Prostitut 6. (1/2)

Zdravím, mé milé dámy! =o)

Před touto kapitolou jsem chtěla poznamenat, že se moc omlouvám za ten arabský rozhovor všem, kdo má tuto kulturu rád a třeba ji i studuje. Já, pochopitelně, použila google překladač. Když já prostě strašně ráda zapojuju cizí jazyky do povídek =D Pro vás jsem samozřejmě připsala do závorek i překlad, ale pamatujte přitom prosím, že Tom tomu nerozumí. =o)

Jinak jsem ještě chtěla poděkovat za komentáře a vyjádřit přání, že se vám povídka líbí přinejmenším stejně jako mně =o)

Teď už nebudu rušit a můžete si s klidem užít lolitku =o) Je mi jasné, že představit si v tom Toma není zrovna jednoduché, ale… Přiznejme si to, Bushidovi by se mohlo zrovna tohle líbit =D

Víte, co je příjemnější, než vzbudit se s jazykem někoho jiného na svém břiše? Vzbudit se díky vůni kávy a čerstvých croissantů. Protože to se dokonce i vzbudíte s úsměvem na rtech.

„Vy už jste stačil zajít do obchodu?“ zeptal jsem se, aniž bych popřál dobré ráno. Nějak jsem pozapomněl, no.

„To víš, ne všichni jsou takový spáči jako ty,“ zasmál se Bushido. „Vyspal ses?“

„Báječně,“ a měl jsem chuť na něco hořkýho. Divné, to po ránu nikdy nemívám. „Dal jste do toho kafe cukr?“

„Ne, ještě ne, ale dáváš si-„

„Tak ho do toho ani nedávejte,“ začal jsem se vyhrabávat z postele. Deku jsem si nasyslil do klína a přesunul se na okraj postele. „Och Bože, mám chuť na pořádný kafe. Hořký. A k tomu třeba hořkou čokoládu. Miluju hořké,“ asi mi musel včera do jídla něco přisypat. Takovýhle hovadiny jindy nemelu.

„Ani nemysli na to, že by ses oblíkl do něčeho normálního,“ varoval mě Bushido. „Vem si slipy, najez se a pak….,“ otočil se a usmál se na mě. Z toho úsměvu mi přejel mráz po zádech. Ale tentokrát to bylo v tom negativním slova smyslu. Celkem jsem se lekl toho podivného záblesku čehosi zlomyslného v jeho očích. A pak mi došlo, co tím myslí.

„Och Bože, ne!“ zasténal jsem a zase sebou plácnul do peřin.

„Ale ano,“ zasmál se Bushido a přisedl si ke mně. „A budeš v tom vypadat naprosto dokonale,“ naklonil se nade mě a pokusil se mě vytáhnout do sedu. Prohnul jsem záda a ztížil mu tak jeho práci, ovšem rozhodně jsem mu to neznemožnil. „Ale no tak, Tome. Vážně budeš vypadat perfektně, vím to.“

„A jak to můžete vědět?“

Neodpověděl. Jen se na mě usmál, přešel k tašce, ve které pořád byly ty zatracené lolita šaty, a vyndal je z ní. A v druhý ruce měl boty. Na ty jsem se nepěkně zamračil. Největší nepřítel mých nohou jsou právě tyhle boty. I když je pravda, že jsem se ještě nepokusil chodit v některých kouskách z Billova botníku.

Teď jsem pro změnu neodpověděl já jemu. Zase jsem si lehl zpátky do postele, otočil se k němu zády a přetáhl si přes hlavu přikrývku. Díky tomu jsem slyšel Bushidův smích jen tlumeně.

„Ale Tome, nenech se přemlouvat. Vždyť si to měl na sobě už včera.“

„Jo, ale to jenom asi tak dvě minuty,“ dobrá, nehodlám si hrát na nějakou nánu. Odhodil jsem přikrývku a znovu si sedl. To je divadlo tohle. Ale asi bych to neměl říkat, protože to já tohle divadlo hraju. Kruci, co se to se mnou stalo?! „A v těch botách jsem nemusel chodit a i tak jsem na nich málem upadl.“

„A právě proto by sis je měl nasadit co nejdřív, abys měl dost času trénovat,“ usmál se Bushido. Připadá to jenom mně, nebo měl zrovna nějakou podezřele optimistickou náladu? Pravda, já takovou měl při probuzení taky. A pak mi ji on zkazil. Možná kdybych si dal to hořké kafe…

