autor: Sandra Trümper
Pretty (wo)man
Zrovna jsem zase lítal kolem kuchyňské linky a připravoval sobě oběd a mně a Billovi večeři, když se rozezvonil telefon. Rychle jsem po něm jednou rukou hmátl a tou druhou dál míchal omáčku.
„Prosím?“ prohlásil jsem již naprosto suverénně. Od naší dovolené s Bushidem utekly víc jak dva týdny a já za tu dobu už odmítl mnoho zákaznic. Na stole v obýváku mi zatím ležely všechny možné noviny s inzeráty, kde jsem se snažil najít přijatelnou práci.
„Tome?“ málem mi spadl mobil do hrnce s omáčkou. Ten hlas bych poznal kdekoliv, i když byl zkreslený mobilem.
„Bushido,“ vyhrkl jsem a rychle položil pokličku na hrnec. Přešel jsem ke gauči a sedl si.
„Ano, to jsem já,“ dokázal jsem si přesně představit jeho úsměv, který si hrál nejen s jeho rty. „Volám, protože… No, slyšel jsem, že už tu práci neděláš.“
„Ne, chci s tím skončit,“ souhlasil jsem tak ledabyle, jak jen jsem dokázal. Zavřel jsem oči a tiše se modlil, aby s tím náš rozhovor nekončil.
„No… v tom případě… nebudu rušit,“ cítil jsem, že jeho pohled potemněl a jeho rty se přestaly smát. Bylo mi to tak strašně líto, ale nedokázal jsem proti tomu nic udělat. „Snad jen…,“ okamžitě jsem se narovnal a dával pozor. „Myslel jsem, že bychom si mohli dát skleničku. Jen jako… připomínku toho, co se stalo v Dubaji.“
„A… co se tam stalo?“ odvážil jsem se zeptat. Na druhé straně se dlouhou chvíli ozývalo jen ticho.
„Mohl bys, prosím, přijít?“ tichá prosba mě překvapila a svým způsobem mi polichotila.
„Kdy?“ bylo jediné slovo, na které jsem se vzmohl.
„Až budeš mít čas, stav se tady. Dneska. Já jsem celej den doma,“ a pak už bylo ticho.
Povzdechl jsem si a s úsměvem odhodil mobil. Těšil jsem se, až budu mít dovařeno. Zajdu si do sprchy, oblíknu se a vyrazím k Bushidovi. Nejdřív ale musím dovařit tu omáčku. A jelikož ta se tak jako tak teď vaří sama…
Došel jsem do schránky pro poštu a znuděně se jí probíral. Účet, účet, leták, účet… Výpis. Jo, tak to by mě momentálně zajímalo. Vzal jsem nůž a rozřízl obálku. Vytáhl jsem výpis a pohledem ho přelítl. A zůstal jsem na něj jen němě zírat.
Půl milionu euro? Kde jsme takovej neuvěřitelnej obnos vzali?!
***
Tentokrát jsem nepotřeboval kontrolovat, jestli jsem na správné adrese. Věděl jsem to, už jenom proto, že moje srdce bilo s nenadálou vervou. Zhluboka jsem se nadechl a zmáčkl zvonek. Když se dveře okamžitě neotevřely, nejistě jsem přešlápl. Začínal jsem přemítat, co tam vlastně hledám. Proto jsem si musel celou dobu v duchu opakovat Inčina slova.
„Musíš mu to říct. Nemusíte se už nikdy v životě vidět, takže se nemáš čeho bát. Prostě mu to řekneš. Jo, koukneš se do těch jeho dokonalejch očí a-„
Veškeré mé myšlenky se kamsi vypařily ve chvíli, kdy se dveře otevřely a v nich stál Bushido ve volných plavkách. Málem jsem se zadusil vlastními slinami.
„Tome,“ usmál se na mě a odstoupil ode dveří, abych mohl projít. „Rád tě zase vidím. Pojď dál.“
Poslechl jsem ho a trochu nejistě vešel dovnitř. Cítil jsem se v těch úzkých kalhotách trochu divně. Nadával jsem sobě i Ince, že jsem si místo nich nevzal kraťasy. A naopak jsem byl rád, že přes ten nátělník jsem si opravdu nevzal nic jiného.
