Phantom of the Opera 2.

Dnes je můj den. Nejdůležitější den mého života. Ten, pro který jsem zavrhl rodinu a opustil Toma. Den, pro který jsem se zrodil. Poprvé uslyším tóny své opery z úst vytrénovaných profíků, poprvé zjistím, jaké to je, být slavným.

To právě díru po něm držela gumička velkolepé masky pohromadě. Nechci myslet na minulost. Ne teď, když mám celou budoucnost před sebou. Tiše jsem se vecpal do lóže velkolepé Národní opery a usadil se na rudě polstrovanou židli se zlatými ozdůbkami. Přímo naproti mně se od stropu pohupoval obří křišťálový lustr s tisíci svíček po okrajích, které se samy zapalovaly po zatažení za provázek ukrytý v zákulisí.

Vyklonil jsem se přes zlaté zábradlí v lóži a podíval se do publika. Jediná hlava, která mi přišla tolik známá, vyčuhovala nad ostatními. Ne, že by snad patřila nějakému extrémně vysokému člověku… Nad ostatními dominovala dlouhými rozpuštěnými dredy. Zatřásl jsem hlavou a otočil se k podiu, zatímco svíce na lustru jako mávnutím kouzelného proutku pozhasínaly a ztichlým sálem se rozezněly první tóny árie, která vznikala pod mojí rukou.

Tom:

Nesnáším obleky. Mám rád své pohodlí a tohle rozhodně nic pohodlného není. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po lóžích. Seděli jsme prakticky uprostřed, takže jsem neviděl akorát na lóže za mnou. V páté lóži od kraje na levé straně neseděl dlouhou dobu nikdo. Vím to, díval jsem se. Teď jsem si ve skomírajícím svitu svíček mohl všimnout temného stínu v masce. Chtěl jsem na něj upozornit matku, když vtom spustili první tóny árie.

Byl jsem ohromen. Když hlavní sólistka začala zpívat, doslova jsem oněměl. Kouzlo opery mne vtáhlo do svého děje a já se po celou dobu nezmohl na jediné slovo. Tedy dokud mi matka nešťouchla do ramene. S nechápavým výrazem ve tváři jsem se k ní otočil.

Sólisté zapěli a já zpozorněl. Melodii jsem znal. Slyšel jsem ji… už dřív. Zbytek představení jsem se nevěnoval prakticky ničemu jinému, než přemítání o tom, kde jsem melodii jen mohl slyšet. Chvílemi jsem dokonce znal i slova. Nemožné…

*

Když opera skončila, máma, já i zbytek publika jsme vyskočili na nohy v bouřlivém potlesku, kterým jsme herce odměňovali za neskutečný výkon.

„V této chvíli se u většiny premiér děkuje autorovi. I my bychom rádi poděkovali, avšak autor této opery nemůže přijít mezi nás,“ zahřměl hlas jednoho ze sólistů a div, že se pod silou jeho hlasu celé divadlo nesložilo jako domeček z karet. „Avšak přesto velice děkujeme Fantomovi za jeho neuvěřitelnou hru!“ vykřikl a záře reflektorů dosud zářících na podium se stočila k lóži číslo pět, ve které však nikdo neseděl. Ztichlým sálem se ozvalo klapnutí dveří lóže, jak dotyčný opustil své místo.

„Kdo to byl?“ šeptali si snad všichni v sále a naprosto zapomněli na tleskání. Začal jsem odstrkovat lidi kolem sebe.

„Kdo napsal tuhle hru?“ zeptal jsem se a ukázal na plakát poukazující na dnešní premiéru.

Rozrazil jsem dveře a nahlédl dovnitř. Nikde nikdo, jen rudá růže s černou mašlí ležící na polstrovaném křesílku. Pod ní ležel vzkaz.

*

„Tome! Kam jsi utekl?!“ zakřičela máma, když jsem se jí s růžičkou v rukou zapletl do cesty.

*

Doma jsem okamžitě doběhl do kuchyně a popadl první skleničku, která mi padla do ruky. Shodil jsem přitom nějaké hrnečky, které se zařinčením dopadly na zem, a křehký porcelán se rozbil na kousky. Rychle jsem začal sklízet napáchanou spoušť. Zavadil jsem prstem o jeden střípek, který mi prořízl kůži. Vztekle jsem zasyčel.

autor: Helie