Bill protáhl obličej. Tom se o něj staral, jako by byl nejméně na smrtelné posteli. Od rána musel ležet zachumlaný v dece, přestože mu bylo nesnesitelné vedro, a vždycky, když se pokusil nenápadně zmizet, Tom ho zatlačil zpátky do postele a zabalil ho do deky ještě těsněji. Nedovolil mu nic dělat, všechno mu nosil, a teď mu ještě uvařil čaj, který Bill naprosto nesnášel. Jenže v něm byla spousta vitamínů. Údajně.
„Tome, nic mi není. Nemám ani rýmu!“ napadl ho a na důkaz svých slov hlasitě kýchl.
„Vážně?“ opáčil Tom se zdviženým obočím. „Mně se nezdá.“
„Dobře, rýmu mám, ale nemocný rozhodně nejsem. Ne tolik, abych musel pít ten tvůj lektvar!“ Bill si zarputile vedl svou. Odjakživa si hájil svoje názory a nebyl ochotný přistoupit na něco, o čem nebyl přesvědčený. Tohle k tomu patřilo.
„Teď možná ne,“ připustil Tom neochotně. Vzápětí se vítězoslavně usmál. „Ale určitě budeš, pokud to nevypiješ.“
Bill protočil oči. „Jenže ten čaj je děsnej. Nemám ho rád. A ty jsi mně ho vždycky, jen jsem trochu zakašlal, nutil pít!“ obviňoval bratra plačtivým hlasem.
Tom postoupil o pár kroků blíž k němu. „A klidně tě k tomu donutím i tentokrát,“ vyhrožoval.
„Já to nechci, nechci to, nechci, nechci, nechci…“ naříkal, že to trhalo srdce. Ne však jeho bratrovi.
Tom rozvážně udělal dva kroky směrem k dece, která se třásla, jak se pod ní Bill snažil schovat, a zároveň obměkčit bratra. Pak jeho ruce rychlostí blesku vystřelily k dece, odhodily ji stranou a vytáhly Billa na světlo boží. Zaraženě vydechl, bratr měl skutečně v očích slzy.
Tom ho pohladil po vlasech. „Ššš, uklidni se,“ šeptal.
Natáhl se pro hrnek teď už studeného čaje a podal ho Billovi. Ten ho uchopil a na jeden nádech ho vypil do dna. Vrazil prázdný hrnek bratrovi do ruky a znechuceně se zašklebil.
„Hmm,“ Tom se spokojeně ušklíbl. „Tak to si se mnou asi nedáš ty špagety, co jsem uvařil, že?“
Bill se už už chystal vyskočit z postele, ale Tom ho chytil, jednu ruku mu vsunul pod kolena, druhou podepřel záda, a než si bratr uvědomil, co se děje, lehce ho zvedl do vzduchu. Bill pro něj nepředstavoval žádnou zátěž. Nedal se vyrušit ani jeho překvapeným vyjeknutím, klidně ho přenesl do kuchyně, kde ho něžně posadil na židli.
„Já bych si sem došel,“ vydechl Bill.
Otočil se k bratrovi zády, aby mu znemožnil pohled z očí do očí. Neskutečně ho ty studánky znervózňovaly. Ale ještě víc ho vyvádělo z rovnováhy to, že Bill neodpovídá. To se moc často nestávalo. Nakonec ticho musel přerušit sám.
Bill zvedl hlavu, a přestože měl pusu nacpanou k prasknutí, způsobně Tomovi poděkoval. Přitom mu, už o něco méně způsobně, jedna ze špaget tiše proklouzla mezi rty a s plesknutím přistála na sněhobílém ubruse.
autor: Mary
Starostlivý Tom je tak sladký. Neviem si predstaviť, Billa plakať kôli čaju. Ale Aspoň sa nadlobol špagiet. Krásny diel.