mohlo mít následky, musel být opatrný.

Mělo mu to dojít dávno… něco ho pořád nabádalo šeptat, když si povídali s Billem. Ano, domníval se, že by mohli být odposloucháváni, ale ani ve snu ho nenapadlo, že na ně rovnou namíří i kameru. Co když je namontovaná v každé místnosti, nejen u něj? Co když je sledovali s Billem, mohli je i slyšet, když šeptali? Dostával čím dál tím větší strach. Většinou si dávali pozor, ale občas na to i zapomněli, hlavě Bill. Sakra! Bude muset zjistit, jestli má zpěvák v pokoji to samé, ale nějak nenápadně. Zatím netušil jak.

Když si představil, jak se ti, co byli za kamerou, museli bavit při sledování, jak si v posteli užíval se svou rukou, udělalo se mu nevolno. Parchanti zatracení! Nejenže ho zavřou do kobky v podzemí, mučí ho, drží ho tu proti jeho vůli, vymažou mu všechny vzpomínky, ale ještě ho sledujou, jak si honí péro, no to už bylo opravdu na pováženou. Lomcovalo to s ním, a bylo mu jasné, že teď se mu už těžko podaří jen tak usnout. Najednou potřeboval utéct. Ztratit se z dosahu těch, co do detailu kontrolují jeho život, pryč… kamkoliv.

Podíval se na hodiny. Byla skoro půlnoc. Měl by spát, ale teď to stejně nepůjde… rozhodl se změnit svůj program. Posilovna je přístupná pořád, místo ráno tam půjde hned. Snad se mu podaří unavit cvičením. Ještě jednou se podíval nahoru do rohu, sevřel ruku v pěst, a měl co dělat, aby směrem k těm šmírákům nezvedl vztyčený prostředníček, než jen tak v trenkách a s ručníkem kolem krku zabouchl vztekle dveře.

~*~

Andreas seděl na židli vedle Karlova pracovního stolu a nedočkavě klepal nohou. Detektiv hledal ve svých složkách na počítači video, kvůli kterému sem Tomova nejlepšího kamaráda pozval; byl jeden z těch, kdo potkal údajného Davida Josta osobně, mohl by ho tedy identifikovat. Když listoval chlapcovou výpovědí, znovu si připomněl, co už věděl, že se jim manažer představil jako David, což mohla být sice náhoda, ale taky nemusela. To se uvidí.

„Hele ho! To je ono,“ vítězně prohlásil Karl a otočil monitor k Andreasovi. „Sleduj, jestli ti v tomhle klipu bude někdo povědomej, ale pozorně, jasný? Je to důležitý,“ nabádal ho detektiv a klikl na šipku, aby video spustil.

„Ježiš,“ ulítlo Andymu, když spatřil divnou partičku, která se za doprovodu příšerné hudby předváděla v klipu. Černoši a běloši, kluci, holky, všichni vymydlení jak ze žurnálu, odehrávalo se to na nějaké párty, prostě klasický boyband z devadesátých let. Andreas upřímně nechápal, jak tohle mohl někdo poslouchat, co se na těch ulízancích holkám líbilo, ale snažil se soustředit na to, co po něm chtěl Karl. Pozorně sledoval všechny postavy v klipu, když ho jeden z obličejů upoutal.

„Vraťte to kousek,“ vyhrkl, když si uvědomil, koho mu jeden z účinkujících připomněl. Byl sice o poznání mladší a opálenější, ale podobnost byla zarážející. Začínal chápat, proč je tady. Karl o kousek posunul video a znovu ho spustil. Když to udělal na Andreasovu žádost počtvrté, konečně se dozvěděl, co chtěl vědět. Ukázal prstem na obrazovku.

„Tenhle slaďouš vpravo… ten v bílým tričku a žlutých kalhotách, mi připomíná Davida, toho manažera, co dělal konkurz.“ Potvrdil Karlovi jeho domněnku.

„Co tě na něm upoutalo?“ zeptal se detektiv, musel si být jistý, že Andreas jen netipuje, aby mu udělal radost.

„Tak celkově, pohyby a tak, ale nejvíc možná oči, tak zvláštně je mhouří, přesně to samý dělal ten manažer,“ vydechl Andy s úlevou, byl rád, že mohl poskytnout pomoc. Chtěl konečně utrápené Tomově mámě přinést aspoň nějakou povzbuzující zprávu, tak snad se to konečně podaří. Už to chudák vzdávala, a v podstatě obrečela i druhého syna.