„Dejte to sem,“ vylezl jsem i s dekou v klíně, došoural se do toho takzvaného obýváku a dřepl si na gauč. Stále jsem byl nahý, ale to mi bylo v tu chvíli naprosto ukradený. Natáhl jsem se pro kafe a napil se. Spokojeně jsem se usmál. To kafe vážně ještě bylo teplé. „Co tu ještě máme…?“ mumlal jsem si sám pro sebe, když jsem prozkoumával obsah balíčku, který přinesl Bushido. Je to takovej můj další zvyk, po ránu, ještě když jsem rozespalej, mluvím sám se sebou. Po zbytek dne se mi to už nestává, ale po ránu prostě potřebuju vědět, že nejsem sám. Ačkoliv obyčejně bývám. „Páni, že by croissant?“ zasmál jsem se v tu chvíli sám pro sebe. Nějak jsem pozapomněl, že je tam se mnou i Bushido.

„Víš o tom, že se právě teď chováš jako dítě, že jo?“ uvědomil jsem si to teprve, když se vedle mě ozval bublavý smích. Překvapeně jsem se na něj otočil.

„Jasně,“ odpověděl jsem s hranou samozřejmostí. „Toho jste si za těch několik dní ještě nevšiml?“

„Neměl jsem příležitost. Pamatuješ? Vždycky ses probouzel sám. Až na včerejšek. A to si myslím, že jsem tě způsobem mého buzení dostal rovnou přes tohle dětské chování,“ v jeho očích zářily pobavené jiskry. Zamračil jsem se a dál se věnoval své snídani. V tichosti. „Ale no tak, Tome. Snad ses neurazil,“ vypadalo to, že se dobře baví. Na můj účet, jak jinak.

V tichosti jsem se najedl. Musím říct, že ta hořká káva mi vážně zvedla náladu. Což je divný, protože kafe jindy piju nehorázně přeslazený. Nicméně, najedl jsem se, napil, takže možná byl zase jednou čas na práci. Povzdechl jsem si, navlíkl na sebe požadované slipy (černé… přece jen, když už mám bejt lolita, tak pořádná) a přešel k těm zpropadeným šatům. S povzdechem jsem si je přetáhl přes hlavu. A opět jsem si připadal jako ten nejtrapnější ztroskotanec na světě, když jsem se snažil dostat tu zpropadenou načechranou sukýnku na své boky a ten pitomej korzet přidržovat na své hrudi.

„Kur…,“ nechal jsem toho, zhluboka se nadechl a pak zase vydechl. „Bushido, mohl byste-„

„Jistěže,“ Bushido stál přímo za mnou. Hrklo ve mně, když jsem si to uvědomil. Narovnal jsem se a přestal se všelijak vrtět, aby ty šaty dosedly na správné místo. Jeho ruce se znenadání objevily na mých bocích, jak jen jemně poupravoval načechranou sukni do správné pozice. Pak přejel rukama po sametové látce korzetu až k místu, kde začínalo složité zavazování. Proč mi z toho přejel mráz po zádech? A nijak mi k tomu ani nepomáhalo, že Bushido mi je zavazoval mnohem pevněji a mnohem pozorněji než předchozího dne. Každou chvíli se otřel prstem o mou nahou pokožku. Vyvolávalo to ve mně podivné chvění.

„Já… ehm… Díky, Bu… ech, Bushido,“ ani jsem se na něj nepodíval. Rychle jsem se sehnul s tím, že si vezmu na nohy ty pitomý boty.

„Nemáš za co. Ale ty boty si ještě nenasazuj,“ zasmál se Bushido.

„Cože?“ nechápavě jsem se na něj podíval, stále sehnutý pro své boty. Všiml jsem si, že jeho pohled směřuje přímo do mé sukně. Rychle jsem se narovnal a uhnul pohledem. Zatracené červené tváře!

„No, ještě tady pro tebe něco mám,“ přešel ke mně a sehnul se k tašce, o které jsem si myslel, že je prázdná. Nejdřív jsem na něj zíral opravdu nechápavě, ale když začal vytahovat všechny ty hrozivé věci, začal jsem se děsit.

„Och Bože… Ne. Tohle… Tohleto ne,“ no dobrá, možná jsem trochu kňučel. Možná jsem trošku víc kňučel. Možná jsem kňučel jako zraněné, nakopnuté štěně. Jenže, proboha, kdo by taky nekňučel, při pohledu na síťované punčochy s podvazkovým páskem?

