My lips like sugar 4.

Konečně se posbírám ze studených dlaždic mé koupelny, opřu se o umyvadlo a zadívám se na svůj vlastní odraz v zrcadle. Panebože, sám sebe se bojím! Celkem bledý, oči krvavé, fialové kruhy pod nimi. Jako herec z nějakého laciného hororu.

Pustím studenou vodu, pokropím si jí celý obličej.

„Brrr!“ otřesu pusou. Takové prudké probuzení po propité noci… No nic příjemného.

Navléknu na sebe volné černé tričko, vezmu z malého věšáku na klíče právě ty od mého Hyundai Santa Fe a vydám se na cestu směrem do kasina, kde se stala ta zlomová událost – prohra mých prachů. Musím se tam jít zeptat, jestli tam nebyl, respektive kde bydlí, protože na cestu k jeho domu si absolutně nevzpomenu. Tehdy jsem se zabýval měkoučký koženými sedačkami v jeho hříšně luxusním červeném BMW a perfektním audio systémem, který bych si já osobně nemohl dovolit, ani kdybych něco zdědil.

Zaparkuji auto těsně před vchodem do kasina, trochu nervózně do něj vejdu. Co kdyby tam akorát byl? Asi by se mi na něj trochu divně dívalo. Tedy… Možná dost trapně. Přesně si umím představit, jaký bych byl červený.

„Zdravím, prosím vás,“ popojdu blíž ke krupiérovi, který byl včera u našeho stolu, „včera jsem tu hrál s takovým mladým chlapcem. Měl asi tak jednadvacet, černé vlasy, dost výrazný. Neukázal se tu náhodou odvčera?“ v mém hlase je patřičně vidět naléhavost. Až mi je to samému nepříjemné… Co si asi o mně musí myslet?

„Promiňte, pane, ale nevzpomínám si na nikoho takového. Jste ti jistý, že jste ho potkal v tomto kasinu?“ Cože? Jakože nevzpomíná? Dělá si ze mě srandu? A možná pil i on, co já mohu vědět?

„Ne, určitě to bylo tady. Obral mě o všechny peníze, co jsem měl,“ smutně si povzdechnu. Nevadí, jak rychle přišly, tak rychle odešly. Za tu noc to však stálo. Krupiér se na mě jen křivě usměje a nesouhlasně pokývne hlavou.

„Je to dost možné, ale opravdu si nevzpomínám. Zkuste se zeptat barmana, včera měl službu se mnou. Možná ten si něco bude pamatovat,“ Má pravdu! Přece tam mě… sbalil… Ach, ledajaká hloupost mě napadne.

„Děkuji, už jdu za ním,“ mile se usměju, i když mi do úsměvu moc není. Nejraději bych mu teď zavolal: „Hej, Bille, co kdybychom se potkali?“ Kdybych si, já idiot, vyžádal alespoň jeho kontakt! Blbý alkohol! Mohl jsem si to víc užít. Vlastně kdybych se nenapil, asi by se to nestalo, takže jsem rád, že Bill vybalil ten drahý chlast. Tedy je to jeho vina, že jsem ho protáhl. Sám si za to může.

„Dobrej!“ pozdravím barmana a na chvíli postojím.

„Zdravím. Co si dáte? “ v ruce drží jednu sklenici, kterou se snaží co nejlépe vyleštit, následně ji dá do vitríny. Okamžitě přijde ke mně blíž a čeká na mou odpověď. Na nic nečekám, a hned ho zasypu otázkami. Respektive otázkou – pořádně důležitou.

„Ne, nic. Děkuji. Já jen… Včera jsem tu byl s takovým černovlasým chlapcem. Prosím vás, nebyl tu od včera, nebo nenechal nějaký vzkaz, nebo…?“ chlap svraští obočí, ale neodpoví mi to, co chci slyšet. Dívá se na mě jako na blázna. Proč? Už mě to opravdu začíná štvát!

„S černovlasým chlapcem? Tak to ne. Neviděl jsem, tedy alespoň si určitě nepamatuji žádného chlapce, s kterým byste tu byl. Vás si pamatuji, ale nebyl jste tady náhodou sám?“ Tak dost! Ze mě idiota nikdo dělat nebude!