„Skvěle,“ pokýval Karl. „Jsem rád, žes mi pomohl, strejda bude mít taky radost,“ poplácal Andyho po zádech, na své poměry lehce, protože chlapec nebyl žádný hromotluk. Chvilku ho ještě zdržel zápisem protokolu ve svém dinosauřím stylu, aby ho pak nakonec spokojeně propustil. „Máš se za stejcem pak stavit, tak utíkej,“ usmál se. „Kdyby sis na něco o tom chlápkovi ještě vzpomněl, cokoliv zvláštního, dej mi vědět,“ dostal poslední instrukce, než za ním Karl zabouchl dveře kanceláře.

„Tak co? Jak to šlo?“ zeptal se strýček Ben svého synovce, když se usadil v křesle před stolem.

„Poznal jsem ho, byl to ten manažer, že jo?“

„Jo, měl by to být on, jedna paní ho poznala podle portrétu, ale problém je, že ten kluk z boybandu má být podle všeho dávno po smrti. Karl po tom jde, tak doufejme, že tomu přijde na kloub.“

„Aha, tak to je blbý,“ zklamaně protáhl obličej Andy. „Třeba měl bráchu…“ hned ho napadlo to, co všechny ostatní.

„I tak by nám to pomohlo, vyloučili bychom špatnou stopu,“ usmál se Ben a nabídl přes stůl Andreasovi krabičku s cigaretami.

„Ne díky,“ odmítl chlapec k jeho údivu nabízenou cigaretu. „Přestal jsem kouřit,“ dodal, aby bylo jasno.

„Máma tě načapala?“ usmál se vševědoucně jeho strýc. „Dostal jsi na prdel, co?“ rozchechtal se při představě své rozlícené sestry.

„Ne, to ne, já přestal sám… dokud se Tom nevrátí, řekl jsem si, že si nezapálím,“ vysvětlil svou pohnutku Andy. Tom je ten, s kým kouřit začínal, a dokud se mu kamarád nevrátí, nebude bez něj dělat nic, co dělali spolu. Doufal, že jeho nabídka „tam nahoru“, kam ji poslal, bude vyslyšena, a on výměnou za svůj zlozvyk dostane zpátky nejlepšího kamaráda.

~*~

Když se Tom vrátil v jednu hodinu ráno z posilovny, byl už klidnější, a hlavně unavený jako kotě. Uvažoval o všem celou dobu, co trápil svoje tělo, ale nepřišel na nic jiného než předtím. Je naprosto v jejich rukou a bezmocný. Ať už ho sledoval kdokoliv, mají nad ním neomezenou moc, můžou si s ním dělat, co budou chtít, a pokud ta kamera byla i přes svoje vrčení funkční, už asi vědí nebo se brzy dozvědí, že na ni Tom přišel. Co přesně sledovali, netušil, ale muselo jim být jasné, že ať už jde o cokoliv, Tom si odteď bude dávat větší pozor. Nebyla jeho chyba, že kamerka začala vrčet, mohla mít klidně nějakou poruchu, kdo ví… v tom případě by ho nenatáčela, a on mohl mít štěstí, že by nikdo nic nevěděl. Neměl ovšem způsob, jak se to dozvědět, nezbývalo mu, než čekat a dávat si pozor.

Nevzpomínal si, že by někde v pravidlech, která mu Kat vnutil do hlavy, bylo cokoliv o sledování členů společenství kamerami, naopak, bylo tam zakotveno právo na soukromí, tudíž to musela být buď tajná záležitost, nebo sledovali jen jeho. Vzhledem k tomu, jak se do společenství dostal, by to zase tak nelogické nebylo. V tom případě mu to dávalo jistou naději, že Billa, jakožto spořádaného člena, nikdo potřebu sledovat nemá. Ovšem pokud je nezajímá, co dělají tak často u něho v apartmánu spolu s Tomem. Ach jo… v každém případě, nemohl s tím dělat vůbec nic a s touto myšlenkou nakonec po další hodině přemýšlení usnul.

~*~

„Ne – ná – vi – dím tě!“ vyslabikoval důrazně Bill, když Tom nahlásil poslední úder, kterým poslal ke dnu poslední zbytek jeho admirality, a mrsknul po něm polštář, kterým si původně zakrýval své bitevní pole. „Proč musíš pořád vyhrávat?!“ kňučel a vrhnul se na šklebícího se Toma, aby ho zadusil pokud možno hned. Od chvíle, co spolu tuhle hru začali hrát, se Billovi ještě ani jednou nepodařilo zvítězit, a přestože měl lodě moc rád, současně je nesnášel. A Toma, jak ho miloval, stejnou silou ho v tu chvíli nenáviděl, protože neustále vyhrával. To nebylo spravedlivé!