„Ale no tak, Tome,“ zasmál se Bushido. Střelil jsem po něm nepřátelským pohledem. Jak se v téhle situaci může smát? No dobrá, já být na jeho místě, směju se taky. Jenže… „Slibuju ti, že tě v tomhle nikdo neuvidí. Nikdo kromě mě,“ opravil se rychle.

„Ne?“ dal jsem ruce v bok a zamračil se na něj. Musel jsem vypadat asi opravdu komicky, v těch šatech a tak vůbec.

„Ne,“ zadíval se mi do očí. Byl vážný, a to mě z nějakého naprosto neznámého důvodu celkem uklidnilo. „Zamluvil jsem salón s kulečníkem, šipkami a podobnými hovadinami v patře pod námi. Je to jen krátká cesta výtahem a na tu dobu ti půjčím kabát.“

„No… dobrá,“ pořád se mi to nelíbilo, ale co jsem mohl dělat? Svěsil jsem ruce podél těla a trošku se shrbil. Poněkud nejistě jsem se natáhl po tom pitomém podvazkovém pásku. „Ale jak…“

„Vyhrň si sukni, ten pásek omotej kolem svých beder a sepni ho. Chceš pomoct?“

„Ne!“ vyhrkl jsem okamžitě. Možná až moc rychle. „Ne. Jen… mohl byste?“ naznačil jsem rukou otočku. Snad nikdy jsem se necítil tak trapně.

Bushido se na mě jen pousmál a vážně se ke mně otočil zády. Povzdychl jsem si a volnou rukou si začal vyhrnovat sukni. Řeknu vám, nebyl to žádný med, ten pitomej korzet držel vážně pevně. Po dlouhém a lítém boji se mi však podařilo ten debilní pás vzadu na bedrech zapnout. Jakmile se tak stalo, sukně se zase převalila přes vršek mých stehen a zůstala na nich neforemně rozházená. Tiše jsem zaklel a vzhlédl. Bushido se na mě díval s pobavenými jiskřičkami v očích. „Sledoval jste mě celou tu dobu, že?“ našpulil jsem rty.

„Od té doby, co jsi sklonil hlavu,“ souhlasil s úsměvem. Připadal jsem si jako ten největší idiot. K čertu se všema těma pocitama, co jsem ohledně něj měl minulý večer. Teď právě jsem ho nesnášel nejvíc ze všech svých zákazníků. „Budeš si navlíkat ty punčochy, nebo chceš pomoct?“ proč jsem měl pocit, že on přesně ví, jak moc hrozně se cítím, a právě kvůli tomu do mě furt takhle reje?

„Díky, to zvádnu sám,“ procedil jsem skrz sevřený rty, vytrhl mu to něco, co si pyšně říká punčochy z ruky a sedl si na sedačku. Povzdechl jsem si a jednu tu věc odložil vedle sebe. Začal jsem do toho pomalu soukat jednu nohu. Musím ale uznat, že to vůbec nevypadalo špatně. Ne že bych měl jemný nohy, samozřejmě na nich chlupy mám. Jenomže jelikož jsem přírodní blonďák, jsou světlé a blonďaté, tudíž prakticky nejsou vidět. Takže moje nohy v tom síťovaném… něčem vypadaly celkem dobře. Přidělal jsem ji k pásu díky takovým těm udělátkám, jak je na konci malej skřipec. Nevim, jak se to jmenuje. Dělám sice děvku, ale tohle jsem nikdy na sobě mít nemusel. Shodil jsem nohu ze stolu a nahodil na něj druhou nohu.

„Vidíš, jak ti to jde.“

„Strašně,“ propíchl jsem Bushida nepříjemným pohledem. „A počkejte, jak mi to půjde na těch botách,“ zafixoval jsem posledním pásem punčochy a jedním rázným pohybem vstal. Bushido si mě prohlídl zálibným pohledem. „A přestaňte na mě tak zírat, nebo si to strhnu ze sebe, zalezu do postele a až do sobotního odletu nevylezu.“

„To by se mi taky líbilo,“ zašklebil se Bushido. „A jen tak mimochodem, odlétáme v neděli, ne v sobotu.“

„Co-cože?“ rychle jsem se na něj otočil. A když se ohlídl po té pitomé sukýnce, která se trochu zavlnila, měl jsem chuť po něm něco hodit. „Jak jako v neděli? Říkal jste, že tu strávíme týden.“

„A vždyť taky jo. Přiletěli jsme v neděli v sedm hodin ráno, odlétáme v neděli ve čtyři hodiny odpoledne.“

„Takže domů dorazíme až v pondělí ráno,“ vypočítal jsem rychle. A sakra. Řekl jsem Billovi, že do sobotní půlnoci budu doma.

