I’m all you need 22.

„Bille!“ –

– „Tome!! … Adame!“ –

…ticho… útočníci se rozplynuli. V lese nastalo hrobové ticho. Ticho, které přerušil až upír vykašlávajíc krev. „B-Bille…“ zachraptil. „Promiň mi to… já… musel jsem…“ chrchlal, z koutku úst mu stékal potůček krve. Elf na něj upíral uslzené studánky, roztřeseně ho hladil po tváři, z úst se mu vydral vzlyk, nebyl schopný slova. „M-Musel jsem tě zachránit, Billy… jsi naše jediná naděje, princi…“

Elf zavrtěl hlavou. „Ne, Adame, to… to jsi neměl… tos-„

„Musel.“ Kývl hlavou slábnoucí upír.

„A-Ale… Ale proč?!“ valil nechápavě oči.

Adam se slabě usmál a pohladil Billa chladnou rukou po uslzené tváři.

„Je t’aime…“ zamumlal tiše a zavřel oči.

Bill se rozvzlykal.

„Bille…“ šeptl Tom, který se až teď vzpamatoval ze svého šoku, a položil mu jemně ruku na rameno. Bill se čelem opíral o Adamovo a dál tiše vzlykal, chvěl se. Tom si nedokázal představit, jak se elf cítí. Ztratil dva kamarády v jeden den. Klekl si vedle elfa a jemně ho objal kolem ramen, Bill se k němu otočil a vrhl se mu do náruče. Jeho zloba, kterou k Tomovi cítil, byla ta tam.

***

Prošli velkými skleněnými dveřmi a Tom zamrkal. „K-Kde, kde to jsme?“ zeptal se trochu nedůvěřivě.

„Na rozcestí… Támhle je Georg…“ kývl Bill směrem k dřevěnému ukazateli. Po dni cesty se už s Adamovou smrtí smířil a nedával svůj smutek už tak najevo, i když Tomovi spíš přišlo, že se uzavřel do sebe a byl z něho zase ten náladový elf, jako když se poprvé seznámili.

„Jaké rozcestí?“ podíval se mladík na elfa.

„Rozcestí rozcestí… Támhle,“ ukázal „tam je cesta k tvé princezně, bývalá Země a Království Elfů… za námi jsou dveře do Nenormálnosti… a tam,“ ukázal směrem na cestu za Hobita. „Tam se vydám já…“

„Do lesa?“ nakrčil Tom čelo.

„Ano, do lesa… Lesa zapomnění…“

„To nezní zrovna hezky…“

„Není to hezké…“ kývl Bill.

„Oh…“ zamrkal a raději si nechal své poznámky pro sebe, zvedl si trochu své neuvěřitelně špinavé kalhoty, které si od vstupu do Namidie neměl šanci převléknout, a cupital za Billem, který vykročil směrem k čekajícímu hobitovi.

„Vidím, že jste dorazili v pořádku…“ usmál se Georg, avšak Bill si všiml třesu v jeho hlase. Jako by ho fakt, že dorazili v pořádku, vůbec netěšil.

„Ano, jako zázrakem…“ kývl Tom. „Až na malý zádrhel bylo všechno v pořádku…“

„Jaký zádrhel?“ podíval se Georg zvědavě na Toma.

„Žádný zádrhel…“ zpražil ho pohledem Bill, hobit se zatvářil nespokojeně a významně se na člověka podíval, Tom se zadíval do země a nervózně nakopl kamínek ležící na cestě. „Georgu, ty půjdeš s Tomem dál?“ hobit kývl. „Dobře…“ posadil se Bill na lavičku u ukazatele.

„Ty nejdeš?“ nakrčil hobit naoko překvapeně obočí, princ zavrtěl hlavou.

„Aha, no tak jak chceš ty… já vám dám chvíli na rozloučenou…“ podíval se mezi nimi. „Půjdu napřed…“ pročísl si Georg vlasy prsty a vydal se na cestu.

Tom se podíval na Billa, povzdychl si a vyšel k němu, posadil se vedle něj na lavičku a tiše si odkašlal. Elf se na něj letmo podíval a dál se věnoval svému pohmožděnému kotníku. „Tak…“ začal nejistě Tom, Bill se na něj s nakrčeným obočím podíval.

„Tak?“

„Asi se rozloučíme…“

„Zřejmě…“ kývl Bill hlavou.

„Jo…“

„Uhum…“ pozoroval ho se zájmem.