„Sluší ti to,“ usmál se na mě ze dveří do kuchyně. Sklopil jsem pohled a začervenal se. Kruci, proč se před ním cítím jako školák, který byl přistižen při něčem, co neměl dělat? „Dáš si něco studeného? Vodu, džus, kolu, tvou oblíbenou whisky?“ mrkl na mě.
„Whisky přijde vhod pokaždé, ale tentokrát raději RedBull, díky,“ zasmál jsem se a ležérně překřížil nohy v kotnících.
„Počkej na mě vzadu, je tam bazén a malé posezení. Udělej si tam pohodlí,“ usmál se na mě a zmizel v kuchyni. S malým úsměvem jsem ho poslechl. Přešel jsem obývákem až do zahrady. Ta byla napůl zastřešená, takže posezení stálo ve stínu, ale bazén byl přímo na sluníčku. Přešel jsem až k němu, sehnul se a smočil ruku ve vodě. Spokojeně jsem se usmál. Voda nebyla ledová, ale ani přehnaně horká. Příjemně chladila, ale přitom jsem si dokázal představit, že bych v ní strávil celý den. Ale slunce opravdu nepříjemně pálilo do mých černých kalhot, takže jsem se rychle zvednul a vrátil se do stínu. Sedl jsem si do pohodlného křesla ve stínu a zadíval se na zahradu. Nebyl tam jen bazén, ale také houpací síť a velká ohrada se psy. Na místě jsem se napřímil. Vždycky jsem miloval psy a přál si nějakého si moci pořídit, ale nikdy k tomu nebyly žádné prostředky.
„Takže, Tome, chtěl jsem-„
„To vy jste mi poslal ten směšně vysoký obnos?“ vypálil jsem dřív, než jsem to mohl kontrolovat. Bushido pobaveně pozvedl obočí.
„Směšně vysoký?“
„Půl milionu euro!“ zadíval jsem se mu do očí a úplně jsem zapomněl na nějakou zamilovanost. „Co s tím máme asi tak dělat?!“
„Myslel jsem, že byste si mohli koupit nějakej pořádnej dům, bydlet ve vlastním,“ pokrčil rameny, vzal štos papírů, hodil ho přede mě na stůl a sedl si na židli vedle té mé. „Už jsem se po nějakých díval. Mohl by se vám líbit třeba tenhle, je malej s malou zahradou, stojí v okrajové čtvrti Berlína, nedaleko Billovy fakulty,“ vysvětlil mi a ukázal přitom jeden určitej papír, na kterém byla fotka i popis domu. Oněměle jsem na to zíral. „Byl jsem se tam podívat. Je ve výborném stavu, všechno je tam zařízený, elektrika, voda, všechno je tam zavedeno. Čisté prostředí… Vlastně je to i odsud nedaleko. A navíc to stojí jen čtyři sta tisíc. Ještě by vám něco zbylo. Takže… furt je to směšně vysoký obnos?“
Nechápavě jsem na něj zíral. Teprve ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že pohledem hypnotizuju jeho rty, jsem se raději vrátil k pozorování zahrady. Nic jsem na to neřekl. Zmocnila se mě podivná nervozita a pocit trapnosti. Proč jsem sem chodil?
„Takže… Proč s tím končíš?“ otázka, kterou jsem čekal. Ale nijak se tím nezmenšila její nepříjemnost. Celý dlouhý čas jsem přemýšlel o tom, co mu na ni odpovím.
„Je to… nepříjemné,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Nevypadal jsi, že by ti to bylo nepříjemné,“ jeho slova mě celého rozechvívala. „Navíc jsi nic neříkal, v sobotu večer. Přestože jsem ti řekl, že když se ti něco nebude líbit, máš mi to povědět,“ samozřejmě, že jsem nic neříkal. Protože tohle právě bylo to, co bylo dokonalé, kvůli čemu jsem to už dál dělat nemohl. Bushido mě chvíli sledoval, jako by snad čekal na odpověď. Nakonec se jen zadíval stejným směrem jako já. To ticho mi přišlo nekonečné, jako bychom tam seděli dlouhé hodiny, ne pouze několik minut.
„Bushido, to-„
„Tome, chtěl jsem-„
Překvapeně jsme se na sebe zadívali, pak jsme se však oba rozesmáli.