„Přesně tak,“ souhlasil Bushido, sehnul se pro mé boty a došel až ke mně.

Strčil do mě, takže jsem se i v sukni opět posadil na gauč. Vzal jednu mou nohu do rukou a opatrně ji vsunul do bot. Zíral jsem na to s divným pocitem uvnitř sebe. Připadal jsem si zvláštní, speciální, když jsem někomu stál za to, aby se o mě takto staral. „Takže… Pojď,“ usmál se na mě a nabídl mi ruce, když to samé zopakoval s mojí druhou nohou. Poněkud nejistě jsem se pousmál a chytil se jeho rukou.

Sotva jsem se dostal na nohy, už zase jsem padal. Nebýt Bushida, který mě zachytil, seděl bych zase zpátky na gauči. Bushido se jen zasmál a pevněji mě chytil.

„Řekl bych, že první obrovský úspěch bude, když dojdeš támhle k zrcadlu, co myslíš?“ co myslím? Myslím, že je vážně k vzteku, že má pořád pravdu. O to horší mi to připadalo asi o tři minuty později, kdy moje nešikovnost dosáhla tak daleko, že jsem spadl a strhl s sebou i Bushida, který se mi snažil být oporou.

„Och… pardon,“ rychle jsem se z něj překulil na zem a posadil se. „Já jsem vážně dřevo. Na tomhle příšerném… něčem se v životě nenaučim chodit.“

„Ale naučíš,“ usmál se a hbitě vstal. Nabídl mi ruku, abych si mohl stoupnout. „Neboj, po pár krocích ti to půjde,“ s povzdechem jsem souhlasil. Chytil se ho za ruku a nechal se vytáhnout do stoje.

„Chce to jen… udržet rovnováhu,“ zamumlal jsem spíš k sobě než k Bushidovi.

„Přesně tak,“ on však se mnou okamžitě souhlasil. „Jen udržuj rovnováhu a opatrně klaď jednu nohu přes druhou. Znáš chůzi modelek, ne? Jak kroutí vždycky tím svým neexistujícím pozadím. No, tak takhle musíš chodit. Jen s tím rozdílem, že tvoje pozadí bude v tu chvíli naprosto impozantní,“ poslední větu mi zašeptal do ucha. Usmál se na mě a trochu poodstoupil. Zavřel jsem oči a snažil se nečervenat.

Nakonec jsem se jen zhluboka nadechl a otevřel oči. Snažil jsem si vybavit, jak chodily všechny ty modelky na módních přehlídkách, na které mě Bill donutil koukat se díky přenosům v televizi. Pamatuju si, že jsem se těm ramínkám na šaty tenkrát smál, že chodí jak kačer. A Bill mi samozřejmě vysvětlil, že takhle chodit jednoduše musí, aby se udržely na těch prokletých botách. Takže… musím chodit jako kačer? Udělal jsem opatrný krok. Nohu jsem vysunul před druhou. A pak znova. A znova. Z mých pomalých, opatrných krůčků se pomalu ale jistě stávaly sebevědomé kroky, až jsem stanul před zrcadlem. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem v něm viděl opravdu pěkné nohy obuté v botách s vysokým klínkem a oblečené do síťovaných punčoch. Znovu jsem zavřel oči a narovnal hlavu. Přišel čas na pravdu.

„Nemáš se čeho bát. Vypadáš líp než všechny modelky světa dohromady,“ jo, ještě Bushido s těmi svými komplimenty. Jsem z něj zmatenej. V jednu chvíli mě nutí cítit se totálně trapně, v tu druhou mě zasypává komplimenty, pod kterými se cítím tak strašně… zvláštně. Ale přitom dobře.

