autor: Helie
Žil jsi jako ubožáček, zvyklý starat se sám o sebe. Teď před tebe přivedli dvě naprosto neznámé osoby a řekli: „Říkej jim táto a mámo, miluj je, pečuj o ně, až se nebudou moci starat sami.“ Nikdo už se tě nezeptal, jestli to tak skutečně chceš, nikoho tvůj názor nezajímá… Všichni si myslí, že je to jen pro tvé dobro…
Předem jsem věděl, že Lindu a Henryho nebudu umět nazývat rodiči. Jediný, koho jsem kdy byl ochoten uznat za svoji rodinu, byla madam Benethová a o ni jsem měl právě přijít. Pevně jsem se přitiskl do její náruče, slzy na krajíčku. Její pomněnkové modré dobrotivé oči nevydržely nápor emocí a smáčely rameno mé slavností košile. Jediné košile, kterou jsem kdy měl.
Henry posbíral část mých věcí, dva menší kufříky s památkami na dětský domov jsem si musel nést sám. Vydali jsme se ven k jejich velkému autu. Věděl jsem, že domov madam Benethové ve mně zanechá prázdnou díru, a pochybuji, že ji nový domov zaplní dostatečně dobře.
Zalezl jsem na zadní sedadlo auta, zabouchl za sebou dveře. Na okýnko mi zaklepala vrásčitá vyzáblá ruka matky a zamávala. Po tvářích jí stékaly stále nové slzy. Ze zamyšlení mě vytrhlo bručení motoru, když Henry nastartoval a pomalu vyjížděl příjezdovou cestou z pozemků domova. Ještě než jsme je však opustili, otočil jsem se na sedadle a zadním oknem vyhlédl z auta ven. Překvapilo mě, když jsem v okně vedoucím ze společenské místnosti zahlédl černý obrys něčí postavy. Ne, ne, nebyl to obrys, ta postava byla skutečně celá oděná v černé… Bill… Váhavě zvedl ruku ověšenou prsteny a náramky a zamával mi.
Ještě dlouho jsem se otáčel k zadnímu okénku, ale to už se mi dětský domov nadobro vytratil z dohledu.
Jsou věci, o kterých si neuvědomíš, jak moc ti na nich záleží, dokud o ně nepřijdeš… Dokud neuvidíš jejich poslední pohled v okně dětského domova…
„Tomi, vzbuď se. Už jsme doma!“ vetřel se mi do snů příjemný ženský hlas, ale já jsem se bránil jeho síle. Nechtěl jsem otevřít oči. Ne, když jsem věděl, že je to naposledy, co ho vidím.
„Bille,“ vydechl jsem ze spánku a prudce otevřel oči, když mi někdo zatřásl kolenem. Linda se na mě příjemně usmála.
„Jsme doma,“ zopakovala vlídně. Poprvé jsem si směl prohlédnout svůj nový domov, ale já se utápěl v myšlenkách na svůj sen. Nechápu, proč se mi zdálo o Billovi, když jsme se jeden o druhého nikdy moc nezajímali. Ani se se mnou pořádně nerozloučil…!
V náhlém návalu vzteku jsem popadl své dva menší kufříky a razil si cestu ven z auta. Linda, Henry a jejich dcera žili pomalu v paláci. Nebo alespoň mně to tak připadalo. Není divu, když jsem byl zvyklý na malý pokojík, o který jsem se musel dělit ještě s jedním nebo dvěma obyvateli domova. Vilka, před kterou jsme stáli, se stylově hodila k Henrymu, takže to nic extra záživného nebude, ale žít tam určitě bude připomínat ráj.
„Tome, chci, abys věděl, že už jsme si jedno dítě adoptovali. Je to mladá slečna, je jí čtrnáct let. Schválně jsme vybrali tebe, protože jsme chtěli někoho stejně nebo alespoň podobně starého, jako je ona. V domově jsi byl jen ty a -„
„Bill,“ skočil jsem jí rychle do řeči, má vlastní reakce mě překvapila. V domově děti zůstávaly do patnácti let, potom Matka zařídila, aby začaly normálně navštěvovat střední školu a kvůli tomu se přestěhovaly do domova, který jí byl nejblíže. Takže jsme s Billem byli vlastně nejstaršími sirotky v domově, což občas znamenalo jistá privilegia.
„Ano… Ty a Bill,“ odpověděla zaraženě Linda. Zatím jsme pomalinku došli k domovním dveřím, které Linda před mými zraky nedočkavě otevřela. Jistě byla zvědavá na moji reakci. Musím říct, že tak, jak mi exteriér domu přišel přehnaně ulízaný, na interiéru se jasně projevoval vliv dvou žen v domácnosti. Vilu si zařídili velice prakticky a účelně, což nikdy nemohlo být na škodu. Linda mě prováděla domem a nakonec mi ukázala můj vlastní pokoj. Nikdy jsem svůj vlastní pokoj neměl a asi mi tu bude společnost chybět, ale nikdo mě přece nenutí zůstávat tu pořád.