„Ty první,“ zase jsem se zadíval na zahradu, ale rychle jsem se na něj usmál, aby věděl, že poslouchám.
„Dobrá,“ Bushido se zhluboka nadechl, poposedl si a lokty se opřel o stůl. „Víš, já nevím… nevím, jak to říct, nebo co dělat, ale… Nechci, aby to znělo, jak to znít bude, ale… Měl jsem hodně sexuálních partnerek. Každou jen jednou. Nebo aspoň… to je jedno, prostě každou jednou,“ zavrtěl hlavou v odmítavém gestu. Bolelo mě to. Jednak to, že o tom přede mnou mluví, ale pak také to, jak smutně při tom zní. „A tak to mělo být i tentokrát. Ale, víš… Ty jsi jiný,“ vzhlédl a zadíval se mi do očí. To jsem ale nemohl vydržet já a uhnul jsem pohledem. Pocítil jsem na své ruce, volně položené na stole, teplý dotyk, a zase jsem rychle vzhlédl. Bushido se na mě vážně díval. „Ten první večer… Byl jsi drzý. Divoký, vášnivý a rozhodně ne unavený životem. Jiný než všichni ostatní. Ze zdrojů jsem věděl, že to děláš už pět let. Většina děvek je tím docela unavená už po roce, po dvou. Ale ty jsi byl pořád tak…. Odhodlaný, nespoutaný. Udržel sis sám sebe. A to… zajímalo mě, proč to tak bylo. Jak sis dokázal udržet zdravý rozum, svou vlastní, úžasnou povahu, jak dokážeš žít,“ stiskl mi ruku. Mohl jsem v jeho očích číst jako v otevřené knize. Byly čisté, říkal mi pravdu, odhaloval se mi. A já věděl, že to samé teď zračí i mé oči. A bylo snadné si domyslet, že já jsem byl první po mnoha letech, kdo mohl tak hluboko nahlédnout.
„A… přišels na to?“
„Možná,“ pousmál se a stiskl mi ruku. „Ale co jsem chtěl říct… Proto jsem tě pozval do Dubaje. A bavilo mě to s tebou. A ve čtvrtek, jak jsme se spolu bavili… Víš, neříká se mi to snadno, ale…,“ pobaveně se zasmál, pustil mě a projel si rukou vlasy. „Nevím, co se to ve mně děje, nevím, co to všechno znamená, ale vím, že tak zvláštní a přitom překrásnej pocit kolem břicha jsem nikdy nezažil a chtěl… no, chtěl bych mu dát šanci.“
Kousl jsem se do rtu a sklopil pohled. Stáhl jsem ruku ze stolu a propletl jsem ji s druhou rukou.
„Ta první noc… Byl jsi prostě jen obyčejný, namyšlený, arogantní, bohatý floutek, který si mě najal. Další z mnoha, který mě pokořil a ponížil. Přiznávám, zatraceně mě to vzrušovalo a byl to jeden z nejlepších večerů, které jsem do tý doby v roli tý zatracený děvky prožil, ale… Pořád jsi byl jednoduše idiot, jeden z mnoha mých zákazníků. Pak ty dva večery, kdy jsem u tebe jen seděl… Cítil jsem se divně, ale začínal jsem chápat, že ty nejsi jako ti ostatní boháči. Máš skvělej humor, dobře se s tebou povídá a opravdu posloucháš, když něco říkám. Ale pořád jsi byl prostě jen abnormalita mé práce. Ale v Dubaji… To, jak hezky ses ke mně choval, přestožes nemusel, žes mi řekl všechno to z tvý minulosti a hlavně ten poslední večer… Bylo to jako sen, přenádherný sen, který jsem se jindy bál i jenom snít,“ kousl jsem se do rtu a roztřeseně se nadechl. „Proto s tím končím,“ vzhlédl jsem a zadíval se mu do očí. „Nemůžu to po tý sobotě dělat. Nemůžu… Byl jsem u jedný ze svých zákaznic. Nešlo to s ní. Musel jsem si celou dobu představovat…,“ mé tváře zrudly a já zase rychle sklopil hlavu. „Prostě… nejde to. Nemůžu už s někým spát prostě jen kvůli penězům. Najdu si jinou práci a-„
Nestihl jsem to ani doříct. Bushido se jen usmál, nahnul se přes stůl, uchopil mě za bradu a políbil mě. Má ruka sama vystřelila a pohladila ho po tváři. Pohnul jsem rty, rozevřel jsem je a jazykem opatrně přejel přes ty Bushidovy. Jeho jazyk mi vyrazil naproti. Jemně se o sebe třely, laskaly se a já cítil, jak mi v břiše poletují motýli, a v hlavě mi tepe srdce. S Bushidovou pomocí jsem se přesunul na jeho klín a volnou rukou zajel do jeho vlasů. Natiskl jsem se na jeho tělo, a ještě o něco prohloubil náš polibek.