Rozhodl jsem se vykašlat na Bushida a otevřel jsem oči. V tu chvíli jsem ztratil dech. Možná jsem nevypadal jako modelka, která by to nejspíš předváděla na mole, ani jsem v tom nevypadal bůhví jak světoborně. Přesto jsem si ale uvědomoval, že v tu chvíli vypadám možná nejsvůdněji. Asi to zní divně, přece jen jsem tam v tu chvíli stál v šatech, ale… Právě tyto šaty zdůrazňovaly, jak jemné mám rysy, jak plné rty. Možná to bude znít nafoukaně, ale právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že opravdu jsem přitažlivej a jak moc. Rysy v obličeji mám opravdu jemný, ale přitom moje tělo rozhodně není ženské.

„A takhle jsi ještě hezčí,“ přiblížil se ke mně, objal mě kolem pasu a položil si hlavu na mé holé rameno. Věděl jsem, co tím myslí. A přesto mě to potěšilo. Musel jsem souhlasit.

„Takže… máte ten kabát?“ otočil jsem se na něj. Rychle mě pustil a o krok ode mě ustoupil. Chvilku se na mě díval, jako by nechápal, o čem mluvím nebo co on tu vlastně dělá, ale pak se jen usmál, vzal mě za ruku a poněkud moc rychle se vydal ke své skříni. Klopýtal jsem za ním. „Nemůžete… aspoň trochu… zpomalit?“ vynechal jsem při každém klopýtnutí. A že jich na těch pět kroků nebylo málo.

„Ne,“ otočil se na mě s úsměvem v očích. To mě tak nějak umlčelo. „Počkej, někde tady bych ho měl…,“ začal se přehrabovat tou velkou skříní. Já mohl jen přešlápnout z nohy na nohu. Což se neukázalo jako dobrý nápad. „No… být tebou, ještě chvilku tu chůzi cvičim.“

***

Ten jeho slibovaný kabát mi sahal ke kotníkům. Což bylo lepší než nic, ale rozhodně mi nijak nepomáhalo, že jdou vidět ty pitomý boty i kus těch stejně pitomých punčoch. Takže jsem zvedl límec a schoval za něj půlku obličeje. Je sice pravda, že v Dubaji se už nejspíš nikdy neukážu, ale ostudu si tady uříznout taky nemusim.

„Pojď,“ vyzval mě Bushido. Chodbu jsme přešli bez povšimnutí, ani při čekání na výtah nás nikdo neviděl. Takže jsme rychle vklouzli dovnitř a já se jen modlil, aby se na tomhle stavu nic nezměnilo. Mé modlitby ovšem, samozřejmě, nebyly vyslyšeny.

„!بوشيدو، انتظر“ (Bushido, počkej!) slyšel jsem, jak Bushido tiše zaklel. Chytil mě za ruku a postrčil mě tak, aby mě schoval za svým tělem. Nemohlo to být moc platný, na těch podpatcích jsem byl o něco málo vyšší než on, ale přesto mě to potěšilo. „?منذ متى كنت في دبي“ (Jak dlouho tu už jsi?)

„.وصلنا صباح يوم الاحد“ (Přiletěli jsme v neděli ráno.) odpověděl Bushido s naprostou samozřejmostí. A já se musel hodně držet, aby mi pusa nespadla dolů.

„.آه، أرى أنك جلبت على طول احد له القحبة“ (A jak vidím, přivezl sis s sebou také jednu ze svých děvek.) pousmál se ten chlápek a přejel pohledem na mě. Otřásl jsem se hnusem pod tím pohledem a instinktivně se nahnul blíž k Bushidovi.

„ليس“ (Ne.) neviděl jsem to, ale cítil jsem, jak Bushidův pohled ztvrdl. „ولا تسأل“ (A neptej se už.) dodal rychle. Vypadalo to, že jejich debata skončila.

Výtah se rozjel a my sjeli v tichosti o patro níž. Ve výtahu panovalo napjaté ticho. Nemohl jsem si pomoct, měl jsem pocit, že ten divnej chlápek si mě měří upřeným pohledem. A to se mi nelíbilo. Nijak mi v tom nepomáhal ani korzet, díky kterýmu jsem sotva mohl dýchat, ani punčochy ani sukýnka a ani boty na podpatku. Proto jsem byl opravdu vděčnej, když mě Bushido vytáhl ven z výtahu a zapadnul i se mnou za první dveře.

„Vy umíte arabsky?“ bylo první, co ze mě vypadlo. Bushido se usmál.

