My lips like sugar 3.

„A odkud jsi? Jsi strašně záhadný, „snažím se být vtipný. Konečně se dostaneme z auta.

„To je tajné,“ zvedněte jedno obočí. Aha, tak tajné… Fakt úžasné. Vyjedeme až na samý vrch přepychové bytovky. Odemkne dveře a oba vlezeme dovnitř. Jakmile se zapne světlo, oslní mě interiér toho bytu. Je to všechno tak perfekcionisticky zařízené. Jakoby opravdu jen na okrasu, škoda zde vůbec bydlet. Ta bílá sedačka skutečně působí jako z výstavy, a nemělo by se na ni snad ani sahat.

„Asi tu netrávíš mnoho času, co?“

„Ne. Pořád jsem někde jinde. Nevím ani, nač tu mám ten byt,“ položí klíče na poličku a kráčí hlouběji do bytu. Prstem kývne na znamení toho, abych šel za ním. A já jdu. Jsem velmi zvědavý, jak se dnešní večer vyvine. Tedy více méně, jak to hodlá pokračovat. Budeme hrát kostky? Či co?

„Jinak, proč jsme vlastně tady?“ opravdu jsem i zapomněl, proč jsme sem šli.

„Oslavovat moje vítězství, přece,“ ironicky se na mě usmál. Přešel k barovému pultu a než jsem stíhal vstřebávat jeho činy, ke mně přišel s dvěma skleničkami. Jednu mi podal.

„Tak na mé vítězství.“

„Uber té škodolibosti, protože tě tím poliju,“ zasměju se, „a co to vlastně je?“

„Martini. Na zdraví.“

„No… Na zdraví,“ otráveně si s ním přiťuknu a naliju do sebe celý tekutý obsah sklenice.

„Tenhle byt máš vlastně jen pro baby… Uhodl jsem?“ odpovědi se nedočkám, protože Billovi zaskočí. Řekl jsem něco špatně? „Jsi v pohodě?“

„Uhm,“ přidušeně přikývne celý červený v obličeji.

„Jen mi to přijde trochu vtipné, sorry. Já a baby? To je nemyslitelná kombinace,“ zasměje se a položí skleničku zpět na barový pult. Ale počkat!

„Jak to myslíš, že nemyslitelná kombinace?“

„Sorry, ale stojíš si na kabelu?“ Asi ano. Ale už mi to pomalu dochází a bojím se i pomyslet, proč jsem teď tady. A kurva…

„Ale ne, žertuji,“ zasměje se svým řečem, já se k němu přidám, ale ani zdaleka to nevypadá tak přesvědčivě.

„Uff, to jsem rád. Normálně jsem se začínal bát.“

„Ale neříkám, že bych to nikdy nechtěl zkusit. Jaké to asi musí být, líbat se s klukem, hm? Zkoušel jsi to už?“ jsem trochu zmatený. Ani nevím, co mám odpovědět. Nejdříve asi pravdu.

„Ne, nezkoušel. A myslím, že se mi to ani nikdy nepodaří. Nebyla možnost, chuť, osoba, která by se na to dala,“ zadívám se na něj a mám pocit, že všechny věci, které jsem před chvílí jmenoval, splňuje. A nevím, jestli se bojím nebo ne. Nebo se bojí on. „Tak jsem došel k závěru, že na to prostě kašlu,“ rychle doplním, aby se to napětí v místnosti rozpustilo.

„Ano. Nějak tak to je i u mě, ale popravdě, netoužím po tom. Fakt vůbec ne,“ nesouhlasně kývne hlavou a přistoupí blíže ke mně.

„T-tak… Ach, změňme raději téma, co říkáš?“ Výborný nápad, začalo mi být jaksi teplo.

„To bude nejlepší,“ ale nenapadá mě žádné téma. A o počasí kecat nehodlám. „Tak. Já nevím. Kolik ti vlastně je?“ začnu. Fakt netuším, co jiného bych se měl zeptat. Bill se opět otočí, udělá jeden drobný krok vpřed. Ale než stihne dokončit slovo ‚jednadvacet‘, ho otočím zpět a bez jakéhokoliv přemýšlení o následcích se mu vpiju do plných rtů.
Já… Opravdu nevím, proč jsem to udělal, ani co mě k tomu vedlo, ani jak mě to vůbec mohlo napadnout… Že se vůbec nestydím! A teď si můžu zpívat I kissed a boy… And I like it. Když se bez donucení od sebe odlepíme, jen se na něj dívám. Do tváře mi jasně stoupá ruměnec. Na rozdíl od Billa. Jeho pohled mi již dříve napovídá slova, která za sekundu vysloví.