„Takže… jsi ochotný to se mnou zkusit, přestože ti nemůžu říct, co ti budu moct nabídnout?“ odtrhl se ode mě, zadíval se mi do očí a opřel si čelo o mé. Tiše jsem se zasmál a pevně ho objal. Opřel jsem se o jeho ruce, kterými mě volně objímal kolem pasu.
„Mám rád risk. Zvlášť, když mohu jenom získat,“ usmál jsem se a políbil ho.
„Dobrá,“ usmál se na mě a objal mě mnohem pevněji. „Ale koukám, že jsi nějakej rozehřátej,“ v jeho očích se cosi podezřele zablesklo. „To musím napravit,“ prohlásil, vsunul mi jednu ruku pod koleno a vstal. Pevněji jsem se ho chytil a polekaně na něj pohlédl.
„Bushido?“ zeptal jsem se podezíravě. „Co to děláš?“ koutkem oka jsem sledoval, jak se bazén přibližuje.
„Co by?“ zasmál se a políbil mě na spánek. „Jdu si tě svlažit.“
„Ale já tu nemám plavky!“
„A to vadí?“ zasmál se a i se mnou skočil rovnýma nohama do vody.
„Bushido!“
***
A tak dospěla moje pohádka ke šťastnému konci.
Ne, vážně. Řekl by někdo z vás, že by se příběh Julie Roberts z Pretty Woman mohl stát skutečností? Možná trošku otřepané téma, ale pro mě je to v tuhle chvíli ten nejkrásnější příběh ze všech.
Nakonec jsem koupil ten dům, který mi Bushido doporučil. Vlastně jsme ho koupili spolu. Bushido tam byl se mnou a ukázal mi, že není manažerem pro nic za nic. Nasmlouval mi ten dům ke koupi za o celých sedmdesát tisíc nižší cenu. Billovi jsem to oznámil ještě ten večer. V první chvíli mi vůbec nechtěl věřit, musel jsem mu ukázat smlouvu. Pak byl ale úplně nadšený. Ještě ten večer začal balit a prostě mi oznámil, že se stěhujeme hned další den.
A v tomto domě se také poprvé setkali Bill s Bushidem. Dlouho jsem je oba na tuto konfrontaci připravoval, ale nakonec jsme se i s Inkou sešli na speciální oslavě našich dvaadvacátých narozenin. Pojali jsme to v rodinném duchu, takže jsme tu vážně byli jen já, Bushido, Bill a Inka. A Bill byl z Bushidova dárku pro něj nadšený.
Zmiňoval jsem se mu, že mi nedávno básnil o kalhotách od nějakého návrháře, který jsme si ani za nic nemohli dovolit, a on mu je přinesl. Myslel jsem, že ho uškrtím, protože v tu chvíli můj dárek, parádní kabelka od Prady, okamžitě ztrácel svůj lesk. Ovšem vše mu bylo odpuštěno ve chvíli, kdy mi před zraky svědků nabídl společné bydlení. Inka se v tu chvíli málem zadusila pitím a řekla mi, že pokud tuhle nabídku nepřijmu, nastěhuje se nám do domu, aby mě z něj vyštvala. A že to tak jako tak může udělat, protože jakmile odejdu, zabírá si můj pokoj.
Když už jsme u Inky, tentokrát se její velké řeči opravdu staly skutečností. Jen pár dní po oslavě ji kontaktoval jakýsi agent z Ameriky a oznámil jí, že by rádi uvítali ji i její umění na výstavě v New Yorku. Nadšená Inka nám to přilítla oznámit hned, jak domluvila, sbalila si kufry a zabukovala letenky.