„Cos čekal, Tome?“ sejmul mi z ramen svůj vlastní kabát. „Jsem napůl arab,“ otočil se a pověsil ho na věšák. Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu.

„Uhm,“ bylo asi tak jediný, co jsem na to mohl říct. „Takže… co chcete dělat první?“ přešel jsem k vypínači a rozsvítil. V místnosti bylo jen jedno nevelké okno, takže s umělým světlem to vypadalo mnohem líp. Přešel jsem ke kulečníkovýmu stolu, vyhoupl se na něj a přehodil nohu přes nohu. Vážně jsem si připadal divně. „Je toho tu spousty,“ rozmáchl jsem se rukou. A bylo toho tady opravdu hodně, ne jen ten stůl, na kterým jsem seděl. Pinpongovej stůl, šipky, stolní fotbal, šachový stolek, stolek s kartama, malá knihovna a samozřejmě také nějaké menší posezení i s minibarem, ledničkou a mrazákem. Celkem luxus, něco takového bych si třeba jednou chtěl pořídit. Jako kdybych se nudil nebo tak.

„Mohli bychom začít něčím obyčejným, takhle po ránu. Co ti říkají šachy?“

„Královská hra?“ ladně jsem seskočil (zakymácel se na botách), přešel ke stolku a s grácií sobě vlastní se za něj usadil. Možná jsem se choval trošku (víc) zženštile, ale bavilo mě takhle Bushida provokovat. „Chcete si zahrát?“ uculil jsem se. V této hře jsem cítil jakousi jistotu.

„Věříš si?“ posadil se naproti mně a propaloval mě jiskřícím pohledem.

„Celkem jo,“ vzal jsem dvě figurky, prohodil je za zády a napřáhl ruce před Bushida. „Takže kterou?“

„Levou,“ s úsměvem jsem mu podal černou královnu a sám si nechal bílého pěšáka. Takže začínám.

Bushido se nezdál být přesvědčený o tom, že šachy zvládám líp než on. A taky se podle toho choval. Šel rovnou za výhrou v naprosto jasné taktice. Pousmál jsem se a nechal jsem ho vybrat několik mých pěšáků, věž a střelce. Tvářil se stále spokojeněji a z neopatrnosti si nevšiml, že jsem mu dal garde. Usmál jsem se a sebral mu královnu. Bushido překvapeně zamrkal a nechápavě zíral na hrací plochu.

„Sakra, kdes to…“

„Byl jste moc zaujatý mým králem,“ zasmál jsem se a ukázal na dané místo na ploše. „Takže jste si nevšiml, že jsem si tady odkryl cestu k vaší královně,“ zasmál jsem se, spokojený sám se sebou.

„No, jsi lepší, než jsem si myslel, ale ne tak dobrej, jak si myslíš,“ pousmál se a přesunul svýho střelce. „Garde,“ oznámil mi s úsměvem.

„Víte, ztratit královnu je zlé,“ zatvářil jsem se ublíženě. Potěšeně jsem sledoval, jak se na jeho tvář vrací úsměv. „Ale ztratit krále… To končí všechna zábava,“ zašklebil jsem se a přesunul právě královnu před krále. Bushido překvapeně vykulil oči.

„Kdes to…“

„Říkám, že nedáváte pozor,“ zasmál jsem se a nahnul se nad hrací plochu. „Sem nemůžete, tady mám koně, tady věž, tady střelce, tady máte vy vlastní figurku… Takže nemůžete nikam, Bushido. Šach mat,“ zasmál jsem se vesele.

„Ale vždyť… přišel jsi o tolik figurek a já do poslední chvíle ani o jednu!“

„Nejde o to, kolik máte figurek, ale jak s nimi umíte zacházet,“ uculil jsem se na něj a spokojený sám se sebou se protáhl. „Takže… dáme další kolo?“ uculil jsem se na něj. Bushido se zasmál.

„Abys mě znova porazil? Ne, díky, mám takovej pocit, že jsi v tý hře lepší, než dáváš znát,“ jen jsem s úsměvem pokrčil rameny. Ve skutečnosti šachy zas až tak skvěle neumím, Bill mě vždycky porazí. Ale něco málo o tý hře vím a umím přemýšlet.

„Takže… co teď chcete dělat?“ shodil jsem jednu nohu z druhé. Už mi začínala brnět. Ale bylo mi blbé tam sedět jen tak. Takže jsem přehodil tu druhou přes první.