„Rád jsem tě poznal, Bille. Vážně. Budeš mi chybět. Jsem ti vážně vděčný, že jsi mě dovedl až sem, bez tebe bych to nezvládl…“ elf na to kývl hlavou. „A… vážně se omlouvám, jestli jsem ti nějak ublížil tím, co jsem řekl, to jsem nechtěl… Jde jen o to, že to tak prostě cítím… A že… Bylo to s tebou hezký, ale jí miluju…“

„Vždyť ji ani neznáš…“ nakrčil Bill čelo a povzdychl si, snažil se potlačit slzy, které se mu hrnuly do očí.

„Ale ano, znám ji… Znám ji… Vždyť už na mě tolik let mluví… Zjevuje se mi ve snech, občas, ne celá, ale zjevuje… Miluje mě. A já miluju jí.“ Kývl rozhodně Tom a Bill potlačil vzlyk.

„Dobře tedy, možná se někdy zase sejdeme, Tome, když budeš chtít…“

„Já chci hlavně zpátky domů…“ pokrčil Tom rameny, elf přikývl. Mladík se zvedl z lavičky a políbil Billa na čelo. „Sbohem, Bille, děkuji ti a opatruj se…“ pousmál se trošku a hodil si batoh na rameno.

„Měj se, Tome…“ pousmál se slabě Bill. Tom kývl a odešel. „Miluji tě…“ zašeptal Bill do prázdna a po tváři se mu skutálela perla.

***

Georg se zastavil, když za sebou uslyšel kroky běžícího člověka, Tom ho celý zadýchaný dohonil. „Teda, myslel jsem, že ti to bude trvat dýl…“ pousmál se hobit a mladík zavrtěl hlavou.

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se okamžitě.

„Asi tak půl hodinky cesty…“ kýl hobit.

Tom se spokojeně usmál a přikývl. „Skvěle…“ rozhlížel se kolem sebe, nestačil se divit tomu, co ho obklopovalo. Země elfů. Člověk by řekl, že Země Elfů bude plná zeleně a zvířátek a kytek a podobně, ale ne, tady ne. Tráva zde byla zažloutlá, žádné květiny, stromy byly uschlé, zvířátka tu byla v trochu jiném stádiu – stádiu kostry. Jako z nějakého hororu. Tomovi až skoro běhal mráz po zádech. Něco mu křuplo pod nohou, podíval se, co to bylo. Lidská lebka, Tom polkl, ale mlčel. Nechtěl, aby si o něm hobit myslel, že je posera.

Po chvíli skutečně vyšli z aleje mrtvých vrb a před nimi se na horizontu tyčil hrad. Tom vydechl. Už byl tak blízko.

***

Bill zastavil před černým lesem zapomnění a povzdychl si. Už nebrečel. Ztratil víru. Zhluboka se nadechl a vyšel vstříc smrti.

***

„Moje paní! Paní!“ hulákal sluha a běžel do ložnice své královny, vtrhl dovnitř. „Rozdělili se, Thomas je ve vašem království!“ opíral se zadýchaně o rám dveří. Stefani se na něj podívala od zrcadla, ve kterém si česala vlasy do drdolu.

„A ten elf?“ nakrčila do zrcadla obočí.

„Vešel do lesa, paní…“

Blondýnka se doširoka usmála, natřela si rtěnkou červeň na rty. „Zabít,“ promnula si rty a rtěnku položila.

***

Bill se usadil na mýtince a promnul si kořen nosu. Vyndal z kabelky poslední kus ovoce, který u sebe ještě měl, a zakousl se do něj. Spokojeně zamručel, když se mu jeho sladká šťáva rozplynula po jazyce. Původně se nechtěl zastavovat, ale musel, jeho raněný kotník o sobě začínal dávat vědět nepříjemnou ostrou bolestí, která mu postupně vystřelovala do celé nohy. Dojedl jablko a zahodil ohryzek do křoví. Z křoví se ozvalo nespokojené zavrčení a následný dupot od toho, jak zasažený začal utíkat. Elf si kotník převázal a znovu potřel léčivým olejíčkem a zvedl se na nohy. Odešel se podívat, co se to v křoví předtím schovávalo. Nic nenašel. I když si byl víc než jistý, že tam cítil určitou sílu magie, po ničem nebylo ani stopy. Napil se vody z lahvičky, kterou měl u pasu, a vydal se zpátky na cestu.

