Rivalové 9.

autor: Cincina

Další dílek 🙂 Snad se líbí 🙂

PO VEČEŘI

„Takže ti chutnalo?“ Optal se Jorg.

„Jasně… úplná delikatesa.“ Usmál se Bill. Vážně to bylo úplně dobrý. Vstal, vzal svůj a Jorgův talíř a šel je umýt. Chtěl Jorgovi něco říct, otočil hlavu a všiml si, že Jorg se mu dívá na zadek. Spolkl svoje slova a dál umýval talíře. Jorg nic neříkal, jenom koukal.

Bill domyl poslední kousek nádobí a odešel beze slova do koupelny, kde si rifle namočil do umyvadla. Pak se odebral do pokoje. Koukl na mobil… žádný nepřijatý hovor… mohl se na všechno vysrat… vzrušuje ho jeho vlastní otec a s prvním klukem, kterýho měl, se pohádal… život na piču… svlékl si triko a lehnul si do postele. Probíral se svými myšlenkami, dokud neusnul…

Jorg ještě chvíli seděl u stolu, v ruce cigaretu a vykuřoval… musel přemýšlet… přitahuje ho jeho vlastní syn? Bylo to divný… jeho mozek se rozdělil na dvě půlky. Jedna mu říkala, že je to divný a druhá mu radila, aby Billa sváděl a šukal. Raději vstal a šel do své ložnice. Natáhl se na postel a ani ne po deseti minutách usnul. Zdálo se mu o Billovi.

RÁNO

„Bille, vstávej! Musíš do školy!“ Jorg už na Billa řval asi potřetí. Proč se neozýval? Jorg tedy šel k Billovi do pokoje, ale před dveřmi se zastavil.

„Aaaach…“

Bill si honil? Jorg se začal usmívat, že za chvilku se tlemil jak měsíček na hnoji. Nezaklepal a otevřel dveře. Jo, měl pravdu. Bill zvedl hlavu, zrudnul a začal se oblíkat.

„Ehm… promiň,“ Jorg se prostě musel usmívat.

„Nesměj se!“ Bill se naštval. Nesnášel, když se mu někdo smál.

„Jojo… napadlo mě… nechtěl bys pomoct?“

„S čím?“

„S tímhle,“ a ukázal na Billův rozkrok.

„Musím přece do školy, ne?“ Bill nahodil úšklebek.

„Napíšu ti omluvenku“ Zasmál se Jorg.

„Já nevím… ono je to divný.“

„Co je divný?“

„Že mi chce kouřit můj vlastní otec,“ Bill se musel usmát. Znělo to divně.

„Tak to necháme tak a běž do školy. Uvidíme se odpoledne.“ Prohodil Jorg zpěvavě. Nevadilo mu to. Chtěl Billa, ale počká, když Bill ještě nechce. Až začne chtít, asi se neudrží a přefikne ho na místě.

VE ŠKOLE

„Pan Kaulitz k tabuli!“ Vykřikla učitelka matematiky.

„Né, já nechci!“ Bill se neochotně zvedal. Nechtěl počítat nějaké zasrané rovnice. Na co mu to v životě bude?

„Chceš za pět? Zvedej se a mazej k tabuli.“ Slečna Doppová už toho měla dost. Každý jí odmlouval a nikdo ji neposlouchal. Jenom proto, že z učitelů je nejmladší, neznamená, že nebude přísná a nevytvoří si na této škole autoritu.

„No už to mám“ Billovi vyšla i zkouška napoprvé. Byl rád, aspoň to nemusel předělávat.

„No vidíš, že to jde. Máš za jedna.“

„OK“… Bill se na ni usmál. Nebyla až tak špatná.

PO ŠKOLE

„Bille, počkej!“

„Proč? Chceš mě? Hned teď a tady?“ Zašklebil se Bill.

„Nech toho… chci se usmířit. Zvu tě teďka na oběd. Jdeš?“

„Já nevím… nikam se mi nechce.“

„No ták, nebuď suchar. Pojď“ Tom dal Billovi pusu na tvář.

„No dobře“ Usmál se.

„Jupíí!“ Zavýskl Tom, jak malé dítě.

Po cestě do restaurace Tom Billa chytil za ruku. Bill ji pevně stiskl. Nechtěl už Toma pustit. A nechtěl se s ním ani hádat. Miloval ho. Strašně moc. Začínal mít na něho chuť. Že by ho zatáhnul na záchodky? Není to špatný nápad.

„Bille, mluv něco.“

„OK.“ Bill se na Toma vrhl. Líbal ho, dobýval se do jeho úst.

Tom se jen na pár milimetrů oddělil a zašeptal: „Takhle musíme mluvit častěji.“

Bill se usmál do polibku. A právě, když se zasmál, převzal vedení Tom. Bill si všiml, že je kousek od nich lavička, tak začal Toma táhnout za triko, dokud na ni nedosedli.

„To mě strašně baví.“ Zašeptal Tom.

„Miluju tě, víš to?“

„Vím, Bille, já tebe taky.“ Usmál se Tom a vlepil mu pusinku.

autor: Cincina