Život na prkně s kolečky 38.

autor: Pajule

P.S.: Je hrozně fajn, že když už chci zase psát – často psát – po… se mi oba laptopy i nepoužívaný stolní počítač. Aneb ať žije zákon schválnosti :oP

„Jedeme do nemocnice.“

Automaticky popadnu z poličky, která je ve sprše, sprchový gel, vymáčknu si ho na ruku a otočím se k Tomovi. Má na tváři spokojený úsměv. Další věc, kterou začnu dělat zcela automaticky, je ta, že Toma začnu umývat. Po chvíli on začne dělat to samé mně. Naše těla se na sebe doslova tisknou kůži na kůži. Začínám být vzrušený, ale snažím se to držet na uzdě, ač je to velmi těžké. Nechci se však věnovat mně a mému vzrušení. Je tu Tom. Přejedu mu rukou po jeho tvrdnoucí chloubě. Tom zlehka zavzdychá. Postupně začnu rukou přejíždět na jeho malý, roztomilý zadeček, který začnu laskat svojí rukou. Začnu ho líbat. Postupem času, kdy se naše přirození postaví „do pozoru“, začnu pomýšlet na jistou věc…

TOM

Ctím, jak Billova ruka jezdí po mém zadku. Líbí se mi to. Moc se mi to líbí. Vnímám jeho příjemné dotyky. Najednou uctím, jak mi začne zajíždět rukou k onomu místu. Začnu být trochu nervózní, ale stále se mi to líbí. Bill si začne pomáhat i druhou rukou. Začnu být nervózní o něco víc. Jeho prst objeví to místo, které hledal.

„Bille…“ kňuknu potichu.

„Bojíš se toho? Mám toho nechat?“ na potvrzení jeho slov se ruka na mém zadku přestane hýbat.

„Ne, já jen…“ hledám slova, avšak marně. Slova mi totiž nějak došla.

„Povídej, Tomi. Nechci dělat něco, co by se ti nelíbilo. Potřebuju, abys mi to řekl,“ naléhá na mě. Chápu ho.

„O to nejde, ale…“ hledám odvahu, abych odhodil svoji stydlivost.

„Ale?“

„Ale… už jsem to zkoušel. Jako… můj prst… můj, ehm, zadek… a tak. Líbilo se mi to. A chtěl bych to zkusit znovu. Chtěl bych, abys to na mně zkusil ty. Jen ne teď a tady,“ Bill se na mně ohromeně podívá, zdá se, že nevěřícně zakroutí hlavou, a pak mě začne prudce a vášnivě líbat. Nebráním se. Jeho ruka se stáhne z mého zadku. Postupně moje nervozita opadne, a já se polibku naplno poddám.

O dva dny později – neděle navečer

Postavím se na vršek U-rampy a nervózně se nadechnu. Lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím. Poprvé na U-rampě. Myslel jsem si, že je to níž. Že to není tak… bojím se pádu. Vždycky jsem měl tak trochu strach z výšek.

„Tome, jedeme!“ zakřičel Bill zezdola a pustil písničky. Z repráků se začala linout hlasitá rocková hudba. S rukama v pěst a se zavřenýma očima překlopím skateboard a v tu chvíli se okamžitě rozjedu. Se zděšením otevřu oči a okamžitě se mi do krve nahrne adrenalin. Fajn, trochu opožděně. Ovšem s přívalem adrenalinu do krve přijde i to, že si tuhle jízdu začnu maximálně užívat, protože adrenalin naprosto miluji. Ovšem moje jízda končí až velmi rychle, aniž bych si to uvědomoval. Sjedu dolů a přejdu ke skupince, která postává u U-rampy. Vlastně tu stojí všichni z tábora. Jen kuchař a Jimmy ne.

„Skvěle, Tome!“ pochválí mě Bill a následně pokračuje dál: „Teď si dáme chvíli pauzu, abyste si odpočali, a hlavně se pořádně napili. Za chvíli bude večeře a po večeři bude program,“ sdělí všem.

„Vážně musí bejt program?“ ozve se

„Jo, vážně. Zítra ale budete mít zase volno,“ odpoví Bill v naději, že alespoň někomu vykouzlí na tváři úsměv. Když se tak nestane, mávne rukou, čímž dá najevo, že je rozchod. Všichni začnou odcházet, ale já tu zůstanu stát. S Billem. Když všichni zmizí z dohledu i doslechu, přejdu těsně k němu a dám mu lehký polibek.

„Tak co je to ten večerní program?“ zeptám se ho s úsměvem na rtech. Tiše se zasměje a zakroutí hlavou ze strany na stranu.

„Není Tom nějaký zvědavý?“ zasměje se znovu. Nohou si zvedne skateboard, aby se pro něj nemusel tolik ohýbat. Vezme ho do jedné ruky, otočí se na podpatku a zamíří do klubovny. Vypne hudbu, která tu hrála jako kulisa. Zamířím za ním, ale zůstanu stát venku, opřený o futra dveří.

