Prostitut 7.

To ráno jsem se probudil sám a v prázdném pokoji. Bylo to divný, přestože mě Bushido budil jen dvakrát, už jsem si zvykl na to, že když vstanu, mám společnost. Byla to milá změna, ale teď jsem zase byl sám.

Povzdechl jsem si a zavrtal se do přikrývek. Zabořil jsem nos do prostěradla a spokojeně se usmál. Vonělo krásnou, nahořklou vůní a bylo ještě teplé, přestože já jsem spal vedle. Chviličku mi trvalo, než mi došlo, co to znamená. Tiše jsem se zachichotal do prostěradla, pevně ho sevřel v prstech a spokojeně vydechl.

Bushido musel odejít jen před několika málo okamžiky. Tiše jsem se převalil na záda a zadíval se do stropu. Možná bych si měl zajít do sprchy, než začnu ten den něco dělat. S povzdechem jsem spustil nohy na zem a protáhl se. Jo, je čas na sprchu.

Teplá voda dopadala na mé nahé tělo a příjemně mě uvolňovala. A přestože jsem v tu chvíli byl sám a mohl myslet na tisíc a jednu různou věc, přemítal jsem nad tím, jak příjemné by teď byly Bushidovy ruce na mých bocích, jak nádherné by bylo, kdyby mě hladil a laskal po celém těle, kdyby jeho krásné a horké tělo bylo hned za tím mým.

Nadskočil jsem, když se na mých bocích opravdu objevily drsné ruce. Otočil jsem hlavu a díval se přímo do tmavých, uhrančivých očí. Usmál jsem se a zavěsil hlavici sprchy do jejího držáku. Prohnul jsem záda a spojil ruce za Bushidovou šíjí. Jeho rty se objevily na mém krku a se vší péčí ho laskaly. Tiše jsem zavrněl. Takhle nějak jsem si vždycky představoval perfektní ráno.

„Jak ses vyspal?“ zeptal se Bushido. Natáhl se pro sprchový gel a začal mi ho roztírat po těle. Sám už jsem to jednou udělal, ale proč bych ho od toho odrazoval?

„Skvěle,“ přiznal jsem, sám si vykydl na dlaň trochu sprcháče a otočil se v jeho náruči. Ruce mu sklouzly po mých zádech až na zadek. Tiše jsem se zasmál a začal mu mýdlo roztírat po zádech. „A vy?“

„Líp už to nešlo,“ přistoupil ještě o krok blíž ke mně a položil si mi hlavu na rameno. „Už máš vymyšleno, na co by ses chtěl dneska podívat? A vyskytuje se v tom seznamu někde Bridget?“ slyšel jsem v jeho hlase skrytý smích. Já jen nesouhlasně našpulil rty.

„Říkal jsem vám, že to byla mimořádná situace,“ odsekl jsem ne zrovna nejpřívětivěji, ale přitiskl ho k sobě ještě blíž. Má tak strašně krásně hřejivé tělo… Bushido se zasmál.

„Tak co navrhuješ?“

„Drž hubu.“

„Cože?“ zarazil se Bushido.

„To je film,“ zasmál jsem se pro změnu já. „Komedie,“ osvětlil jsem mu to velkoryse. „Nebo nějakou akční komedii s Jackie Chanem, toho už jsem dlouho neviděl. Nebo nějakou dobrou fantasy střílečku?“ rozmýšlel jsem nahlas a přitom jen mimoděk masíroval jeho ramena.

„No, dělej tohle dál a jediný, na co se budeš dívat, je strop z naší postele,“ varoval mě tiše Bushido.

Zarazil jsem se, poněkud překvapeně jsem se od něj odtáhl a tázavě se na něj zadíval. Pohled mi vracel velmi pobaveně a sjel mi rukama opět až na zadek. Zachichotal jsem se a úplně od něj odstoupil. Vzal jsem do ruky hlavici od sprchy, nastavil teplotu vody na tu nejstudenější a namířil ji přímo na Bushida.