„Ne!“ naštvaně bouchnu pěstmi po barovém pultu, „byl tady! Nepřesvědčujte mě, že ne, když zde byl! Přece jsem s ním šel do bytu! Myslíte, že jsem se vyspal sám se sebou?“ Oh! Tohle jsem asi neměl říct. Ale je to jedno! Mám již natolik zvýšený adrenalin v krvi, že mě vůbec netrápí, co si o mně bude celé, nyní výjimečně poloprázdné, kasino myslet!

„Pane, no tak. Opravdu netuším, o čem mluvíte, na nikoho takového si skutečně nepamatuji. Mrzí mě to, ale neumím vám pomoci,“ v jeho očích je opravdu vidět, že to nedokáže. Ale to se mi to sakra zdálo, nebo co? Přece vím, co jsem prožil! Pamatuji si to! Trochu…

„Do prdele!“ nervózně kopnu do židle. Ne však tak silně, abych tu nadělal binec nebo tak. Nepotřebuji mít problémů více než je třeba. Fajn, odcházím z tohoto kasina. Nikdo mi nechce pomoci? Najdu si ho i sám! Budu improvizovat. Možná nějaké ty uličky poznám.

***

Dívám se všude kolem sebe, abych náhodou nepřehlédl nějakou méně do očí bijící ulici, ale stále nic. Už téměř hodinu se motáme po městě, schválně jedu pomalu, abych všechno viděl dopodrobna. Řidiči za mnou už musí být velice nervózní. Kdybych byl na jejich místě, zabil bych idiota, který by takhle brzdil provoz. Pro klid cesty raději zabočím do první uličky, která se mi naskytne.

Aha! Vždyť tady je ten hydrant! A tady je… Vždyť já jsem tu byl! Ano, tady Bill bydlí. Musí to být tady! Projedu ještě kousek dál, už jen pár desítek metrů mě dělí od jeho vchodu do luxusní bytovky. V mém srdci je tak zvláštní, až roztřesený pocit štěstí. Neumím ho ani popsat.

Zaparkuji co nejblíže u vchodu, pamatuji si i ty nelidsky drahé placené garáže, kde se pravděpodobně nyní zahřívá Billovo červené BMW.

Dveře dovnitř jsou chválabohu otevřené, což mi značně usnadní nekonečné postávání u zvonků, nyní stačí jen vyběhnout.

Jsem tu. Jediné dveře bez jmenovky. Alespoň, že to slouží jako poznávací znamení.

„Tome, vzchop se!“ řeknu si sám pro své nervózní já. Zaklepu. Cítím se stejně nesvůj, jako když jsem šel poprvé sám na střední mezi neznámé lidí, roztřesený až na kost, plný nejistých očekávání. Až na to, že toto je trošku jiná situace.

Deset minut uteklo od chvíle, co tu stojím. Navíc stále sám.

„Mladý muži, nadarmo klepete, v tomto bytě nikdo neviděl živou duši už pěkných pár let. Nikdo ani neví, kdo to vlastní,“ zastaví se u mě starý pán, z jehož slov mi až naskakuje husí kůže. Toto tedy ne! Copak se všichni dohodli, že mě chtějí poslat do blázince, nebo co?! Vždyť podle všech osob Bill vlastně ani neexistuje! A to nepřichází v úvahu.

„Ne, ne. Toto není možné!“ nesouhlasně zavrtím hlavou. „Včera jsem byl u majitele, mladý černovlasý chlapec, dost výrazný, řekl bych.“

„Tak na nikoho takového si nepamatuji, je mi líto. Možná… Ne, nevím. Tak hodně štěstí,“ popřeje mi, zatímco se za ním zavřou dveře od výtahu. Ach, začínám být pořádně zoufalý z tohoto všeho. Nejhorší je, že nemám ani žádný živý důkaz o pravdivosti tohoto všeho. Jen a jen nejasné vzpomínky.

„No tak, Bille, nemohl ses mi do pekla jen zdát. Nemohl… “ zoufale s malou dávkou hněvu bouchnu silně sevřenou pěstí do stěny. „Nemohl…“ těžce si povzdechnu. Začínám sám sebe zpochybňovat.