„Co takhle… šipky?“ usmál se na mě po krátkém rozhlédnutí po místnosti. To mně ale zmizel úsměv ze rtů.

„Uhm… chm,“ zamumlal jsem jenom a vstal.

„Něco proti?“ naklonil Bushido hlavu na stranu.

„Nic, to jen… Nejdřív mě asi budete muset ty šipky naučit,“ zamrkal jsem nevinně. Bushido se rozesmál a já po něm mrštil nehezkým pohledem. „Víte, já nemám tolik volnýho času, abych se mohl zabývat takovýma blbostma, jako jsou šipky,“ povýšeně jsem se na něj podíval a otočil se k němu zády.

„Ale no tak, nečerti se,“ přešel ke mně Bushido. Otočil jsem se zpátky na něj a vzhlédl. „Já tě to naučím,“ usmál se na mě a nabídl mi ruku. Změřil jsem si ji nedůvěřivým pohledem, ale nakonec jsem si jen povzdechl a vložil jsem do jeho ruky tu svou. Bushido okamžitě zatáhl a vytáhl mě do stoje. Na nestabilních botách jsem se zakymácel a přistál u něj v náruči.

Z Bushidova hrudníku vyšel podivný, hluboký, pobavený zvuk a já jen zčervenal. Nemyslel to nijak zle, ale přesto jsem se cítil nějak zvláštně. Ne špatně zvláštně, ale prostě jen… zvláštně, podivně, omámeně.

„Tak pojď, ty nemehlo,“ nemohl jsem si pomoct, přišlo mi, že do toho oslovení dal takovou zvláštní… něhu? Ne, to si jen něco nalhávám.

Přešel se mnou k terči a dal mi do ruky šipku, ostatní položil vedle nás na stolek.

„Tak ukaž, co umíš.“

„Neumím,“ zamumlal jsem, ale poslechl jsem ho. Poněkud nejistě jsem přesunul jednu nohu mírně za sebe. Trošku jsem se zakymácel, takže mi teplá ruka na zádech opravdu přišla vhod. Ovšem nevěděl jsem, proč mi na zádech spočívá i dál. Ne že bych si stěžoval. Natáhl jsem ruku a hodil šipku. Usykl jsem, když s randálem narazila do zdi vedle terče. Překvapilo mě, že od Bushida neslyším žádný smích. Otočil jsem se a překvapeně jsem zamrkal na Bushida, který se jen mírně usmíval.

„Máš pravdu, neumíš,“ tiše se zasmál. Bouchl jsem ho loktem do boku, ale přitom se také tiše zasmál. „Už jenom postoj máš špatnej.“

„Postoj?“ nechápavě jsem se na něj zadíval.

„Jistě,“ vypadal opravdu pobaveně. „Musíš trošku pokrčit kolena. Sníží se tím tvá výška a díky tomu i těžiště. Tak…?“ pobaveně pozvedl obočí.

„A vy si jako myslíte, že v těchhle botách je to možný?“ skepticky jsem se na něj podíval.

„Divil by ses, co všechno je možný,“ a znova ten jeho arogantní úsměšek. Ale divné bylo, že mi nevadil. Podivně jsem si ho oblíbil. Seděl mi k němu, stejně jako opatrné chování a starost, kterou projevil ohledně mé cti včera v té kavárně. „Pokrč kolena,“ zopakoval znova, tentokrát mnohem panovačněji. Zaváhal jsem. „Neboj, podržím tě,“ poznamenal mnohem tišeji. Nedal jsem najevo, že jsem to slyšel, ale přece jen jsem pokrčil kolena. Bushido se okamžitě objevil těsně za mnou, jednou rukou mě za pas přidržoval. „Zvedni ruku a napřáhni se k hodu,“ poslechl jsem ho, ovšem jakmile jsem udělal rukou pohyb zpět, ucítil jsem za sebou chvění. Vibrace prostoupily celým mým tělem. „Ne tak zhurta. Stačí jen trošku,“ volnou rukou mě uchopil za zápěstí a vrátil ho trochu víc přede mě. „Klidně se nadechni a zase vydechni. Ramena nech dole,“ pustil mé zápěstí a položil mi ruku na rameno. Ono se mu lehce řekne, klidně se nadechni, ale když se celé mé tělo třáslo a tep dosahoval závratných hodnot, nebylo to nic snadného. „Zaměř se očima na cíl, kterého chceš dosáhnout. Ruka se už zkoordinuje s pohledem,“ snažil jsem se soustředit se na černý puntík uprostřed a ne na jeho ruce na svém těle. „Šipku hoď jen mírným, rychlým pohybem ruky,“ poslechl jsem ho. A šipka dopadla jen kousek od středu. Překvapeně jsem zamrkal.