***

Tom se chvěl vzrušením. Srdce mu v hrudníku bušilo jako pomatené a celý se potil. Na tváři měl přihlouplý úsměv. Šli kamennou prázdnou chodbou, kterou ale Tom díky čarodějné iluzi viděl jako tu nejroztomilejší chodbu zdobenou květinami a obrazy. Georg šel po jeho boku a mlčel. V duchu se těšil z toho, že sem Toma dokázal přivést, a že jim elf ani nedělal problémy, doufal, že mu Stefani dá něco na oplátku.

Velké dubové dveře na konci chodby se před nimi otevřely dokořán a chlapec s hobitem vstoupili dovnitř hlavního sálu. Tom omámeně zamrkal. Před ním, na krásném křišťálovém trůně, seděl anděl. Krásné sněhově bílé vlasy načesané do velkého drdolu, ze kterého jí až pod zadek splývaly po ramenou prstýnky vlasů. Měla krásně rudé a plné rty a na tváři, přesně na tom pravém místě, měla pihu. Tom se rozzářil.

„Tome, tys přišel…!“ usmála se doširoka a Tomovi se skoro nahrnuly slzy do očí. Ten hlas. Byl sice trochu jiný než ve snech, ale sny určitě zkreslovaly, tohle rozhodně byla jeho princezna. Tom k ní ihned vykročil rychlým a rázným krokem, a zrovna když byl od ní na takovou vzdálenost, že by stačilo jen natáhnout ruku, chytnout se jí a nepustit, stalo se něco nečekaného.

Dlažba kolem Tomových nohou jako by se rozplynula a on rychle vrátil nohy na zem, aby se nezřídil do velké propasti, která se pod ním rozprostírala. Tom zůstal stát na sloupci podlahy odděleného z obou stran od podlahy a zmateně zamrkal. „C-Co to…?“ vykoktal ze sebe a nechápavě se podíval na Georga, který zůstal stát přesně na kraji propasti, jako by snad věděl, kam až může jít.

„Děkuji, Georgu, dobrá práce.“ Usmála se blondýnka na trůně a zvedla se.

„V-Vy se znáte?“ vyhrkl udiveně Tom.

„Samozřejmě, že se známe. On se ti Georg nezmínil?“ nakrčila posměšně obočí. „Tady Georg pro mě tak trochu pracuje.“

„Tak trochu pracuje?“ díval se Tom stále stejně nechápavě.

„Ano.“ Přikývla. „Měl za úkol mi tě sem přivést. A úkol splnil…“ podívala se na hobita. „Gratuluji, oficiálně tě zbavuji všech obvinění a tvoji matku pustíme z vězení, můžeš jít…“ mávla rukou a hobit urychleně a s radostí odešel. Tom se nestačil divit. Jeho princezna ho pouhým mávnutím zápěstí zvedla do vzduchu, Tom měl pocit, jako by ho svázaly nějaké neviditelné řetězy, pomalu se začínal dusit.

„C-co jsi zač?“ vydral ze sebe Tom a snažil se odtáhnout si řetězy z krku.

„Ty nevíš, kdo jsem?“ usmála se na něj sladce.

„Nějaká šílená psychopatka, která se převlékla za mojí princeznu, a nejspíš jí něco udělala, a teď mě chce zabít?“ vypískl Tom přidušeným hláskem.

Od srdce se zasmála. „Jmenuji se Stefani.“ Promnula si rty. V Tomově malém mozečku začalo šrotovat. „Jsem si jistá, že jsi o mně už slyšel, od Billa…“ Cvak. Tom vykulil nevěřícně oči. Povolila řetězy a Tom padl zpátky na kamenný sloupec.

„Ty! To ty jsi zabila Billovy rodiče!“

„Omyl, to bych neudělala, jsou na živu, to se nemusíš bát…Billovy rodiče jsem nezabila, ale… Možná právě teď už je mrtvý Bill.“ Tom ztuhl. „Přesně tohle jsem potřebovala, víš? Všechno jde přesně podle plánu!“ smála se. „Potřebovala jsem, abys mu zlomil srdce, ty můj malý zamilovaný hlupáčku. A abyste se rozdělili, protože pak bude Bill slabý, se zlomeným srdcem a odhodlaný zemřít, protože už nemá pro co žít, když ho jeho malý důvěřivý miláček člověk takhle zradí…“ našpulila soucitně rty.