„Pojď, pojď! Rychle dovnitř! “ otevřou se ‚dveře bez jména ‚, stojí v nich on. Panebože! Je to… je to opravdu Bill! Ten šťastný pocit, který se mi rozlil v hrudi je až neuvěřitelný!

„Já jsem to věděl! Věděl jsem, že ses mi jen nezdál!“ nadšeně pohledem zabloudím k jeho dokonalým čokoládovým očím. Vypadá úplně jinak než včera. Má rozpuštěné vlasy, jen tak volně spadající, odmalované oči. Je velmi rozkošný, takový… Až dětský. Krásný. Kdybych se tak mohl dívat alespoň pár hodin…

„Psst! Rychle!“ okřikl mě, prudce trhl za ruku a vtáhl dovnitř. Jsem trochu zmatený. O co jde?

„Viděl tě někdo? Jak dlouho tu jsi? Mluvil jsi o mně s někým?“ vysype na mě kopu nesrozumitelných otázek, vstřebávám je jen velmi pomalu.

„No tak mluvil?“

„Počkej, počkej, pomalu! Viděl mě jeden stařec, jsem tu asi patnáct minut a no… mluvil… Jak se to vezme. Ale proč se na tohle všechno ptáš?“ zamračím se, uniká mi něco? Vždyť já tu ničemu nerozumím!

„To je jedno. Pojď dál,“ stále mě drží za ruku a táhne hlouběji do obýváku. Dívám se na známá místa jeho bytu. Na stěnu, u níž se to stalo. Na gauč… V mysli se mi opět vynořují ty krásné dráždivé vzpomínky.

„Ne, já to chci vědět. No tak, co se děje?“ stojím si za svým. Nemám rád životní pozici, když jsem já za toho, co je mimo. A ještě víc mě irituje to, že já fakt jsem mimo!

„Je to složité a… Poslyš, neměli bychom se setkávat. Pro tvé dobro. Víš, to včera… Byl to úlet a fakt se mi to líbilo a to všechno, ale… Prostě to nejde. Kdyby… Ach, proč si do mého života nemohl vstoupit předtím!“ poslední větu si řekne naštvaně pro sebe, zatímco se dívá do země a kousne se do rtu. Předtím? Jak to myslí? Co je teď špatně?

„Před čím? Bille, co se děje? A proč se nemůžeme scházet? Vždyť…“ nedopovím větu, protože nemám víc co říct. Vlastně my se nemáme ani proč setkávat. Kvůli jednomu nezávaznému sexu? To je hloupost.

„Bože… Prostě to nech plavat. Prostě bychom neměli zůstat v kontaktu, protože to není dobré. Mohl bys mít z toho problémy. Odejdi tak, aby tě nikdo neviděl. Teď. Prosím…“ dívá se všude, jen ne mně přímo do očí. To mě ještě více utvrzuje v mých smíšených pocitech. Nelíbí se mi, o čem mluví. Vlastně o čem mi nemůže říct. Nemůžu se mu ale vnucovat, to není správné. Vždyť ho ani neznám! Budu dělat, jako by se nikdy nic nestalo, jako by ani neexistoval. V mém životě bude jen malá přehlédnutelná tečka, nepodstatná, skoro až vymyšlená.

To, že nemá podpatky, mi umožňuje dívat se přímo do jeho tváře; jsme přibližně stejně vysocí. Natáhnu ruku a dvěma prsty mu hlavu pootočím tak, aby se naše pohledy setkaly v jedné rovině.

„Tak mi aspoň dovol naposledy tě políbit. A já půjdu. Slibuji, že pokud nebudeš chtít, nikdy v životě mě už neuvidíš. Jen… Jen tohle chci. Na rozloučenou,“ kde se ve mně bere tolik citu a touhy k neznámému člověku? Nechápu sám sebe, proč od něj žádám polibek na rozloučenou. Vím jen jediné. A to to, že po něm toužím, i když mi to odchod ještě ztíží.

„D-dobře…“ nejistě přikývne, zakousne se do rtu. Podívá se do země a vzápětí se mi přisaje na rty. Těžce mi vydechuje do úst, až naléhavě. Musí velmi chtít, abych už odešel. Upřímně řečeno jsem z toho zklamaný. Tak moc jsem nechtěl být, ale… Jsem.

„Už…“ vydá ze sebe během mého rozloučení, „už jdi.“

autor: Diana