autor: Helie
Je to jako vábení Sirény… Zešílíš touhou zažívat jeho moc znovu a znovu, a potom už se mu nic nevyrovná… Ani dotek milující ženy…
Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a vpil se do bezchybně tvarovaných dokonalých rtů. Jen tak jsme tam stáli, rty pevně tiskli k sobě, ale ani jeden z nás se neměl k dalšímu pohybu, jako by to mohlo pokazit kouzelnou atmosféru tohoto okamžiku.
Když se stále nic nedělo, odtáhl jsem se od něj a sledoval okouzlující úsměv, který se mu rozlil po tváři. Přejel mi bříškem ukazováčku od spánku k čelisti, jako by hladil křehkou porcelánovou panenku, která by se pod silnějším dotekem na místě rozpadla.
„Děkuju, Tome,“ zašeptal. Povytáhl jsem obočí.
„Za co?“
Zvláštně zasněně se usmál. „Za to, že jsi na mě nezapomněl, že jsi mě k sobě vzal, že jsi na mě nezanevřel. Že tenhle okamžik trávím právě s tebou,“ zašeptal a mně se po zádech prohnalo příjemné zamrazení.
*
O hodinu později jsme spolu leželi na manželské posteli a povídali si jako nejlepší přátelé, jako bratři. Ležel jsem na zádech s rukou položenou na čele a zíral do stropu, zatímco Bill ležel na břiše, rukama si podepíral bradu a díval se na mě.
„Vždycky jsem si hrozně přál pořídit si štěně. Nějakého pouličního tuláčka, víš? Prostě ho dovést domů, aby si ho nikdo nevšiml a postupně s tím Henryho smiřovat, aby mi ho potom nemohl vyhodit,“ zpovídal jsem se. „A největší ironií na tom všem je, že mé první pouliční štěně, které jsem si dovedl domů, se mnou teď leží v posteli, upírá na mě své nádherné čokoládové oči a kdykoliv řeknu něco vtipného, pozvedne koutky úst v tom nejhezčím úsměvu, jaký jsem kdy viděl.“
Jeho rty se roztáhly do ještě většího úsměvu, až poodhalily řadu bílých zubů s mírným předkusem. Naklonil se na stranu a položil mi hlavu na břicho. Prohrábl jsem mu rukou vlasy.
„Každé štěně jednou vyroste. A některá to nevydrží a utečou,“ zamumlal Bill. Zarazil jsem se uprostřed pohybu.
„Nehodláš mi utéct, že ne?“ zeptal jsem se a poprvé se cítil nesvůj. Odvrátil jsem oči od stropu a podíval se na černovlasé klubíčko spočívající mi hlavou na břiše, přičemž zbytek těla měl stočený podél mého boku, do pasu zahalený v jednom z mých přehnaně velkých triček a od pasu dolů cudně překrytý rudou pokrývkou, která v nepochopitelném souladu doplňovala jeho sněhově bílou kůži.
„Ne,“ odpověděl po chvilce přemýšlení, při kterém se mu uprostřed čela utvořila jediná zbloudilá vráska.
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Neexistuje hezčího rána než toho, kdy je ti dovoleno budit se vedle milované osoby… Neexistuje horšího rána než toho, kdy se vzbudíš a nemáš ponětí, kam zmizel…
S ladností roky trénované baletky a tichostí polštářkových tlapek plížící se šelmy se do mých snů vetřely sluneční paprsky. Přetočil jsem se na druhý bok s touhou odehnat jejich otravné rušení. Od pohledu mírumilovné ráno však bylo přerušeno zuřivým pípáním budíku. Natáhl jsem ruku k nočnímu stolku, abych utišil jeho snahu. Zatřepal jsem řasami a donutil se otevřít oči. Čekal jsem, že můj pohled padne na rozcuchanou černou čupřinu vykukující zpod rudé peřiny. Se zděšením jsem zjistil, že jsem jediný, kdo postel momentálně obývá.