„Je. Tak? Co to je?“ vyzvídám. Nevím jediný důvod, proč by mi to Bill neřekl. Nebo snad má přede mnou nějaké to tajemství?

„Ale, ale. Nechej toho vyzvídání. Já ti to stejně nepovím. To je tajemství, víš?“ podívá se mým směrem, ale hned na to se zase skloní zpět k počítači, kde něco cvaká.

„Tak ale… mně to říct můžeš, ne?“ zkouším to dál. Jasně, tajemství. Stále to ale nemění nic na tom, že mi to může říct. Mně ano.

„Víš, Tomi, což o to, mám tě rád a znamenáš pro mě mnohem, mnohem víc než všichni lidi tady v táboře… ale stále jsem tvůj táborový vedoucí. Máš smůlu,“ zase se na mě otočí se smrtelně vážnou tváři. Maska vážnosti mu ovšem po chvíli opadne a vyplázne na mě jazyk.

„Nemáš mě rád, když mi to nechceš říct. Kdybys mě měl rád, tak mi to řekneš,“ zašveholím jako tvrdohlavé a umíněné dítě. Tvářím se naštvaně, ač se mi chce smát.

„Ale no tak, pleci by se nám Tomínek nelozblečel,“ zašišlá na mě Bill. Nafouknu tváře, uraženě si odfrknu. Šťávu tomu dodám ve chvíli, kdy si ještě bojovně dupnu. Hned na to se otočím na podpatku a zamířím směrem do chatky.

Nejsem naštvaný, všechno to myslím ze srandy, ale zajímá mě, jak mě Bill bude utěšovat. A vlastně to, jak dlouho vůbec vydržím být naštvaný. Naštvaný na Billa. Zabočím na cestičce mezi stromy a po chvíli chůze konečně spatřím chatku. Zapadnu dovnitř a okamžitě se svalím na postel. Skopnu boty, prohrábnu si vlasy a zůstanu jen tak rozvalený na posteli. Ve chvíli, kdy zavřu oči, otevřou se dveře.

„Tomi, ty se vážně zlobíš?“ uslyším Billův hlas. Oči nechám zavřené a snažím se o uražený obličej, avšak cukají mi koutky. Slyším, jak Bill pomalu přechází po pokoji, když najednou slyším ránu. Prudce se posadím na posteli a bleskově otevřu oči. Bill se válí na zemi a drží si prsty.

„Au!“ zašeptá, ale směje se.

„Bože Bille, co vyvádíš? Co se ti stalo? Co děláš?“ vstanu vyděšeně a přejdu až k Billovi.

„Asi jsem si zlomil prst,“ rozesměje se ještě víc. Nechápu, co je na tom vtipnýho.

„Cože?! Cos vyváděl?“

„No… šel jsem, zakopl jsem, letěl jsem vzduchem, bouchnul se do hlavy – což mi tak připomíná, že asi budu mít bouli na čele-, potom jsem si nějakým zvláštním způsobem zasekl prsty do rámu postele. Udělalo to křup, zatímco jsem se řítil na zem,“ zasměje se opět.

První, co udělám je, že se podívám na pelest postele. Nechápavě a nevěřícně zakroutím hlavou. Asi nepochopím, jak si někdo o tohle může zlomit prst. Nebo prsty. Otočím se ke skříni, kde popadnu ručník a vyběhnu z chatky. Doběhnu až ke sprchám, kde ručník namočím do ledové vody. Vrátím se zase zpátky do chatky, kde Billovi zamotám ruku do ručníku, protože předpokládám, že během chvíle ho to začne bolet.

„Jedeme do nemocnice,“ oznámím mu prostě.

„Co? Ne! Proč? Vždyť to je asi jenom naražený, neblázni,“ koukne na mě jako na největšího magora. Já jen mlčky přejdu k nočnímu stolku. Popadnu batoh, kam naházím nějaké moje i Billovy věci. Peněženky, klíčky od auta a další a další věci…

„A co když je to zlomený? Hm? Nekecej a pojď! Jedeme!“ zavelím. Bill neochotně vykročí za mnou. Cestou k autu se ještě stavím v chatce za Jimmym, kde mu to všechno řeknu a jménem Billa ho poprosím, aby pohlídal tábor. Pak zamířím společně s otráveným Billem do jeho vypůjčeného auta. Odemknu ho a Bill si začne automaticky sedat za volant. Vystrkám ho ven.

„Tome, co děláš? Řídit snad zvládnu. A ty ani nemáš řidičák, ne?“ protestuje. Je na něm vidět, že záležitost nemocnice ho otravuje. Dostrkám ho na místo spolujezdce a sám si potom usednu za volant.

„Mám, heč. Jů, automatická převodovka, tu miluju,“ zajásám a po nastartování se rozjedu směr Hamburg. S otráveným Billem vedle sebe.

autor: Pajule