„Věděl jsem, že to uděláš,“ a vypadá, že dokázal, co chtěl.

„A udělám to ještě jednou,“ nakloním se k němu a opět udělám ten hříšný čin, který si budu již zítra vyčítat. Nyní si to však naplno užívám. Popravdě, vždy jsem to chtěl zkusit. Nikdy mě nenapadlo, že se opravdu naskytne příležitost, a už vůbec ne v takové absurdní situaci. Je to až směšné, neuvěřitelné. Bill trochu pootevře ústa, na nic nečekám a jazykem mu do nich vklouznu. Chci prohloubit náš – pokud se to dá ještě nazvat polibkem.

„Ne, přestaň! Přestaň-“ zapře se mi rukama o hruď a snaží se mě odtáhnout. Já ho nepustím! Ne, nechci. Tak úžasně se líbá. Až mi je líto i jen pomyslet na to, že bych měl skončit.

„No tak, opravdu. Já, já-“ Stále ho nenechávám domluvit, vynucuji si pozornost jeho rtů. Násilím beru jeho ruce pryč z mé hrudi a držím je mimo mě. Tak, aby se nemohl bránit.

„Nevím ani, jak se jmenuješ.“

„Tom. Jsem Tom,“ rychle mu odpovím, aby se konečně přestal pokoušet mluvit. Ne, že by se mi jeho hlas nezačínal zarývat pod kůži, ale je mnohem příjemnější dotýkat se jeho jemných růžových polštářků, chutnajících po melounovém lesku, jak si vyčítat, že jsem vůbec přišel do cizího bytu, a natož, že se líbám s chlapcem.

„Krásné jméno,“ usměje se do polibku a vzrušeně mi vzdychne do pusy moje vlastní jméno. Ani se mu nedivím, také mám pocit, že chci vzdychat, když se jeho klín stále více přitlačuje na ten můj.

„Počkej, rozproudíme si náladu ještě trochu víc.“

***

Probouzím se s ukrutnou bolestí hlavy na nějakém strašně tvrdém místě. Au! Jako by nestačilo, že mám dost velkou kocovinu, ze včerejška si téměř nic nepamatuji, a ještě ležím v… koupelně? Trochu zmateně se kolem sebe rozhlížím, ještě rozmazaným pohledem zkoumám svůj vlastní byt. Otázka zní, jak jsem se sem dostal? Vždyť jsem byl přece…

* Flashback *

„Oh ano, Tome! Uhm, Tome, ještě!“ povzdechl pode mnou černovlasý chlapec. Každým dalším přírazem se jeho tělo více a více svíjelo v křečích rozkoše. Mé ruce bloudily v jeho vzrušeném klíně a přiváděly ho do většího štěstí.

„Panebože, ty, ty… Ano!“ opakovaně vzdychal, zakousl se do rtu. Pohled, který se mi naskýtá, je prostě neuvěřitelný, tak strašně vzrušující. Mám pocit, že už to dlouho nevydržím. Zblázním se z něj.

* End of flashback *

Já jsem s ním… Ó můj Bože! To snad ne! Já jsem se vyspal s-s chlapem? Tedy chlapcem. Krásným chlapcem. Ještě teď se mi v mysli ozývají jeho steny. Ani zdaleka si však nepamatuji všechno. Možná ani zlomek ne. Jak jsem se dostal až ke mně domů? Byli jsme oba opilí, pochybuji, že by mě odvezl až sem. Neví ani, kde bydlím! A pravděpodobnost, že bych mu to řekl já, je skoro mizivá. Ve stavu „namol“ nejsem schopen říci ani své jméno, natož vysypat, kde se nachází můj byt. V koupelně jsem určitě proto, že mi bylo špatně. Rozumnější vysvětlení mě totižto nenapadá. No ale to ostatní… Možná bych to měl nechat plavat. Dnes ho každopádně musím najít. Už jen kvůli tomu, abych… Abych co? Co vlastně chci? Omluvit se mu? Hloupost! Musel to chtít přinejmenším stejně moc jako já. Jedna z mála věcí, co si pamatuji, je právě to, jak si to užíval. Takže omluva asi nebude ten vhodný důvod, na co ho chci vyhledat.

Možná… Poděkovat… Poděkovat za krásnou noc? Tss, musím se sám sobě zasmát. Jako bych byl nějaká levná štětka, jíž umožnil prosexovat její první noc.

Něco mě už snad napadne. No co? Vždyť já si jen chci vlastně ujasnit skutečnosti uplynulého večera!

autor: Diana