Vystřelil jsem z postele jako namydlená střela, rychle jsem na sebe naházel nějaké oblečení a proběhl snad úplně celý byt včetně obou koupelen zejících prázdnotou. Zamyšleně jsem vycházel schody zpátky do druhého patra. Na jejich vrcholku stála Bella, zabalená do saténového župánku. Zářivě se na mě usmála, ale já jsem kolem ní jen prošel a zapadl do svého pokoje. Zkusil jsem hledat třeba nějaký vzkaz, ale po Billovi jako by se země slehla.
*
Znechucený jsem se vydal do práce. Po cestě jsem se utápěl ve vlastních myšlenkách narážejících na včerejšek, a čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se to zdálo nemožné. Pomalu jsem přestával věřit sám sobě a začal jsem se přiklánět k tomu, že to byl nejspíš jen až moc hezký sen. Šoural jsem se bez nálady ulicemi města, dokud jsem nestanul před džus barem. Automatiky jsem zašátral v kapse přehnaně velkých kalhot a vytáhl svazek klíčů. Jeden z nich jsem vybral a strčil jej do zámku, který však nepotřeboval dál odemykat. Se zděšením jsem zjistil, že džus bar je už otevřený.
Otevřel jsem napůl prosklené dveře a nakoukl dovnitř. Na mém obvyklém místě stál Bill a znuděně listoval nějakým časopisem. Když zaslechl cinknutí zvonku, oznamující můj příchod, zvedl hlavu a zářivě se na mě usmál. Prakticky okamžitě stál naproti mně a proplétal si ukazováček a prostředníček s těmi mými.
„Promiň, že jsem odešel a ani jsem ti nenechal nějaký vzkaz, ale někdo z nás musí chodit do práce včas… A ty to zřejmě nejsi,“ usmál se. Stočil jsem pohled jinam, cítil jsem, že se mi do tváří hrne krev. Zpozoroval jsem krabice nevybaleného zboží vyskládaného podél barového pultu. Bill je zřejmě převzal od dodavatele, ale nikdo mu neřekl, kde je skladujeme. Popadl jsem nejbližší krabici s mléčnými výrobky a odnášel je do velkého skladu potravin. Bill zvědavě cupital za mnou a pozorně sledoval každý můj pohyb, když jsem třídil mléčné výrobky do různých polic. S další várkou už si nesl svoji krabici.
Nikdy jsem si neuvědomoval, že by mi chyběl kolega, ale teď jsem si prostě nemohl stěžovat. Všechno utíkalo daleko rychleji, než když jsem byl na všechno sám. Takový spolupracovník se vždycky hodí. A obzvlášť když je to někdo Billova ražení…
autor: Helie
betaread: Janule
No ty jsi mě vyděsila..:D Já jsem se lekla, že se to Tomovi jen zdálo, a že tam Bill vůbec nebyl..:D A to jsem ěmla strašnou radost, že ho našel…:D Naštěstí mě ten kone mile potěšil…:p** Krísnej dílek..;) Moc se těším na další..;))* ♥
Užasný díl, umíš velice citlivě psát a jsem ráda, že spolu budou pracovat, i když se mi to zdá až moc ideální, bojím se, co se ještě stane:-(
Tyjo já jsem se tak vyděsila,že se to Tomovi jen celý zdálo,ale jsem moc ráda,že to tak nebylo a že nakonec je všechno v pořádku a Bill byl normálně v práci:) Uffff 🙂 😀 Jinak…nevim jestli je to jenom můj pocit,ale ..ůmě přijde,jako by se už od těch let z dětskýho domova měli rádi..myslim jako…víc rádi..než jenom,jako kamarádi,což je zvláštní,protože v domově se spolu nebavili..No ale stejně z toho mám takovej pocit.:))
Jinak..jsem zvědavá,jak se to bude dál vyvíjet.Tušim,že to všechno nepůjde jak po másle. Například..myslim,že tady bude problém s Bellou.Uvidíme.Každopádně super díl.:)
Díky moc holky =))
No už jsem se vážně lekla, že to byl jen sen…a on už pracuje =oD Moc pěkně napsané…Jsem zvědavá jak to bude dál mám tuhle povídku moc ráda a to jsem ji začala číst nedávno =o)
Příjemná povídka,jen je škoda,že díly nejsou delší:)
Děkuji =)
[6]: dvě A4 no 😀 Možná časem budou delší, ale i teď mívám občas problém s naplněním =)