„B-Bill je… Bill…“

„Uhum, stejně jako budeš brzy ty.“ Uculila se. „Neboj se, nebude to trvat dlouho. Víš… Tohle je tvůj svět, tudíž až tě zabiju, získám veškerou absolutní moc nad Namidií já…“ usmála se doširoka a Tomovi ztuhla krev v žilách. Chce ho zabít? „A abys neřekl, že jsem zlá… Dám ti možnost výběru, můžeš mít jedno přání, jedno jediné přání, a já ti ho splním…“ přikývla a znovu se posadila na trůn. Tom se na chvíli zamyslel.

„Já…Chci vědět, co jsi udělala s mojí princeznou?“ vyhrkl Tom a Stefani se rozesmála.

„To je tvoje přání? Tvoje přání ze všech na světě je, abych ti řekla, co je s tvojí princeznou, kvůli které jsi šel až sem?“ Tom přikývl, Stefani se na něj nevěřícně podívala. „Oh můj bože, jsi ještě pitomější, než jsem si původně myslela…“ promnula si unaveně čelo a spánky, pak se na něj podívala. „Dobře teda, povím ti, co je s tvojí princeznou…. Žádná není.“

„…Není? Ale jak tedy, vždyť…“

„To, co jsi slyšel ve snech, ten, kdo tě prosil o pomoc, to nebyla žádná princezna. Tady v Namidii nikdy žádná princezna nebyla. Byl tu jen princ. Elfí princ.“ Stef protočila oči, když viděla, jak se na ni Tom dívá prázdným a nechápajícím pohledem. „To Bill tě ve snech volal o pomoc, ty ignorante…! A ty namísto toho, abys ho alespoň jednou poslouchal, abys naslouchal tomu, co se ti celou tu dobu snažil říct, jsi šel za bludem. Tenkrát v tom lese, to byl Bill, v jeho pravé podobě. Tak jak vypadal před lety, než jsem zabrala jejich hrad a zemi. Tak jak vypadl, když byl ještě následovníkem trůnu a tím nejkrásnějším stvořením v celé zemi. Ale ne, Tom musel za princeznou. A teď to budeš ty, kdo je zodpovědný za jeho smrt, a ten, který zemře.“ Uculila se. Kameny pod Tomovýma nohama se začaly rozpadat. „Sbohem Tomi,“ zamávala mu koketně a Tom se propadl dolů.

Tom padal nekonečnou propastí dolů, stejně jako tenkrát v jeho snu, jediný rozdíl v tom byl, že tentokrát se nezastavil těsně nad zemí, nýbrž dopadl přímo na zem. Cítil, jak mu něco v těle křuplo, a vykřikl bolestí. Noha. Vyhrabal se na nohy a rozhlídl se, uviděl světélko v dálce a rozeběhl se pryč. Musel se odsud dostat pryč, musel najít Billa.

***

Bill za sebou uslyšel nějaké kroky, zastavil se a otočil se, svěsil ruce podél těla a polkl. Nebyl připravený zemřít, ale neměl jinou možnost. Roztřeseně vydechl a zavřel oči. Čekal na nejhorší. Okolo uší mu zasvištěl vítr a ozval se výstřel. Ve vteřině byl dupot koňských kopyt pryč, podlomily se mu nohy. Svalil se na zem, nemohl popadnout dech. Otevřel roztřeseně oči, neměl ani škrábnutí. Strachem se ale celý třásl, přežil vlastní smrt, pomyslel si. Až pak mu došlo, že ho útočník chtěl jen vystrašit. Doufal v rychlou, pokud možno bezbolestnou smrt, ale té mu zřejmě nemělo být dopřáno. Stefani se ho rozhodla zabít tím nejpodlejším způsobem. Psychickým týráním.

***

Tom utíkal dlouhou chodbou. Cítil se divně, jako by tady už někdy byl, jako by tohle už zažíval. Neuvědomoval si, že tohle byla přesná kopie jeho dávného snu, prvního snu tady v Namidii. Zmateně se rozhlížel, kolem něj stály masivní kamenné zdi, přestával popadat dech, šíleně ho píchalo v boku, přál si, aby jaktěživ nevzal cigaretu do pusy. Cítil palčivou bolest ve své pravé noze, ale snažil se ji ignorovat, věděl, že musí běžet dál, musí, nebo bude až moc pozdě. Zdi se začínaly rozpadat, bořily se mu přímo před očima, kameny mu padaly do cesty, na hlavu, za něj, všude kam se jen dokázal podívat. Utíkal dál. Zrovna když si už myslel, že musí být blízko u cíle, prudce zabrzdil. Snažil se najít rovnováhu. Stál na pokraji, zem před ním už dál nepokračovala, byla tu propast. Jen velká hluboká propast, a na jejím dně se vařila tmavě modrá láva, vystřikovala do vzduchu, jak se všechno uvnitř ní vařilo, Tom udělal krok vzad, ale uslyšel další ránu. Polknul. Nevěděl jak dál, nevěděl co dělat. Nebylo úniku.