Co se týče Billa a jeho nadšení pro jeho nového nadřízeného, tak to opadlo, a to velmi rychle. Hned, jak mu tento starší, ženatý muž se dvěma dětmi nabídl sexuální vztah. Billa to tak pohoršilo, že mu hezky od plic řekl, co si o něm myslí, bez ohledu na to, zda ho vyhodí nebo ne. Na jeho štěstí byla zrovna v tu dobu opravdu nouze o číšníky, takže si svou práci udržel. A potkal tam sympatického začínajícího kuchaře. Andy sice s námi nebyl na oslavě narozenin, ale nedlouho poté mi ho Bill představil jako svého přítele. Andy si se svou mizerně placenou prácí sotva mohl dovolit platit byt, takže Bill nakonec nezůstal v domě sám. Byl jsem za to rád. Ze začátku jsem sice cítil vůči Andymu jistou dávku nevraživosti, chtěl jsem před ním své dvojčátko ochránit, ale nakonec jsem si byl jistý, že mu nic neudělá a že mu naopak na Billovi velmi záleží.
No, a pokud jde o mě a Bushida…
***
„Ach, Tome,“ zasmál se na mě Robert zpoza pultu. „Whisky, jako vždy?“ usměvavý chlapík, veselý a pyšný na svou práci. Hlavně na to, jak úžasný má přístup ke všem zdejším pracovnicím.
„Roberte,“ pozdravil jsem ho, a zároveň jsem mu odpověděl na jeho dotaz kývnutím. „Bushido ještě nešel?“
„Kdepak. Dneska probírají nějaký nový obchod, co se nám naskytl. Asi to bude nějakou dobu trvat,“ zkušeně mi nalil a vhodil mi do skleničky led. Už se nadechoval, že mi něco řekne, ale kdosi ho z druhé strany baru zavolal. Mávl jsem na něj, ať běží, chopil se skleničky a otočil se čelem do místnosti. Ze začátku jsem sice byl překvapený z toho, jak vypadá nejznámější nevěstinec v Berlíně, ale teď už jsem byl na přítmí a celkově vzato soukromé boxy zvyklý. Rozhlídl jsem se kolem a spokojeně se pousmál. Nemohl jsem si pomoct, byl jsem pyšný na to, jak luxusní to tu Bushido vybudoval.
„Tome, zlatíčko,“ přitočila se ke mně vyvinutá blondýnka a položila mi ručku na hruď. „Bushido má mnoho práce a posílá mě za tebou, abych tě na tu chvilku zabavila.“
„Já nikoho neposílal, Regino,“ upozornil ji hluboký hlas za mnou. Zasmál jsem se a napil se ze skleničky. Nemusel jsem se ani ohlídnout, abych věděl, že mu z očí žhne vztek a vypadá nyní opravdu hrozivě. A Regina mi to jen potvrdila, když ode mě spěšně o krok ustoupila. „Nemáš zde dost zákazníků?“ poslušně se mírně uklonila a rychle odešla. „Nikdy to nepřestanou zkoušet,“ zavrčel nepřívětivě Bushido a posadil se na židli vedle mě. Nemohl jsem po něm chtít, aby opustil svou práci. Zvykl jsem si na to, že dělá, co dělá, a hodně mi pomáhal i fakt, že se všema těma děvkama se jen mine, když jde do kanceláře. Ale teď to začalo vadit jemu, protože jednou za čas sem skočím, aby nemusel domů a my mohli rovnou někam vyrazit. Třeba na večeři jako nyní.
„Uklidni se, Bushido,“ zasmál jsem se a otočil se na něj. „Whisky?“ nabídl jsem mu svou skleničku. Převzal si ji, usmál se na mě a dopil ji. Odložil ji na pult a přitáhl si mě pro polibek.
„Ahoj,“ zamumlal mi do rtů těsně před tím, než je definitivně spojil. Chytil jsem se ho kolem krku.
„Žádné cicmání na baru, prosím,“ zasmál jsem se a odtáhl od Bushida. Ten hodil zlý pohled po barmanovi.
„Řekni, Roberte, kdo tě tu platí?“
„Jistě, pane Bushido,“ stáhl se okamžitě. Musel jsem se smát. Mě si vždycky dobírá, ale jakmile se objeví jeho nadřízený, je to poslušný pejsek.