„Páni,“ bylo jediné, na co jsem se vzmohl.

„Jo,“ zasmál se Bushido a o krok ode mě poodstoupil. Já jsem to však nečekal, takže jsem opět přistál v jeho náruči. „Pořád stejně nešikovný?“

„Jen trošku vyvedený z rovnováhy,“ trošku víc. „Takže… budeme hrát?“

„Jistě. Jsem si jistý, že potřebuješ hodně tréninku.“

Tentokrát měl Bushido jasně navrch. Prakticky každá jeho šipka neomylně našla svůj cíl, kdežto ty moje lítaly jen přibližně tam, kam jsem chtěl. Rozčilovalo mě to, už jen proto, že když jsem ho mohl nějak popichovat, snáze jsem zapomněl na svůj úbor.

„Sakra…,“ zaklel jsem, když jsem jen marně máchl rukou po něčem, čeho bych se mohl chytit. Bolestivě jsem dopadl na zadek. Hlasitě jsem zasyčel bolestí. Vrhl jsem na smějícího se Bushida nehezký pohled, zul si boty a odhodil je stranou. „Tohle… je čirý zlo,“ ukázal jsem na ně a rychle se postavil.

„Ale no tak, tak zlý to zase není,“ zasmál se Bushido a přešel k minibaru. „Dáš si něco k pití?“

„Whisky,“ odpověděl jsem jednoduše a zhroutil se do jednoho z křesel. Vážně mě už bolely nohy. Jak to ty ženské vydrží celý den?

„Led?“

„Díky,“ vzal jsem si od něj skleničku a poděkoval jsem mírným úsměvem.

Jedním lokem jsem do sebe tu skleničku kopl a podal mu ji zpátky. Bushido se znova zasmál. Vážně, ten jeho burácivý, hluboký smích mi nešel z hlavy a už mi pomalu lezl na nervy.

„Další ti nenaleju.“

„Ne?“ vrhl jsem na něj nebezpečný pohled. Možná byl o něco méně nebezpečný než obvykle, neboť obvykle nejsem oblečený v šatech.

„Ne teď,“ odložil i svoji sklenici a sedl si naproti mně. „Vážně z toho tolik bolí nohy?“

„Zkoušel jste někdy chodit na podpatcích vy?“

„Ne. Ale pamatuju si, že každý, kdo v nich chodí, nádherně kroutí zadkem. Proto jsem ti je dal,“ zasmál se a zvedl jednu moji nohu.

„Co to…,“ víc jsem ze sebe nevypravil. Jen jsem spokojeně zavrněl, zavřel oči a zaklonil hlavu. Bylo příjemné na mých sedřených nohách cítit ty teplé ruce, třebaže tvrdé a silné.

„Dáš si něco k jídlu? Zavolám hotelovou službu,“ nabídl mi Bushido. Překvapeně jsem otevřel oči a otočil se na hodiny nad dveřmi. Vůbec mi nepřišlo, že už by mělo být půl jedný.

„Když vstáváš v deset, čas potom běží opravdu rychle.“

„Když vás někdo den před tím neuvěřitelně utahá, není se co divit, že pak spíte tak dlouho,“ pokusil jsem se mu vrátit uštěpačnou poznámku.

„Utahal jsem tě?“ ale nepovedlo se mi to tak docela podle mých představ.

„Jasně,“ odpověděl jsem zdánlivě v klidu a protáhnul se. „Den v obchoďáku mě vždycky vyždímá,“ přiznal jsem rychle. Možná není dobrý nápad pouštět se s Bushidem do více smyslných poznámek. Bushido se zasmál.

„Dobrá, dneska na tebe budu hodnější,“ shodil moji nohu ze svého klína. „Možná,“ dodal, mrkl na mě a přešel k telefonu. Já se jen zasmál. Začal jsem si zvykat na jeho styl humoru, a abych se opravdu přiznal, bylo mi s ním příjemně. Nechtěl jsem myslet na to, že vůbec někdy pojedu domů a zase budu jen hračka v rukou nechutně bohatých břídilů.