„Víš co, Tome? Já tě tu nechám samotného, aby sis mohl v klidu vybalit, a potom za námi přijď, ano? Kdyby ses chtěl víc rozkoukat a zůstat tu nějakou dobu, večeře se podává každý den pravidelně o půl sedmé,“ usmála se Linda a já všechny její příkazy odkýval. „A, Tome? Přijď prosím přesně, Henry nemá rád nedochvilnost,“ mrkla na mě a tiše za sebou zavřela dveře.
Pamatoval jsem si cestu do jídelny, jako bych se v tomhle domě snad narodil. Odjakživa jsem měl brilantní paměť a mnohdy mi to přišlo vhod. Na vrchním schodu dlouhého schodiště sedělo nějaké shrbené stvoření zřejmě doposud netušící o mé existenci. Určitě je to první adoptované dítě Henryho a Lindy. Chtěl jsem si k ní jít přisednout, abych ji pozdravil a představil se, ale ona ke mně sama zvedla pronikavé šedavě zelené oči.
„Tome,“ zašeptala a s náznakem nostalgie v očích se na mě přívětivě usmála. Z ničeho nic mi v mysli vytanulo její jméno, jako bych jej snad nikdy nezapomněl a nebylo to sedm let, co jsem je na jazyku převaloval naposledy. Spolu s jejím jménem se mi vybavily všechny lumpárny, které jsme spolu jako malí špunti prováděli. Než mi odešla, bývali jsme nejlepší přátelé a jak je vidět, osud nás svedl znovu dohromady.
„B-Bello,“ zašeptal jsem, jako bych stále ještě nemohl uvěřit tomu, že ta tak dospěle vypadající rusovláska je skutečně ta věčně uplakaná, s osudem nesmířená holčička, kterou jsem měl v mozku zafixovanou už od doby, kdy jsem se ocitl v dětském domově madam Benethové.
autor: Helie
betaread: Janule
Tk tahle povídka se mi moc líbí..;) A začíná ser to vyvíjet, jen jsem docela zvědavá, jak se zase setká s Billem, protože mě nic nenapadá, ale to je jedno..;) To uvidím…;) Možná to bdue, až budou dospělý a možná dřív, no myslím, že to se časem dozvím..:p KAždopádně budu tuhle povídku určitě číst dál..;) Je zajímavá a je to hezky napsaný, takže se těším na další dílek..:p*
Ahoj povídka se mi moc líbí začíná to pěkně i když z těch dvou dílu mě ještě moc nenapadá o čem to asi bude jak se tom dá dohromady s Billem jsem na to zvědavá jak to dopadne píšeš moc hezky jen tak dál
[1]: děkuji 😀 Ani nevíš, jak strašně ráda bych to při své ukecanosti napsala, ale bohužel bude asi lepší, když si výjimečně nechám něco pro sebe =) 😀
[2]: Děkuji =)
Krása… Jen by mě zajímalo, jak se Bill a Tom znovu potkají. 🙂
[4]: Děkuji =) Ráda bych to napsala, ale sama sobě jsem slíbila, že děj nebudu prozrazovat 😀
[5]: A to je taky správný..:D To se nemá..;) I já bych kolikrát vykecasla děj mí povídky, ale to se nesmí..:p 🙂 Prostě si na to musíme všichni počkat..;) Kdyby jsi to řekla, tak by jsi čtenářům zkazila překvapení..:p :)) 😀
neviem prečo, ale ten Henry sa mi stále nepáči xD už prvý dojem na mňa spravil dosť blbý, no veď uvidíme, možno zmením názor xD inak super diel, som fakt zvedavá ako sa Tom stretne s Billom a či sa mu v tom dome bude páčiť 🙂
[7]: Mě se Henry nelíbí, ale tak nějak si prostě zazobeného zbohatlíka představuju 😀
A děkuji =))
Nó, tak to vypadá hooodně zajímavě. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Třeba by si mohli vzít Billa taky k sobě xD Ale musím říct, že se mi ten Henry vůbec, ale vůbec nelíbí. Připadá mi takovej… no prostě divnej a určitě nebude mít Toma rád!
[9]: Děkuji 😀 Uvidíme ;))
To je vážně nádherná povídka!!:)) Ano, i sem to napíšu, protože se mi to vážně líbí :D♥ A jen dál, dál!;)
[11]: Díky Haní =))
moc se mi tato povídka, je to vážně skvěle napsané a i ten děj je zajímavý.. už se nemůžu dočkat, až se s billem potkají
*moc se mi tato povídka líbí
[13]: Děkuji =)
Krásna poviedka, a teším sa na další diel. Naozaj netušim qko sa to môže vyvíjať a to mám rada.
[16]: Děkuji =))
Tohle je fakt krásně napsaná povídka :)) Taky jsem zvědavá,kdy a jak se s Billem zase potkaj :o) Už se nemůžu dočkat :)Líbí se mi,jak mu Bill chybí.
Šíleně se těšim na další díl. Je to moc dobrej nápad na povídku 🙂
[18]: Děkujii =))