„Protože jsem prostě lepší,“ odrazil Tom rukou první útok polštářem, stále se šklebíc a postupně vykrývajíc všechny následující rány. Miloval vzteklého Billa a dobře se bavil.

Místo plánované posilovny, kterou si odbyl minulou noc, šel ráno k Billovi a po zběžné, a hlavně nenápadné prohlídce stěn usoudil, že Bill kameru v pokoji snad nemá. Bylo zábavné předstírat před nimi i před Billem, že zahlédl pavouka, který sem zřejmě napochodoval klimatizací, a snaží se ho chytit a zabít. Vzhledem k tomu, jak Bill reagoval na zprávu o nežádoucím hmyzu, měl jeho plnou podporu. Stěny se zdály v pořádku.

„Slibovals, že mě necháš vyhrát,“ použil Bill argument, který mu byl z duše protivný, ale už byl zoufalý a nevěděl, jak zastavit ten samolibý úšklebek na kytaristově tváři, co mu tak lezl na nervy. Tímhle si ovšem moc nepomohl, spíš naopak.

„Jo, ale neřekl jsem kdy,“ zasmál se Tom, a konečně se mu podařilo chytit Billovu ruku, která se ho snažila přidusit polštářem. „Mám tě, vztekloune,“ vydechl a svalil Billa na postel, snažíc se ho uklidnit. „Zlomím ti ruku, jestli se nepřestaneš vztekat,“ sedl si Billovi na břicho, aby ho zpacifikoval. „Kdy už se konečně naučíš prohrávat, hvězdo, co?“ dál s úšklebkem na tváři popichoval nasupeného zpěváka, který se snažil vykroutit z jeho sevření.

„Nikdy!“ vyštěkl Bill vztekle, tvář mu zrudla námahou a nakopl Toma kolenem do zad, čímž se mu povedlo ho shodit rovnou na sebe, div si vzájemně nevyrazili zuby. V tu chvíli, kdy se oba ocitli tvářemi tak blizoučko sebe, se oba zarazili. Dívali se jeden druhému do očí, stačilo jen pár centimetrů a…

„Tak dost,“ vyhrkl Tom, blízký pohled do Billových očí mu připomněl, co pro něj Bill teď vlastně znamená. Všechny erotické zážitky s ním spojené, jako by se nakumulovaly do jednoho místa, kterým se v tu chvíli zdály Billovy hnědé oční panenky, přitahovaly ho téměř magicky k sobě, a on se musel násilím odtrhnout, jestli nechtěl udělat nějakou hloupost. Když se mu podařilo zpátky posadit, slezl z Billa a pustil jeho zápěstí. „Vzdávám se, nechci tě zranit, párátko,“ zvedl ruce v obranném gestu, zatímco Bill se vleže na zádech vydýchával úplně vyřízený z boje. Oběma v tu chvíli hlavou běželo totéž… jaké by asi bylo toho druhého políbit…

„Neruším?“ ozvalo se od dveří, oba sebou leknutím trhli. „Já klepal, ale asi jste mě neslyšeli,“ vysvětloval Saki, hlavu mezi dveřmi a pobavený úsměv na tváři. Chvíli ty dva sledoval, než je oslovil, připadali mu jako malí kluci.

„Ne, to je v pohodě, Bill jen neumí prohrávat, tak jsem ho to trochu učil,“ usmál se Tom na obra v brýlích, „něco se děje?“ zeptal se, protože normálně je bodyguard nenavštěvoval jen tak.

„Jo, David ti vzkazuje, abys k němu co nejdřív přišel, prý něco důležitého.“

„Jako k němu do apartmá?“ udiveně se vyptával Tom. Saki jen přikývl, sám byl překvapen tím spěchem, obyčejně se ve společenství všechno dělo v poklidu. „Hmmm, tak já jdu radši hned, za půl hodiny musím být u Natálie na vosk, tak abych to stihl,“ rozhodl se Tom, jen se otočil na Billa, aby mu pokrčením ramen dal najevo, že stejně jako on neví, o co jde, a vstal z postele. Trochu se upravil po proběhlém zápase, ještě lehce mávl, než za ním zapadly dveře Billova apartmá a rychlou chůzí se rozešel směrem k Davidovi.

„Ahoj, Dave, něco jsi potřeboval?“ zeptal se současně s pozdravem, když na výzvu dále vstoupil do manažerova království. „Co tak moc spěchá?“ ještě dodal s lehkým úsměvem na tváři a čekal, až mu David odpoví.

„Přišel příkaz shora, že se máš dostavit na pětku,“ zvedl pohled k Tomovi a mohl pozorovat, jak se na kytaristově tváři střídají výrazy od lehce pobaveného, přes tázavý až k téměř vyděšenému.