„V tom případě by to možná chtělo trochu zchladit,“ zasmál jsem se. Bushido tam v první chvíli stál celý zkoprnělý, pak se jen krutě pousmál a zmrzlou rukou si mě přitáhl k sobě. Rychle jsem chtěl od něj utéct, ale jeho sevření bylo až moc silné. Jednou rukou mě držel pevně u sebe a tou druhou mi šikovně zabavil sprchu. „Ne, ne, NE!“ ječel jsem a snažil se dostat z jeho sevření. Nevedlo se mi to. A možná nejenom kvůli tomu, že měl moc silné sevření. Možná taky proto, že se mi v jeho náruči strašně líbilo.

„Ale no tak, neutíkej, ty malá potvoro,“ zasmál se a namířil mi proud tý zatraceně studený vody přímo do obličeje. Vyjekl jsem a rychle přenastavil teplotu na o něco snesitelnější. „Tak se mi to líbí víc,“ zasmál se a vložil mi pramen uvolněných vlasů za ucho. „Víš o tom, že u hlavy máš ty vlasy světlý?“

„Chm,“ zamumlal jsem a přejel rukou z jeho ramen na bedra. „Blonďatý,“ poopravil jsem ho. „To je moje přírodní barva. Potřebuju už jít na předělání.“

„Předělání?“ odložil sprchu na místo a vypnul vodu.

„Jo,“ nechal jsem ho vystoupit ze sprchového koutu. „Musí se mi rozplíst copánky, nabarvit hlavu a zase zaplíst. Vždycky kvůli tomu strávím v kadeřnictví několik hodin, je to otravný,“ nechal jsem se zabalit do županu a přešel do obýváku. „Takže… co si pustíme?“‚

***

Nakonec to dopadlo na akční komedie s Jackie Chanem. Medailon, Tuxedo, Chůva v akci, Agent z Hong Kongu, všechny díly Křižovatky smrti… Všechno jsme měli k dispozici. Takže jsme se pohodlně usadili (já s nohama v Bushidově klíně) na pohovce spolu s popcornem a pitím, a sledovali jsme televizi. Vypadalo to na překvapivě pohodový den, dokud…

***

Někdo hlasitě zaklepal na dveře. Trhl jsem sebou a líně se otočil za tím zvukem. Nechtělo se mi vstávat. Na to mi bylo až moc dobře a pohodlně.

„Já tam zajdu,“ usmál se na mě Bushido a shodil mi nohy z klína. Zazubil jsem se na něj a vrátil nohy zpátky nahoru na pohovku.

„Anisi!“ ozval se od dveří nadšený hlas. „Mě si tu nečekal, co, ty starej pardále?“ nechápavě jsem se otočil ke dveřím. S Bushidem tam stál jakýsi přibližně stejně starý muž s pronikavě modrýma očima a světle hnědými vlasy.

„Gábore,“ Bushido vypadal hodně překvapeně. „No… tebe teda rozhodně ne,“ všiml jsem si, jak vrhl rychlý pohled na mě, a stejně rychle jsem se otočil zpátky k televizi. Nepřestal jsem však poslouchat jejich rozhovor.

„Ale no tak. Nepozveš mě dovnitř?“

„Ne,“ překvapilo mě, jak příkře Bushidova odpověď zní.

„Och, ty už sis vyzvednul část svého nového majetku, že?“ slyšel jsem, jak pobaveně to ten chlap pronášel. „Tak co, jsou ty děvky z Thajska tak dobré, jak se říká?“

„Nevím, Gábore. A nikoho takovýho tady nemám.“

„Ne?“ neznámý hlas zněl překvapeně. „Tak proč mě…“

„Gábore,“ dokázal jsem si představit, jak tvrdým pohledem ho teď Bushido propaluje. „Neřeš to,“ na malý moment zavládlo ticho. „No… rád, jsem tě viděl, ale teď už musím jít,“ a než stačil milý neznámý cokoliv odpovědět, zabouchly se dveře.

Bushido beze slova přešel zase zpátky tam, kde původně seděl, a pohodlně se usadil. Nevypadalo to, že by chtěl mluvit. Takže jsem musel začít sám.

„Kdo to byl? A proč vám říkal Anisi?“ Bushido dlouhou chvíli mlčel a já už se začal vzdávat naděje, že by mi vůbec odpověděl. Ale nakonec tak udělal.

„Moje občanské jméno je Anis. Anis Mohamed Youssef Ferchichi, pokud to chceš vědět přesně. Bushido je jen má přezdívka. Má… profesionální přezdívka,“ pozorně jsem ho sledoval. Zdálo se, že velmi pečlivě volí slova.