„Chtěls mi něco říct, Roberte?“ zeptal jsem se ho a prstem k němu popostrčil prázdnou sklenici. Pochopil to a jal se mi dolévat.
„Nic jsem nechtěl,“ odpověděl s postranním pohledem na Bushida.
„Ale no tak, Roberte, snad by ses přede mnou nestyděl,“ zasmál se Bushido a ukradl mi skleničku těsně před rukou.
„Hej! Kup si vlastní!“
„Copak tuhle neplatím já?“ zažertoval, napil se a políbil mě. Zasmál jsem se, spokojeně polknul darovanou dávku whisky a mírně ho poškádlil jazykem.
„A člověk by čekal, že se z vás po třicítce zamilovanej blázen nestane,“ oklepal se Robert. „Zastřelte mě někdo, jestli se začnu takhle chovat.“
„S radostí,“ mrkl na něj Bushido.
„Ty máš dneska nějakou dobrou náladu,“ zavrtěl jsem pobaveně hlavou.
„No, uděláme si výlet. Do Tokya, co ty na to?“
„Super,“ natáhl jsem se a políbil ho. „Co si mám sbalit s sebou?“
„Co takhle mě do kufru?“ nabídl mi Robert.
„Jako malého, příručního sluhu?“ zamyslel se na oko Bushido. „Ne, díky. Těch tam bude kolem nás dost.“
Musel jsem se smát tomu, jak si sebe navzájem neustále dobíraj. Byla mezi nimi určitá nevraživost. Nikdy se spolu pořádně nebavili a vlastně by tomu tak nebylo ani teď, kdybych já občas nešel Bushida vyzvednout a nějak se neskamarádil s Robertem. Takže jediné, co je spojovalo, jsem byl já, na což Bushido trochu žárlil. Sice stále tvrdil, že to tak není, ale já věděl svoje.
„Půjdeme? Rezervaci máme na sedmou.“
***
Musím říct, že život s někým, kdo vydělává miliony, každou chvíli jezdí na cesty, na který je více než ochotný vás brát s sebou, a je mu jedno, kolik bude stát vaše pohodlí, je lepší než sen. Ale mně tenhle sen začal po chvilce vadit.
Jak se říká, pohádky jsou krásná věc, ale věta
A žili spolu šťastně až do smrti nám toho moc neprozradí. Příklad dám na Popelce. Dívka, která je celej život zvyklá starat se sama o sebe, se najednou stane středem zájmu všech okolo. Nelezlo jí to na nervy? Z vlastní zkušenosti musím říct, že lezlo. Takže já jsem po pár týdnech tohoto luxusu začal být, mírně řečeno, protivný.
***
„Ale Bushido, já potřebuju něco dělat!“ kňoural jsem otravně a kopal nohou do stolku. Teda přiznávám, že za starých časů jsem taky nemusel pracovat, jakože makat, a o to, co jsem opravdu tenkrát dělal, se Bushido velmi dobře postaral, jenomže v tý době jsem se staral o chod domácnosti, nákupy, placení účtů a prakticky o všechno, co bylo k normálnímu fungování potřeba. Jenomže to teď na sebe vzal Bushido a striktně odmítl, že bych mohl taky pomoct. Takže jsem se jednoduše nudil.
„Sám si řekl, že bez střední nic pořádnýho dělat nemůžeš,“ odrazil mě, jako pokaždé v posledních několika dnech, Bushido. „Ale,“ pokračoval rychle, než jsem stačil něco namítnout, „můžeš střední dokončit dálkově,“oznámil mi s úsměvem.
„Cože?“ nechápavě jsem na něj zíral.