„Na pětku? Ke Katovi?“ V Tomovi byla náhle malá dušička. Hned mu to bylo jasné. Kamera.

„Jo, ke Katovi,“ kývl David, ale ačkoliv by možná i rád Toma uklidnil, nemohl mu říct, jaký je důvod jeho kontroly. O jeho návštěvě trenérky se nedozvěděl, takže bylo pořád na programu trochu popohnat Tomův sexuální apetyt. „Půjdeme tam spolu,“ zvedl se od stolu a vykročil k Tomovi.

„Teď hned?“ vyděsil se Tom. „Já… já musím… já nemůžu, za chvíli musím být u Natálie na voskování.“

„Hm, tak já tě omluvím, to není problém,“ zvedl David sluchátko.

„Tak jo, domluv mi prosím nový termín, já musím na záchod, strašně se mi chce na malou,“ rychle vymýšlel, jak získat chvilku času a dát Billovi vědět, co se děje.

„Tak si zajdi ke mně,“ nabídl David Tomovi azyl, zatímco vyťukával číslo, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„To je blbý, skočím si k sobě, je to kousek, hned jsem zpátky,“ vyhrkl a než se manažer stačil vzpamatovat, utíkal chodbou za Billem.

Bill ještě pořád ležel na posteli, přemýšlel, co tak důležitého může po Tomovi manažer chtít, že to tak spěchá, když se rozrazily dveře jeho apartmánu a dovnitř vletěl vyděšený Tom.

„Musím nutně na záchod,“ vypadlo z něj udýchaně. Současně Billovi gesty jasně dával najevo, že má jít hned s ním. Bill neváhal a vydal se za ním do koupelny. Tom se chvilku zadýchaně rozhlížel po stěnách, jestli někde neuvidí známý černý bod, ale nikde nic neviděl. Bude to muset risknout, není čas.

„Mám jít na pětku ke Katovi,“ vyhrkl šeptem hned, jak za sebou Bill zabouchl dveře.

„Cože?“ vykulil Bill oči. „Proč? Co se stalo?“

„Nevím to přesně, ale nejspíš se to týká kamery. Včera v noci jsem přišel na to, že ji mám na stěně kousek pod stropem, začala divně vrčet, tak jsem hledal, co to je, až jsem na ni narazil.“

„Cože? Oni tě sledují?“ vyvalil Bill oči ještě o trochu víc.

„Jo, a já jim na to přišel. David mi neřekl, proč mám ke Katovi jít, tvářil se divně.“ Tom sotva dýchal, když ho Bill popadl do náruče a pevně ho sevřel.

„Tomi, já se bojím,“ šeptal mu do ucha, zatímco byl na oplátku objímán kytaristovými silnými pažemi. „Co když ti něco udělají? Nesmí ti ublížit,“ hladil Toma po zádech, do očí mu vstoupily slzy.

„Mám strach,“ přiznal Tom a držel Billa pevně ve svém náručí, „nebojím se bolesti, to vydržím, ale co když se už nevrátím?“ vydechl nahlas tu nejhorší obavu, která mu přišla na mysl. „Třeba jsem selhal a oni se mě teď budou chtít zbavit, nebo…“ dlaň s černě nalakovanými nehty přitisknutá na jeho ústa přerušila tok slov, která ze sebe chrlil ve spěchu.

„To neříkej,“ zarazil ho Bill, „nemůžou mi tě vzít, to bych nepřežil,“ plačtivě vyhrkl zpěvák. „Umřel bych,“ uvolnil dlaň z Tomových úst jen proto, aby ho mohl zase pevně obejmout. „Nemůžu už bez tebe žít,“ slzy deroucí se mu do očí už byly slyšet v jeho hlase.

„Nebreč, já… nechtěl jsem tě tolik vyděsit,“ uvědomil si Tom, co způsobil. „Vrátím se, určitě je to jen nějaká prkotina,“ začal chlácholit Billa, sám tomu nevěřil. „Nenechám tě tady samotného,“ hladil Billa po vlasech. „Už musím jít, David na mě čeká,“ pustil Billa, který jen zkoprněle stál na svém místě, a z očí se mu koulely zoufalé slzy strachu. „Brzy nashledanou,“ stiskl naposledy Billovu ruku, která ho jako jediná nechtěla pustit, a vydal se ke dveřím.

„Tomi,“ zastavil ho na poslední chvíli Billův zoufalý hlas. Otočil se, aby se ještě pohledem rozloučil s černovlasým chlapcem, když sahal na kliku dveří. „Miluju tě,“ byla poslední tichá Billova slova, která Tom zachytil, než za ním dveře koupelny definitivně zaklaply.

autor: Janule