„O jakých děvkách z Thajska to mluvil? A co za váš majetek myslel?“ možná jsem neměl právo takhle naléhat. Přece jen, ještě nikdy jsem se o klientovi nedozvěděl takové věci. Ale já to o Bushidovi vědět chtěl. Bushido hodnou chvíli mlčel.

„To je vlastně důvod, proč jsem s tebou tenkrát začal,“ natáhl se po ovladači, stopl právě probíhající film a otočil se na mě. Jeho oči nezářily podivnými jiskřičkami, jako snad vždycky tady v Dubaji. „Když jsem byl… No, jen o pár let mladší než ty, ještě jsem neměl maturitu, udělal jsem pár volovin. Zapletl jsem se s nesprávnými lidmi a dostal se tam, kam jsem se dostat nikdy neměl. Drogy, nejdřív jen občasné kouření marihuany, pak převoz, dealerství… Dostal jsem se k obchodu se zbraněmi, bílým masem, do gangů i jejich válek… Střední jsem nikdy nedodělal, ale dostal jsem se mezi oblíbence jednoho vůdce gangu. Svěřil mi nový projekt, který byl teprve v plenkách. Tak jsem se dostal k prostituci, ale k její druhé straně, než ji znáš ty. Stal se ze mě pasák a později vlastník postupně se rozvíjejícího nočního klubu. To bylo před deseti lety. Teď je to největší a nejznámější klub v Berlíně, máme stálý zákazníky a mnoho… pracovnic, mohu-li to tak říct. A i nyní jsem tady, abych rozšířil náš… sortiment. Přijel jsem kvůli nabídce, která se vyskytla z Thajska,“ odmlčel se.

„No… páni,“ upřímně, čekal jsem hodně, ale tohle ne. Nesedělo mi k tomu jeho chování. Byl spíš opatrný, něžný a ohleduplný. Nikdy jsem si nemyslel, že by se zrovna takhle choval pasák.

„Jo, to je celkem vystihující,“ zasmál se nevesele Bushido. „A vlastně… takhle začal i obchod mezi námi. Víš, náš podnik nabízí zábavu nejen pro muže. Takže když se stále víc zákaznic, ale i zákazníků začalo bavit o někom tak neodolatelném a skvělém, museli jsme tuto nenadálou konkurenci prověřit. Nejsem sám, kdo v tomhle obchodě pracuje, ale los padl na mě, že tě mám prověřit.“

„Takže… tu jsem kvůli tomu, abyste zjistili, jestli pro váš obchod znamenám nějakou konkurenci?“ cosi ve mně, v okolí žaludku, znenadání ztěžklo.

„Kvůli tomu byla ta první schůzka. Další už byly čistě osobní,“ ujistil mě dlouhým pohledem. Pak se natáhl po skleničce s vodou. „Víš, právě jsem ti řekl o sobě i to, co mnoho mých přátel neví. Nebylo by fér, kdybys mi to oplatil?“ tentokrát to byl on, kdo se pátravě zadíval na mě. A já uhnul pohledem.

„Možná,“ připustil jsem a povzdechl si. „Ale neměli bychom si nejdřív objednat oběd?“ Bushido prokoukl můj úhybný manévr. Což by poznalo snad i dítě. Ale on se jen pousmál a souhlasil.

„Ale z tohohle se nevykroutíš.“

***

A měl pravdu. Nevykroutil jsem se. Bushido sice toleroval, že při jídle má být klid, takže na mě nijak nenaléhal, ale jakmile jsme odložili talíře, přišly na řadu otázky.

„Takže, Tome… Řekneš mi ty, proč děláš to, co děláš, a proč se rodiče nepostarají nejen o tvého bratra, ale i o tebe?“ upřímně, měl jsem na vybranou? Nebýt toho, měl jsem pocit, že mu to dlužím. A už jsem to všechno potřeboval někomu říct. Po všech těch letech.