„Je mi jasné, že se nemůžeš celý den válet někde po domě a nic nedělat, což je další věc, kterou na tobě miluju. Ale zároveň nechci, abys dělal něco podřadného, co by tě ani nebavilo,“ vysvětlil mi a nahnul se v křesle blíž ke mně. Okamžitě jsem spustil nohu ze stolu a nahnul se naproti němu. „Různé školy nabízejí různé programy. Bavil jsem se s různými řediteli nebo zástupci škol, které takové programy nabízejí. Pokud je ti do pětadvaceti let, můžeš se řádně účastnit výuky na dané škole. Ale to mi přišlo… ne přímo kruté, ale nepřiměřené,“ uhnul očima a mně bylo okamžitě jasné, že by se o mě bál. Kvůli šikaně obyčejných puberťáků. Měl jsem se na něj proto zlobit, ale nedokázal jsem to. Přišlo mi sladké a jednoduše skvělé, že se o mě tak stará a má takovou péči. Miloval jsem to. „Takže jsem se domluvil s několika školami, na kterých bys mohl studovat dálkově,“ položil přede mě několik desek plných papíru. Chvíli jsem na ně omámeně zíral, pak jsem však vzhlédl a uviděl Bushidovy štěstím jiskřící oči. Usmál jsem se a skočil mu kolem krku.
„Ty jsi naprosto dokonalý,“ zamumlal jsem a políbil ho. Divoce, vášnivě, nespoutaně, šťastně. Přesně tak, jak jsem se v tu chvíli cítil. „Vážně nechápu, jak můžeš vždycky všechno tak perfektně zařídit.“
„Přirozený talent,“ zasmál se a pevně mě objal. „Tak co myslíš, budeš studovat?“
***
A tak jsem dopadl téměř jako věčný student. Zatímco můj bratr nastupoval do třetího ročníku na vysoké škole, já šel do prváku. Ale studoval jsem dálkově, takže mi stačilo jen občas zajít do školy na zkoušky. Vyhovovalo to nejen mně, ale i Bushidovi. Všechny své úkoly jsem dělal dopoledne nebo vždy, když nebyl doma, ale jakmile byl někde poblíž, mohl jsem se věnovat jemu. A mohl jsem s ním jezdit i na jeho pracovní cesty, za což jsem byl opravdu vděčný, protože jsem si cestování po světě okamžitě zamiloval.
Za dva roky budu nastupovat na vysokou a teprve potom se ukáže, jak vlastně dokážeme udržet náš vztah. Ale věřím nám, stejně jako Andymu s Billem. Mimochodem, Andy už to z toho nejubožejšího kuchaříčka dotáhl na asistenta šéfkuchaře a Bill bude mít zanedlouho velkou výstavu.
A tak to má být, ne? Když už jsou všichni šťastní, mohu konečně říct to krásné slovo.
KONEC
I když, vás by možná ještě zajímalo, jestli to u nás v posteli vypadá pořád stejně divoce.
Věřte tomu nebo ne, ale pravda je taková, že čím dýl jsme spolu, tím zajímavější sex máme. Není to pilíř našeho vztahu, ale, jak se říká, je to příjemné koření. Velmi ostré koření, v našem případě. Ovšem já pikantní kuchyni jednoduše miluju.
A co bych nakonec chtěla říct já, jakožto autorka? Já vám ani nevim =D
Snad jen…
Děkuju, za všechny komentáře nebo prostě jen za přečtení. Vážím si toho =o)
No… Teď už jen mohu říct, že doufám, že se vám povídka líbila aspoň trochu jako mně, neboť mi opravdu zvláštním způsobem přirostla k srdci.
Takže… zase někdy u nějaké povídky na viděnou! =o)
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Toto bola veľmi zauímavá povidka. a priznám sa, že takýto koniec ma prekvapil, ale zároveň mi príde aj taký samozrejmý, že to inak ani skončiť nemohlo. Krásne, teším sa na dalčiu tvoju poviedku.