Vzpomněl si na Billa. Na jeho slzy, na jeho tvář, na jeho úsměv, na jeho smích, když ho něco pobavilo, na jeho šílený smích, ze kterého mu občas naskakovala i husina. Vzpomněl si na chuť jeho rtů. Věděl, že musí utíkat dál. Snažil se nemyslet na to, že by už mohlo být pozdě. Tom se začal s panikou rozhlížet, a najednou to uviděl, cesta pryč. Podél kraje útesu vedla malá cestička. Okamžitě tam vyběhl a snažil se držet co nejblíž u kamenné zdi, aby nespadnul dolů. Zem pod jeho nohama se začala drolit a Tom se snažil za každou cenu udržet na nohách.

Nepovedlo se.

Tomovi podjely nohy a sklouzl se z římsy. Padal. Nepadal ale dlouho, brzy po jeho uklouznutí ho chytla za předloktí něčí ruka, zoufale se jí chytil a nechal se vytáhnout. Zvedl oči ke svému zachránci. Byl to nějaký mladík, možná mladší než on, vypadal otřeseně.

„D-děkuju…“ vykoktal ze sebe Tom a zvedl se na nohy. „Tolik děkuju, musím se odsud dostat…“ mumlal. Chlapec přikývl, usmál se a ukázal kamsi za sebe, byla tam jeskyně, jakoby nějaká tajná podzemní chodba. Tom děkovně přikývl, pevně ho objal a rozeběhl se tam. Nedbal na to, že by to mohla být past. Christian se za ním slabě usmál a tiše mu popřál hodně štěstí.

***

Bill neutíkal. Šel poklidným a rozvážným krokem. Byl smířený a klidný, vyrovnaný. Na rtech mu hrál slabý úsměv a očima se díval rovně před sebe. Ozvalo se několik dalších výstřelů, ale žádný ho nezasáhl. Bill si už stačil zvyknout. Utrhl ze stromu jablko a zakousl se do něj. Nedbal na to, že by mohlo být otrávené.

Uslyšel za sebou dusot koňských kopit. Na mžik si vzpomněl na Glitter. Otočil se s nadějí v očích. Ozval se další výstřel. A Billovi se podlomily nohy. Tělem mu projela ostrá bolest a zatmělo se mu před očima. Snažil se udržet rovnováhu a zůstat stát, ale nešlo to. Lehce zakopl a upadl na zem. Víčka se mu těžce zavírala, nemělo cenu bojovat s tím, co mělo přijít. Jediné, co před sebou viděl, byl Tomův milý pohled a úsměv. Princ se také usmál. „Tome…“ vydechl a z koutku úst mu stekla krůpěj krve.

***

Tom vyběhl z podzemní chodby přímo do lesa. Uslyšel výstřel. Zamrkal, zatajil se mu dech, přesto ale vyběhl za zdrojem toho výstřelu. Byl odhodlaný najít Billa, i kdyby ho to mělo stát život.

Když ale elfa našel, měl zjistit, že ten, koho to stálo život, není on, nýbrž Bill. Vrhl se k ležícímu tělu, slzy mu tekly z očí.

„Bille…! Bille, t-to ne, to ne…! To nemůže být pravda! No tak, Bille, vstávej! No tak…!“ třásl s bezvládným tělem, které držel v náručí. Ale Bill se neprobouzel. Ležel, ztuhlý, neživý a překrásný jako nikdy předtím. Tom si ho do náruče přitáhl ještě víc a usedavě plakal, prsty mu zajížděl do vlasů a kolíbal se s ním dopředu a dozadu. Líbal ho na čelo, na víčka, ale nic nezabíralo. Naprosto nic. Bill byl mrtvý. A on s tím nemohl nic dělat.

Uslyšel dupot koně a zvedl hlavu, přes slzy neviděl. Ozval se výstřel a Tomovi zčernal svět.

autor: LilKatie