„Tátu neznám a nikdy jsem nepoznal ani jeho stranu rodiny. Opustil nás, když jsme byli ještě hodně malí. Žádný vzpomínky s ním nemáme, zbyla nám jen jedna stará fotka. Mámina rodina, ta ani neví, že existujeme. Odsoudili mámu ve chvíli, kdy utekla s tátou. A pak už ji nepřijali. Takže jsme celý svůj život žili jen s mamkou. Až do šestnácti. Tenkrát…,“ odmlčel jsem se. Nikomu jsme to s Billem neřekli. Dokonce ani Inka neví, jak to s naší minulostí ve skutečnosti je. „Možná si budeš pamatovat, že před pěti lety se událo velké přepadení banky. Byla to tragédie, přestože se to nepovedlo. Policie s těmi lupiči vyjednávala dlouhé hodiny. Šest lidí při tom zemřelo. Mamka byla mezi nima,“ znova jsem se odmlčel. Tak nějak jsem nevěděl, co dál říct.

„Tak proto,“ bylo jediné, co na to Bushido řekl. Vzhlédl jsem a překvapilo mě, jak smutně jeho oči vypadaly. „Takže… Ty jsi na sebe vzal veškerou zodpovědnost za vás za oba.“

„Jo,“ přikývl jsem tupě. „Bylo to těžký. I s mamkou jsme měli občas problém vyjít, ale teď to bylo ještě horší. Do toho všeho se motala sociálka, docházely peníze, nějakej finanční úřad, nebo co to bylo, nám chtěl zabavit byt… Jednu dobu jsme prakticky žili na ulici. Nemohli jsme platit školné nám oběma, nemohli jsme najít žádnou práci ani brigádu. A pak mě napadla ta zatracená… práce,“ povzdechl jsem si, zavřel oči a zaklonil hlavu. Nechtěl jsem nic vidět, bylo mi hrozně i bez toho, abych cokoliv viděl. „Bill mě nafotil, já mu řekl, že je to prostě jen pro zábavu. Ale za poslední peníze jsem ty fotky namnožil a přidal k tomu stručný text i se svým telefonním číslem. A pak jsem to roznesl po tý luxusní čtvrti, kde teď bydlíte. Bylo to riskantní, hodně riskantní. Ale vyšlo to. Za prvních několik… výplat… jsem splatil dluhy, zaplatil Billovi školné a zaplatil nám garsonku. Neměli jsme co na sebe nebo co jíst, ale jakž takž bylo postaráno o naši budoucnost. Pak se ten… obchod s mým tělem začal rozrůstat. A najednou o nás bylo postaráno, přestože já už jsem nemohl odstoupit. Jsem jen… děvka, kus masa, se kterým může každý naložit dle svého uvážení. Ale Bill je na své vysněné vysoké, našel si nejlepší kamarádku. Má všechno to, co jsem mu chtěl dát.“

„Ale neví o tom, co pro něj osoba jemu nejbližší dělá,“ namítl Bushido.

„A ani se to nedozví,“ rychle jsem otevřel oči a tvrdým pohledem propálil Bushida. Čekal jsem od něj nějakou jízlivost, ale on se na mě díval jen s živým zájmem.

„Proč ne?“

„Nechci, aby si to vyčítal,“ uhnul jsem pohledem. „Ze začátku měl strašný výčitky kvůli tomu, že on dál studoval a já nám vydělával. Ale když jsem mu řekl, že podnikám, trochu se uklidnil. Kdyby se dozvěděl, že se jedná o podnikání s vlastním tělem…“

„Nechápu tě,“ Bushido se mírně zamračil, ale spíše přemýšlivě než nějak zle. „Chceš pro Billa to nejlepší, ale zároveň nechceš, aby věděl pravdu?“

„O některých stránkách tohohle světa se nemusí dozvědět. O těch by se nemusel nikdo dozvědět,“ zadíval jsem se mu do očí. Cítil jsem to podivné napětí, to divné porozumění mezi námi.

„Máš pravdu,“ přiznal tlumeně. „Některé věci…,“ zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl nedořečenou větu odehnat pryč. „Nicméně… zvládl jsi to skvěle,“ usmál se na mě, natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Mírně jsem pootevřel rty. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. „Tvá máma by na tebe byla hrdá.“

Jak? Jak jen je možné, že dokáže říct přesně to, na co moje srdce slyší, pod čím se prudce rozbuší? Čím to je, že nemůžu svůj pohled odtrhnout od toho jeho, proč mám chuť se mu vrhnout do náruče a vybrečet mu do trika všechny slzy, které jsem za těch pět let našetřil?

autor: Sandra Trümper