Jsem jako ty, jsi jako já 40.

„Chrisi, prosím…“ Zašeptal Tom, ale dočkal se jen povzdechu.

„Tome, tohle už jsem slyšel tolikrát… já… já to neměl prodlužovat… neměl jsem ti dávat další a další šance… a hlavně jsem ti to teď neměl brát.“ Zavrtěl černovlásek urputně hlavou, jako by to Tom mohl vidět, a přendal si telefon do druhé ruky.

„Ale já… já… udělám to… opravdu… jen se vrať… nezvládnu to…“

„Ale zvládneš… Já bych to nezvládnul. Co kdyby to nezmizelo, hm? Co pak? Tvářili bychom se před ostatníma jako dokonalej páreček? Copak tohle bys chtěl?“

„Říkáš to, jako bych já chtěl to, co se stalo!“ Vyhrkl Tom a ještě víc zmačkl kuličku papíru, co už snad hodinu muchlal.

Snad mu připadalo, že když ten papír s pravdou zničí, pravda bude lež… nebo bude lehčí… nebo… prostě něco…

„Tome, tohle nemá cenu…“ Broukl Chris a típl hovor. Znova telefon vypnul a odpřísáhl si, že už ho nezapne. Bude to lepší pro oba.

„Pros…“ Zbytek slova se ztratil v zoufalém vzlyku.

Telefon Tomovi vypadl z ruky a on se složil na pohovku. Schoulil se do klubíčka a rozbrečel se jako malé dítě.

Co na tom, že kluci nepláčou? Jemu bylo do breku.

Nejradši by křičel, jak se nenávidí, kdyby mohl.

Nikdy nemyslel, že by znova ublížil někomu, kdo mu věří, kdo ho má rád, a udělal to.

Ublížil klukovi, který ho miloval a tolik toho pro něj udělal.

A mohly za to ty vlasy. Byl o tom přesvědčený.

Vždyť do té doby se nic nedělo. Bill byl Bill… Bill jeho brácha, ale ty vlasy…

Jako by to byl někdo jiný.

Někdo tak smyslný a dokonalý…

Chytl svoje dredy mezi prsty a zatahal za ně.

Tolik teď ten účes nenáviděl. Nechtěl ho už ani minutu…

„Oh bože, je to tak sladký dítě… Andy, my si musíme taky takový pořídit, je ti to jasný?!“ Vyhrkl Bill na Andrease, sotva se za nimi zavřely dveře a sundal si z hlavy gumičku, která svazovala jeho tenké dredy do ohonu.

„No jasně… ale až ty nebudeš sám děcko.“ Zasmál se blonďák a Bill zavrtěl hlavou.

„Ne, poslouchej… myslím to vážně…“ Broukl a objal blonďáka kolem pasu. „Vezmeme se, koupíme velkej dům a budeme mít dítě.“

„Billy, ale to nejde… není to tak jednoduchý…“ Zavrtěl blonďák nekompromisně hlavou, ale Billa neodradil.

„Ale ano… najdeme si náhradní matku a bude… Já… já neříkám, že to chci hned, ale až za pár roků… Já vím, že se do tý doby může všechno změnit, ale prosím, teď mi to slib… Slib mi, že si mě vezmeš a že budeme mít rodinu…“ Šeptl Bill naléhavě a blonďák si ho k sobě přivinul.

„S nikým jiným bych to ani nechtěl…“ Vydechl mu do vlasů a Bill nadskočil.

„Takže ano?“

„Ano…“ Potvrdil mu a Bill povyskočil.

„My jsme zasnoubený!“ Vyjekl a Andreas se zasmál.

„Za trochu podivnejch podmínek, ale budiž.“ Připustil a radši Billa pustil. Vysloveně vibroval štěstím a v koutcích očí měl slzy.

„Musím to říct Tomovi.“ Vydechl a jako střela vyletěl z pokoje. Ve vteřině se vrátil pro druhou odemykací kartu a zase zmizel.

Andreas jen pobaveně zavrtěl hlavou a plácnul sebou na gauč.

„Tome! Musím… Tome?“ Billovo nadšení bylo z vteřiny na vteřinu pryč, když vtrhl do pokoje a zalapal po dechu. Všude bylo Tomovo oblečení, jeho čepice, čelenky, potítka. Většina byla nacpaná v pytlích na odpadky a na stole byla prázdná flaška něčeho z minibaru.

Bill váhavě vešel do ložnice, ale tam to bylo stejné. Skříně otevřené a prázdné. Nikde neviděl ani Christoferovy věci.

Zato na posteli bylo plno tašek s oblečením, které se naprosto vymykalo Tomovu stylu.

Jako opařený zacouval zpátky a rozutekl se zpátky do jeho a Andyho pokoje.

„Andreasi, honem, něco se stalo! Tom nikde není, vyhodil všechny svoje věci a Chris tam nemá vůbec nic!“ Vyjekl a Andreas byl rázem na nohou.

„Na stole byla nějaká prázdná flaška a… a… co když se něco stalo?“ Vyhrkl Bill a roztřásl se.

„Billy, klid, ty zavolej Tomovi a já Chrisovi.“ Rozkázal hned a Bill kývl.

O pár minut později už brečel strachy, protože obě čísla byla nedostupná a ani hotelová obsluha nic nevěděla.

Andreas na Billa navlíkl mikinu a vzal ho za ruku.

„Zlato, klid, půjdem se podívat kolem do barů. Jestli se rozešli, tak se bude určitě někde nalejvat.“

„Ne… oni se nerozešli… to přece tak nemůže bejt! Proč?“ Vzlykl Bill a Andreas ho objal.

„Billy… klid… najdeme ho a uvidíme. Ano? Tak pojď.“

Bill ale po cestě neutichl. Naopak. Ještě víc se děsil a pořád dokola zkoušel volat, zatímco ho Andreas zatáhl do baru.

Ať se rozhlíželi, nikde Toma neviděli. Andreas nechal Billa u vchodu a došel až k baru. Chtěl se zeptat barmana, ale zrovna odešel obsluhovat. Sedl si k nějakému klukovi s černými copánky a lehce ho šťouchl do ramene.

„Prosimtě, neviděl jsi tady… proboha, Tome?!“ Vyjekl, když se na něj mladík otočil a málem spadl z barovky.

Bill okamžitě přiběhl k nim, i když neslyšel, o čem se baví, ale Andreas se s ním bavil, tak asi něco věděl a on to musel slyšet taky.

„Tak co Tom? Tome!“ Vykřikl a natočil ho na sebe. Přikryl si dlaní šokem pootevřená ústa a malinko couvl.

Tom už neměl dredy, ale černé copánky a jeho oblečení se zmenšilo o dost čísel.

Za normálních okolností by bylo tohle prioritou, ale v tuhle chvilku ho to zajímalo ze všeho nejmíň.

Tom měl naprosto červené oči a nebylo pochyb že od pláče a alkoholu. Vypadal, jako by snad ani nevnímal a jen se otočil zpět k baru a lokl si piva.

„Tommy co… co se stalo, proboha?“ Broukl Bill a položil mu dlaň na rameno. Do Toma jako kdyby uhodilo.

Cukl sebou a odstrčil Billa stranou.

„Nesahej na mě! Je to tvoje vina!“ Křikl po něm a prudce se zvedl ze židle.

Andreas ho okamžitě zezadu chytl a zachránil od pádu.

„No co čumíš! Jdi si za Andýskem! Utikej! Nemůžu ten tvuj zmalovanej ksicht ani vidět!“ Rozkřičel se a Bill couvl.

autor: Bitter