hmm musim rict ze povidek sem nejenom na tomhle bogu precetla hodne, ale tahle patri mezi ctvrtinu tech nejlepsich… ne uplne nejlepsi ale je proste jedna ze ctyr ktery se radi do jine kategorie nez ty ostatni :)))
byla napdita a me proste bavila 🙂 uz ser tesim na tvou dalsi povidku 😀
Konec je naprosto skvělý.. Jsem ráda, že jsou nakonec spolu.. Bill si taky někoho našel, je spokojený, Inka si jde za svým snem.. co víc si přát? =) Krásně se jim to vše vyvedlo =)
Moc krásná, nádherná a úžasná povídka.. excelentní dílo Sandro ♥ =o*
*tleská* Tahle povídky byla úžasná na jednu stranu je mi líto že už končí ale jsem ráda že to dopadlo dobře. =) Určitě se k téhle povídce v budoucnu vrátím =) Dokonalost
Moc hezké zakončení.Na tu povídku jsem si zvykla a strašně mě bavilo ji číst :))
užasná povídka!!!! fakt se povedla nádherně napsaná hodně mě bavila:)a obzvlášt poslední díl byl užasně spracovanej!!!:)
no, tak asi jsem umrela. ja to jednoduse MILUJU ! nadherna povidka, vazne se mi moc libila. <3
to uz je konec? ani se to nezda…nejak to uteklo…a musim rict ze docela rychle :)) bylo to moc pekny, dekuju, Sandro 🙂
♥♥♥
tsííjo, co na to kruci napsat? 🙂 asi by mě nenapadlo, že by se mi příběh s takovými dvěma hlavními postavami tolik líbil. ale já si to jednoduše zamilovala. už při první Bushidově větě mě zamrazilo a postupem času to byla jen větší a větší husí kůže. neuvěřitelné, jak dokonalý charakter jsi mu vymyslela. pro mě se stal andělem. tím nejněžnějším, nejhravějším, nejohleduplnějším stvořením. a postelovej Bůh! jednoznačně! 😀 miluju na něm každé gesto, které udělal, každou vrásku od přemýšlivého zamračení, jeho pobavený pohled a bude to znít ujetě, ale zřetelně slyším ten hrdelní smích v uších. 😀
a Tom.. jeho vychování a přemýšlení. nakonec na něm oceňuju i to jeho praštěný vykání. 🙂 moc se mi líbil jeho vztah k Billovi, kolik mu toho obětoval, co všechno udělal pro jěho štěstí. úžasný bratrský vztah.
nemůžu si ani na závěr odpustit napsat, jak moc oceňuju každý promyšlený detail. pocit jakési podoby reálnosti byl určitě cítit. a jestli něco z toho nezažila sama autorka, tak to musela slyšet alespoň z vyprávění. 😀 každý pohyb ruky, pohled očí, pohození hlavou, zatnutí svalu.. viděla jsem všechno zřetelně před sebou.
co říct závěrem? trochu mě mrzí, že jsem si sama té povídky nevšimla dřív. a vůbec, že si jí nevšimlo víc čtenářek. je mi líto hlavně jich, protože si neumí ani představit, o co se svými předsudky připravily. 😉 a.. nejsem žádný lobbista za pokračování, ale děsně by mě zajímalo, co ještě zažijou v Tokyu. 😀 taková druhá řada alá Tokyjská jízda, by byla perfektní. vím, že se toho asi nedočkám, tahle krásná pohádka už měla svůj konec a zvonec, ale kdyby ses k tomu příběhu třeba někdy vrátila, vůbec by mi to nevadilo, i kdyby to bylo jen o jejich dechberoucím milování. 🙂
děkuju za úžasný zážitek. ♥ jedna z nejlepších českých povídek! 🙂
Bushidu nemusím,ale v tehle povídce je k sežrání.Moc pěkně napsana.
opět jsem se musela k tomuhle příběhu vrátit. 🙂 málo které povídky čtu znova, ale tohle je prostě ten pravý lék na bolavé srdce a zlomeného ducha. 🙂
když si čtu svůj poslední komentář, musím se smát, jak naprosto identické pocity v sobě mám a jak moc jsem v sobě zase pocítila tu touhu přečíst si tokyjské pokračování. 🙂 ale i tak mě povídka dobila pozitivními emocemi doufám že na hodně dlouho. cítím se, jako kdybych si šlehla dávku optimismu. 😀
stále nepřestanu děkovat za to, že tu něco tak perfektního leží v archivu. ♥
Potreti… tak jo, asi jsem vazne uchyl, ale tohle je proste tak uzasna povidka! Strasne mi pomaha relaxovat a vycistit si hlavu od uceni v tomhle priblblym zkouskovym obdobi. Popisy jednotlivych scen jsou magicke, jak uz psala flixo, doslova to vidim pred ocima. Navic tenhle pairing je proste best 😀 Anis je sexy chlap, navic u tebe vzdy s perfektnim charakterem. Zkratka jsem uz potreti okouzlena, unesena a moc vdecna, ze tato povidka existuje 🙂
Nádherná povídka